Harold Gordon Skilling přijel do Československa poprvé v předvečer mnichovské zrady a počátku druhé světové války a pak se sem dalších více jak padesát let vracel. Nenašel zde jen podklady pro své četné politologické a historické studie, ale i mnoho přátel a možnost, pro Skillinga povinnost, jim pomoci v dobách nesvobody. Z kanadského profesora historie se stal právoplatný člen československého disentu.
Skilling obhájce Československa
Při příležitosti konference k 100. výročí narození Gordona Skillinga v Černínském paláci v Praze byl připraven díl Historie.cs z 19. června. Hosty publicisty a moderátora pořadu Vladimíra kučery byli historik Vilém Prečan z Československého dokumentačního střediska, senátor za KDU-ČSL Petr Pithart a historik a politolog Jacques Rupnik.
Pánové, kdo to byl Gordon Skilling?
Prečan: Gordon Skilling, narozený v roce 1912 v Torontu, byl Kanaďan, politolog, historik, slavista, bohemista. Člověk, který byl celý život vysokoškolským učitelem, profesorem a badatelem. Pracoval v archivech i jezdil po světě a sám se nazýval aktivistou.
Pithart: Skilling nazval svoje paměti Československo, můj druhý domov. V angličtině vyšly pod názvem The Education of a Canadian: My Life As a Scholar and Activist. Přemýšlel jsem, proč český překlad nenazval podobně. Dnes slovo aktivista z důvodů, které mi nejsou jasné, nezní dobře. Skilling ale říká, nejsem jenom učenec, akademik, jde mi také o to, aby se svět měnil k lepšímu. A tyto svoje snahy spojil především s jednou zemí a právě tu nazval svým druhým domovem.
Rupnik: Velice důležitá pro něj byla cesta do Československa v roce 1937. To bylo klíčové období pro tuto zemi i pro celou Evropu. Skilling cítil, že jde o hodně, a prožil to s touto zemí. Československo se tak skutečně stalo jeho druhým domovem.
Prečan: Gordon Skilling se rozhodl zabývat Československem a českými dějinami v roce 1936, tedy ještě předtím, než Československo poprvé navštívil. V té době začal pracovat na své doktorské disertaci, která se týkala česko-německého národnostního konfliktu v poslední třetině 19. století. A jak píše ve svých pamětech, pro Československo se nadchl, zdálo se mu být ostrovem demokracie vedle ostatních nepokrokových režimů ve střední Evropě.
Pithart: Byl svědkem pohřbu T. G. Masaryka. O Masarykovi, který na něj udělal obrovský dojem, napsal knihu a vlastně se k němu celý život vracel. Skilling byl ovšem svědkem ještě jiné tragické události. V době od Mnichova až do jara 1939 vysílal z Československého rozhlasu anglicky jako komentátor, moderátor naše vysílání do zahraničí. Čili to prožíval den po dni, to přece není běžná situace pro historika. On měl potřebu nějak pomoct, nějak se angažovat, a zpátky domů se vrací až po obsazení Československa.
Jeho osobní politický vývoj nebyl jednoduchý. Vyvíjel se od poměrně výrazného levičáka, pokud jsem pochopil dobře jeho životopis?
Prečan: Na Oxford přichází Skilling v roce 1934, studoval tam dva a půl roku, ale politicky aktivní začal být až na vysoké škole v Torontu v době největší hospodářské krize. Říká, byl jsem socialista, žádný marxismus nebo komunismus, a byl jsem přesvědčen, že mají-li se vyřešit problémy společnosti, je potřeba radikálně změnit hospodářský a sociální systém. Rovněž byl od listopadu 1937 do dubna 1938 členem Komunistické strany Velké Británie.
Poprvé se do Československa vrátil v červenci 1948 a na studijní cestě tu prožil tři měsíce. Setkával se s lidmi, se starými přáteli, mezi nimi byli komunisté, ale i jiní, a zjišťoval, jaké jsou názory na poúnorový vývoj. Tehdy ještě nezaznamenal žádné velké zklamání. Ovšem když přijel v roce 1952, už to bylo jasné. Byl tu i v roce 1958. V letech 1961 až 1962 pak sak studoval sovětský systém v jednotlivých zemích a s výjimkou Albánie procestoval všechny země sovětského bloku. V té době už dávno (podle mého minimálně od poloviny 50. let) neměl vůbec žádné iluze o tom, co je komunistický systém, co je to stalinismus.
Hovoří Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů:
První zprávy o zájmu StB o Skillinga jsou doloženy už z přelomu 40. a 50. let a souvisejí s jeho pobytem v Československu v roce 1948. Existuje také několik zpráv o tom, že byl sledován při svých cestách v 50. letech, naposledy v roce 1958.
