Otisky a střety, to je název výstavy ve Francouzském institutu v Praze. Svoje fotografie tam do konce února představuje Jacques Renoir, pravnuk slavného impresionistického malíře Auguste Renoira a synovec režiséra Jeana Renoira. Je to přitom již jeho druhá výstava v České republice za poměrně krátkou dobu, loni na podzim totiž mohli lidé v Brně obdivovat jeho fotografie starých olivovníků. S filmařem a fotografem Jacquesem Renoirem v rubrice Studia 6 Profil ze 14. ledna hovořil František Lutonský.
„Své jméno musím dokázat unést,“ říká Jacques Renoir
Teď už asi budete vystavovat jen v České republice?
Tak to asi opravdu ne. Příští fotografická výstava by se měla odehrávat v Mnichově, také v Japonsku a jinde. Ale jsem také filmař a hodně jsem pracoval na dlouhometrážních i dokumentárních filmech po celém světě.
S vaším rodinným zázemím to ani nijak jinak nešlo, než se věnovat umění?
Asi jsem neměl na výběr. Ale měl jsem to požehnání, že jsem od dětství vyrůstal v kulturním prostředí, v prostředí obrazů, ale také filmu.
Jacques Renoir hostem Studia 6 ČT24 (zdroj: ČT24)
Žil jste třeba v dětství v domě svého slavného pradědečka?
Ano to štěstí jsem měl. Dětství jsem strávil v Le Cannet, kde naposledy pobýval Auguste Renoir. Je to nádherný dům, kde je moře a staré olivovníky, o kterých jsem uspořádal výstavu.
Kromě výstavy v Brně i té současné si lidé také mohou přečíst vaší knihu Milostný obraz, ve které vyprávíte osud svého pradědečka. Vzhledem k tomu, že jste pracoval u filmu, nenapadlo vás z ní filmový scénář a natočit film?
Samozřejmě že ano. Mimochodem myšlenka, abych napsal tu knihu, mi přišla právě s tím, že bych z toho potom udělal film. A na filmu už se pracuje, dělá se adaptace. Kdy bude hotov, je těžké říci. Zatím jsme v přípravné fázi, ale doufáme, že to bude pokračovat rychle a že film představíme i v České republice.
Co můžeme vidět na vaší současné výstavě ve Francouzském institutu?
Budou tam dvě hlavní témata. Říkám tomu Otisky a střety. Je to vlastně nápad jít hledat někam, kde je to neobvyklé. Kde se skrývá krása, která není na první pohled vidět. „Otisky“ jsou vlastně roztrhané, přes sebe přelepené plakáty v metru, kdy jsem se snažil zachytit barvy i formy. A ve „střetech“ jsem šel na skládku starého železa, kde se také skrývají určité sochařské formy.
Jsou to ještě fotografie, nebo byste to nazval jiným druhem umění?
Umění čím dál tím častěji představujeme na takových můstcích, které přecházejí z jedné formy do druhé – mezi skulpturou a rytinou a fotografií a filmem. Je dobré těchto přechodů, lávek, můstků využít právě při prezentaci klasických druhů zobrazovacího umění. Jinak já se samozřejmě držím fotografie.
Některé fotografie pocházejí z rekonstruovaných stanic metra, jiné ze železáren. Jak vás napadla zrovna tato prostředí?
Každá myšlenka se rodí z jakési náhody. Já jsem prostě jel metrem a projížděl stanicí, která se zrovna rekonstruovala. Něco mě tam zaujalo a řekl jsem si, že se tam musím vrátit, že je to nádherné. Když jsem tam pak fotografoval, cestující se mě ptali, proč to fotím, když to přece není vůbec zajímavé. Ale já jsem jim říkal, pozor, tady je určitá krása, které by se nikdo nenadál.
Pak jsem tyto fotografie vystavoval u Bernheima, což je jedna z nejkrásnějších galerií v Paříži, a bylo to dvě stě metrů od té stanice metra. Skutečně tam přicházeli ti samí cestující a měli možnost se na to podívat z jiného úhlu. Přešli z jednoho místa na druhé, ale tu vizi si nesli s sebou, přenášeli ji z jednoho místa na druhé.
Pomáhá vám jako fotografovi jméno Renoir? Je to tahák, nebo vám to v osobním životě spíše škodí?
Dobré na tom je, že jsem například tady s vámi a vy se mě teď dotazujete. I to může být tím, že se jmenuji Renoir. Samozřejmě je to ale také břímě – své jméno musím dokázat unést, musím být na jeho úrovni, a to není vždy jednoduché.
Podílel jste se na filmech Jacquese Cousteau. Jak se vám s ním spolupracovalo?
To, že jsem se s ním seznámil, byl také plod náhody. Byl jako můj druhý otec, prožil jsem s ním sedm let a byl jsem jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Začal jsem jako asistent kamery, pak jsem se stal prvním kameramanem a nakonec režisérem jeho filmů. Byla to úžasná zkušenost – jezdili jsme po celém světě a znamenalo to nejen filmy, ale i hodně zajímavá setkání.
(redakčně kráceno)