Vznik a působení londýnské exilové vlády během druhé světové války nebyl samozřejmostí. Za jejím uznáním stála neúnavná drobná diplomatická práce Edvarda Beneše, ale i měnící se konstelace zahraniční politiky velmocí. Nakonec však v Londýně vzniklo politické těleso, které svojí orientací, víceméně pod taktovkou exilového prezidenta, rozhodlo o směřování naší země na dlouhá desetiletí. Ze zpětného pohledu se mnoho věcí jeví přinejmenším jako sporných a některá Benešova rozhodnutí lze označit minimálně za rozporuplná, jeho upřímnou obdivuhodnou snahu o obnovu Československa však popřít neleze.
Volá Londýn
V pracovně Edvarda Beneše v Sezimově Ústí hovořili o exilové vládě Edvarda Beneše v Historii.cs ze 17. ledna právník Jan Kuklík (JK) z Právnické fakulty Univerzity Karlovy a historici Jan Němeček (JN) z Historického ústavu Akademie věd ČR a Vít Smetana (VS) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Když Edvard Beneš odcházel z okleštěného Československa, lid se potměšile posmíval, že „Beneš měl plán aeroplán“. Čili ho podezíral z toho, že jenom tak utekl. Odcházel Beneš do exilu s tím, co bude mimo okupovanou republiku dělat?
JN: Edvard Beneš zcela jistě určitou představu měl. Na jedné straně je ovšem třeba vidět, že po mnichovské krizi byl nesmírně psychicky vyčerpaný. Takže to byl jeden limit, který přípravy na jeho exil velmi výrazně omezoval.
Na druhé straně si však vytvořil skupinu spolupracovníků zejména z diplomatů ministerstva zahraničních věcí, kteří mu měli vytvořit jakýsi zpravodajský zdroj. Ten mu měl přinášet do vzdáleného exilu, do Velké Británie a posléze do Spojených států, informace o dalším vývoji v druhé republice.
Jeho plán můžeme do určité míry rekonstruovat z několika málo poznámek, které si udělal o rozhovorech s Benešem Jaroslav Drábek, advokát napojený na zmíněnou skupinu diplomatů. (Drábek Beneše navštívil dvakrát v Londýně a zaznamenal si jeho názory na to, co bude dál.)
Základním východiskem Benešova uvažování bylo: aby se Československo mohlo obnovit, bude nutná válka – bez války Československo nevznikne. To byla základní premisa, na které Beneš stavěl všechny svoje koncepce. Otázkou pro něj jenom bylo, kdy válka přijde. A to všechno záviselo zejména na politice britské vlády pod vedením Nevilla Chamberlaina.
Především jsem se chtěl zeptat, proč Beneš přišel právě do Londýna?
JK: Bylo celkem logické, že bude hledat nějaké uplatnění na Západě. Přitom postoj francouzských vládních kruhů k Benešovi po Mnichovu byl takový, že Francie nepřipadala v úvahu. Beneš předpokládal, že by mohl působit ve Spojených státech, takže Londýn bral jako takové první útočiště v exilu, kde se připravoval právě na své působení na univerzitě v Chicagu. Tam ostatně posléze odjel a tam ho také zastihly zprávy o událostech 14. až 16. března 1939.
Uvažoval Beneš na začátku, že vytvoří exilovou vládu nebo se to teprve nějakým způsobem formovalo?
VS: To se formovalo postupně. Záleželo to na událostech doma. Koneckonců krátce po 15. březnu se Beneš nechal slyšet, že veškeré jeho plány přišly vniveč. Nepočítal totiž s tím, že Československo bude celé tak rychle okupováno. Předpokládal, že nejprve dojde k útoku na Polsko, takže skutečně musel své plány a představy přeskupit.
Ne často se uvádí, že krátce po 15. březnu v prvních vzkazech vycházel z toho, že Mnichov byl slavnostním zajištěním státu a že Mnichov platí. Představa, že to bylo vlastně naopak, že se to všechno stalo pod hrozbou síly a že toho lze využít k formulování teze, že Mnichov vlastně neexistuje, pochází až z následujících měsíců, kdy v americkém exilu promýšlel možnosti a na mítincích před krajanskou komunitou svůj plán postupně představoval.
