Neutěšený stav brněnské vily Tugendhat dnes připomínají pouze archivní filmové a televizní záběry a fotografie. Po několikaleté rekonstrukci je totiž od letošního března k dispozici široké veřejnosti v takřka původním stavu. Splnilo se tím mnohaleté přání původních majitelů vily, rodiny Tugendhat. S kunsthistoričkou a nejmladší dcerou původních majitelů vily Danielou Hammer-Tugendhat hovořil v Profilu z 3. října Jiří Václavek.
„Pro mě je nemyslitelné žít ve vile Tugendhat,“ říká Daniela Hammer-Tugendhat
Ještě před několika lety jste se svojí sestrou bojovaly za obnovu vily Tugendhat a kritizovaly jste město Brno, že s její obnovou tak otálí. Dnes vila září novotou. Je tedy všechno zapomenuto? Otálení s rekonstrukcí, problémy s výběrovým řízením toho, kdo vilu nakonec opraví?
Ano, domnívám se, že se rekonstrukce zdařila, je to skutečně fantastický výsledek. Věřím, že i město Brno na to může být velice hrdé, protože z mezinárodního hlediska dosáhlo něčeho mimořádného. Provedly se restaurátorské průzkumy, pracovala na tom i mezinárodní skupina expertů THICOM (Tugendhat House International Committee). Obnova vily je opravdu velice zdařilá. Některé věci mi ještě trochu vadí. Třeba to, že mnoho původního nábytku je ještě v Moravské galerii. My jsme si přitom přáli, aby se tento nábytek dostal do vily a nahradil napodobené kusy. Doufám, že se to ještě podaří. Také kvalita textilií a závěsů neodpovídá původní kvalitě.
Došlo k nějakému posunu, co se týče právě nábytku, který je v depozitářích Moravské galerie, v tom směru, že bude umístěn do vily Tugendhat nebo že ho získáte do vlastnictví?
Doposud se to nepodařilo, mohu jen doufat, že se to podaří. Prozatím je nábytek v Moravské galerii. Rodina je také ochotna vrátit některé kusy nábytku do vily.
Jaký z toho máte pocit, když přijedete do Brna a jednají s vámi představitelé magistrátu, města, Moravské galerie? Cítíte, že táhnete za jeden provaz, a sice s cílem, aby vila fungovala co nejlépe, aby se všechno vrátilo do původního stavu? Nebo cítíte pouze zdvořilost s podtextem, moc nám do toho nemluvte?
Takto to nemůžeme vyjádřit. Všude na světě jsou různí lidé a mnoho z nich nás opravdu skvělým způsobem podporuje. A jsou i druzí…, upřímně řečeno, nechtěla bych to zobecňovat.
Několik posledních let vydalo i několik tajemství kolem vily Tugendhat. Například se podařilo najít původní makasarovou stěnu. To po těch desítkách let působí skoro jako zázrak. Vnímala jste to také tak?
Je to neuvěřitelné. Původně bylo řečeno, že nacisté tu stěnu prodali a ostatní zmizelo. Je to opravdu zázrak a jedna z nejdůležitějších věcí, ke kterým během restaurování došlo. Tato stěna totiž nemohla být restaurována, protože jde o vzácné tropické dřevo. S THICOMem jsme proto neustále diskutovali o tom, co lze udělat, jak je možné tuto stěnu obnovit, a pak byla najednou objevena. Je fantastickým způsobem zrestaurována a je úžasné, že se mohla vrátit zpátky do vily.
Podařilo se vile Tugendhat vrátit nejen její krásu, ale také jejího ducha? Je to skutečně ta vila, o které vám v dětství maminka vyprávěla?
Vila není jako tenkrát. To ani není možné. Především tu nežijí lidé, kteří ten dům oživovali, a já si ani nemyslím, že by to bylo žádoucí. Po tom všem, co se odehrálo, nemůžeme dělat, že se nic nestalo. Proto bych neřekla, že to je, jako to bývalo. To ani nebyl původní smysl. Ale už z toho hlediska bych byla ráda, aby se tam vrátil původní nábytek, který je ve velmi dobrém stavu a jsou na něm vidět stopy dějin.
Opravdu nikdy nesníte o tom, že byste ve vile Tugendhat sama žila?
Ne, vůbec ne. To není předmětem debaty. Všechno je třeba vidět v historickém kontextu. Časy se změnily – je pro mě naprosto nemyslitelné žít v této budově.
Chápu to správně, že jste se smířila s tím, že se vám po roce 1989 vilu nepodařilo získat zpět? Že jste o její navrácení řekněme nezažádali včas?
