Historický magazín z 19. ledna byl věnován císaři Zikmundovi Lucemburskému, od jehož narození uplyne 14. února 640 let. Tentokrát šlo o pohled na jeho osobu v kontextu českých i evropských dějin, ale také na jeho negativní obraz v českém historickém povědomí. Ten je formován už od dob husitských válek, podpořili jej i čeští národní obrozenci v 19. století a v neposlední řadě komunistická propaganda. Moderátorka pořadu Marie Koldinská hovořila o těchto otázkách s historiky Františkem Šmahelem (FŠ) z Centra medievalistických studií Akademie věd ČR a Janem Randákem (JR) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Zikmund Lucemburský – historický obraz a historická skutečnost
V českém prostředí se historické povědomí o Zikmundovi neodmyslitelně spojuje s koncilem kostnickým, Janem Husem atd. Jak se dnes husitologové dívají na roli císaře Zikmunda v kostnickém koncilu?
FŠ: Zikmund nastoupil na římský stolec ve dvaadvaceti letech; nikdo ho neznal, neměl žádnou podporu. Byl to však muž na svém místě, a to chtěl dokázat.
Hlavním problémem tehdejší Evropy bylo trojpapěžství, právě v něm vytušil Zikmund svoji příležitost svoláním příštího koncilu. Vynaložil na to velké úsilí, ale potřeboval také program. Jednou z jeho částí měla být reforma říše a církve. Jelikož v Čechách mělo reformní hnutí silné základy a silného představitele Jana Husa, poslal mu Zikmund pozvání na koncil. Husovi se moc nechtělo, protože to byla otázka záruk, které Zikmund nakonec s těžkým srdcem vystavil. Hus byl přesto měsíc potom, co přijel do Kostnice, zatčen.
V tuto chvíli začíná boj o jeho osvobození. Zikmund se tvářil oboustranně: „Nemohu do toho tolik mluvit.“ Samotný glejt (což je stále velká otázka českého dějepisectví), který Husovi dal, byl totiž určen jen pro svobodný příjezd, nikoliv pro návrat. Hus tak zůstal ve vězení. Zikmund ale už v tu chvíli věděl, že musí myslet na zadní vrátka, protože v dubnu utekl z koncilu papež Jan XXIII., což mohlo zhroutit Zikmundovu politiku. S papežem totiž utekli i jeho kardinálové, takže v Kostnici skoro nikdo nezůstal.
Najednou bylo potřeba, aby se koncil udržel při životě. A na to se Zikmundovi hodil Hus, kterého „vrhl“ na program. Začalo se s procesem a výslechy. V této chvíli nebylo nic dáno předem, ale kardinálové a soudci věděli, že musí Zikmunda zlomit. Podařilo se jim to při jednom sezení, kdy kardinál Ailly navlékl na Husovu otázku, zda si podle Viklefa skutečně myslí, že i panovník, který je ve smrtelném hříchu, přestává být panovníkem. Byla to velmi háklivá otázka. Zikmund (a to víme) zrovna neposlouchal: bavil se někde v refektáři, tak ho hned upozornili a otázku zopakovali. Hus uznal, že i takový smrtelník ztrácí svůj světský úřad. To Zikmunda velmi rozladilo a ozval se přes okno: „Jane Huse, každý smrtelně hřeší!“
Ještě téhož dne zaslechl jeden z českých Husových průvodců rozmluvu, kde Zikmund dává příkaz, ať už se s ním (Husem) nedělají žádné okolky a dává ho plně k dispozici, navíc říká, ať skončí také s Jeronýmem Pražským.
Hus se zkrátka stal pro Zikmunda politickou záležitostí, a jelikož se proces s ním konal na církevní půdě, musel proběhnout tak, jak proběhl.
Kde jsou v českém historickém myšlení kořeny negativního Zikmundova obrazu, který přetrvává až dodnes? Jakou roli hrají filmová zpracování a Zikmundův filmový obraz (Vávrova husitská trilogie)? Nebo se to konstituovalo už dříve?
JR: Hledáme-li kořeny negativního Zikmundova obrazu, musíme jít až do 15. století, do husitského prostředí, které Zikmunda označilo za antikrista, za nepřítele božího zákona, pravdy a evangelií. Zůstaneme-li omezeni pouze na moderní epochu českých dějin (19. a 20. století), pak pátrejme u Františka Palackého a českých obrozenců.