Hlavní přelom přišel s jeho cestou do Československa v roce 1962. StB několik měsíců předtím zadržela Skillingův dopis, adresovaný kanadskému vyslanci. Psal mu, že plánuje strávit rok 1962 ve Vídni a že by rád absolvoval několik cest do zemí sovětského bloku včetně Československa, a žádal ho o pomoc. V dopise také zmínil, že o svých plánech jednal na kanadském ministerstvu zahraničí. Pro StB to okamžitě znamenalo podezření ze špionáže, takže začala připravovat některá opatření.
Během cesty byli manželé Skillingovi sledováni velice pečlivě nejen v Praze, ale i při mimopražských cestách, například v Táboře. Příslušníci StB nasadili do jejich hotelu odposlechy a dostávali zprávy od spolupracovníka StB, který pracoval v hotelu jako recepční. Pokoušeli se získat též informátora z řad Skillingových přátel, ale to se jim, na rozdíl od pozdější doby, nepodařilo. Během celého roku 1962 zadržovali a vyhodnocovali Skillingovu korespondenci.
Výsledkem jejich zájmu bylo založení samostatného svazku. Akce nesla krycí název Profesor a měla zjistit, zda byl profesor Skilling do Československa skutečně vyslán jako špion západní tajné služby. Přestože byla akce zpočátku tak rozsáhle připravena, paradoxně ji ukončili poměrně rychle, už v roce 1963.
Jak Skilling vnímal rok 1968, od začátku, vlastně od prvního impulsu?
Rupnik: Viděl rok 1968 jako vyvrcholení něčeho, co probíhalo během celých 60. let. Nezačínalo to pro něj 5. ledna a končilo 21. srpna. Pro něj to nekončí ani invazí. Byl zde totiž ten úžasný týden po vstupu vojsk, ale i podzim a vzdor proti nástupu normalizace. Tam viděl radikalizaci některých trendů, které se projevily během pražského jara. Formuloval potom tezi, že některé ty hlavní reformy byly natolik radikální, že byly s povahou komunistického systému vlastně neslučitelné a dřív nebo později vedly mimo systém. Šlo by o změnu toho systému, a proto to nazývá přerušenou revolucí (kniha Czechoslovakia's Interrupted Revolution z roku 1968 - pozn. red.), my tomu říkáme reformní hnutí. Pražské jaro tedy chápal nejen na základě toho, co proběhlo, ale i podle jeho směrování, potenciálu.
Čili už tehdy to mohlo směřovat k tomu, co se podařilo až v roce 1989?
Prečan: V roce 1968 nebyla společnost takové emancipace schopna. Sice se probouzela, šla cestou emancipace, ale stále se upínala k někomu jako k hrdinovi, k Dubčekovi a dalším. Teprve pak přišla zkušenost zklamání. Ale ne z Bilaka a z jemu podobných, ale z právě hrdinů pražského jara, kteří napomohli normalizaci podle sovětského receptu, který neprovedli Sověti, ale oni sami.
Jak reagoval Skilling na normalizaci? Začal ji vnímat rychle, bystře, nebo ho to taky zaskočilo?
Pithart: Mám pocit jako by v polovině 80. let ztrácel naději. Neviděl tady dost sil a odvahy, neviděl tomu konec. Je to doba jeho nejhlubšího pesimismu.
K tomu je třeba říci, že to nebylo tak, že by se nekriticky zamiloval do českého národa. Naopak dovedl být velmi kritický, například jednu knihu esejů pojmenoval Lvi a lišáci: hrdinové, nebo lokajové? Takže si kladl i takovéhle otázky.
Prečan: Nikdy nezpracoval normalizaci jako analýzu, studii, že by napsal knížku. První napsal Chartu (Socialism and Human Rights: Charter 77 and the Prague Spring – pozn. red.), Hlasy občanské společnosti, tyto věci. Někdy v roce 1983 se vrátil k Masarykovi a uveřejnil první studii (z řady studií, které potom spojil do jedné knížky), Znovuobjevení Masaryka (The Rediscovery of Masaryk – pozn. red.). To je Masaryk proti proudu, roky 1882 až 1914, nikoli Masaryk prezident a tak dále, ale Masaryk bojovník, nonkonformista, disenter, člověk, který vede zápas o pravost nebo nepravost Rukopisů a v hilsneriádě jde skoro proti všem. To byl jeho hrdina.
Rupnik: To je výhoda historika – Skilling viděl to normalizační období v dlouhodobém kontextu českých nebo československých dějin.