A ten „plán aeroplán“, to je z doby krize, kdy Beneš řekl "mám svůj plán pro řešení sudetské krize“. Šlo o možné územní ústupky vůči Polsku týkající se Těšínska. Toto prohlášení o plánu, pak lid využil a uvedl tu paralelu s odletem do zahraničí.
Bez války by to bylo složitější s uznáváním naší vlády v exilu?
JK: Myšlenka exilové vlády skutečně vznikla teprve po vypuknutí druhé světové války. Pravda ale je, že s exilovou vládou to bylo ještě složitější.
Edvard Beneše se hned po vypuknutí války pokusil sestavit exilovou vládu spolu s československým vyslancem ve Francii Štefanem Osuským, generálem Ingrem a inženýrem Eduardem Outratou. Požádali proto Francii a také Velkou Británii o uznání takové vlády. Jenže politika obou západních demokracií nevedla k uznání exilové vlády, protože by to znamenalo také uznání programu obnovy Československa. Nechtěli proto uznat žádnou československou vládu tak, jako uznali například polskou exilovou reprezentaci. Ovšem chtěli využít československého exilu, chtěli mu dát jakousi naději.
Myšlenka exilové vlády tak na podzim 1939 padla a místo exilové vlády mohl být vytvořen pouze Československý národní výbor a hlavně mohly být ve Francii vytvářeny československé vojenské jednotky.
Jak vznikala ta vláda? Jak Beneš hledal lidi do vlády?
JN: To souvisí s Československýmnárodním výborem,který se po pádu Francie přemístilna půdu britských ostrovů. Ve výboru pak byl de facto položen základ vlády, a to i ve složení personálním. To znamená, že většina lidí, kteří byli členy národního výboru, se následně stala členy prozatímní exilové vlády, uznané v červenci 1940 Velkou Británií.
Samozřejmě potom byla doplněna dalšími lidmi, protože to byl postupný proces. Když si vezmeme tu plejádu politiků, oni odcházeli do exilu postupně. Někteří už v době druhé republiky, další po 15. březnu a další až po vypuknutí druhé světové války.
Také zde byla otázka některých nepolitických osobností. To je případ Jana Masaryka, kterého Beneše chtěl vidět už v národním výboru, nicméně jeho inkorporování do vlády se podařilo až se vznikem prozatímní vlády v červenci 1940.
JK: Beneš využil vlastně celého systému prozatímního státního zřízení. Po polském vzoru také zřídil Státní radu. Tu zřídil ale hlavně proto, že mu umožnila splnit podmínku britské vlády pro uznání prozatímní československé exilové vlády. Podle té podmínky měl Beneš demonstrovat jednotu exilu a také to, že se mu podařilo dosáhnout dohody s významnými politiky, kteří stáli do té doby proti němu v opozici, především s Milanem Hodžou a Štefanem Osuským.
Pro Milana Hodžu Beneš právě rezervoval místo místopředsedy Státní rady. A do jejího čela postavil Rudolfa Bechyněho, významného sociálního demokrata. Tato Státní rada v Benešových úvahách hrála protiváhu exilové vládě, do jejíhož čela Beneš prosadil monsignora Šrámka, kterého viděl jako představitele pravice v rámci exilu.
Kdo to mimochodem financoval?
JK: Financovalo se to z prostředků úvěru, který získala československá exilová vláda od Velké Británie. Británie poskytla úvěr jak na úřady, tak vojenské, na jednotky a záležitosti jejich výzbroje a výstroje. Úvěr to byl relativně vysoký, 7,5 milionu liber, ale zároveň byl to úvěr, který jsme museli splatit, a navíc byl garantován jistým ujednáním ohledně československého měnového zlata.
VS: Úvěr byl v roce 1942 a 1944 postupně navyšován o další miliony liber. Státní zřízení v zahraničí, nejen vojenské jednotky, ale i provoz ministerstev něco stál. A ne málo.