Po roce 1989 jsme o tom se sourozenci diskutovali a velice vědomě jsme řekli, že nikdo z nás by ve vile nechtěl žít, ale také jsme ji nechtěli prodat. To bychom raději prodali svou duši. A tak jsme si řekli, že se o to nebudeme vůbec snažit.
V roce 2006 jsme se k tomu přesto rozhodli, protože jsme měli dojem, že dochází k velké destrukci vily. Město se dostalo do právního sporu a restaurování se dlouho odkládalo. Takže jsme o vilu zažádali, abychom předešli její devastaci. Jak víte, nepodařilo se to. Vila však byla nyní restaurována, čímž je pro nás tato otázka vyřízena.
Na druhou stranu teď stěží ovlivníte, co se bude nebo nebude ve vile dít, jak ji město Brno využije. Jak se díváte na to, že by ve vile měl točit režisér Jan Hřebejk film o vaší rodině podle románu Skleněný pokoj?
Už jsem to říkala několikrát: mám pocit vyvlastnění naší rodiny a teď by se to mělo stát znovu. Týká se to našeho příběhu, a to je hrozné. Simon Mawer napsal román, který navazuje v mnoha bodech na příběh mé rodiny, ale pak z toho vytváří fiktivní příběh. Říká, že je to pouze fikce, ale je to propojeno s reálným příběhem naší rodiny a mohlo by to být zaměňováno. Zeptám se vás: byl byste rád, kdyby se o vašich rodičích vyprávěl příběh, který není pravdivý? To je opravdu skandální.
Pamatujete si zpětně okamžik, kdy vám maminka ukázala fotografie z vily Tugendhat a řekla vám, toto byl náš domov, tady jsme žili?
Na první okamžik si nevzpomínám, protože to přicházelo postupně od dětství. Vzpomínám si ale na to, kdy byla maminka poprvé ve vile. V šedesátých letech jsme měli s maminkou příležitost se dostat do Brna zejména díky Františku Kalivodovi. Tehdy přišla poprvé myšlenka na rekonstrukci vily. Byla to obrovská emoce. Vidím to před sebou, jak maminka přistoupila k onyxové stěně a říkala, to jsem si nemyslela, že ji ještě někde uvidím. Ona se opravdu snažila vilu zpřístupnit a pomoci tomu, aby byla vila zrekonstruována.
Vaše maminka o vile Tugendhat také přednášela v češtině. To, že vaše rodina vlastnila tuto vilu, vás také nasměrovalo ke kunsthistorii?
Moje matka se celý život zabývala uměním a filozofií. Moje nadšení pro umění a to, že jsem se dějinami umění pak zabývala celý život, pramení z mého dějství. Hodně jsme cestovali do Španělska, Řecka, Francie a já jsem sdílela matčino nadšení pro umění. Určitě mě to předurčilo.
Vila Tugendhat je teď zrestaurována. Jaké jsou vaše další plány, které se jí týkají? Ať jde o sepsání odborného díla o vile Tugendhat, nebo o další pokusy ovlivňovat to, co se ve vile bude či nebude dít?
Právě se snažíme tu původní knihu vydat v úplně nové podobě. Zabýváme se v ní dějinami této vily, je to nesmírně soukromá záležitost. Je tam celá řada soukromých fotografií mého otce. A je důležité, že kniha bude vydána v angličtině, němčině i češtině.
Daniela Hammer-Tugendhat (*1946, Caracas, Venezuela)
Profesorka dějin umění na Univerzitě aplikovaných umění ve Vídni, docentka na Ústavu dějin umění na univerzitě ve Vídni. Dějiny umění a archeologie studovala na univerzitě v Bernu a ve Vídni. V roce 1986 spolupořádala 3. konferenci žen historiků umění ve Vídni. V letech 1989 až 1992 byla Vedoucí projektu „Občanská kultura ženy v Rakousku v 19. století“ v rakouském fondu pro vědecký výzkum. Od roku 1993 do roku 2000 působila jako člen Komise Inter-University výzkumu Koordinačního úřadu pro ženy (od roku 2000: Centrum projektů žen a Gender Studies, vázané na univerzitě ve Vídni). Vyučovala mimo jiné na univerzitách v Salcburku, Oldenburgu, Basileji, Vídni. Od roku 2009 je členem Evropské rady pro výzkum v EU v Bruselu. V roce 2010 získala rakouskou Státní cenu Gabriele Possanner.
(redakčně kráceno)