Gordona Skillinga jsem poznal jako student v Cambridgi v roce 1973. Zrovna psal svou knížku o pražském jaru, Přerušenou revoluci. Samozřejmě jsem se zajímal o pražské jaro, o smysl a způsob této porážky, byla to hlavní otázka, o které jsme diskutovali. A protože on jako historik věděl, že v českých a československých dějinách jsou chvíle vzepětí, například v roce 1918 nebo před srpnem 1968, a pak tvrdé a kruté porážky, třeba po Mnichově nebo po roce 1968, i normalizaci chápal v rámci těchto velkých cyklů.
Historie.cs - Skilling obhájce Československa (zdroj: ČT24)
Padlo zde, že Skilling byl v 80. letech poněkud skeptický k vývoji v Československu. V knížce Československo, můj druhý domov jsem přitom našel tento citát: „Během mé návštěvy v roce 1983 Prečan informoval Havla v telefonickém rozhovoru o mém plánu přijet do Prahy na oslavy zlaté svatby a také o mém nápadu, že večírek proběhne na Hradě, kde bude sídlit Havel prezident. Havel se tomu srdečně zasmál, řekl, že na to by bylo ještě příliš brzy, a dodal: 'Když ne na Hradě, tak na Hrádečku, tam jsem prezidentem.'“ Určitý smysl pro humor měl tedy i v této době?
Pithart: Smysl pro humor on skutečně měl, a především byl nesmírně pozitivně naladěn. To byl jeho habitus. Z jeho tváře vyzařovala energie a optimismus. Je ale samozřejmé, že když pak psal své texty, situaci za bůhvíjak nadějnou nepovažoval. To je ale jiná věc.
Se Skillingem byla také radost se setkávat. On se skvěle ptal. Zažil jsem desítky všelijakých novinářů i vědců, ale často mi z nich bylo smutno. Buď odbyli přípravu, nebo neměli schopnost vcítit se do té situace. Skillingovy otázky ale byly vždycky skvělé a přesně mířily na podstatu problému.
Hovoří historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů:
18. října 1978 byl profesor Skilling zadržen na hranicích, když jel autobusem z Bratislavy do Vídně, vytáhli ho z autobusu a podrobili prohlídce. V úkrytu (pod koláčem, který si vezl s sebou) našli písemnosti a rukopisné poznámky. Příslušníci StB ho pak odvezli do Bratislavy a celý den vyslýchali (tehdy si Skilling uvědomil, že byl celou dobu pod drobnohledem StB). Přestože StB, jak tvrdil, neřekl žádné konkrétní informace, pochopil, že jeho role jakožto kurýra nemá v dalších letech větší opodstatnění. A byl to rovněž nejspíš jeden z důvodů, proč se do Československa vrátil až o šest let později.
Prečan: Skillingovo zadržení mělo samozřejmě důsledky. Když tehdejší ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek o dva měsíce později přiletěl do Ottawy, první, na co se ho novináři ptali, byl tento incident se Skillingem.
Jak se tady mohl pohybovat, když se neustále stýkal jenom s těmi lidmi, kteří „zlobili“ a byli hlídaní, a pomáhal jim? Jak to dělal?
Pithart: Jestli si myslíte, že se nějak plížil podél zdi, tak to tedy určitě ne. Jeho jméno něco znamenalo a on vsadil na to, že se bude chovat sebevědomě a otevřeně. V jeho přítomnosti jsem se nikdy nebál. Scházeli jsme se, domlouvali jsme se po telefonu, byl několikrát u nás doma. Mám pocit, že na něj si nějak netroufli.
Hovoří historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů:
Gordon Skilling za komunistického režimu navštívil Československo ještě dvakrát, v roce 1984 a v roce 1987. K těmto návštěvám nemáme mnoho písemných pramenů, ale dochoval se zajímavý soubor fotografií a negativů ze sledování manželů Skillingových.
Oba manžele, společně i jednotlivě, sledovalo každý den deset patnáct příslušníků StB a byly dvě sledovací čety. Nejvíce fotografií pochází z dubna 1987, z oslavy zlaté svatby manželů Skillingových na Staroměstské radnici. Gratulanti zachycení na fotografiích ukazují rozsah Skillingových kontaktů. Jednalo se vlastně o budoucí elitu po roce 1989: najdeme tam budoucího prezidenta Havla, budoucího ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a mnoho dalších, především signatáře Charty 77.
Tyto snímky vlastně dokládají, jak se kanadský vědec postupně stal součástí disidentského hnutí a že ho tak brali i disidenti sami.
