Odešel z rodné Indie, protože mu tam vadilo nespravedlivé škatulkování lidí do jednotlivých kast. V Rusku za Gorbačovovy éry vystudoval fyziku a v České republice začal učit na česko-anglickém gymnáziu. V roce 1997 plánoval odjezd do válkou zničeného Sarajeva, pak šel ale na chvíli pomoci do Ostravy Romům, které postihla katastrofální povodeň – chvíle se protáhla na deset let. To je ve zkratce aktivista v oblasti lidských práv, ředitel občanského sdružení Vzájemné soužití Kumar Vishwanathan.Za své aktivity získal řadu ocenění - od ministerstva zahraničí Cenu Jana Masaryka Gratias Agit, je držitelem Čestné medaile Policie, získal cenu velvyslanectví USA - Cenu Alice Garrigue Masarykové 2005, cenu Františka Kriegla nadace Charty 77 a další. V ostravském studiu pořadu Před půlnocí jej 12. června přivítala Silvie Kleková.
„Romská komunita je budoucností naší země,“ tvrdí Kumar Vishwanathan
Tebe přivedla do České republiky láska. Co tě však přivedlo v roce 1997 do zaplaveného Hrušova, kam jsi přišel pomáhat Rómům, to do dneška nevím?
Tehdy jsem bydlel v Olomouci. Sledoval jsem tu katastrofu a nejvíce mne trápilo, jak určitá skupina v Ostravě z Hrušova byla přemístěna do nějaké školy a ze školy musela do nějakých buněk. Místní lidé si tehdy nepřáli, aby tito lidé byli mezi nimi – psali petice, ozbrojovali se apod.
Jak tě napadlo, že zrovna ty bys jim mohl pomoci?
Trápilo mne to – byly prázdniny a nic jsem nedělal. Tak jsem se poradil s manželkou, jestli mne pustí z Olomouce do Ostravy. Ona sice řekla, že jsem trošku blázen, ale souhlasila. Zkrátka jsem chtěl něco dělat, ale zdálky to nešlo. Právě proto jsem přijel do Ostravy, kde jsem si trochu popovídal s radními, pobýval s rodinami, které byly vyplaveny v Hrušově, což byli potencionální obyvatelé těch buněk. Cítil jsem, že v tom mohu něco udělat, protože jsem klidný a věděl jsem, že na to mám sílu a čas.
Pak už byl jenom krůček k myšlence Vesničky soužití, což je projekt, na který se ti podařilo získat desítky milionů korun. Přestože mnoho lidí prorokovalo, že Rómové to stejně vybydlí a nebude to k ničemu, tak je to dnes místo, kam se jezdí dívat delegace - v podstatě se tím Ostrava trošku chlubí. Máš pocit, že je to úspěch?
Největší úspěch pro mne osobně je v tom, že sto metrů od těch buněk, kde bylo obrovské napětí mezi Čechy a Romy, stojí dnes Vesnička soužití. To dává obrovskou naději, že mnoho jevů, které vnímáme ve společnosti jako vyhrocené, se dá spravit. Ty samé rodiny, které byly považovány za nepřizpůsobivé a okolí z nich mělo strach, bydlí dnes ve vesničce a jsou považovány za něco normálního. V tom vidím naději, že stereotypy, mýty - Romové a Češi nemohou bydlet spolu, nemohou dohromady vytvořit nic hezkého, Romové jen ničí, neváží si bydlení a nechtějí pracovat – nejsou na místě.
Vaše občanské sdružení se jmenuje Vzájemné soužití. Co je základem toho, aby Romové a neromové mohli žít spolu?
Vzájemná úcta – navzájem se respektovat…
Jako bych slyšela argumenty všech ostatních: nedá se vedle nich bydlet, jsou hluční, kradou, dělají problémy, nemůžeme s nimi vyjít?
To je oboustranný seznam výčitek. I Romové mají podobný seznam vůči neromům. Romky mi například říkají, že když jdou do obchodu, tak je sledují, v porodnici jsou všechny na jednom pokoji – je toho mnohem víc, byl by to dlouhý seznam. Česká společnost není natolik zasažená, aby Češi a Romové nemohli bydlet spolu. Žijí vedle sebe dvě komunity a dost často se navzájem neznají, vnímají se jen na základě vnějších projevů.
Z úst starostky ostravské čtvrti Mariánské hory Liany Janáčkové zaznělo, že když vidí Romy v tramvaji, tak má strach, že ji okradou. Předsudky a obavy vůči určité skupině lidí tady přetrvávají a zřejmě přetrvávat budou. Co je důležité udělat, aby zmizely obavy, že někdo bude touto skupinou poškozen?
Vnímaní může změnit pouze konkrétní zkušenost, jako je Vesnička soužití nebo romské policejní asistentky. Historicky chybí zkušenosti, platformy, na kterých by se mohli lidé, děti scházet jako rovný s rovným. Dnes právě stojíme před úkolem tyto zkušenosti vytvořit.
