Falklandy, skupina ostrovů v jižním Atlantiku, vzdálená osm tisíc mil od Velké Británie, byla pro většinu Britů až do jara roku 1982 naprosto nezajímavá a mnozí z nich ani přesně nevěděli, kde leží. To, že na ní podle sčítání lidu z roku 1980 žije 1849 osadníků a 658 000 ovcí, nebo že hlavní město Port Stanley má 1050 obyvatel, tři hostince a jeden hotel, věděla jen hrstka zasvěcených. Ani většina Argentinců tyto údaje neznala, ale o Malvínách, jak v Argentině Falklandy označovali, věděla mnohem více. Problematika s nimi spojená byla totiž součástí školní výuky i častým tématem argentinských médií. Ani jedni, ani druzí si však jistě nebyli schopni představit, že by se o tento nehostinný kousek země mohl rozhořet krvavý válečný konflikt. Přesto se tak stalo.Historický magazín se 31. března věnoval ozbrojenému konfliktu, který před čtvrt stoletím svou intenzitou doslova ohromil světové veřejné mínění a v konečném důsledku zaskočil i jeho iniciátory. Hovořilo se o válce o Falklandy. Pozvání moderátora Eduarda Stehlíka přijali docent Martin Kovář (MK), ředitel Ústavu světových dějin FF UK a doktor Jaroslav Hrbek (JH) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Válka o Falklandy
Jak ten konflikt vznikl? Proč si mohli Argentinci i Britové dělat nárok na Falklandské ostrovy?
MK: Museli bychom se vrátit do historie, do osmnáctého století. Historie Falklandských ostrovů nebyla úplně jednoduchá. Nejprve tam byli Francouzi, potom Britové, pak Španělé. Nakonec ve čtyřicátém roce prohlásili Britové Falklandy korunní kolonií a v důsledku toho na toto území vztahovali nárok. Argentinci si území nárokovali také už od devatenáctého století, jejich nárok vyplýval z geografické blízkosti ostrovů. Takže britsko – argentinské soupeření sahá velmi hluboko. Ve století dvacátém přišel po druhé světové válce první s tematikou Falklandských ostrovů Juan Domingo Perón po svém nástupu k moci. Od té doby byly Falklandy jádrem sporu mezi Brity a Argentinci.
Mají Falklandy vůbec nějaký význam?
JH: Z vojenského hlediska dnes už žádný význam nemají. V určité době byly značně významné z námořního hlediska, protože sloužily nejprve jako stanice k doplňování vody a potravin a později k doplňování uhlí při plavbě kolem Hornova mysu. Proto se zde také odehrála jedna z nejdůležitějších námořních bitev první světové války, ve které britská eskadra porazila eskadru německou.
Říká se, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Většinou to platí mezi dvěma zeměmi. Tento konflikt byl ale vyvolán hlavně argentinskými vnitrostátními problémy. Jak k tomu došlo?
MK: Uvážíme-li, že k válce se začalo schylovat v jedenaosmdesátém roce, tak to bylo po šesti letech vlády vojenské junty, která se dostala zejména z ekonomických důvodů do problémů. Je obvyklé v takovouto chvíli odvést pozornost obyvatelstva k zahraničním záležitostem nebo vyburcovat nacionalistické vášně. Takže to byl jeden z důvodů na argentinské straně. O Británii takto hovořit nemůžeme, tam byly vnitropolitické důsledky, nikoli příčiny. Junta však ve snaze posílit svoje postavení směřovala, když ne k ozbrojenému konfliktu, tak určitě k ovládnutí ostrovů.
Jaké síly se podařilo Argentincům k útoku na ostrovy soustředit?
JH: Nešlo až o to, jaké síly soustředí. Důležitější bylo, jestli ostrovy udrží. Britská posádka na Falkalndách byla slabá, čítala asi osmdesát mužů a nebylo pochyb, že Argentinci jsou schopni vylodit několikanásobek. V první vlně to byl nakonec desetinásobek, což bohatě stačilo. Navíc Britové bránili špatné pláže. Nakonec to způsobilo, že Falklandy do rukou Argentinců padly vlastně bez boje.
