Pro komunistický režim (nejen) v Československu byla příznačná téměř absolutně odmítavá reakce ke všemu extravagantnímu – vybočujícímu z řady. Pro ideologii, kterou vzývala předválečná avantgarda, se po válce paradoxně cokoliv avantgardního stalo potencionálním nebezpečím. Typicky je to vidět na kampani proti takzvaným vlasatcům - máničkám.
Vraťte nám vlasy!
O máničkách za totality v pořadu Historie.cs z 25. října diskutovali historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů, historik František Stárek „Čuňas“ z Ústavu pro studium totalitních režimů a antropolog Filip Pospíšil. Pořadem provázel publicista Vladimír Kučera.
Před časem jsem řešil se svou tehdy osmnáctiletou vnučkou ty mezigenerační příběhy. Když jsem jí vyprávěl, jak se zacházelo v 60. letech s máničkami, když byli tak staří, jako je teď ona, tak se na mě podívala a říkala mi, a to jste si to nechali líbit? Jak tohle vysvětlit dětem?
Blažek: Rozhodně bych neřekl, že by si to nechaly máničky líbit. Naopak z tohoto prostředí byla spousta lidí, kteří nakonec dělali proti režimu nejrůznější věci od nezávislé kultury až po politické aktivity. Neřekl bych, že by si někdo něco nechal líbit.
Ona myslela konkrétní akce, jako když třeba přišli do hospody a odvedli si kluka jenom kvůli tomu, že měl dlouhé vlasy, a protože je neměl v občance, což jsem zažil.
Stárek: Právě toto byl jeden z příkladů, jak postupoval režim vůči máničkám. Nesouhlasil bych v tom, že to mělo výrazně politický charakter. Byl to boj proti společnosti, protože společnost nechtěla připustit jakoukoliv odlišnost. Kdo je jiný, je hajzlík.
Pospíšil: Pokusy o vzdor samozřejmě byly. Jednak to byly různé pokusy o skrytý vzdor, jednak takové triky, jak obelstít ty, kteří hlídali délku vlasů, různé maskování vlasů a podobně. Pak to byly už přímo vzdory otevřenější, kdy si v průběhu kampaně řada vlasatců odmítla nechat dobrovolně na policejní stanici ostříhat vlasy. To už svědčilo o určité míře odhodlání a odvahy, když třeba šestnáctiletý mladík, který byl policejními orgány přesvědčován, že je v jeho zájmu se nechat dobrovolně na policejní stanici ostříhat, odmítl. A nakonec jsou vysloveně výjimečné akce typu politického protestu, kdy skutečně došlo k demonstraci, kde ostříhaní a jejich přátelé požadovali, aby jim vrátili vlasy, které jim sebrali.
Stárek: Ještě bych zmínil sebeobranný prvek, sebepoškozování. Řada lidí se namísto toho, aby se nechali ostříhat, podřezala. To byl standardní způsob, jak demonstrovat, že je to něco krajního.
Blažek: Zároveň se tam odrážely problémy s mladou generací, které měl komunistický režim od druhé poloviny 50. let, kdy vyrůstala generace, která nezažila válku, nebyla spojena s komunistickým režimem. A i v rodinách komunistů se rodily a postupně vyrůstaly děti, které pak prožívaly generační vzpouru. Všechny identifikační znaky jako vlasy, hudba, oblečení, nějaké taneční kreace a podobně jenom přispívaly k jinakosti, k odlišení se od většinové společnosti.
hudebník Jaroslav Hutka:
60. léta měla výbornou vlastnost, že byla plná naděje a plná pohledu do budoucna. Pro mě to byl víceméně velký zážitek si uvědomit, že člověk stojí nejen proti režimu, ale proti celé společnosti, že je to skutečně generační záležitost. Že je člověk příslušníkem generace, která stojí proti úplně celému světu.
Samozřejmě trapné bylo, že policajti otravovali, ale ti tu od toho byli. Hnusné ale bylo, že člověk našel takovou negativní reakci u veškerého obyvatelstva. Lidi nám nadávali na chodnících, nikdo se nás nezastal, ani z intelektuálů. Byli jsme mladičká generace, která se jim zdála nějaká hnusná. A všem. Takže když pak byla proti nám policejní akce, řekl bych, že si český měšťák oddechl, že s námi konečně zatočili. Byla to věc toho měšťáckého, odporného, netolerantního vkusu, který lidé měli. Oni si ani neuvědomovali, že bychom byli zároveň protikomunističtí. Pro ně jsme byli špinavá vlasatá mládež.