Celý exil měl sice jednotnou linii boje proti nacismu, osvobození Československa, nicméně zdaleka nebyl jednolitý, neměl stejnou myšlenkovou základnu a různé jeho části měly různé požadavky. Několikrát tu padlo jméno Štefan Osuský. Mohli bychom mluvit i o českých Němcích a antifašistech, kteří také odešli do zahraničí, zejména do Londýna, v čele s Wenzelem Jakschem, německým sociálním demokratem. Pak bylo moskevské centrum.
Jak to bylo s jednotou londýnského odboje nebo zahraničního odboje za druhé světové války?
VS: Benešovi se podařilo na začátku podzimu 1939 vytvořit jakýsi dojem,že s hlavními rivaly je schopen aspoň komunikovat. Někteří z nich, zejména Milan Hodža, pak ale nezareagovali příliš přátelsky a vstřícně vůči Československému národnímu výboru. Osuský ostatně nechtěl do národního výboru vstoupit. Milan Hodža vytvořil Slovenskou národní radu, posléze Československou národní radu. Sjednotit se to podařilo až v létě 1940.
Dalším rivalem byl generál Lev Prchala. Ovšem zacházení s ním v Polsku ze strany československých vojenských představitelů asi nebylo zrovna rozumné a vstřícné.
JN: U Prchala to není jenom záležitost Polska, ale zejména pak záležitost Francie, kam po pádu Polska Prchala přešel a kde ho generál Ingr odstavil z vedení. Důvodem může být, že v září 1938 byl Prchala velitelem 4. armády, která měla bránit jižní Moravu. A generál Ingr byl jeho podřízeným, pouhým velitelem sboru, i hodnostně nižším generálem (Prchala byl armádním generálem, Ingr pouze divizním). Myslím si proto, že hlavní roli sehrála obava, že by Prchala mohl Ingra nahradit ve vedení vojenské složky odboje.
A Beneš podporoval spíše Ingra?
JN: Národní výbor podpořil Ingrovynávrhy ve vztahu k Prchalovi.Samozřejmě Prchalova činnost v Polsku měla svá velká pozitiva,ovšem nalézáme tam i negativa.Některá jeho vyjednávání s Polákynebyla pro otázku československého odboje úplně bezproblémová.Měl velké zásluhy, stejnějako je měl třeba Štefan Osuský, který byl později v odboji odstaven, ale v počátcích odboje se nikdo nevyhnul chybám.
Přejděme k Osuskému. Slováci jsou přesvědčeni o tom, že mu bylo hrozně ublíženo, a dávají to Benešovi za velký, dokonce kruciální hřích. A třeba v době, kdy bylo česko-slovenské napětí, jméno Osuský zaznívalo velmi často. Ale kupodivu pokud se na české straně dnes zeptáte kohokoli, o žádném Štefanu Osuském vůbec nic neví?
JK: Myslím, že to je chyba, protože Štefan Osuský je významná postava československého odboje za druhé světové války. Především v počátcích svou činností ve Francii velmi přispěl k tomu, že Francie neuznala 15. březen a umožnila další existenci československého vyslanectví ve Francii. Kolem Štefana Osuského tak bylo možné zformovat počátky československého odboje v zahraničí.
Nicméně hlavní problém byl v tom, jak Osuský a Beneš viděli program pro zahraniční odboj. Beneš viděl problematiku ve světle své teorie kontinuity – tedy obnovy Československa v předmnichovských hranicích – a zaměřoval se především na zahraničněpolitické úkoly. Slovenskou nebo německou otázku pak ponechával až pozdějšímu vývoji, popřípadě řekl, že se o ní domluví až národ doma po osvobození.
Pro Štefana Osuského program sice také spočíval v obnově Československa v předmnichovských hranicích, ale zároveň chtěl, aby se Beneš zavázal, že slovenská otázka bude řešena již v průběhu exilu a že pozmění svůj vztah ke Slovensku. Osuský se především snažil nějakým způsobem reflektovat udělení slovenské autonomie a pak také realitu existence slovenského státu. Chtěl tedy jakési česko-slovenské vyrovnání či dohodu o řešení tohoto poměru. Takto na sebe narazily dvě koncepce, Benešova a Osuského.