Jak Britové reagovali na celkem překvapivý útok? Jak politici, jak veřejné mínění?
MK: Falkalndy byly úplně na okraji zájmu britských politiků. Koneckonců diplomatická jednání s Argentinci probíhala po druhé světové válce permanentně. Britská vláda bez ohledu na to, jestli to byli labouristé nebo toryové, měla pocit, že jde o udržovací záležitost a že i na argentinské straně jde o diplomatický folklór. Takže přehlédli tlak junty na vystupňování konfliktu - kabinet Margaret Thatcherové byl velmi zaskočený tím, co se na Falklandách stalo. Pokud jde o britskou veřejnost, tak ta stěží měla tušení, že Falklandy existují a zjišťovala to až v oněch dramatických dnech na jaře roku 1982. Ovšem potom došlo k jakémusi probuzení britské veřejnosti a vláda Margaret Thatcherové získala její mimořádnou podporu.
Na vnímání války o Falklandy jsme se zeptali britského grafika a hudebníka Adriana Bella žijícího v České republice (přepis doplňující reportáže):
V roce 1982 jsem studoval navigaci v Anglii. V říjnu po válce jsem odjel na Falklandy. Byl tam tehdy klid, válka už skončila. Pršelo, byla zima. Když jsme se tam dostali, tak jsme se ptali, proč taková válka, když to byl takový drsný kus země. Bylo to tak, že Argentinci napadli kus naší země (naší kolonii), řekli, že Malvíny jsou jejich. Oni nás tam poslali chránit britské zájmy. Bylo to docela drsné. Většina argentinských vojáků byli mladí osmnáctiletí amatéři. Jediní profesionálové na argentinské straně byli piloti letadel, která skutečně britskou armádu děsila. Na britské straně však byli nejlepší vojáci vybraní právě na takovéto speciální akce. Setkal jsem se tam s několika farmáři a měl jsem pocit, že chtějí hlavně, aby všichni vypadli. O nějaké britské základny a posádky neměli příliš zájem.
Ptal jsem se na reakce britské veřejnosti. Jak reagovala ta argentinská?
MK: V jistém smyslu podobně a přece odlišně. Jestliže Britové nevěděli o Falklandách vůbec nic, tak o Argentincích se nic takového říci nedá. Jestliže pro britskou vládu byla jednání udržovací, pro Argentince nikoli. Chtěla-li jakákoli argentinská vláda vzbudit pozornost veřejnosti, tak zmínit otázku Falklandských ostrovů byl jeden z nejsnazších způsobů, jak získat sympatie obyvatelstva. Takže od přelomu let 1981/82 argentinská junta dovedně vyvolávala u veřejnosti pocit, že dojde brzy k převzetí ostrovů a že to samozřejmě bude mírovou cestou, protože ani oni s válkou příliš nepočítali a reakce Britů je zaskočila. Po té co Britové velmi ostře reagovali, došlo k vybičování nacionalistických vášní a projevům exaltovaného vlastenectví; včetně nejrůznějších kampaní a manifestací na podporu vlády junty, která do této doby příliš populární nebyla. Takže v těchto chvílích se zdálo, že juntě může celá záležitost prospět.
Našli se politici, kteří varovali před invazí na ostrovy. I Američané doporučovali, aby do té věci nešli?
JH: Tak to bylo doporučení už po invazi, aby se Argentinci stáhli. Varovali Argentince, že britská reakce bude násilná, že Britové ostrovy dobyjí zpátky. Argentinci tomu nevěřili, mysleli si, že Britové nemají dostatek prostředků k invazi na takto vzdáleném místě. Navíc, že ani nemají politickou vůli, když kabinet vlády vede žena. Američané je ovšem varovali, že tato žena je poněkud z jiného těsta, že je tvrdým politikem, který se nezalekne obětí. Notabene přímo řekli, že když nechala umřít hladem vlastní lidi při hladovce, tak se nebude rozpakovat provést násilnou akci proti cizím lidem.