František Palacký ve svém epochálním a asi nepřekonatelném díle Dějiny národa Českého v Čechách a na Moravě vyzdvihl husitství do pozice nejzásadnější a nejdůležitější epochy českých dějin. V momentě, kdy vyzdvihl Husa a husitství, musel padnout stín na Zikmunda Lucemburského.
Pokud pak komunistická propaganda přicházela v 50. letech se svým negativním obrazem Zikmunda Lucemburského, netvořila nic nového. Pouze pro své účely transformovala tradičně negativní pohled na tohoto panovníka.
Zikmund byl také uherský král a římský císař. Jak bychom mohli zhodnotit jeho roli nejen v kontextu českého prostředí?
FŠ: Zikmund to neměl už od mládí snadné. Když zemřel jeho otec Karel IV., bylo mu teprve deset let a byl vržen do víru středoevropské politiky. V devatenácti letech se stal uherským králem a už ve dvaceti letech prodělal bitvu u Nikopole, kterou prohrál. To v něm možná zanechalo pocity, že nemá vést velká tažení, protože nemusí skončit dobře. Byl však skvělý diplomat. A to, jak se vyrovnal s protesty uherské šlechty, povstáními, jak řešil problémy v Čechách za svého slabého bratra Václava IV., vše ukazuje, že to byl muž na svém místě a že věděl, co a kdy dělat.
Jako římský král si počínal velmi razantně a dobře. Ve srovnáním s Václavem IV. na tom byl mnohem hůře, protože ač byl římským králem, neměl v říši žádné dominium. Proto pro něj české země hrály tak důležitou úlohu a proto se neustále dostávaly do střetu jeho zájmů, protože je chtěl získat, aby měl lucemburskou doménu přímo v říši.
Zikmund měl skvělé nadání po otci, mluvil řadou jazyků, neměl však takové vzdělání, ani nebyl tak zhýčkaný jako jeho bratr Václav. Nevím, jestli rozuměl tolik umění, jak se dnes představuje na výstavách, které jsou mu věnovány. Řekněme si totiž upřímně, že když přišlo na to, že se mu nedostávalo peněz na válku, neváhal na Karlštejně zabrat všechny stříbrné a jiné liturgické předměty, které pak byly roztaveny v Norimberku.
Ovšem zvládl konec husitských válek a koncil v Basileji, kde zazářil a ukázal se jako člověk, který umí vzdorovat jak kardinálům, tak církevní potřebě s tím vším skončit, a který tomu neobětoval svůj cíl. Navíc to, jak mistrně zvládl koncovku, aby se dostal na český trůn, také prozrazuje, že to byl panovník, jakých v tehdejší Evropě bylo pramálo, pokud se vůbec někdo takový našel.
Měla evropský přesah i propaganda, která se Zikmunda zmocňovala zejména v 50. letech minulého století? Jak to bylo s Vávrovou husitskou trilogií a podobnými filmovými obrazy husitství? Mířily jen na českého diváka?
JR: Komunistický režim od začátku usiloval o zakořenění v české společnosti a ovlivnění jejího historického povědomí. Využíval k tomu ideologizované české dějiny, různé symboly a znaky. Do tohoto symbolického arzenálu komunistického režimu patřila i filmová propaganda. Zářným příkladem je Vávrova husitská trilogie, filmy: Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem.
Jsou to filmy natočené v první polovině 50. let a jsou v prvé řadě zacíleny na českého diváka, protože měly ovlivnit jeho historické povědomí. Celá Vávrova trilogie má jasné poselství: režim nepřichází s ničím novým, ale navazuje na existující, dávné, protokomunistické, protorevoluční tradice českého středověku.
Tyto filmy nebyly promítány jen u nás, ale dostaly se i do zahraničí: v zemích východního bloku do Sovětského svazu, Polska a na Západě do Švýcarska, Anglie, Nizozemí. Jediná výrazná reakce byla jejich neuvedení na Benátském filmovém festivalu v roce 1955 po zásahu Vatikánu.
Co by se stalo, kdyby Hus nebyl upálen? Mnoho historiků si žádné kdyby nepřipouští. Přesto vznikl celý směr označovaný jako alternativní, virtuální, kontrafaktuální dějiny. I seriózní historikové tak konstruují různé varianty dějinného vývoje. Základem virtuální historie, však není bujná fantazie historiků, ale naopak dobrá znalost historického kontextu a konstruování takových událostí, které se skutečně mohly odehrát. O něco podobného se pokusila Česká televize ve svém cyklu Dějepis naruby. Hovoří jeden z režisérů pořadu Miloslav Kučera (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nakonec se podle nápadu Karla Hynieho natočilo osm dílů „Dějepisu naruby“. Část o Janu Husovi jsme dělali společně s historikem a teologem Pavlem Helanem. Vyšli jsem z otázky: „Co kdyby to v Kostnici dopadlo jinak? Co kdyby Zikmund Husa nakonec propustil?“ To bylo přitom teoreticky možné.