Osuský se potom stal významným československým politikem v třetím exilu. Po skončení druhé světové války totiž odešel do Spojených států a výrazně se tam zasadil o organizaci exilových struktur. Myslím, že udělal hodně pro to, že se Spojené státy zajímaly o střední Evropu a Československo.
Stejnou či možná mnohem hlubší roztržkou skončil i vztah s německými antifašisty. Už jsme zmínili Wenzela Jaksche?
JN: Otázka Wenzela Jaksche je poměrně komplikovaná.Na jedné straně musíme vzít v potaz Jakschovy názory. Pokud to můžemenějak zjednodušit,v podstatě mu vyhovovalo pomnichovské uspořádání. A to byla pro Beneše nepřijatelná věc.
Otázkou druhou pak byla záležitost, kterou jejich konflikt eskaloval. Na konci roku 1940 Beneš oznamuje do vlasti domácímu odboji, že hodlá zapojit československé Němce do Státní rady. V ten okamžik přichází od Ústředního vedení odboje domácího jakožto vrcholné organizace domácího odboje negativní reakce, že něco takového je nemožné a nepřípustné. Beneš toho využil ve svůj prospěch k tomu, že jednání s Jakschem byla umrtvena a přišla úplně vniveč. (Po válce Jaksch odchází do Německa.)
Posledním problémem bylo moskevské centrum. Jaký byl vztah londýnské vlády k moskevskému centru? Začátek nebyl právě šťastný. Byl Molotovovův-Ribbentropův pakt, velvyslanec Fierlinger musel odejít z Moskvy, byl sovětskou stranou jaksi vyexpedován. A přitom část našeho exilu fungovala v Moskvě a byla to část poměrně významná, tedy komunistická?
VS: To určitě byla.Je potřeba rozlišit období1939 až 1941 a od roku 1941 dál. Kominternakrátce po zahájení války označila válku za imperialistický střet dvou bloků a dále razila svoje revoluční východiska a teze. A to na jedné straně boj proti fašismu, ale na druhou stranu „nepodpora“ reakčních mocností na Západě. To se pak promítalo do politiky komunistického exilu, který byl velmi nepřátelsky naladěn vůči veškerým Benešovým snahám, o Osuském a Hodžovi nemluvě.
Někteří komunističtí představitelé to však neakceptovali. Markantní výjimkou je Vlado Clementis, který kritizoval pakt Molotov – Ribbentrop. Byl za to vyloučen z komunistické strany a lze říci, že pravděpodobně za tuto neposlušnost zaplatil v roce 1952 životem.
Nicméně i v období 1939 až 1941 si Beneš, přestože ve vzkazech domů komunisty kritizoval, nikdy nezavřel cesty ke kontaktům se sovětskými představiteli. Zejména na podzim 1939 jsou to jeho známé dva rozhovory s Majským (sovětským velvyslancem v Anglii). A když se Fierlinger přesunul do Londýna, také udržoval kontakty s Majským atd.
Fakt je, že Benešovi se podařilo ve srovnání třeba s Poláky, kteří de facto byli se Sovětským svazem ve válečném stavu, dosáhnout významných úspěchů. Ještě před útokem Německa na Sovětský svaz byla v Moskvě přijata vojenská mise Heliodora Píky. A hlavně se pak podařilo prosadit propuštění značné části kontingentu československých vojáků, kteří byli předtím internováni v části Polska okupované Sověty. Část z nich byla v několika transportech (nejdřív na jaře 1940 a potom na jaře 1941) uvolněna do dalšího boje proti mocnostem Osy (nejprve do Francie a potom na Střední východ), což byl pozoruhodný úspěch.
Když se potom vede analogie mezi československým a polským exilem a vztahy se Sovětským svazem, je vidět, že polsko-sovětská animozita byla nesčetněkrát významnější než jakékoli rozmíšky mezi Československem a Sovětským svazem, jakkoli bylo vyslanectví zrušeno.