Jaké síly Britové shromáždili na protiúder na Falklandách? Jak řešili obrovskou vzdálenost 8000 mil?
JH: První reakce z 31. března ještě před invazí, kdy Britové získali velmi přesné informace z rádiového zpravodajství (luštili argentinské kódy) o tom, že argentinský invazní svaz pluje k ostrovům, byla poměrně rozpačitá. Část vojenského velení a vlády se totiž domnívala, že Británie nemá síly a prostředky k tomu, aby mohla uskutečnit vojenskou akci na druhé straně Atlantského oceánu. Zvrátil to až admirál Leech, který prohlásil, že prostředky na to jsou.
Potom byla britská reakce rychlá. Už tři dny po invazi vypluly první britské válečné lodě z jihoanglických přístavů. Celý invazní svaz byl pak během tří týdnů na moři. V první vlně to bylo 5500 vojáků, později se to rozšířilo na 10000, když byla zařazena ještě druhá brigáda. To byla obrovská síla. Argentinců bylo na ostrově celkem 15000, tento nepoměr dvě ku třem byl zcela smazán tím, že britské jednotky byly vesměs elitní a vycvičené podle standardu NATO, čemuž se nemohli Argentinci rovnat. Argentinci měli armádu na bázi branné povinnosti, britská byla zcela profesionální. První invazní vlnu tvořily jednotky námořní pěchoty takzvaní Comandos (Zelené barety) a dva parašutistické prapory takzvané Červené barety, což byla elita elit. Jejich výcvik a zkušenosti daleko převyšovaly jakoukoli argentinskou jednotku. Navíc nejlepší argentinské jednotky byly nasazeny na hranicích s Chile, protože tam probíhal dlouhodobý diplomatický a politický konflikt o sporná území.
Chýlil se konflikt. K Falklandám se blížil britský svaz. Přesto se někteří politici pokoušeli tento stav zvrátit. Hovoří se o takzvané kyvadlové diplomacii. O co šlo?
MK: Kyvadlová diplomacie není termín, který by se poprvé objevil na začátku osmdesátých let. Koneckonců nejvýraznějším způsobem jej prezentoval Henry Kissinger v blízkovýchodních souvislostech. V tomto případě se jednalo o kyvadlovou diplomacii zejména Spojených států. Argentinci se domnívali, že Američané zůstanou přinejmenším neutrální. Když se ale nakonec ukázalo, že celá věc nelze diplomaticky vyřešit, právě kyvadlovou diplomacií, kdy Američané (minstr zahraničí Alexander M. Haig) jednali s Margaret Thatcherovou i s argentinskými politiky, tak se Spojené státy daly jasně na britskou stranu. To způsobilo v Argentině překvapivě rozčarování a zmatek. Dokonce někteří argentinští politici tvrdili, že to byl hlavní důvod, proč celá záležitost skončila, jak skončila. Takže kyvadlová diplomacie – pokus přímo vstoupit, zprostředkovat mezi oběma válčícími zeměmi smír – v tomto případě selhala. Jednak pro neochotu a hlavně proto, že ti, kteří tuto kyvadlovou diplomacii prováděli, byli od začátku rozhodnuti se v případě neúspěchu přidat na britskou stranu.
Ke konfliktu nakonec došlo. Jak probíhal?
