Jiří Suchý patří k nepřehlédnutelným osobnostem naší kultury už od 60. let, kdy spolu s Jiřím Šlitrem více než důstojně navázali na tradici inteligentního, nepivního humoru Voskovce a Wericha. Mnohé písně, které poprvé zazněly právě na prknech Semaforu, prakticky zlidověly, staly se klasikou. Stejně to platí u divadelních her. Semafor také vychoval nebo jím alespoň prošly největší hvězdy naší populární hudby. A jeho repertoár vždy patřil k tomu lepšímu i ve složitých dobách totality. Letos v říjnu oslaví Jiří Suchý 80. narozeniny a na podzim naplánoval i premiéru nové hry Hodiny jdou pozpátku. S Jiřím Suchým hovořila v pořadu Před půlnocí z 23. května Šárka Bednářová.
„Voskovec mě neměl moc rád,“ říká Jiří Suchý
Před časem tady byla Jitka Molavcová, která o vás řekla, že jste neuvěřitelný workoholik. Že všechny ženete do práce, že v sobě máte neuvěřitelné dynamo a motor. Kde na to berete energii?
Nevím, mně se to udělalo samo.
Kdo vás v mládí formoval nebo utvářel? Kde byl ten prvotní impuls, že se vydáte těmito dráhami?
Grafiku jsem dělal, poněvadž jsem rád kreslil. Divadlo jsem se rozhodl dělat, když jsem ponejprv viděl na scéně Voskovce a Wericha. To se mnou zamávalo tak, že jsem si říkal, to musím dělat taky. Přitom jsem k tomu neměl vůbec předpoklady. A zpíval jsem, poněvadž jsem měl rád jazz.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Dalo by se říct, že Voskovec a Werich byla dvojice, která vám dala hlavní impuls a nasměrovala vás k divadlu, ke komedii a humoru?
Přesně tak, proto jsem taky chtěl býtvždycky ve dvou, nikdy jsem nechtěl být sólista.
Přesto jste se nevydal na konzervatoř nebo studovat herectví. Proč ne?
Protože by mě tam nevzali. Měl jsem tak hrozný prospěch, že mě hnali odevšad, kam jsem se podíval.
Vzdělávání jste ale dohnal tím, že jste byl obklopen moudrými lidmi, vzpomeňme na Ivana Vyskočila, s kterým jste zakládal Divadlo Na zábradlí. Jaký to byl člověk?
Můžeme o něm mluvit v přítomném čase,on pořád žije.V té době to byl mimořádný člověk, zvláštní osobnost. Já jsem se v něm děsně viděl. Vedle něj jsem si vlastně uvědomil svou nedostatečnost, a proto jsem to začal tak nějak dohánět. Říkal jsem si, že jako blb v životě neuspěju. On byl tím impulsem, že jsem začal číst a tak.
Měl jsem výhodu, že po škole, která dopadla tristně, jsem se vzdělával v oboru, v jakém jsem chtěl. Opustil jsem třeba matematiku, poněvadž jsem věděl, že tam mi štěstí nepokvete.
Zábradlí jste nakonec opustil, založil jste Semafor. Proč u vás Divadlo Na zábradlí nezafungovalo?
Napsal jsem tam první dvě hry, Kdyby tisíc klarinetů a Faust, Markéta, služka a já. Ale jako herecjsem totálně neuspěl, prostě mě hnali. (Mě hnali i od ochotníků, když jsem začal dělat první krůčky na jevišti, tak při druhé zkoušce už mi říkali, abych příště nechodil.) Byl jsem totální antitalent přes divadlo. Proto jsem si založil vlastní divadlo, ze kterého už mě nikdo nemohl hnát, protože tam jsem byl ten hlavní.
Babetta a další písně, které jste tvořil už v Semaforu doslova zlidověly. Stal se z nich folklor. Kde jste bral nápady? Měl jste nějaké know-how? Jak ty písně vznikaly?
