Málokdo v dějinách Evropy nastupoval na místo svěřené mu osudem za tak nepříznivých okolností jako císař a král Karel, poslední panovník habsburské říše. Když v listopadu 1916 zdědil trůn, praskala podunajská monarchie pod vlivem probíhající evropské války ve švech. Karel, poslední český král, se snažil zachránit, co se dalo, ale nesupěl stejně jako jeho spojenec německý císař Vilém či jeho protivník ruský car Mikuláš. Své koruny ve světovém konfliktu ztratili a jejich impéria se rozpadla.
Poslední rakouský císař - Karel I.
Historický magazín z 23. června byl věnován muži, jehož dobré úmysly nestačily napravit to, co svým konáním přivodili jeho příbuzní a generace jejich poradců. Na pokusy udržet jednotu mnohonárodní říše v době největšího válečného konfliktu, jaký svět do té doby zažil, sociálních revolucí a vzedmutého nacionalizmu mu zbyly dva roky. Jeho úsilí selhalo, a tak se císař Karel stal pouze jakýmsi postskriptem po téměř sedm desetiletí trvající vládě svého prastrýce Františka Josefa I.
Není divu, že ani letos, kdy si připomínáme 120. výročí jeho narození a 85. výročí jeho smrti, se o něm příliš nemluví ani v Rakousku natož v českých zemích, kterým kdysi panoval jako nekorunovaný král Karel III. Přesto o něm v češtině vyšlo v posledních třech letech pět knižních titulů. Autorem dvou z nich byl jeden z hostů moderátora pořadu Petra Broda historik Jan Galandauer (JG), jako druhého přivítal Jiřího Raka (JR) z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Císař Karel byl synovcem synovce legendárního Františka Josefa I. Jakými peripetiemi osudu se stal následníkem trůnu?
JR: Karla na trůn přivedla série tragédií v životě Františka Josefa I. Jeho syn Rudolf zahynul za dosud ne zcela objasněných okolností sebevraždou v Mayerlingu. Po určitých peripetiích po odchodu Františka Josefa I. se stal následníkem trůnu František Ferdinand d’Este. Tam byl ovšem problém s jeho sňatkem, když si vzal hraběnku Chotkovou, která nebyla považována za rovnorodou. V tuto chvíli se už ukazovalo, že by Karel mohl být jeho dalším nástupcem, protože František Ferdinand se musel za své děti odřeknout jejich nástupnictví. Nakonec i toto krutý osud vyřešil sarajevskou vraždou, kterou se Karel posunul přímo do následnictví.
V jakém rodinném prostředí byl vychováván?
JG: Mluví se o jeho pilnosti, zdvořilosti, dobrém srdci – asi to bude pravda, i když nemohu tvrdit, že rodina, ve které vyrostl, byla ideální. O jeho matce Marii Josefě Saské se říká, že byla zbožná, úzkostlivá. Na druhé straně otec: der schöne Otto, krásný Otto. Někteří o něm říkali, že si užíval života, jiní jako například jeden rázný anglický historik tvrdili, že byl zpustlík – to si myslím, že je příliš. V každém případě mám pocit, že se identifikoval daleko více s matkou, protože jeho otec měl svůj život docela zvláštní.
Žili v Praze, kde arcivévoda Otto sloužil v posádce. Říká se, že to bylo nejlepší místo, kde kdy bydleli, protože byli na Hradčanech.
Jaký osud by Karla čekal, kdyby nedošlo k oné sérii tragických událostí? Jaký byl osud mladších synů arcidomu habsburského?
JR: Obecná představa je, že si císařští princové museli žít úžasně. Není to vůbec pravda, protože díky domácímu řádu habsburského rodu, který byl spravován fideikomisem, byl hlavou rodu panující císař. Fideikomis měl zaručit nedělitelnost habsburského majetku, kdy císař byl jeho správcem. Císař tak přiděloval arcivévodům apanáže, takže na něm byli finančně závislí, a nemohli si proto dovolit otevřenou revoltu. Tu si mohli dovolit lidé jako arcivévoda František Ferdinand, který získal italské dědictví (a s ním i d’Este ke svému jménu). Běžný arcivévoda byl však zcela odkázán na císařovu vůli.