JN: U moskevských komunistů, kteří přišli z Československa, je důležité, že v exekutivě Kominterny působil Klement Gottwald jako jeden z členů tohoto orgánu. Aktivně tak přispíval k formování této politiky.
V polovině září 1939 například přichází Klement Gottwald s další direktivou Kominterny, která se týkala národních legionů. Kominterna doporučila, aby dělníci nebo členové komunistických stran do těchto legionů nevstupovali. Měly to být jednotky, které vznikaly za hranicemi okupovaných zemí z příslušníků těchto okupovaných států. To se bezprostředně dotýkalo také Československa, protože podle této direktivy českoslovenští příslušníci komunistické strany nesměli vstupovat do československé zahraniční armády.
Ke konfliktu nakonec došlo.
JN: Ano, samozřejmě.Výsledkem je léto 1940a konflikt československých komunistův řadách československé armády. Čili českoslovenští komunistétakto nepřímo zasahovali do činnosti československéhoexilového vedení.
Zřetelné je, že to Beneš neměl jednoduché. Jak mu ale fungovala samotná vláda? K čemu byly nutné její dvě rekonstrukce?
JK: Beneš je někdy nazýván, jakýmsi diktátorem exilu. Ale pokud se skutečně podíváme na to, jak fungovaly exilové orgány a jak se vyvíjela politika, zdaleka tomu tak nebylo. Ačkoli je nepochybné, že Benešova pozice v Londýně byla velmi silná a měla velký vliv na rozhodování vlády a ostatních exilových orgánů. Vláda však někdy možná překvapivě některá svoje rozhodnutí vůči prezidentovi vyhrotila a některé situace ve vládě zase musel prezident řešit.
K první rekonstrukci vlády z podzimu 1941 mělo dojít poté, co byl posílen mezinárodní status vlády, která byla uznána Sovětským svazem a Velkou Británií a jako prozatímní také Spojenými státy.
Mělo to ale i své vnitřní důvody. Vláda totiž prošla menší krizí, kdy se projevily velmi výrazné konflikty ohledně československé zbrojařské akce. Existoval tady výrazný tlak především ze strany levice, sociálních demokratů a předsedy Státní rady Bechyněho, na to, aby odstoupil ministr financí Outrata, který byl do jedné zbrojařské záležitosti podle nich zapleten. Outrata ovšem používal ty peníze také pro financování exilové vlády. Těžko dnes přesně soudit.
Je to asi tak, že každá exilová reprezentace potřebovala samozřejmě finance, a ty byly opatřovány z různých zdrojů. A je třeba říct, že ta zbrojařská akce československá byla financována například i z peněz, které měla zbrojovka v zahraničí evidentně na financování svých obchodů. Rovněž se jednalo o využití patentů té zbrojovky ve Velké Británii, což nakonec úplně nevyšlo.
Nicméně Outrata byl za to kritizován. Možná byl kritizován snad příliš silně a nespravedlivě, nicméně Beneš se nakonec rozhodl, že k rekonstrukci přistoupí. A právě výměna Outraty za Feierabenda jako nového ministra financí byla obměnou výraznou.
Celá věc měla dohru ještě v tom, že nebyl znovu jmenován jako předseda Státní rady Rudolf Bechyně. Bechyně je vůbec zvláštní osoba exilu, protože po této změně vlády se dostal do přímého sporu s Benešem a začal Beneše a exilovou vládu kritizovat zleva. Že nedělá dostatečně socialistickou politiku a že se dostatečně nepřipravuje na rekonstrukci republiky podle představ levice v sociální demokracii.
VS: Rekonstrukce zas tak zásadní nebyly. Jsou to přesuny mezi jednotlivými portfolii. Při první rekonstrukci z právního hlediska zůstává ta samá vláda. V říjnu 1941 přichází Jaroslav Stránský. Na začátku roku 1942 pak odchází jenom Osuský.