Každá jinak. Velice často vznikaly, když jsem někam šel, protože strašně rád chodím pěšky. A jak jsem workoholik, nudil jsem se, tak jsem si v rytmu kroků říkal různé větičky, a když se mi to rýmovalo, hned jsem si to zapsal.
Osudové bylo vaše setkání s Jiřím Šlitrem. Kdo vás seznámil a kde to bylo?
Miroslav Horníček.Zpíval jsem v takové obskurní vinárně Reduta, dnes je to nóbl jazzový klub,ale tenkrát to bylo hrozné.A tam chodil tam Miroslav Horníček a přivedl tam Jiřího Šlitra,který s ním spolupracoval.
Jaký na vás Jiří Šlitr udělal dojem?
Neurčitý, byl takový plachý. Říkal, mně se líbilo, co jste tady zpíval, a říkal jsem si, jestli bychom nemohli zkusit dělat něco původního. Já jsem totiž velice často psal texty na americké písně, které jsem importoval z nepřátelského rozhlasu American Forces Network.
Po čase se vztah s Jiřím Šlitrem pěkně vyvíjel. Mám pocit, že vás v tom de facto povzbuzovali Voskovec a Werich, jejichž pokračovateli jste byli. Myslím, že vám to dali i písemně?
Jan Werich jel do Spojených států navštívit Voskovce. A oni nám pak odtamtud poslali zvláštní pohled, na který Voskovec připsal: „Drazí pražští Stanislavové, sláva vám! Jan vám to vysvětlí.“ Pak jsme se dozvěděli, že pražští Stanislavové byl zlý sen Jana Wericha. V době jejich začátku se mu zdálo, že za ním začali chodit lidi a říkali: „Vy jste dobří, ale pražští Stanislavové, to je fantastická dvojice…“
Co jste se vlastně od Voskovce a Wericha naučil? Co vám dali?
Moc. Naučil jsem, že na jevišti jsem sám za sebe. Nedovedu se převtělovat do rolí; ať hraji cokoliv, jsem to pořád já. To jsem měl od Wericha, který, ať hrál kohokoliv, byl vždycky stejný. Naučil jsem se pracovat s jazykem, protože jazzové muzice čeština moc nesvědčí. Ale oni dokázali češtinu přizpůsobit jazzovým synkopám. A potom je to druh humoru: oni skoncovali s pivním humorem, který tenkrát vládl. A my jsme zase skoncovali s estrádním humorem, s laciným humorem.
Váš bratr Ondřej Suchý píše knihu o Werichovi, se kterou mu vydatně pomáháte, možná vzpomínkami na Wericha. Máte s Werichem a Voskovcem nějakou nezapomenutelnou historku, která vám utkvěla v paměti?
S Janem Werichem, s Voskovcem jsme se prakticky neznali. Psali jsme si, telefonoval jsem s ním, ale neznali jsme se. Navíc on mě neměl moc rád, což jsem nevěděl. Byl to takový distingovaný pán, všechny jeho dopisy byly velmi vlídné a laskavé. Když ale vyšla vzájemná korespondence Voskovce a Wericha, přímo tam píše, že moje texty nestojí za nic a že jsem mu nesympatický. Pak tam přijel Werich a asi ho zlomil, poněvadž se to začalo měnit. Dopisy začaly být daleko srdečnější, až nakonec napsal, že jsem velký básník.
S Janem Werichem jsem se ovšem znal daleko důkladněji, poněvadž jsme se často navštěvovali a dokonce jsme spolu začali psát dialogy. Pořídil jsem si kvůli tomu penálek, kde jsem měl srovnané tužky, gumu, ořezávátko. Werich mi udělal na stole místo, shrnul binec, já jsem rozevřel penál, on se na to podíval a řekl: „Já bych Vás kop.“
Uděloval vám Werich rady do života?
Do života ani ne. Do divadelního života. Třeba ve hře Taková ztráta krve vystupuje holčičkaa zpívá „sluníčko, sluníčko“. To mi říkal: „V amerických muzikálech se vždycky potácejí děti.Říkají tomu 'touch of humanity', dotek lidskosti. Zkuste to taky.“ Napsali jsme Sluníčko pro holčičku a zpívá se to dodnes. Uděloval mi taky rady jak oblafnout režim, což se nakonec nepodařilo ani jemu, ani mně.