Většinou je čekala služba v armádě. Pro monarchii také zastupovali císaře na různých významnějších společenských akcích - otvírání výstav, nových budov apod. Karla by čekala bezpochyby vojenská kariéra.
Jak to ve skutečnosti probíhalo?
JG: On skutečně prodělal vojenskou kariéru. Začal ji méně strmě něž ostatní arcivévodové, protože začínal od hodnosti poručíka. Sloužil nejdříve v Bylině, a pak v Brandýse nad Labem u jezdeckého pluku. U šlechtice, dokonce arcivévody se to předpokládalo.
Vojenskou kariéru přerušil na dva roky, aby mohl studovat na pražské německé univerzitě. Bylo to něco normálního pro člověka jeho postavení?
JG: V Praze byla univerzita rozdělena na českou a německou část, takže byla otázka, na které má studovat. Bylo nepředstavitelné, že by studoval jen na jedné z nich, protože z toho by mohl být národnostní skandál: jak to, že se identifikuje jen s Čechy, či Němci. Nakonec to vyřešili tak, že nechodil do poslucháren, ale profesoři jak z německé tak z české části univerzity chodili za ním na Hradčany a učili ho.
Opět na kvalitu jeho vědomostí panují rozdílené názory. Z dopisu, který napsal jeden z jeho učitelů, známý český historik Jaroslav Goll svému žáku též známému historikovi Josefu Pekařovi, vyplývá, že Karel věděl hodně. Když přijel jeho strýc František Ferdinand d’Este a ptal se profesorů, jak se jeho synovec učí, tak před ním provedli zkoušku, ve které Karel prokázal dobré vědomosti.
Jak je to s pověstmi o jeho údajně nezřízeném soukromém životě, které hrály hlavní úlohu až po jeho pádu v roce 1918 v jakémsi zpětném očerňování poměrů v rakouské monarchii?
JR: Tam to koření. Je možné, že kolovaly nějaké drby ve vysoké rakouské společnosti, ale ta společnost do jisté míry z drbů žila. Ona černá legenda se začala odvíjet až po roce 1918, kdy si Češi museli nějak zdůvodnit, proč dynastii, která nic zlého neprovedla, svrhávají. Tak se začalo očerňovat. Jestliže ze stařičkého mocnáře Františka Josefa I. udělali senilního dědka, tak ze zbožného Karla, který byl v Čechách v podstatě velice populární, udělali člověka holdujícího alkoholu a ženám.
Ovlivnil pobyt arcivévody Karla v Čechách jeho postoj k Čechům jako národu, k jejich sílícímu úsilí o politickou emancipaci v rámci Rakouska? Mluvil také česky?
JG: Byl to téměř jediný arcivévoda, který měl s Čechy něco společného. František Ferdinand měl Konopiště, ale česky mluvil mizerně. Karel česky mluvil, otázka je jak. Nezůstal po něm jediný článek nebo něco takového. Spíše to byla politická záležitost. Ti, co ho měli rádi, tvrdili, že pan arcivévoda mluví skvěle. Jeho odpůrci tvrdili opak. Jako třeba moravský politik Budínský, který se o jeho češtině vyjadřoval jako o strašné s tím, že se nakonec museli bavit německy. Česky rozhodně uměl, nemohu ovšem říct, jestli četl české knížky atd.
JR: Čeština patřila k standardní součásti výchovy arcivévodů. Šlo o jeden z nejdůležitějších jazyků v monarchii.
Karel si vzal princeznu Zitu Bourbonsko-Parmskou, kterou poznal ve Františkových lázních. Jaký význam přikládal František Josef I. tomuto sňatku?
JR: V té době neměla sňatková politika už takový význam, jako měla ve středověku nebo na začátku novověku, kdy podle sňatku byly uzavírány aliance. V tomto případě spíše šlo o to, vůbec někoho z rovnorodé dynastie najít. Vzhledem k revolučním událostem, ke kterým docházelo v 19. století, už bylo přidáno, že to může být dynastie, která kdysi panovala a která byla kdysi suverénní, neboť suverénů ubývalo. Dynastie musela být samozřejmě katolická. Bylo to složité hledání, kdy se už nehledělo na nějaké aliance, ale na to, jestli bude vůbec někdo vhodný k dispozici.