Hovoří socioložka Jiřina Šiklová:
Když jsem mu u svých textů, které publikoval v zahraničí (třeba v The New School for Social Researche), řekla jméno, pod kterým to budu psát, nevím, jestli Otava nebo Moldau, věděla jsem, že mu mohu věřit, že ani v redakci nikdy neprozradí, kdo je skutečný autor. Takových lidí bylo málo. Řada lidí ze Západu chtěla exhibovat, ukazovat, jaké všechny souvislosti má, a někdy mluvila před lidmi, před kterými by mluvit neměla. A to Gordon nikdy neudělal.
Skilling velmi pomohl zahraničnímu českému exilu, který se aktivně snažil ovlivnit místní situaci. Jak vám pomáhal?
Prečan: Od začátku mé emigrace v roce 1976 jsem sledoval snahu vytvořit studijní a archivní instituci, která by shromažďovala to, co doma shromaždovat nemohli, a podporovala nezávislé bádání. A k tomu nám Skilling velmi napomohl. Když totiž ve Spojených státech konečně vznikla instituce, která by to podpořila (National Endowment for Democracy, Národní nadace pro demokracii, založená za Reagana), Skilling nám pomohl tento projekt koncipovat a svou autoritou upravit cestu.
Napoprvé jsme neuspěli, poněvadž jsme z toho dělali vědeckou instituci, ale nezmínili jsme, že máme kontakty s domovem a tak dále. A to byl zásadní handicap, protože tato americká nadace chtěla v těch zemích podporovat především domácí demokratické síly. Napodruhé jsme přiznali barvu a dostali jsme 50.000 dolarů na naši činnost v roce 1986. A to se v dalších letech opakovalo.
Hovoří socioložka Jiřina Šiklová:
Velice důležité bylo, že psal anglicky, takže se jeho věci, třeba Přerušená revoluce nebo téměř neznámá publikace o Chartě 77, dostávaly automaticky do světa. Gordon Skilling navíc situaci v Československu připomínal na všech možných konferencích.
Jste kosmopolitní člověk. Jak hodnotíte vztah Skillinga k Československu z tohoto hlediska?
Rupnik: Ukazuje to, že člověk může mít i druhý domov (jak to ostatně sám nazval). To je věc, kterou důvěrně znám, takže tomu naprosto rozumím. Sice se zde nenarodil a tak dále, ale jeho vztah k Československu nebyl pouze vědecká záležitost nebo politická angažovanost. Byla to i záležitost citová. Začalo to ve třicátých letech a pokračovalo to i o půl století dál. To už je svým způsobem smysl života, který lze interpretovat jedině v kontextu hlubokého osobního vztahu k této zemi.
Hovoří socioložka Jiřina Šiklová:
Určitá skupina lidí, třeba kolem Václava Havla, lidé v disentu, o Gordonovi ledacos věděli, dostaly se k nim jeho knížky. Gordon ale nemluvil ve Svobodné Evropě, v Hlasu Ameriky nebo na Deutsche Welle, na to byl příliš Kanaďan, takže ostatní lidé se o něm mohli dozvědět jen stěží.
První zájem o jeho knížky byl velký, ale pak tady začalo být tolik jiných problémů, že na to odkrývat tuto stránku a tyto lidi jaksi nevyšel čas. Nedomnívám se, že bychom jako Češi byli takoví mizerové, že bychom nebyli schopni býti vděčni, ale to víte, bylo příliš mnoho událostí.
Prečan: Pro Skillinga bylo charakteristické, že ke každému tématu přistupoval kriticky. Jeho osobní sympatie, to, že fandil Chartě, neměly vliv na to, jak o ní psal. V tom zůstal politickým vědcem a historikem.
Pithart: Jeho učitelem na škole byl Seton-Wattson, člověk se srovnatelným vztahem k naší zemi. Byl v přátelském vztahu s Masarykem, byl jeho neocenitelným spojencem, spojkou, rádcem, člověkem, který mu pomáhal otevírat dveře. Je dobře, abychom nezapomínali na takovéto sympatizanty naší země, abychom jim spláceli dluh. Snažíme se o to také touto konferencí a vy tímto pořadem.
Prečan: Máme ještě co dohánět. V žádné knihovně není k dispozici celé Skillingovo dílo, to publikované. Naštěstí je dnes internet a lze vyjednat, získají-li se prostředky, aby to měli k dispozici vědci, vysokoškolští učitelé, studenti. Druhá věc je jeho archivní pozůstalost, 160 krabic v archivu Torontské univerzity. Jsou tam takové poklady jako sbírky jeho korespondence a poznámky, záznamy, které si dělal v mnoha zemích s mnoha lidmi po mnoho let.
(redakčně kráceno)