22. dubna bude mít v Národním divadle premiéru jazzová opera autorů Šlitra a Suchého Dobře placená procházka. Při její přípravě se sešel špičkový tým. Hudebního nastudování se ujal dirigent Libor Pešek, roli pošťáka sehraje stejně jako před čtyřiceti lety Jiří Suchý, v dalších rolích vystoupí Jitka Molavcová (v alternaci Zuzana Stívínová), scénu navrhl Matěj Forman. O práci režiséra se dělí Miloš Forman se svým synem Petrem. Právě Petr Forman byl 18. dubna hostem Jitky Novotné v pořadu Před půlnocí.
„Táta spí na zkoušce od dvou do čtyř a já od čtyř do šesti,“ říká Petr Forman
Vznik představení Dobře placená procházka je úzce spjat s divadlem Semafor. Jaký je váš vztah k této scéně, s níž byli profesně spjati oba vaši rodiče?
Rodiče nás naštěstí nenutili tam chodit, takže jsme nemuseli s bráchou povinně navštěvovat každé představení, kde máma (Věra Křesadlová) hrála. Viděli jsme je snad všechny, ale nechodili jsme do zákulisí jako jiné děti hereckých rodičů. Později jsme byli s babičkou doma. To byl od mámy velký dárek, že jsme si cestu k práci, k divadlu našli vlastně sami, i když to je i tátova zásluha.
V Národním divadle nyní inscenujete Dobře placenou procházku. Můžete stručně nastínit děj?
Prosím vás, to jediné ode mne nechtějte, fakt. Já jsem se o to snažil na výrobní poradě v Národním divadle, když jsme představovali toto představení – o čem bude a tak. Tak jsem se do toho pustil. Asi po třech větách jsem věděl, že toho nejsem schopen, kouknul jsem se po bráchovi, ten taky viděl, že to nezvládnu… Ono se to opravdu nedá převyprávět. Co nám se líbí a co je asi důležité a krásné, je nádherná poetika jazyka, kterým to Jiří Suchý napsal a nádherná hudba, kterou k tomu Jiří Šlitr složil. Pak jsou tam ještě další písničky z představení Sekta - to byl tátův nápad - které též napsal a složil Jiří Suchý.
V souvislosti s hudbou by mne zajímalo jakou roli hraje ve vašem životě? Inscenoval jste barokní opery, hrál jste na nějaký hudební nástroj?
S bráchou jsme měli kdysi dávno takovou kapelu, jmenovala se Dry brains (Suché mozky). Naši nás dali na zkoušku, kde jsme zazpívali něco u piána, pak nás poslali za dveře, potom si zavolali mámu a řekli jí, že to nemá cenu. Jinak hudbu mám rád strašně a moc rád ji poslouchám. Všechny představení, která děláme, jsou plná hudby a snažíme se, aby byla vždy živá, protože to k divadlu patří.
Zkoušky na Dobře placenou procházku začaly v lednu. Jak dlouho se ale zabývá představením váš inscenační tým?
No právě. Já tady sedím sám, ale měli by tady sedět brácha a táta a další tři nebo čtyři lidé. Říkám to proto, že naše věci vznikají v týmu, tak je jejich příprava poměrně složitá. Ale je to naše volba, rádi se pohádáme, popereme, potaháme o různé nápady, ale baví nás to dělat. Když se ptáte, jak je to dlouho, první verze scénáře vznikla možná už před dvěma roky. Pak jsme udělali druhou a třetí, nakonec byly asi čtyři. Mezitím táta natočil film, to jsme v podstatě asi na tři čtvrtě roku zastavili. Poslední půl rok se tomu věnujeme intenzivně, tři poslední měsíce už opravdu od rána do večera, protože táta je tady, tak zkoušíme a nic jiného neděláme.
Vládla u vás od počátku shoda v otázce obsazení hlavních rolí?
V podstatě ano. Jsou tam lidé, které jsme tam s bráchou chtěli mít, tak jsme si je tam dali. Pak jsou tam lidé, kterým jsme ne úplně věřili, ale chtěl je tam mít táta. Vlastně jsme na tátu dali při výběru herců hodně, protože on má obrovskou výhodu v tom, že tady v této zemi nežije. Když jsme totiž dělali konkurzy a posílali jsme mu DVD se záznamy, tak on viděl ty lidi poprvé v životě. Přitom to byla škála od našich známých, které opravdu známe hlavně my, až po poměrně slavná jména. Takže tátův výběr byl naprosto objektivní, nezatížený, všem měřil stejným metrem.
Někteří lidé skutečně prošli všemi čtyřmi konkurzy, kdy vždycky museli přijít s něčím novým a jiným. Byl to pro ně jistě nadstandardní konkurz, ale při práci se ukázalo, že to mělo smysl. To je způsob, na který je táta zvyklý, když dělá konkurz do filmu. Tady by nás u divadla asi hnali. Těžko by pro nějaký blbečky loutkáře někdo přišel třikrát na konkurz, ale tady zapůsobila tátova osobnost a lidi přišli.