Jaká byla jeho finta na oblafnutí režimu?
Werich mi radil: "Musíte vždycky udělat nějakou úlitbu.My jsme třeba do repertoáru zařadili hru Byl Filip Filípek, nebo nebyl Nazima Hikmeta.„ To byl turecký spisovatel a básník, který emigrovala který byl velice levicově orientovaný, takže u nás měl otevřené dveře. “A zařadili jsme ji, poněvadž jsme věděli, že se zavděčíme režimu.„ A k tomu dodával: “Když je plamen uhašený, doutnají tam jiskřičky. A člověk se musí holt položit na břicho, aby mohl do jiskřiček foukat a udržovat je tak dlouho, dokud zase nebude moci vzplanout plamen. A i když je ležení na břichu pokořující, je třeba to udělat." Takovéhle rady mi dával.
Jaký byl váš osobní vztah k Jiřímu Šlitrovi? Časem se vyvíjel a nebyl ze začátku ideální, je to tak?
Byl ideální, poněvadž jsme bylioba workoholici a pracovali jsme a pracovali.Akorát náš lidský vztah existoval jenom na okraji,hlavně jsme spolupracovali.To trvalo léta. Pak jsme k sobě našli cestu, ale to už bylo ke konci jeho života. Jeden čas bylo mezi námi napětí, taková tichá domácnost, ale to se vyřešilo.
Myslíte, že kdyby nebylo tragické Šlitrovy smrti v roce 1969, pokračovala by vaše spolupráce do dnešních dnů? Přemýšlel jste někdy o tom, jak se váš vztah vyvíjel? Jak by vypadala vaše další spolupráce?
Moc jsem o tom nepřemýšlel, přijde mi to zbytečné.To nikdy člověk neví.Vím, že chtěl napsat ještě další operu po Dobře placené procházce. Tento výhled do budoucna znám, ale co by bylo potom, vůbec netuším.
Šlitrova smrt vás prý přivedla k rozhodnutí s divadlem skončit. Co vám v tom zabránilo?
Chtěl jsem skončit, poněvadž jsem si říkal,že to už nebude ono, že tam bude vždy cítit absencetoho Šlitra. Zabránilo mi v tom vědomí toho, že kdybych skončil, udělal bych režimu nesmírnou službu a radost. Splnil bych jim jejich zbožné přání. A to jsem si řekl, že jim neudělám, a zlobil jsem je dál.
S Jiřím Šlitrem jste spolupracoval deset let. Vaší další dlouholetou partnerkou je Jitka Molavcová, kde jste ji objevil?
Přihlásila se, jestli bychom neměli zájem. Přišla dívenka s kytarou, hrála a my jsme ji vzali, poněvadž z ní něco vyzařovalo. Tehdy jsem panu kapelníkovi Havlíkovi řekl, tu holku vezmeme, mám pocit, že bude mít moc nad lidmi, něco z ní sálá. Tak jsme ji vzali a už jsme spolu 42 let.
Pohádali jste se někdy?
Ne. Nikdy. Nikdo nepráskl dveřmi. Je to zvláštní. Měli jsme takové povahy, neměli jsme ani potřebu se hádat.
Jak jste se sehráli? Bylo to okamžité? Jaká byla geneze Jonáše a Melicharové?
Původně jsme mysleli, že bude šansoniérka, zpívala s kytarou něžné písně.Ale pak jsme zjistili, že je pěkně trhlá. Když jsme začali zkoušet Kytici, objevil se v ní náhle komický talent a my jsme koukali jak blázni. Takže tam vznikl zárodek slečny Žofie Melicharové.
Je mezi vámi a Jitkou Molavcovou něco šlitrovského?