Arcivévoda Karel, žil jako důstojník 7. jezdeckého regimentu několik let na zámku v Brandýse nad Labem, který patřil jeho příbuznému z toskánské linie Habsburků, arcivévodovi Ludvíku Salvátorovi. Přesně rok před vyhlášením nezávislosti Československa, 28. října 1917 Karel už jako císař zámek s příslušným panstvím koupil. Na zámku v Brandýse, zkonfiskovaném později jako všechen habsburský majetek Československým státem, mu dnes tuto náklonnost svým způsobem oplácejí (přepis doplňující reportáže).
Hovoří Milan Novák, vedoucí odboru kultury a správy zámku Brandýs nad Labem: Brandýská kronika zaznamenala citát Karla I., který pronesl při své návštěvě na brandýském zámku 26. března 1917, kdy řekl: „Tady jsem strávil nejkrásnější léto svého žití.“
Karel I. se v Brandýse objevoval až do poloviny roku 1918. Jedna z jeho nejvýznamnějších návštěv se odehrála v březnu 1917. 26. března přijel dvorním vlakem na nádraží do Staré Boleslavi, kde byl uvítán hodnostáři okresů, starostou města a zejména příslušníky svého regimentu, ke kterému návštěva směřovala. Na staroboleslavském cvičišti navštívil svůj regiment, kde vyznamenal celou řadu důstojníků a setkal se se svými starými přáteli.
Pak se tady objevil s císařovnou na jaře a v létě roku 1918. Právě tehdy směřovaly na brandýský zámek zásilky osobních věcí rodiny. Nebylo pochyb o tom, že se brandýský zámek začíná připravovat na další pobyt císaře a jeho rodiny. S tím souvisí i to, že Karel žádal nástupnický stát, Československou republiku o možnost nadále žít v zámku v Brandýse nad Labem.
Jak byl arcivévoda Karel na panování připraven? Od kdy byl zasvěcován do státní agendy?
JR: Do agendy ho zasvěcoval František Ferdinand d’Este, který s ním některé věci konzultoval. Jinak už od mládí byl vychováván tak, aby byl vybaven vším, čím panovník vybaven být má – základy státních věd, jazyků, etiketa, chování atd. Těžko však mohl být připraven na konfiguraci, ve které vládu v roce 1916 přijal.
Jeho předchůdce jako následník trůnu František Ferdinand měl určité reformní představy. Sdílel je arcivévoda Karel a snažil se je nějakým způsobem naplnit?
JG: Zhruba ano. Nejspíše takto uvažoval – zmiňoval se, že by se mohl nechat korunovat v Praze za českého krále, mluvil o tom, že by ve Vídni mohla být česká garda. Jakési náběhy zde byly. Konec konců se opíral o politiky, se kterými spolupracoval František Ferdinand. Ale že by zde byl nějaký hotový koncept, plán na reformu říše, to říci nelze.
Jakou možnost rozhodovat měl v posledních dvou letech války?
JR: Pouštět se do reformy takto obrovské monarchie, na čemž ztroskotali jeho předchůdci a kdy každý krok okamžitě vzbudí reakci ukřivděné strany (Maďaři, Němci, Slované), v době války bylo neuvěřitelně riskantní. Další věcí je, že osobní autorita císaře nebyla v ústavě této konstituční monarchie zakotvena. Autorita jeho předchůdce Františka Josefa I. pramenila z délky jeho panování a popularity. To Karel neměl.
Přesto se snažil – přenesení hlavního stanu a převzetí hlavního vedení armády, omezení moci vojenských úřadů, svolání Říšské rady: obnovení parlamentarismu. Je to i amnestie pro velezrádce Kramáře a Rašína, kteří byli původně odsouzeni k smrti. To všechno byly kroky, které směřovaly k uklidnění a smíření. Tyto snahy však vyvolávaly negativní reakce na německé straně – obrovská interpelace o zrádném chování národa českého.
Spojenectví s německým císařem Vilémem Karlovi svazovalo ruce?