Jak se do příprav představení zapojuje jeden z autorů Jiří Suchý? Kromě toho, že hraje pošťáka stejně jako před čtyřiceti lety?
Všechno, co jsme udělali, celý scénář, všechny změny, celou koncepci, všechny malinké škrty nebo připsané větičky, jsme spolu s Jirkou Suchým prošli. To, co jsme cítili, že se mu nezdá, jsme nedělali proti jeho vůli. On byl ale fantastický, dal nám absolutní svobodu. I teď při zkoušení si myslím, že to pro něj musí být těžké, protože on to odehrál v Semaforu čtyřiašedesátkrát. To vám to zkrátka zaleze pod kůži. K profesi patří, že ty věci ve vás jsou, obzvlášť když si to sám napíšete. Já to obdivuji a jsem rád, že je vstřícný k jakýmkoli změnám a našemu pohledu.
Objevují se v současném představení nějaké prvky z původní inscenace z roku 1965 nebo z o rok mladšího filmu, který natočil Miloš Forman?
Myslím, že jo. Někdy je to zakódováno ve scénáři, v situaci, kterou nemůžete obejít, protože kdybyste jí obešel, změníte smysl vět nebo situace samé. Určitě jsme vycházeli z nějaké podoby, kterou my jsme na divadle neviděli, ale táta jo. Film jsme viděli několikrát, protože jsme v první fázi neměli text, tak jsme pracovali s nahrávkou, abychom poznali příběh a právě texty. Možná i tím se nám tam vrátily některé okamžiky. Lidé, kteří ten film viděli, si budou ledacos připomínat. Ale film je vidět z různých záběrů a poloh kamer, tady jsme na divadle v jediném pohledu, takže si to žádá velké změny. Máte ovšem pravdu, že některé věci budou podobné.
Jak se dělíte se svým otcem o režii? Jak se režíruje ve dvou?
Začínáme zkoušet od půl jedenácté, končíme v sedm. Táta spí na zkoušce od dvou do čtyř a já od čtyř do šesti.
Přicházíte na zkoušku s tím, že máte sladěné taktiky, nebo se při tvůrčím procesu překvapujete a doplňujete?
Pro nás jsou to zážitky až velice osobní. My jsme strašně vděční Národnímu divadlu, že jsme s tátou mohli být tři měsíce pohromadě. Vlastně první poznání spolupráce jsme si užili už v době příprav, kdy jsme zjistili, že jsme si v něčem hodně podobní. Umíme se strašně pohádat, ale pak nás to o to víc mrzí, takže se zase udobříme, ale pak se zase pohádáme. Brácha se pohádá s tátou, tak je udobřuju já, když se pohádám já s bráchou, tak nás zase udobřuje táta. Takhle to nějak je.
Jak se liší čtení scénáře očima režiséra a očima herce? Vy to říct můžete.
No to jo. Když čtete scénář jako herec, tak si čtete svojí roli. Většinou to tak každý má. Nejvíc ví o tom, co hraje sám, a to ostatní ho tolik nezajímá. Z pohledu režiséra se snažíte souvislosti vnímat daleko víc a pochopit, jak by to mělo fungovat.
Jako herec máte představu o ideálních, příjemných podmínkách při práci. Snažíte se je jako režisér nastolit?
To nejde. Samozřejmě musíte lidi kolem sebe respektovat, ale když máte nějaký cíl, touhu něco nějak udělat, tak to už je tvrdá práce. Někdy je to pro lidi náročné, potom záleží na tom, jestli vám věří, že to neděláte jen z nějakého plezíru, když chcete, aby něco udělali dvacetkrát, třicetkrát. To už musí vycítit ale oni sami, jak to máte. To neovlivníte, dopředu to vymyslet nejde.
Na lodi Tajemství se plavíte s přestávkami od roku 2000. Nyní trávíte většinu času ve zkušebnách Národního divadle. Nestýská se vám po vodě?
Na zimu to vždycky zazimujeme, všechno vystěhujeme. Je to přirozená doba, kdy se na lodi nedá plavit, nijak to neprožíváme. Na jaře se loď zase znovu natře a všechno se nastrojí, takže se potom musí pracovat a něco dít. Máme plný servis, představení se hrají pět až šest měsíců, pokud se naplní všechny naše touhy. Lidi, kteří tam pracují, jsou všichni kamarádi námořníci, s kterými jsme prošli velkým dobrodružstvím, když jsme stavěli naši loď. A právě oni jsou skoro všichni s námi na práci v Národním divadle, to je možná trochu netypické, ale takhle nás to baví. Sice to vypadá jako chaos a zmatek, ale my jsme strašně závislí na lidech, kteří s námi dělají, na pracovitých, šikovných, trpělivých kamarádech. Právě díky nim můžeme vůbec takovouto věc dělat.