Je jednoduché říkat, že Romové nepracují atd. To jsou zjednodušené pohledy a řešení, které nynější politické spektrum nabízí. V Česku jsou přitom obrovské zkušenosti se vzděláváním dětí, v oblasti práce s komunitami, ve vzájemných projektech, které by měly stát jako základy, na kterých může tato společnost získat společně sdílené hodnoty.
Myslíš si, že na debatě Diskriminuje společnost Romy, nebo diskriminují Romové společnost?, které se zúčastnil vicepremiér Jiří Čunek nebo starostka Liana Janáčková a další, zazněla odpověď?
Dnes je důležitější jít dál něž popsat problémy a vzájemně si něco vytýkat. Romská komunita je budoucností této země, protože je to rostoucí komunita. Jsou přirození, nejsou Češi, ale jsou obyvatelé této země stejně jako jiné menšiny, které tady žijí. Jejich děti dnes rostou a jsou budoucí silou tohoto národa. Vidím to jako skupinu lidí, která může obohatit tuto zemi.
Našli by se lídé, kteří by si v tuto chvíli řekli, že mají strach, jak to bude vypadat?
Nevím, co říkali v minulých dobách o jiných národech. Každý národ má určité období, když jde nahoru. Vnímám, že Rómové mají možnost jít nahoru a rozhodně tuto společnost nezklamou - česká společnost posílí s vkladem romské komunity.
Dokázal bys popsat, v čem je problém romské komunity? Co udělat pro to, aby se lépe vzdělávala, aby našla práci, aby soužití s neromskými obyvateli bylo klidnější?
Vnímám to jako dlouhodobý proces. Zde proběhl obrovský posun během tří generací Romů. Prarodiče, kteří přijeli ze Slovenska, neuměli číst a psát, jejich děti mají lepší vzdělání, byť ze zvláštních škol, a jejich děti nyní usilují o výuční listy, maturity atd. To, co dokázali Romové během tří generací, je úžasné.
Romové vycházejí z jiné startovací čáry, ale velmi rychle se učí. Když vezmu naše sdružení, tak my máme různé programy pro romské zaměstnance. Osmnáct set lidí, kteří mají základní nebo zvláštní vzdělaní – převážně ženy a matky – se rozhodlo jít cestou maturitního vzdělání. Jedna z nich dokonce nastoupila na vysokou školu. Přitom mají svojí domácnost a práci. Taková věc přináší obrovskou radost. Budu strašně rád, když se alespoň jedno dítě z romské rodiny dostane na střední školu s maturitou. Všichni by to dítě měli podpořit, aby je, až dostane lepší práci, dostalo nahoru, tak to funguje ve všech komunitách na světě.
Romská komunita má ale řadu dalších problémů, které se snažíte řešit, ať je to lichva, bydlení, zaměstnanost, odebírání dětí do ústavů nebo nedobrovolná sterilizace romských žen. Jak vybíráte problémy, na které se zaměříte?
U nás každý dostane právní a sociální poradenství zdarma. Ale určité kauzy, které vyžadují obrovské úsilí a nasazení, nejdou dělat bez srdce. Často vybíráme okruhy naší činnosti na základě toho, že se na nás obrátí více lidí s podobnými problémy, pak se snažíme hledat společného jmenovatele těchto problémů. Potom se jako sdružení rozhodneme, jestli do toho jdeme, nebo ne.
Je sociální práce v České republice na dostatečné úrovni? Je právě tam pole působnosti nevládních organizací?
To je relativní. Když bychom to srovnali například s Indií, tak tady je sociální práce ohromná. V Čechách je třeba zlepšit spolupráci mezi státními institucemi a neziskovými organizacemi. Když se podíváme na USA, což je velice bohatá země, tak tam žije 35 miliónů lidí na poukázkách. Těchto 35 miliónů lidí má k dispozici různé služby, které jim mají pomoci, bez nich by napětí v Americe bylo nesmírně vysoké. U nás je to podobné. Společnost se pomalu vzdaluje od sociální sítě, kterou zde po druhé válce vybudovala, protože je to drahé atd. Je to pýcha tohoto kontinentu, ale nestačí na to prostředky. Jediná možnost je, že by se stát, který nikdy není tak efektivní a adresný, mohl otevřít nevládním, neziskovým sektorům, aby mohly adresně a efektivně využívat prostředky.
Vy máte zkušenosti, pokud jde o odebírání dětí z rodin. Tady bývají špatné zkušenosti se sociálním odborem. Je to téma, na které se teď zaměříte?
To, že jsem pochválil sociální práci, neznamená, že je perfektní. Je zde poměrně dost problémů – odebírání dětí, návrat vězňů do společnosti apod. My hledáme cesty jak změnit obrovské množství dětí umístěných do dětských domovů. V Česku jsme na světovém vrcholu, co se týče procenta odebraných dětí do ústavní péče. Pro rodinu je to nesmírné trauma a pro stát je to velmi drahé.
(redakčně kráceno)