JH: Po argentinské invazi a po přesunu britského operačního svazu do jižního Atlantiku nastala první fáze, ve které se Britové pokusili ovládnout vody a vzduch okolo ostrovů. Vyhlásili zakázanou zónu. Jejich akce byly poměrně úspěšné. Ve vzduchu se ukázalo, že americké rakety Sidewinder mají větší dolet než francouzské střely Matra, kterými byly vyzbrojeny argentinské letouny. Takže i pomalejší britská letadla Harrier mohla účinně zasahovat jinak mnohem výkonnější argentinské stíhací letouny a tím získat nadvládu ve vzduchu. Na moři situace vygradovala potopením starého argentinského křižníku General Belgrano britskou moderní jadernou ponorkou Conquerer. To způsobilo na jedné straně rozčarování veřejného mínění ve světě. Na straně druhé takovou hrůzu v argentinských námořních kruzích, že argentinské námořnictvo se už k žádné akci neodhodlalo a zůstávalo u pobřeží Argentiny, kam ponorky pro malou hloubku moře nemohly.
Ve druhé fázi se Britové začali připravovat na vylodění. Vybrali si oblast, kde nebyly silné argentinské jednotky. Vylodili se tak na východním ostrově ze západní strany z Falklandského průlivu, mezi oběma hlavními ostrovy v zátoce San Carlos. Vylodění nenarazilo na velký odpor. Argentinské letectvo se sice pokusilo znovu zaútočit na tento invazní svaz, ale nezpůsobilo valné ztráty - vylodění nezabránilo. To rozhodlo.
Úspěšným vyloděním získali Britové základnu, ze které vyrazili nejprve k jihu proti základně Choose Green, kde bylo i letiště. Zde britský parašutistický prapor svedl poměrně krvavou bitvu s argentinskými obránci, padl zde dokonce i velitel praporu podplukovník „H“ Jones. Nakonec se Britům podařilo zvítězit a to bylo takový první přelom v pozemní válce. V následujících týdnech po posílení britské jednotky vyrazily a velice rychle překonaly vnitrozemský prostor - pustinu mezi San Carlos a pohořím, které chránilo Port Stanley od západu. Tam narazily na odpor, ale nočními útoky, na které byly britské jednotky plně vybaveny nočním viděním, ovládly jednotlivé vrcholy a získaly naprostou dominanci nad okolím Stanley. Prakticky během tří dnů od 11. do 14. června bylo o tomto tažení rozhodnuto. Argentinské posádce nezbylo nic jiného než složit zbraně, protože další odpor by neznamenal nic jiného než masakr v řadách obránců.
Našel jsem v literatuře zmínky o tom, že se Argentinci v některých případech nechovali úplně fér. Používali civilní dopravní letadla k monitorování pohybu protivníka nebo docházelo k vyvěšování bílých vlajek, kdy simulovali, že se vzdávají a v okamžiku, kdy se přiblížili Britové, zahájili palbu?
JH: Co se týče používaní civilních letadel k průzkumu, tak to pravda je. Argentinské letouny označené civilními leteckými společnostmi prováděly monitorování hlavně ve fázi, kdy se britský operační svaz přibližoval do jižního Atlantiku. Později už to nebylo možné, protože v zakázané zóně byly zakázané lety i civilních letadel a Britové by je jistě nemilosrdně sestřelili. Vyvěšování bílých vlajek je věc spornější. Existují jistá britská svědectví, ale Argentinci je vehementně popírají. Osobně nejsem přesvědčen, že by to hrálo významnější roli, protože britská převaha pokud šlo o boj zblízka byla taková, že takovéto lsti by se nemohly výrazněji na celkovém výsledku boje projevit.