Když jsem byl mladý, měl jsem vlasy k ramenům, pod uši, tehdy se ještě tak dlouhé nenosily. Po maturitě jsem šel dělat pomocného dělníka do tiskárny. Ti chlapi tam byli výborní, chodil jsem s nimi na pivo, nadávali na režim, bavili jsme se o fotbale. Asi za tři neděle mi řekli, buď se necháš ostříhat, nebo tě ostříháme sami! Kde se brala v společnosti ta nechuť k vlasatcům, máničkám?
Blažek: Myslím, že to má hluboké kořeny, dávno před existencí komunistického režimu u nás. Souvisí to s maloměšťáckou podobou české, chcete-li československé společnosti.
Komunistický režim bych ale rozhodně nevyviňoval. Jeho kampaně navazovaly na starší tradice, které tady zaváděl nacistický okupační režim, který se například pravidelně stavěl proti páskům. Na základě příkazů seshora se vytvářely nejrůznější kampaně v tisku, ale i třeba v týdenících. V 50. letech se na pokyn z nejvyšších míst objevovaly třeba kreslené vtipy. Objevovaly se pokyny, jak organizovat schůze svazu mládeže, jak se do toho mají zapojovat třeba lékaři, hygienici (velmi málo známá věc je, že velký podíl na kampaních a násilném stříhání měly v polovině 60. let hygienické stanice). Je na tom vlastně vidět, že komunistický režim šel do jisté míry naproti předsudkům, ale na druhé straně ty vášně přímo vyvolával. Je to typický spor, na jedné straně komunistický režim oslavuje různá avantgardní hnutí, ze kterých čerpá svoji legitimitu, na druhé straně se chová velmi maloměšťáckým způsobem.
Pospíšil: Komunistická strana se snažila najít společnou notu s většinou společnosti a skutečně ji nacházela v maloburžoazních hodnotách, ve vzývání slušného vzhledu, pracovitosti, řádného vystupování a chování. To byl společný jmenovatel, na kterém se komunistická strana snažila budovat. Zároveň bych nezapomínal na to, že v té samé době najdeme téměř identické příklady podobné represe vůči dlouhovlasatým i v západních zemích.
Já jsem se chtěl zeptat, vždyť muzikál Hair byl symbolem revolty proti vietnamské válce. Tam to jako šlo?
Blažek: To určitě, ale myslím, že tam byl zásadní rozdíl v centralizaci, která tady byla.
Ivo Marek:
My jsme s hrůzou zjišťovali, že to samé bylo i v Americe, v Anglii. Ten establishment tam měl modrá saka, zatímco tady je měli rudá, ale pitomí v tomto byli stejně. Věděli přesně, jaké ohrožení je čeká. Zase je tu ten paradox, kdy říkám, že na Beatles se dá demonstrovat všechno. Tady to byla ideologická buržoazní diverze. V Americe je brali jako antikristy a komunisty - plíživý komunismus nám tady rozvrací americkou mládež.
Stárek: Když na začátku normalizace rozjeli druhou vlnu kampaně, už ani násilné stříhání nepotřebovali. Stačilo, aby proběhla kampaň Československé televize „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“, a společnost to komunistické straně, která to celé řídila, „sežrala i s navijákem“.
Blažek: Komunistický režim se snažil společnost dobíhat. Neustále měl snahu reagovat na něco, co existovalo. To je typické už od 50. let. Byla to taková pětiletka. Vždy jednou za pět let udělali disciplinační kampaň a často to mělo až náhodné podoby, že si třeba někdo stěžoval, že máničky dělaly kravál na 1. máje. Takových případů se objevilo pět deset a najednou se to objevilo jako téma u Antonína Novotného, který proslul právě maloměšťáckými hodnotami. V jeho osobním archivu je skutečně velký štos materiálů, které se týkají mládeže.