JG: Ano, to bylo svým způsobem neštěstí. Karel samozřejmě nechtěl válku prohrát, ale i kdyby ji vyhrál, tak by na tom Rakousko stejně dobře nebylo. To bylo vidět už za války, kdy byla jeho armáda už od Brusilovovy ofenzivy v roce 1916 do jisté míry podřízena německému velení. Karel chtěl udržet samostatnost říše, takže si přál vítězství Němců (protože nechtěl prohrát), ale zároveň i jejich prohru. Byla to slepá ulička – je lepší Dohoda, nebo velký spojenec?
Tato „slepá ulička“ skončila na podzim roku 1918. V říjnu a v listopadu vyhlásily politické reprezentace neněmeckých a nemaďarských národů a národností podunajské monarchie odtržení svých území od Rakouska-Uherska a vytvoření nezávislých států. V českých zemích se tak stalo 28. října a jedním z projevů nově nabyté národní svobody bylo strhávání rakouských státních emblémů a obchodních štítů z veřejných budov.
Ne každý Čech však byl revolučními změnami nadšen. Zvláště tam, kde měli s příslušníky svrženého panovnického rodu dobré osobní zkušenosti, byl nový pořádek vítán se smíšenými pocity. Tak tomu bylo i v Brandýse nad Labem (přepis doplňující reportáže).
Hovoří Milan Novák: Karel byl v Brandýse dobře znám a oblíben, takže u celé řady lidí vzbuzoval rozpaky. Je zachována historka, jak zástupce starosty Spetzinger, který měl ve městě obchod, plakal, když mu strhávali z vývěsního štítu císařského orla. Byl to člověk, ke kterému Karel chodil na kus řeči. Byla spousta lidí, kteří tu změnu nesli velmi těžce a kterým se odcházející doba monarchie promítala skrze postavu arcivévody Karla, kterého měli rádi a který všechny okouzloval.
Začátkem listopadu 1918 Karel abdikoval – byl donucen opustit rakouskou republiku. Jak se jeho život vyvíjel potom?
JR: Dobrodružství nekončila. Odjel sice z Rakouska, ale pak se pokusil o restauraci monarchie v Uhrách, kde byl korunovaným králem. V tom mu zabránily nástupnické státy i Dohoda. Potom byl převezen na Madeiru, kde v nuzných podmínkách zemřel.
Jaké bylo jeho duchovní dědictví? Hlásili se k němu lidé po jeho smrti v roce 1922?
JG: Určitě přinejmenším část. Představoval symbol staré říše, ale zároveň představoval odpor vůči pohlcení Německem. Na počátku třicátých let bylo celé hnutí, kdy byl ve spoustě obcí jmenován Karlův syn Otta čestným občanem. Jeho otec byl přitom považován za svatého člověka, který zemřel mučednickou smrtí.
V roce 2004 byl Karel katolickou církví prohlášen za blahořečeného. Jak se díváte na snahy katolické církve udělat z Karla svatého?
JG: Nejsem teolog, ale hlavní důvod bych viděl v tom, že to byl muž míru: chtěl uzavřít mír a dělal to s velkými oběťmi – mínil to vážně.
JR: Jde o velice o pozitivní a nešťastnou osobnost habsburského rodu. K jeho svatořečení nahrává i jeho osobní hluboká zbožnost. Osudem mu však nebylo dopřáno, aby předvedl, co předvést chtěl. Navíc se na něj navršila ona černá legenda, proto jeho blahořečení mnohé šokovalo. Nicméně důvodů proti nenalézám.
Karel Poslední, jak mu říkají Maďaři, byl vojákem v mnoha smyslech. Mimo jiné vojákem na ztracené vartě. Svět, do něhož se narodil a pro nějž byl vychováván, se začal nenávratně rozpadat už po sarajevském atentátu v roce 1914 a v prvních výstřelech války, které se zprvu říkalo Velká. Ani mnohem schopnější vojenský stratég a politický taktik, než byl Karel Habsbursko-Lotrinský, by v takové situaci nebyl uspěl. To nejlepší, co lze o jeho postoji říci je, že se nesnažil zbytečně prodlužovat jatka, ve které se válka proměnila, a že měl pochopení pro utrpení civilistů. Přinejmenším jedno pozitivum nám po něm zbylo: od června 1917 má Rakousko jako první země na světě Ministerstvo sociální péče, které se stalo příkladem pro mnoho jiných států.
(redakčně kráceno)