Beneš se přitom dlouho snažil, aby Osuský zůstal ve vládě, přestože asi rok na jednání vlády nedocházel. Beneš si ovšem uvědomoval, že bude lepší mít Osuského nějak zapojeného, byť už jen formálně, než aby byl mimo struktury. To se později potvrdilo.
A pak přišla velká vládní krize. Ladislav Feierabend chtěl podat demisi, ale je mu řečeno Masarykem, demisi si můžete podat, ale konec konců podává demisi celá vláda. V listopadu 1942 je vláda rekonstruována a odcházejí z ní dva kohouti, kteří měli mezi sebou velké konflikty. Je to Outrata a Jaromír Nečas ze sociální demokracie. A přichází Václav Majer jako další sociální demokrat. Ten se posléze ukáže jako schopný, Beneš si ho oblíbí. Na druhou stranu byl jedním z motorů tahu na nacionalizaci průmyslu, což bylo potom paradoxně na jeho návrh prosazeno i do Košického vládního programu. A dál je to zase jeden velký paradox, protože Majer je v roce 1947 jediný, kdo prosazuje Marshallův plán, a pak je tím sociálním demokratem, který podává demisi, byť už je pozdě, 25. února 1948.
JN: K tomu je třeba dodat, že Beneš byl, co se týče obměňování ve funkcích velmi konzervativní. Kolega zde mluvil o Štefanu Osuském. Stejně tak Milana Hodžu, který odjel na podzim 1941 do Spojených států, znovu jmenoval do Státní rady. A to přesto, že naše diplomatické orgány v čele s vyslancem ve Spojených státech Hurbanem byly proti tomu, aby Hodža zůstal v tak významné funkci, která mu umožňovala určité postavení mezi americkými krajany. A stejně je to v případě osoby velmi kontroverzní, vyslance Fierlingera, kterého se vláda snažila několikrát odvolat v průběhu roku 1944, nicméně Beneš to odmítl.
Takže tady byla snaha v rámci kontinuity například v diplomatických postech zachovat lidi, kteří tam byli už před 15. březnem 1939. Čili Beneš ty vyslance posílal zpátky, pokud samozřejmě neodešli z funkce dobrovolně. To je právě příklad Fierlingera a některých dalších.
VS: Beneš, co se týče Osuského a Hodžy, potřeboval demonstrovat jednotu u lidí, kteří byli mezinárodně známí. Co se týče Fierlingera, byl si s největší pravděpodobností velmi dobře vědom, jak vysoce si v Moskvě Feirlingera cení, a v zájmu udržování co nejlepších vztahů se Sovětským svazem si nebyl jist, že si může dovolit takovouto změnu.
Ovšem to je vnitřní záležitost Československa, a jestliže Fierlingera sám kritizoval, měl si tento krok dovolit. Umožnilo by to udržovat vůči Sovětskému svazu politiku samozřejmě vstřícnou, ale trochu důstojnou.
Jak se vyvíjely zahraniční vztahy této vlády od začátku, kdy byla ustavena, až do roku 1945? Měnila se nějak ideově nebo programově?
JK: První období bylo ve znamení dosažení uznání vlády ze strany velmocí, aby exilová vláda, která byla uznána jako prozatímní, měla status srovnatelný s ostatními exilovými vládami. Byla to velmi složitá jednání, která se Benešovi ale nakonec podařila.
Označil bych to téměř za malý diplomatický zázrak, protože Beneš postupoval metodou postupných kroků a touto neúnavnou metodou nakonec prosadil svoje. Vždy dostal negativní odpověď, ale už za týden znovu přišel s argumenty, že je nutné exilovou vládu uznat jako plnou exilovou vládu, srovnatelnou především s exilovou vládou polskou. I proto také podporoval zpočátku myšlenku československo-polské konfederace, která mu sloužila jako cíl jeho politiky. Nakonec v podpoře této myšlenky i kvůli změně mezinárodní situace ustoupil.