Mimochodem komunistický režim v druhé polovině 50. let reagovat na část mladé generace, která se začala vymykat i zvýšenou kriminalitou, novými paragrafy, mezi nimi výtržnictvím a tak dále. Na jedné straně tak klesá počet politických činů. Na druhé straně stoupá to, co režim do jisté míry zástupně považuje za polopolitické protesty, kravály, výtržnosti a odsuzuje jako kriminální akty. To je pro ten režim velmi typické - neví si s tím rady a vlastně pořád dobíhá něco před ním.
Na začátku normalizace to bylo ještě také tím, že v roce 1968 a 1969 to byly zejména máničky, kdo stál na Václaváku?
Blažek: Také to souviselo s výměnou v rámci bezpečnostního aparátu, propagandistických struktur i samotné komunistické strany. Najednou se v ní objevili lidé, kteří měli intelektuální rozhled o dvě úrovně níž než lidé, kteří tam byli na konci 60. let. Pro ně pak bylo samozřejmě velmi snadné navazovat na něco, co znali z roku 1966.
Jinak bych dodal, že kampaně většinou končily stejně. Vždy proběhla nějaká velká represivní kampaň, stála strašně moc peněz a lidé končili buď v nějakých převýchovných táborech, jako to bylo třeba v roce 1957, proti emanům, fanouškům rokenrolu. Anebo pak končili v hygienických stanicích či je stříhali v celách. Vše pak většinou skončilo konstatováním, nejsme schopni to represí zvládnout, je potřeba prevence, je potřeba, aby se zapojil svaz mládeže, musíme s mládeží mluvit. Poté následovalo uvolnění, aby to po něm začalo znova. Jsou to opravdu takové pětiletky a trvá to až do konce 80. let. Připomenu boj proti undergroundu, boj proti pankáčům a tak dále. Je to pořád stejný příběh.
Pospíšil: Když se podíváme na policejní zprávu z roku 1966, tak ta hodnotí výsledek kampaně samozřejmě jako úspěch. A hodnotí právě i jako úspěch hledisko veřejného mínění - podrobně si všímá pozitivních reakcí veřejnosti. Jenže ostříháno bylo několik tisíc lidí, vlasy krátce po kampani dorostly a společnost, která se blíží k rokům 1967 až 1968, je, co se týká průměrné délky vlasů, nepoměrně dál, než byl rok předchozí. Policejní orgány tak mohly nahlásit jednorázový úspěch, ale nějak to zastavit v podstatě šanci neměly.
Stárek: Ještě k otázce sebeobrany: hlavní sebeobranou bylo semknutí komunity, která se potom zaklesla, když dostávala vnější rány. Myslím, že i proto měl český underground, který nastupuje později, proti třeba podobným hnutím v západní Evropě nebo v Americe podstatně semknutější charakter.
Blažek: Není to úplně česká záležitost. Byť je underground (možná díky Ivanu Martinovi Jirousovi) u nás vždy datován do 70. let, je to spíše záležitost 60. let. Třeba v Polsku bylo hnutí hippies od roku 1967 velmi silné, mělo velmi podobné projevy a policie tam dělala velmi podobné věci. Nebyli tak brutální jako v Čechách, co se týká násilného stříhání, ale některé zásahy proti těm sletům, jak v Polsku říkali srazům, byly velmi razantní. Docházelo tam k potyčkám, k mlácení, k obdobám toho, co nastalo v Českých Budějovicích, v Rudolfově, v roce 1974. Podobná byla situace v NDR. Jediný rozdíl je, že tam neznáme žádnou takovou kampaň jako z roku 1966. A myslím, že něco podobného bylo v Sovětském svazu.
Pospíšil: Ve východním Německu to byla v roce 1964 kampaň proti bigbeatovým skupinám a proti pronikání západního vkusu.
Tento tlak měl za následek, a to se shodovali všichni pamětníci, s kterými jsem mluvil, že začala vznikat určitá jakoby solidární, podpůrná, víceméně anonymní síť. Ti lidé se často neznali jménem, a jak cestovali po republice, pomoc získávali jen na základě vzhledu. Ať už šlo o ubytování, nebo odkaz na to, kde je dobrá hospoda nebo kde hraje nějaká kapela. Tento solidarizační moment tam byl opravdu silný. A asi to byla také ta nejsilnější zbraň, kterou mladíci s dlouhými vlasy vynalezli.