Hus se stal symbolem celé husitské revoluce, ale my jsem to modelovali tak, že by nejspíše nepatřil k radikálům, ale že by hnutí spíše brzdil a krotil „horké hlavy“. V našem příběhu je tak za neznámých okolností usmrcen.
Zikmund je v českých dějinách symbolem zla, jakýsi „ďábel českých dějin“, který je tradičně vnímán absolutně černě. Ovšem kdyby Husa neposlal na smrt, ale naopak osvobodil, mohl být „dobrým králem“ Zikmundem, který Čechům přál a který se jako syn Karla IV. povedl.
Jak se jako nejvýznamnější český husitolog díváte na žánr kontrafaktuálních dějin. Je to pouze nějaký výstřelek bez budoucnosti v oblasti historiografie, nebo vám to připadá jako nosná cesta?
FŠ: Až se dnes vrátím domů, budu si říkat, co jsem měl říci lépe. Takže takovéto sebezpytování je vlastní každému z nás, a není proto divu, že se toho chopili historici. Historiků je totiž moc a musí se prosadit. Tato historie je přitom zábavná – je to Šifra mistra Leonarda. Zkrátka těchto „kdyby“ je moc. Je fakt, že moji kolegové, kteří dělají alternativní historii, znají velmi dobře historii reálnou (pramennou), takže to umí dobře sestavit. Ovšem s odborným dějepisectvím to nemá nic společného. Nic proti tomu však nemám, a kdyby to byla jen legrace pro historiky, možná bych se do toho i zapojil.
Dovedete si představit české dějiny bez husitství?
FŠ: Bez husitství ne, bez Husa ano. Nelze to personifikovat na jednu osobu, protože jich bylo v té době několik – Husa by někdo zaskočil. Něco jiného by byl průběh celého hnutí. Výsledky by však byly, i bez revolučních válek, zhruba stejné. To samé se stalo v Rakousku: světská moc se zmocnila církevního majetku, protože byl přebujelý, stejně jako v Čechách. Takže to směřovalo různými cestami k témuž.
Umíte si představit jiný způsob konstruování kladných a záporných hrdinů, které známe třeba z Vávrovy husitské trilogie? Bylo by možné konstruovat obraz císaře Zikmunda jako kladného hrdiny?
JR: Není žádný hrdina, který by se stal hrdinou sám o sobě. Hrdinou se stává až ve chvíli, kdy je za hrdinu označen, kdy nějaká společnost vyzdvihne jeho činy, zásluhy, rozhodnutí, dějinotvorný skutek. Hrdina je tak závislý na historickém kontextu – hrdinové jsou dějinní. Naznačil to už v úvodu Křtu svatého Vladimíra K. H. Borovský: „Tak to chodí na tom světě, / každou chvíli jinak, / dneska ctí tě za svatého, / zejtra budeš sviňák.“
Přesto si v tuto chvíli nedokážu představit, že by se v českém historickém povědomí mohl naráz změnit obraz Zikmunda Lucemburského. K tomu by bylo třeba nejdříve seriózní odborné bádání, které by nastínilo i evropskou dimenzi jeho politiky a nezdůrazňovalo jen jeho „protičeskou“ politiku. Je to otázka na desetiletí.
Mohla by mít jiná etapa než husitství tak dominantní pozici v oblasti propagandy a zpětné prezentace českých dějin?
FŠ: Dominanta husitství jakožto nejzásadnější epochy českých dějin byla vystřídána dobou Karla IV. Ten vyhrává v anketách o Největšího Čecha apod. Takže už se to stalo. A právě Žižka a Hus se stávají terčem celkem nenávistných šípů. Četl jsem inzerát na opalovací krém Jan Hus, takže to došlo až tak daleko.
Navíc nedostatkem naší historiografie je, že je zaměřena příliš pragocentricky a bohemocentricky – jen sami na sebe. Nesmíme ale také ztrácet dějiny, které jsou pro nás důležité – patříme k určitému městu, národu. Nesmíme potom přehlížet, že něco mělo roli tragickou a něco zapůsobilo převratně. Myslím, že dospíváme do doby, kdy končí přeskupování znamének plus a mínus a kdy budeme umět historii posoudit i ze širších měřítek.
(redakčně kráceno)