Prvořadým cílem do roku 1941 tedy bylo uznání exilové vlády. Samozřejmě v té době byla hlavní orientace na Velkou Británii. Ovšem při změně mezinárodní situace, především po napadení Sovětského svazu Německem, se Benešovi otevřela možnost využít sovětskou kartu k dokončení jednání s Velkou Británií. Tak se mu nakonec s určitými rezervami podařilo dosáhnout plného britského uznání. Sovětský svaz rovněž uznal československou exilovou vládu a Beneše jako prezidenta republiky v exilu. A dokonce se podařilo dosáhnout i toho, že exilovou vládu jako prozatímní uznaly i Spojené státy americké. Tím byl dosažen první postupný cíl.
VS: Když se podíváme v globálu na Benešovu zahraniční politiku let 1938 až 1948, tak byla v první řadě formována strašlivým traumatem Mnichova. Beneš už v měsících po Mnichovu promýšlí, jakým způsobem se vyhnout podobnému ponížení a národní tragédii, jestliže se Západ ukázal být tak slabý a nespolehlivý. Z indicií, které máme (byl zmíněn advokát Jaroslav Drábek) je evidentní, že dospěl k závěru, že reálnou záštitu československé bezpečnosti proti opakování německé hrozby může poskytnout pouze Sovětský svaz.
Leitmotivem Benešovy politiky pak bylo zajistit tuto bezpečnost, ale pokud možno vstřícností a loajalitou zároveň dosáhnout toho, že Sovětský svaz nebude zasahovat do československých záležitostí. Na konci války se ukázalo, že to byla spíše iluze.
Ovšem třeba při jednání v Moskvě v prosinci 1943 Beneš krátce poté, co byla podepsána československo-sovětská smlouva, která v jednom z článků zamezovala vzájemnou ingerenci obou zemí, Molotova požádal o budoucí sovětský nátlak na československou vládu, aby byli potrestáni provinivší se Slováci. To opět souvisí s určitým traumatem mnichovského a pomnichovského období a s tím, jak se zachovali slovenští představitelé. Vlastně tak šel proti tomu, čemu sám potom dělal reklamu, tedy článku o nezasahování do vnitřních záležitostí.
Ovšem co se týče postavení Československa na velmocenské šachovnici, je fakt, že žádná jiná velmoc nebyla připravena s Československem uzavřít spojeneckou smlouvu. Byla to zásada britské a americké politiky, že během války by k ničemu takovému nemělo docházet. Ostatně v roce 1942 došlo ke kontaktu se Sovětským svazem s tím, že nebudou uzavírány smlouvy s „malými spojenci“. Sovětská strana to pak popřela, že to nepodepsala.
Československo-sovětská smlouva je však přes britské půlroční rozmlouvání nakonec podepsána jakoby s britským souhlasem. Když je totiž na konferenci ministrů zahraničí v říjnu 1943 v Moskvě AnthonyEden konfrontován s tím, že o tom Američané mají minimum informací a není to pro ně důležitá věc, jde proti rozhodnutí vlastní vlády a souhlasí s uzavřením smlouvy.
Benešovi se tak otevřela cesta do Moskvy. Předtím váhal, zda pojede, jestliže nemá britský souhlas, odkládal to. Nakonec souhlas dostal, smlouva je uzavřena. Zda to bylo dobře, nebo špatně, je samozřejmě otázka. Myslím si ale, že důležitější jsou průvodní jevy Benešovy politiky ze závěru války. Tehdy ho strach z Německa dovedl do takových absurdit, že opakovaně varuje sovětské diplomaty před tím, že po válce přijde další válka, ve které Západ využije Německa jako odrazového můstku pro útok na Sovětský svaz, a že Československo bude loajálním sovětským spojencem.
JK: Beneš sinechává samozřejmě i druhou nohu zahraniční politiky. Ovšem orientace na Velkou Británii a Spojené státy je oproti orientaci na Sovětský svaz asymetrická. Ta druhá nožička je slabší. Na jedné straně je tedy spojenectví se Sovětským svazem. A pak, korektní vztahy (sice spojenecké, nicméně jiného druhu) se Západem.