Historie.cs - Vraťte nám vlasy! (zdroj: ČT24)
Jak vznikl pojem mánička?
Blažek: O tom se vedou spory. Existuje několik různých výkladů, dokonce etymologických. Jeden z výkladů je, že to odkazuje na účes, který nosila Mánička, známá loutka vedle Hurvínka a Spejbla. Odkazuje to na název kadeřnictví, které bylo na Václavském náměstí. To je jeden konkrétní výklad. Druhý souvisí se slovem Máňa jako Marie. Ten se objevuje dokonce i v dobových vtipech, v konkrétní kampani, která se vedla. Myslím, že pravda bude někde mezitím; těžko říct.
Stárek: Hlavní bylo to, jak na nás tehdy vládnoucí dělnická třída vždy pokřikovala: „Máňo, kde máš kozy?“
Pospíšil: To, že mladí lidé vzhlíželi na Západ (především k hudební kultuře) a přejímali odtamtud vzory, nejen co se týče hudby, ale i vzhledu, je věc, která se táhne už minimálně od dob jazzu. To jsou ty vnější vlivy.
A pak jsou tady sociologické nebo společenské vlivy – vnitřní vlivy. Byla tady nová mladá generace, která nebyla zrovna ve skvělé ekonomické situaci, protože v Československu byla v podstatě ekonomická krize. Druhá věc je, že pro ty mladé lidi tady nebyla ani žádná zvláštní životní perspektiva. Většina z nich měla před sebou práci v továrně, někde u pásu, buď po vyučení, nebo bez vyučení. To je jedno. Takovéto životní perspektivy ve spojení s tím, že venku bylo něco, co vypadalo úplně jinak a atraktivně, způsobovaly, že lidé měli potřebu se identifikovat, přijít s něčím novým, otevřít si svůj vlastní svět a žít si po svém. A to samozřejmě narazilo.
Blažek: Hudba je úplně zásadní, jednoznačně. Ale jsou tady i takové zvláštní inspirace. Shodou náhod se v době kampaně proti vlasatcům v roce 1966 konala i kampaň, která není doposud příliš zmapovaná. Je to až legrační, protože šlo o kampaň proti indiánkám a přenášení vzorů Karla Maye. Zmiňovaly se tam i dlouhé vlasy a tak dále, „Rudý muž není dobrý“. Nakonec se to jako třeba v případě Mejly Hlavsy pěkně spojovalo, protože on proslul tím, že létal s lukem a šípy po Stromovce, měl čelenku a tak dále. A potom tam byly takové prazvláštní vzory. Třeba Chadima vzpomínal, že pro něj byl vzorem Che Guevara a celá banda kubánských revolucionářů, kteří byli zarostlí a vlasatí.
Pospíšil: Někteří v pamětích udávali třeba i tři mušketýry.
Stárek: Já nevím, kdo byl vzorem. Stát se vlasáčem mělo dvě možnosti. Buď to je tak, jak to popisuje Jirous, tedy taková cesta, jak šel Šavel do Damašku. Jirous přišel jednou na koncert Primitives Group, tam se zbláznil, točil sakem a od té doby si nechal narůst dlouhé vlasy. A já jsem to měl tak, že nevím, kdy jsem začal mít dlouhé vlasy. V roce 1964, když jsem chodil do šesté třídy, mě učitelka poprvé poslala k holiči. Od té doby po celou moji školní docházku jsem pak neměl problém s učením, ale s tím, jak dlouhé mám zrovna vlasy.
Blažek: Sám si pamatuji, že když jsem měl vlasy do půl zad, to bylo v 80. letech, jedním z důvodů byly ženské. To je důležitá věc v okamžiku, kdy se to stává součástí nějakého znaku, který člověka vyčleňuje z většinové společnosti a současně mu dává punc určité výjimečnosti, byť je to samozřejmě znak trošku směšný. Přesto to může být jeden z důvodů. Těžko říct.
