Sebevražedný atentát v Súru zahájil smutnou tradici

Súr – První novodobý sebevražedný útok a údajně první takový čin v automobilu v historii se odehrál 11. listopadu 1982. Při útoku na budovu izraelského vojenského velitelství v jiholibanonském Súru zahynulo 102 lidí, z toho 75 izraelských vojáků. Atentát se odehrál po izraelské invazi do Libanonu s cílem rozbít palestinské hnutí odporu v červnu 1982, kdy židovský stát zřídil vojenská velitelství v okupovaných městech. Ve stejné době v Libanonu, kde probíhala od roku 1975 občanská válka a kde byla od roku 1976 rozmístěna syrská armáda, vzniklo s pomocí Íránu militantní proíránské šíitské hnutí Hizballáh, které začalo útočit na Izraelce.

Za útokem v Súru stál právě Hizballáh, který měl na svědomí i další tři velké sebevražedné útoky v Libanonu. Při prvním byla 18. dubna 1983 zcela zdemolována budova amerického velvyslanectví v Bejrútu, druhý 23. října 1983 opět v Bejrútu nepřežilo 307 lidí a v Súru udeřil Hizballáh ještě 14. listopadu 1983, kdy při dalším útoku pomocí výbušniny v autě na budovu izraelského vojenského velitelství bylo zabito 60 lidí.

První historické doklady atentátníků, kteří vědomě obětovali životy, pocházejí již z 11. století z Persie, kde takový individuální teror používali fanatičtí asasíni, extrémní odnož muslimských šíitů. Jedním z prvních politicky motivovaných moderních sebevražedných atentátů byl útok na ruského cara Alexandra II. v březnu 1881. A koncem druhé světové války vešli ve známost japonští sebevražední letci kamikaze, kteří navazovali na samurajské tradice spojující sebeobětování s nemilosrdným přístupem k nepříteli.

Sebevražda, nebo mučednická smrt?

Islám sice sebevraždu zakazuje stejně jako křesťanství, muslimští náboženští vůdci ale později přijali názor, že sebevražedný útok může být považován za mučednickou smrt a jako takový je nejen dovoleným prostředkem, ale může svého nositele přivést přímo do ráje. V šíitském prostředí Íránu má navíc ideologie sebeobětování historické souvislosti. V roce 680 zahynul v bitvě u města Karbalá v dnešním Iráku třetí šíitský imám a vnuk Mohamedův Husajn. Dvaasedmdesát jeho přívrženců ho raději následovalo ve smrti, než aby se vzdali. Karbalá se tak stala symbolem šíitského hnutí i vzorem obětavosti jeho přívrženců.

Kultury mučednictví v Íránu si velmi cenil například vůdce protišáhovské revoluce ajatolláh Chomejní, který řekl, že „mučednictví je základem naší síly“, podobně se vyjadřuje i nynější duchovní vůdce íránské revoluce ajatolláh Chameneí. Šíitští duchovní tvrdí, že mučednictví je projevem vůle zemřít pro vyšší cíl. „Je na světě něco krásnějšího, zázračnějšího a věčnějšího, než je mučednictví? Národ s mučedníky nezná zajetí,“ řekl k tomu jednou nynější íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád.

Sebevražedných atentátů se účastní také ženy, první takový případ je znám z dubna 1985, kdy Syřanka zabila pomocí auta s výbušninou dva izraelské vojáky na jihu Libanonu. Útoky sebevražedných útočnic byly poté zaznamenány na Srí Lance, v Izraeli, Turecku, Rusku či Iráku.

Útoků přibývá, nejen po 11. září

V dalších desetiletích používaly sebevražedné útoky například palestinské militantní organizace Hamas a Islámský džihád proti Izraeli, kurdská Strana kurdských pracujících v Turecku, Tygři osvobození tamilského Ílamu na Srí Lance, čečenští bojovníci či členové teroristické sítě al-Káidy, kteří na sebe nejvýrazněji upozornili 11. září 2001 v USA. Sebevražedné útoky zasáhly i kupříkladu Pákistán, Afghánistán, Indii, Irák, Jemen, Alžírsko, Somálsko, USA či Británii.

Počet sebevražedných útoků ale podle expertů nesmírně vzrostl v posledním desetiletí. Zatímco v 80. letech jich bylo po světě vykonáno asi pět za rok, v letech 2000–2005 to bylo až 180 ročně; 80 procent všech takových činů se navíc odehrálo po 11. září 2001. Kupříkladu jen v Afghánistánu bylo v letech 2001–2011 336 sebevražedných útoků, v sousedním Pákistánu 303 aktů, zatímco v Iráku bylo od invaze USA a Británie 20. dubna 2003 zdokumentováno do konce roku 2010 přes
1 000 atentátů.