Tady je třeba také vidět, jaká byla politika velmocí vůči tomuto prostoru. Byla to spíše než americká politika britská diplomacie, která alespoň vypracovala jakousi protiváhu prosovětské orientace a snažila se ji velmi výrazně prosazovat (především koncem války a i v roce 1945 a do období 1948). Nicméně ukázalo se, že ta vytvářená vazba byla slabší a také nepřišla odpovídající reakce ze strany československé politiky.
A byly tady ještě jiné aspekty Benešovy politiky, jako byl vztah k Francii a snaha obnovit spojenectví, hlavně ke konci války, jako určitou protiváhu orientaci na Sovětský svaz. Také to byla orientace na jiné státy v regionu a tak dále. Nakonec se však ukázalo, že politika velmocí bude dominující a rozhodující.
Chtěl jsem se zeptat, jak na to reagovala vláda?
JN: Pokud jsme tady hovořili,pořád opakujeme Beneš, Beneš. To by možná mohlo vzbudit dojem,že Beneš za všechno může,že Beneš všechno zařídil. Nicméně na této politicese podílela celá československá vládavčetně druhého hybatele,jímž byl Hubert Ripka,státní tajemník, později státní ministrv ministerstvu zahraničních věcí. Role Jana Masaryka jako ministra zahraničních věcí tady nebyla až tak dominantní.
Ripka víceméně s většinou tezí, které zde byly řečeny o Benešovi, souhlasil. Byl trochu realističtějším politikem a leckdy najdeme i kritické pohledy na to, co Beneš tomu či onomu politikovi řekl. Týká se to třeba otázky Podkarpatské Rusi, kde Beneš víceméně vůči sovětským diplomatům vystupoval velmi otevřeně s názorem, že tato část Československa by mohla být někdy připojena k Sovětskému svazu. To se traduje v rozhovorech se sovětskými představiteli už od konce roku 1939.
Jenže v okamžiku, kdy československá exilová vláda prosazovala kontinuitu uznání předmnichovských československých hranic, se to objevilo jako velký problém. Beneš prosazoval kontinuitu hranic a na druhé straně ji tímto způsobem narušoval.
JK: Beneš to narušoval i v jiných případech. Například jeho teze k odsunu byla taková, že by mu nedělalo problém rektifikovat hranice, odstoupit výběžky či části území, pokud dosáhne větší části svého politického programu. Čili Beneš byl politik, který svoje teze mění také podle toho, jakými prostředky může svého cíle dosáhnout.
Ale abychom nezůstali u toho, že za všechno může Beneš sám, na začátku jste říkal, že to nebyl takový diktátor. Ale přece jenom trochu diktátor vůči té vládě byl?
JK: Já bych to rozdělil.V zahraniční politice vláda v zásadě akceptovalajeho politiku a opozice byla relativně slabá. Bylo by dobré najít někoho ve vládě, kdo by mohl představovat tu opozici. Často se uvádí Ladislav Feierabend, ale u něho je to otázka až úplného konce války, kdy si uvědomil, že některé prvky zahraniční orientace Československa mohou vést k takovému poválečnému vývoji, jaký skutečně nastal. Feierabend se tak stal takovým přirozeným centrem latentní opozice vůči zahraniční politice v exilové vládě, ale byl ve výrazné menšině. Neměl tam žádné výrazné spojence a nakonec zůstal sám.
VS: Nelze ze všeho vinit Beneše. Pokud jsme tady hovořili o československo-sovětské smlouvě a otázce, zda ji měl jet podepsat přes britské rezervace, nebo ne, tak tam byli další důležití představitelé exilové vlády, dokonce Ingr, Stránský, kteří na Beneše naléhali, aby jel smlouvu podepsat i přes britský odpor. Takže skutečně nelze vinit jenom Beneše.
JN: Československý odboj měl Beneše. Stejně i jiné odboje měly své Beneše. Francie měla svého de Gaulla. Poláci měli, bohužel jenom do roku 1943, svého Sikorského. A tyto osobnosti do značné míry určovaly směrování těchto odbojů.
(redakčně kráceno)