A byl tam ještě jeden takový zdroj, který se poměrně často objevuje v počátku, zdroj poměrně český, a to čeští trampové. Ze začátku byly tyto skupiny velmi promíchané. Lidé jezdili na čundry, vandry, někteří jezdili na organizované trampské osady. Ve zprávách se to objevuje poměrně často. Není to přitom jen záležitost těch 60. let. Třeba v souvislosti se zásahem proti chuligánům, jak byl nazván zásah hlavně proti fanouškům rokenrolové hudby v roce 1957, se objevují trampové velmi často. Dlouhé vlasy tady souvisely se znaky Divokého západu, nejen s indiánkami a podobně. Když se člověk dívá na některé ty fotky, není úplně jasné, z jakého století ti lidé jsou, jestli je to z konce 19. století, jestli to není nějaký Divoký západ.
Já jsem nosil delší vlasy kvůli tomu, že mi odstávaly uši…
Stárek: Dlouhé vlasy byl velice relativní pojem. Kdo měl v roce 1964 vlasy do půl uší, byl obrovský vlasáč. Já to tak nosil. Dnes jsou lidé s vlasy po kolena. Tehdy to bylo naprosto nepředstavitelné.
Co byly ty atributy, které lidé nosili na sobě?
Pospíšil: V průběhu času se to měnilo. Pokud bychom mluvili o době okolo kampaně proti vlasatcům z roku 1966, byla to do jisté míry uniforma. Pokud možno džíny, i když ty pro každého nebyly úplně dostupné. Dalším módním doplňkem lépe postavených mániček byly speciálně všité boty, mouky. Ale to taky samozřejmě nemohl mít každý.
Jmenovalo se to podle ševce Moučky ze Špejcharu.
Pospíšil: Ano. Když se podíváme třeba do policejních spisů, tak třeba v případě letních srazů si policisté všímali především toho, že se mladíci vyznačovali pomalovanými nebo popsanými košilemi. To v běžném městském provozu nebylo vůbec časté. (Byla to spíš sezónní záležitost - zrovna na tuto příležitost se objevila taková móda.) Je taky otázka, do jaké míry to souvisí s navázáním na subkulturu trampů a podobné zdroje. Důležitou součástí, kterou jmenovala řada pamětníků, bylo nošení zlomených žiletek. Ty se používaly právě k demonstračním nebo skutečným pokusům o sebevraždu v případě, že tam byl nějaký hrubý nátlak na ostříhání. To byla poměrně zásadní součást. Potom to byly třeba balíčky od tabáků, v kterých se nosila občanka.
Stárek: Od tabáku Amfora - modrá, hnědá, červená. To, že jsme nosili uniformu, se hodilo při výslechu na StB. Když se mě na někoho zeptali, ať ho popíšu, vždycky jsem ho dokonale popsal, má dlouhé vlasy, zelený kabát, džíny, polokecky a přes rameno tašku. To platilo na všechny.
Pospíšil: To je už spíš móda 70. let. To se nosily i „huberťáky“ a podobně.
Stárek: Na začátku 70. let jsme ještě nosili gumové kabáty ze stavby.
Blažek: Nosily se taky vietnamky, o tom zpívá už Kryl.
Ony se nosily i takzvané „kristusky“.
Stárek: Nosily se vietnamky a v nich ponožky. To bylo specifické.
Pospíšil: Móda se samozřejmě proměňovala. Třeba Paul Wilson vzpomíná na to, že pro něj jako pro toho, kdo přijel ze Západu a znal módu „mods“ nebo „rockers“ v Británii a zažil beatlemánii, bylo opravdu zarážející, že tady byla skoro všechna ta nonkonformní mládež ve stejné uniformě. Venku přitom lidé nosili opravdu hodně individualizované oděvy.
Stárek: Ty různé korálky a podobně tady velmi rychle proběhly v roce 1968, ale ten začátek normalizace lidi velmi zcivilněl, velmi pak zvážněli a tato barevná „cingrlátka“ mizela.
Jak tedy probíhala ta protimáničkovská kampaň? Co všechno úřady v represi dělaly?