Kdy znovu vyplujete? Odkud a kam?
Sezóna nám začíná v květnu. Budeme hodně v Praze. Budeme kotvit na Praze 6, protože máme vůči ní závazky – pomohla nám s lodí. Pak budeme kotvit na Praze 7, kde máme jedno kotviště, tam uděláme filmový festiválek. Chvíli pak budeme v centru. Pak máme naplánovanou cestu na konci sezóny, kdy budeme chtít doplout do Děčína nebo alespoň Ústí. To je spojené s hraním představení v jednotlivých městech, která na řece jsou. Každý rok se nám daří počet měst zvyšovat. Jsem opravdu rád, že to nabírá správný smysl, že loď vypluje a každý den se hraje někde jinde.
Loni v Ústí nad Labem proběhl festival Pár dní s Formany. Bude mít pokračování?
Bude, ale bude to Pár dní s někým jiným. To byl nápad místního magistrátu a my jsme otvírali doufejme nějakou tradici. Vzali jsme si z toho krásné zkušenosti. Chtěli bychom takovýto druh festivalu vytvořit a přivézt do nějakého města. Letos se nám to ale určitě nepodaří, protože toho máme hodně. Doufám, že příští rok se to povede někde domluvit. Že bychom postavili loď a stan, přivezli pár kamarádů a hráli nejen naše představení. Prostě chceme udělat festival pouličních věcí napůl na břehu, napůl na lodi.
Bez ustání mluvíte v množném čísle. Jaké je vaše umělecké partnerství s bratrem Matějem?
Když se narodíte jako dvojče, tak máte něco dané a už vám to nikdo nesebere. To je stejný pohled na věc, na život, podobné cítění, vkus. Jak stárnete, tak se vám to trochu rozbíhá, každý začíná žít svůj život, ale základ je stejný. My věci cítíme strašně podobně. Takže když pracujeme, tak se často velmi rychle shodneme na věcech, které se nám líbí. Na druhou stranu je to tvrdý partner, protože na nejbližší jste vždy nejpřísnější a máte méně trpělivosti. Teď, když jde do tuhého, máme hodně práce a málo času, tak jsem tvrdí partneři, ale to je na tom to krásné. Já už si nedovedu ani představit, že by to bylo jinak.
Dobrodružný život komediantů se v mých představách pojí s lidmi, kterým se říká věčné děti, ale nedovedu si to úplně spojit s životem rodinným? Což mi asi jako šťastný otec tří dcer vyvrátíte?
Dá se to spojit. Spíše je to o člověku, který s vámi je, jestli je tolerantní a umožní vám dělat práci, kterou děláte a máte rád. Já nejsem typ komedianta, který musí celý rok hrát. Když vím, že mám práci tři měsíce od rána do noci, tak si to snažím plánovat tak, abych mohl s holkama být. To, že jezdíme s naším divadlem pryč, dopadlo tak, že máme karavan a holky jedou s námi, když mají moc učení, tak nabereme učitelku a učí se s námi. Já bych je jinak viděl málo a to bych nechtěl. Nechci jim vnucovat svůj životní styl a podřídím se jejich ve chvíli, kdy uvidím, že už se mnou takhle kočovat po světě nemůžou.
Před časem jste se vy a váš bratr podíleli na inscenaci Kráska a zvíře v Národním divadle. Teď připravujete Dobře placenou procházku. Jak na vás působí prostor zlaté kapličky?
Tím, jak je tento prostor jediný, je také netradiční. Když si vezmete kamenná divadla, která tady jsou, tak Národní divadlo je mezi nimi specifický a nádherný prostor. Pro nás vždy byl a je prostor velký partner. Podílí se na tom spousta osob, táta, brácha, já a další lidé a prostor je skutečně jedním z nás. S prostorem skutečně musíte pracovat, komunikovat, vzít ho do hry. Ne se snažit tam narvat něco za každou cenu nebo se na něj nekoukat. Udělat to můžete, že postavíte, zahrajete a hotovo. My jsme ale dělali Krásku a zvíře i Dobře placenou procházku s úctou či vztahem k takovémuto prostředí. Nemyslím tím Národní divadlo, ale výjimečné divadlo jako prostor. To, že má svůj mechanismus, svoje tempo, k tomu patří. Není to náš svět, náš funguje trochu jinak, ale je to setkání, které je dobrodružné a vždy nabízí něco nového. Pro nás je to v tu chvíli výjimečný zážitek, je to vždycky napínavé, přitom pěkné. Proto si lidí, kteří si to tam s námi odsedí a oddělají, moc vážím.
(redakčně kráceno)