Máme stejný smysl pro stejný humor, jsme naladěni na stejnou strunu. A stejně jako se Šlitrem hrajeme na scéně „ping-pong“. Jeden čas s námi hrál Josef Dvořák. To byl temperament, ten každého převálcoval, a my jsme se museli prosadit. S Jitkou se respektujeme jako dvojice, každý poslouchá a čeká, co řekne ten druhý.
Když se ohlédnete za vaší tvorbou, dá se říct, že 60. léta byla zlatým věkem tvořivosti? Byl to druh fenoménu, který se už nezopakuje nebo nemůže zopakovat?
Mně připadá, že je to, jako když po první světové válce přišla 20. léta, zrodil se poetismus a to všechno. A v 60. letech to bylo taky. Nová vlna českého filmu, těch písniček, co začalo vznikat, po republice působilo včetně amatérských 2000 malých divadel, které najednou vznikly a většinou za dva tři roky odezněly. Některé ovšem zůstaly dodnes, například Ypsilonka.
Byla to zvláštní doba. Myslím, že to bylo díky 50. létům. Díky pádu Stalina, kdy přišel Nikita Chruščov a nastalo jakési uvolnění, a teď se to rozjelo. Vždycky když něco zmáčknete, vyhřezne to na druhé straně.
Když vidíte dnes svět kolem sebe, máte pocit, že mu ještě rozumíte?
Moc ne. Je to divný svět.Jak je v písni Voskovce a Wericha: „Je to divnej svět, divný věci…“
Bavíte se o divném světě s politiky? Máte velmi blízko k Václavu Havlovi. Nebo si od politiky dáváte distanc?
Bavím se o tom se svou ženou, která učí na gymnáziukromě češtinyspolečenské vědy. A tu to dění nesmírně zajímá, tak si brousíme navzájem názory,baví nás to.Politika mě baví, asi jako jiné lidi baví hokej.Všichni sledují, kdo vyhraje a kdo koho porazí.
Jak byste vyhodnotil polistopadový vývoj?
Mám na to slogan: „Kapitalismus je lepší než socialismus, ale mnohem horší, než jsem čekal.“
V tomto roce oslavíte jubileum, 80 let. Jak vypadá život Jiřího Suchého v 80 letech?
Kdyby mně to lidi nepřipomínali, tak bych si neuvědomil, že čas takhle letí. Ale poněvadž se o tom pořád mluví, říkám si, musím si vštípit, že jsem kmet.
Jak se udržujete v kondici? Jako kmet mi nepřipadáte.
To se dobře poslouchá. Neudržuji se nijak. Nevím. Žiju svůj život a jako správný workoholik myslím na práci a na sebe myslím až v šestém plánu.
Co teď chystáte?
Budeme mít představení, na kterém mi dost záleží, Hodiny jdou pozpátku. Premiéra bude v září, ale už v červnu budeme mít čtyři zkušební předpremiéry. Odehrává se to v roce 1938 a je to tudíž swingový muzikál. „Hodiny jdou pozpátku a všechno spěje k začátku,“ se tam zpívá.
Možná to je i aktuální pro současnost, pro to, co žijeme. Celý život bavíte lidi. Co pobavilo vás v poslední době?
Mě baví práce, kterou dělám. Kdybyste byla na našich zkouškách, my tam přijdeme a začíná legrace. Je tam ohromná atmosféra, my se tam řehtáme… Proto to divadlo pořád dělám. Poněvadž jsem hrál občas i v jiných divadlech, v Karlíně, v Národním, vím, že jsou režiséři, kteří dokážou udělat
při zkouškách pořádné dusno. A to u nás to není, u nás je pořád pěkně.
Nejste přísný režisér?
Ne, jsem důsledný. A snažím se, aby to všichni dělali s chutí, a ne se zaťatými zuby.
Máte jedno heslo, které si připomínáte v nejhorších dobách…
Když všichni říkají, že to je v hajzlu,říkám si, nic není ztraceno,protože člověk ví, kde hledat.
Myslíte, že to platí pro tuto dobu?
Velmi.
Co byste si ještě přál?
Já bych si přál všechno nejlepší a hlavně zdraví.
(redakčně kráceno)