Blažek: Zahájena byla na pokyn Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Neznáme původní dokument, jen víme o tom, že to rozhodnutí padlo a jelo po té mocenské pyramidě po různých úrovních až dolů. Jelo to po úrovni vládní, svazácké, po úrovni hlavního koordinačního centra, což byla Veřejná bezpečnost. Souviselo to také s proměnou bezpečnostního aparátu v té době, kdy Veřejná bezpečnost začala hrát daleko důležitější roli než v minulosti a přebírala i některé disciplinační role od Státní bezpečnosti. A právě vypořádávání se s vlasatci dostala na starost Hlavní správa Veřejné bezpečnosti. Ta připravovala pokyny, které se potom prostřednictvím komisí veřejného pořádku projednávaly v rámci národních výborů. Existovaly porady, na kterých se na okresní úrovni scházeli jednotliví představitelé těch institucí. To byla kampaň represivní (současně s ní byla spuštěna propagandistická kampaň), která měla konkrétní podobu u konkrétních jednotlivců, „vlasatců“, jak jim říkala Veřejná bezpečnost. Šlo o to, že je chytali na ulicích, vybírali je v hospodách, odváželi je do cel. A taky se snažili apelovat prostřednictvím zaměstnavatelů a škol, aby ta kampaň dopadla na studenty a zaměstnance.
Docházelo pak k různým excesům. Lidé v zaměstnání byli stříháni svými kolegy. Existuje řada případů, že byli lidé stříháni na ulicích od kolemjdoucích, vyhazováni z tramvají. Máničky a vlasatci byli vytlačováni z veřejného prostoru. Ta situace - je to paralela velmi volná - je snad nejblíž k postavení Romů v první republice po roce 1928. Tam bychom našli něco podobného. Ti lidé nesměli chodit do kin, na náměstí, nepustili je do některých restaurací, nesměli do tramvají.
Pospíšil: Zdůraznil bych roli národních výborů, na kterou se trochu zapomíná. Jednak tam byly vyhlášky, které přímo zakazovaly vstup vlasatců třeba do některých měst. Ale je také potřeba si uvědomit, že národní výbory byly také zaměstnavateli. Prostřednictvím podniků, které pod ně spadaly, tak byly schopny vyvinout tlak, ať už se jednalo o restaurace a jídelny, nebo i o různé závody a podobně.
Také to byla záležitost školství a celé řady dalších institucí, včetně hygienických stanic, které rozhodovaly o tom, že ten či onen konkrétní vlasatec představuje nebezpečí pro šíření epidemií, takže je potřeba v jeho případě provést očistu.
Deratizační zásah…
Blažek: Rozhodující místa, ať už to byly národní výbory, nebo Hlavní správa VB, stále zdůrazňovala, že dlouhé vlasy nevadí. Důležité je, že to je ten špinavý vlasatec, který koná výtržnosti, vzbuzuje pohoršení a má špatný vztah k práci. (Neustále se snažili kriminalizovat ten vnější znak a částečně to samozřejmě platilo.) V komunistickém režimu existoval mocný bič na mládež v podobě trestání příživnictví. To byl velmi gumový paragraf, který byl v 70. a 80. letech s oblibou používám i proti lidem, kteří se proti režimu stavěli politicky.
Velké problémy měli ale s tím, jak vést tu kampaň proti ženám. Nakonec byly výsledky kampaně docela směšné. Zatímco u mužů to dosahovalo čtyř tisíc zaevidovaných vlasatců, u žen to byly takzvané společnice vlasatců a šlo o jednotky. Byl velký problém postihovat celou komunitu a zahrnovat do toho i dívky, které se do těch part hlásily.
Pospíšil: Specifikem kampaně, jak proběhla v roce 1966, byla centralizace, tedy i centralizace informací ve smyslu zpětné vazby. Z toho se pak sčítali vlasatci, kteří dobrovolně souhlasili s ostříháním, kteří byli ostříháni nedobrovolně. Sčítaly se i postihy dalšího typu - pokutování, domluva v rámci svazu mládeže, v rámci pracovního kolektivu nebo ve škole a podobně. Všechny tyto údaje nakonec dostal aparát Komunistické strany, který celou kampaň vyvolal, a mohl si zatleskat, aby za dalšího půl roku konstatoval, že vlasy těm mladým rostou ještě delší než předtím.
Blažek: Navíc tuto kampaň překryla řada událostí z konce 60. let. Dokonce si myslím, že až na pár pamětníků, kteří o tom napsali, jako například Jaroslav Hutka, byla ta kampaň poměrně dlouho neznámá. Souvisí to také částečně s tím, proti komu byla namířena. Ti lidé po sobě nenechávali žádná svědectví. Díky této kampani ale můžeme vidět, že skutečný underground začíná v 60. letech. Franta Stárek má tedy pravdu.