Sovětský svaz a jeho satelity se od samého počátku konfliktu jednoznačně postavily na stranu argentinského útočníka. Svědčí o tom i reportáž československé televize o argentinské kapitulaci z 15. června 1982 (přepis dobové reportáže):
Argentinské ozbrojené síly na celých Malvínských ostrovech se v pondělí večer o 21. hodině místního času vzdaly. Oznámil to úřad britské předsedkyně vlády. Britské jednotky začaly v pondělí z pohoří okolo Port Stanley definitivní ofenzívu proti poslední argentinské obranné linii na okraji města. Po dvaasedmdesáti hodinách krvavého a dramatického boje okolo města už nebyly argentinské jednotky schopny odolávat britskému náporu. Všeobecně se postoj Argentiny kvalifikuje jako vyhnutí se nesmyslnému krveprolití, ke kterému by nevyhnutelně vedl boj muže proti muži v ulicích správního střediska souostroví. I bez toho je bilance deset týdnů dlouhé války za zachování britského koloniálního statutu nad ostrovy více jak děsivá. Nic na tom nezmění ujišťování pohlavárů z NATO a Pentagonu, že smrt 220 Britů a okolo 600 argentinských vojáků nebyla zbytečná, neboť prý poznatky z bojů v jižním Atlantiku se bohatě zúročí v dalších možných konfliktech. Pravdou je, že spor o svrchovanost nad Malvínskými ostrovy se jen prohloubil a nadále bude ohrožovat mír v této části světa.
V Argentině vládla vojenská pravicová junta, která pronásledovala své odpůrce. Přitom komunistický a socialistický tisk a média byly jednoznačně na její straně. Jak je to možné?
MK: Odráží to účelový přístup médií v Sovětském svazu a jeho satelitech v této záležitosti – i nejpravicovější junta je přijatelnější než britský imperialismus. To, že junta likvidovala odborové a dělnické předáky, nebylo v tuto chvíli vůbec podstatné. Od okamžiku, kdy do hry vstoupil britský imperialismus, tak direktiva byla jednoznačná.
V reportáži zazněly údaje o ztrátách, ty byly poněkud zkreslené. Jak vypadaly ztráty na jedné a na druhé straně?
JH: Ztráty odpovídaly kvalitě bojových prostředků obou stran. Britové měli 255 padlých včetně tří civilistek, které zabili omylem vlastní dělostřeleckou palbou. Argentina měla 746 padlých. Počet zraněných byl na britské straně 777, na argentinské přibližně dvojnásobný. Ztráty vypovídají o tom, že boje nebyly takovou procházkou, jak by se mohlo zdát. Pokud jde o zbylé argentinské vojáky, tak ti byli formálně vzati do zajetí a okamžitě repatriováni přes Montevideo do vlasti.
Co přinesla tato válka Argentině a Británii?
MK: Británii přinesla posílení prestiže ve světě – důkaz, že i z tak velké vzdálenosti je schopna se jednoznačně starat o své zájmy i za cenu války. Na vnitropolitické scéně to bylo složitější. Labouristé obviňovali vládu Margaret Thatcherové, že válka přišla kabinetu nesmírně vhod, protože se blížily volby. Koneckonců výsledek voleb z roku 1983 jasně ukázal nárůst konzervativců o dalších několik desítek mandátů. Skutečnost byla složitější, osobně se domnívám, že válka na výsledek voleb takový vliv neměla. Hlavním důvodem volebního výsledku byla katastrofální prezentace labouristické politiky. V Argentině byly důsledky jednoznačné - došlo k pádu junty a k nastolení nového režimu.
Obstála z vašeho pohledu premiérka Thatcherová?
MK: Pokud bychom na to nahlíželi pouze z politického pohledu, tak bezesporu. To je jednoznačné a britská veřejnost to taky tak vnímala. Samozřejmě hodnocení se po čase mění, ale tenkrát byla Margaret Thatcherová jednoznačným vítězem.
Co znamenal konflikt pro britskou armádu jako takovou?
JH: Posílení její prestiže a zejména pak námořnictva, protože akce byla vedena pod velením námořnictva. Znamenala posílení britských vojenských sil. Znamenala potvrzení, že směr, kterým se Británie vydává v budování svých sil s důrazem na speciální jednotky, je správný. A ukázala, že lze vést válku na velké vzdálenosti vzhledem k technologické převaze.
(redakčně kráceno)