Pospíšil: Komplikovaná otázka je to v tom, že se měnila role Veřejné a Státní bezpečnosti, právě v průběhu 60. let. A to nejenom v souvislosti s pražským jarem, ale už dávno předtím, kdy Veřejná bezpečnost dostala za úkol víc dohlížet na veřejný pořádek typu stíhání přestupků práce s mládeží a podobně. To se do určité míry obrací v 70. letech, kdy pozornost na závadovou mládež má nejen Veřejná bezpečnost, ale vrací se to i Státní bezpečnosti, která začíná sledovat volnou nebo závadovou mládež (měli tam sociální kategorie tohoto typu). Ta role institucí se v té době paralelně měnila se změnami ve společenské atmosféře.
Bylo to už cítit z toho, že zatímco v letech 1962 až 1963, ale snad i v roce 1964 byly při majálesech výprasky, v roce 1965 byl majáles oficiálně povolen a králem se stal Ginsberg?
Blažek: Je to tak. Důvod, proč byl povolen majáles v roce 1965, byly ty předchozí kravály na Petříně, které stály obrovské peníze. Tam opakovaně docházelo k obrovským zásahům. V roce 1966 to skončilo až na Václaváku. A pravidelně to končilo malými politickými procesy, kde byli lidé disciplinováni jako výtržníci.
Připomněl bych jméno, které by mělo zaznít právě s rokem 1966, a to je Milan Knížák, velmi významná postava. Ten ukazuje souvislost s některými uměleckými skupinami za hranicemi, s vnímáním happeningu jako součástí uměleckého protestu, vytváření uměleckých komunit. Nakonec hnutí Aktual bylo jedním z velkých ohlasů obdobných hnutí na Západě. Milan Knížák byl jeden z mála, který se snažil uchopit hnutí nějakým deklarativním způsobem. Napsal manifest, kde vyzval k odporu, a samozřejmě se obracel na vlasatce, kteří byli ostříháni. Jeho manifest je poměrně unikátní a ukazuje, že ta kampaň zasahovala nejrůznější vrstvy mládeže.
Stárek: Otázka je, jestli Knížák v roce 1966 vůbec celou tu vlnu nespustil. On vypráví, že jak tehdy bydlel na Novém Světě, tak si chodil do fotokomory na Hrad, kde měl nějakou známou laborantku, dělat fotky z happeningů. Jednou ho tam potkal Antonín Novotný, který se šíleně zděsil, co to je na Hradě, co to tam chodí. Možná, že to pak byl právě ten spouštěcí mechanismus kampaně.
Pospíšil: Každopádně byl Knížák pro své kontakty se zahraničím schopný přinášet impulsy jako třeba hnutí Provoz, o kterém věděl na rozdíl od většiny mladé generace, která na něj nevědomky navazovala. V jeho případě to bylo vysloveně hledání souvislosti s podobnými subkulturními nebo kontrakulturními hnutími a skupinami na Západě.
Blažek: Knížák je jeden z mála, který byl rozpracováván Státní bezpečností. Ostatním se věnovala VB.
Jeho role byla velmi významná. V dokumentech, které máme k dispozici, hraje skutečně daleko větší roli. Velmi často je tam také zmiňován Allen Ginsberg a jeho návštěva v roce 1965 v Praze, kterého nakonec odsud vyhnali.
Drogy a sex. Na to většinová společnost slyšela, že se tato závadová mládež věnuje drogám a sexu. Jak to bylo opravdu?
Pospíšil: Občas se objevují zkazky, že byly nějaké společnice vlasatců, které byly sdíleny více vlasatci, dokonce prodávány za úplatu. To jsou ale pravděpodobně spíš policejní historky. Výpovědi pamětníků toto úplně nepotvrzují, i když na druhou stranu zdůrazňují, že se právě v prostředí mladých lidí odrazil celý duch 60. let.
Ono když je pohromadě více mladých lidí, tak zpravidla k sexu dochází…
Stárek: To dochází. Já si ale myslím, že mezi máničkami byla fluktuace holek skutečně vyšší. A to asi z toho důvodu, že atraktivnost mániček jako lidí byla vyšší. Ale zase, když ty holky začaly chtít hnízdit a viděly, že tito kluci pro hnízdění moc nejsou, hledaly si samozřejmě partii někde jinde. Prostě se to točilo rychleji. Z toho si myslím, že vychází to, o čem píše třeba Pelc v knize … a bude hůř.
A ty drogy?
Blažek: Poměrně oblíbené byly různé léky. Jedna z verzí, proč se lidé scházeli pod Národním muzeem, byla, že to bylo kvůli kašně, aby mohli léky zapíjet. To je samozřejmě vtip. Blbost. Ale fenmetraziny a různé jiné léky se používaly, a ne úplně výjimečně. Hlavní drogou byl ovšem alkohol. Pivo, různá laciná vína, čuča, jak se tehdy říkalo, kořalky. Potom se objevovaly Alpy, slavný alpský ryzlink, rybízák s Alpou v 70. letech, hořčák s Alpou nebo šumavské byliny.
Stárek: To bylo zásadní.
Pospíšil: Drog v tom smyslu, co si pod tím představujeme dnes, moc nebylo. I zkušenosti řady dlouholetých mániček s marihuanou se datují i o desítky let později.
Stárek: Na konec 70. let. V 60. letech v tomto prostředí nic takového vůbec nebylo.
Řekli jsme, že to nebylo politické hnutí, nicméně režim ho do jisté míry zpolitizoval?
Stárek: Bylo to vehnání do toho momentu, vehnání do politiky. Nikdy jsme neměli politické cíle, neměli jsme ani žádnou potřebu se s politikou nějak kontaktovat. Klíčový v tom je rok 1976, kdy začal bylo několik procesů, kterým se souhrnně říká „případ Plastic People“. Na obranu tam tehdy vystoupili jednak disidenti, jednak zahraniční činitelé a také to do jisté míry byl katalyzátor vzniku Charty 77.
Blažek: Máničky nebo lidi, kteří měli blízko k rockové kultuře nejrůznějšího typu, pankáče a tak dále, najdeme v sovětském bloku všude. Na Ukrajině byli velmi silní hippies, třeba ve Lvově tvořili značnou část opoziční scény. V Polsku je to třeba hnutí Svoboda a mír. Tato kontrakultura, spojená hlavně s rockovým prostředím nejrůznějšího stylu v nejširším slova smyslu, tak tvořila poměrně značný potenciál.
Ovšem i v prostředí posluchačů rockové hudby byli lidé, kteří byli režimem využíváni. Určitá malá část vlasatců měla povolené vystupovat. Byly skupiny, které měly trochu delší vlasy, hrály v televizi a režim toho dokázal částečně využívat. Uměl s tím pracovat. Pořádal různé velké koncerty a často se mu to vymykalo z ruky.
Pospíšil: Je správné podotknout, že kromě pokusu o represi byl určitý pokus přizpůsobit si část mladých lidí, kteří si zvolili subkulturní vzhled, pro potřeby režimu. Projevovalo se to například v akceptované popkultuře. Na těch zpěvácích můžeme sledovat, jak se jim od roku 1965 postupně prodlužují vlasy. A když se podíváme třeba na záběry hvězd československého showbyznysu poloviny 80. let, je tam celá řada lidí, kteří mají aspoň vzadu dlouhé vlasy a podobně.
Někteří z mladých lidí těmto pokusům nejenom podlehli, ale i přímo vycházeli vstříc. To je kuriózní případ oficiálního klubu hippies, který tady vznikl v roce 1968. Tam se napůl z recese, ale napůl asi vážně část hippies přihlásila do svazu mládeže a byla po určitý čas jako mládežníci i chápána. Byly tam pokusy je nějakým způsobem využít.
Blažek: Ti, co pochodovali během 1. máje v roce 1968, demonstrovali proti americké přítomnosti ve Vietnamu na americké ambasádě, měli legitimace.
Pospíšil: Museli to být hippies, kteří se zřekli zahálky, neřestného způsobu života a špíny. A to je pak otázka, do jaké míry ještě můžeme mluvit o hippies.
(redakčně kráceno)