Když v Beslanu v září 2004 teroristé vzali Larisu Mamitovovou a dalších zhruba 1120 lidí jako rukojmí, nedokázala nečinně sedět. Ošetřovala raněné, sháněla léky a nakonec se sama nabídla jako zprostředkovatelka při vyjednávání teroristů s ruskými speciálními jednotkami. Dvakrát vyšla ven s požadavky teroristů, zatímco drželi pistoli u hlavy jejího syna Tamerlana. Masakru 331 lidí ale přesto nedokázala zabránit. I po pěti letech kvůli tomu nedokáže pořádně spát. S lékařkou Larisou Mamitovovou hovořil moskevský zpravodaj České televize Josef Pazderka.
„Pořád se ptám, co jsem ještě měla udělat,“ říká Larisa Mamitovová
Larisa Mamitovová (*1959)
Vyrůstala v severoosetském Beslanu. Vystudovala medicínu a pracovala jako lékařka na záchrance v Beslanu. V září 2004 patřila se synem k 1127 zajatcům, které islamističtí teroristé drželi v beslanské škole č. 1. Po dvouleté rehabilitaci pracuje v Beslanu znovu jako lékařka. Patří ke klíčovým svědkům beslanské tragédie a aktivistkám z hnutí „Matky Beslanu“. To po ruské prokuratuře požaduje vyšetření smrti 331 lidí (z toho 186 malých dětí), kteří během závěrečného masakru v Beslanu zemřeli.
Jak jste se do beslanské školy dostala?
Byla jsem 31. srpna 2004 na noční směně na záchrance v Beslanu. Den předtím jsem prosila syna, aby se pro mě ráno v práci stavil, až půjde prvního září na slavnostní zahájení školního roku. On tyhle slavnosti nemá moc rád, tak mi napřed řekl, že tam nepůjde. Holčička od našich sousedů ale měla ten den nastupovat do první třídy, tak mu říkám: „Pojď, aspoň se podíváme na Světlanu.“ Nakonec souhlasil. Byli jsme tam krátce po deváté hodině. Lidí byla spousta. Hrozně moc. Stoupla jsem si bokem na stranu, kde stávají učitelé. Z reproduktorů pouštěli muziku, dost to řvalo. Syn mi říká: „Mami, jdu se podívat k dětem ze své třídy.“ Pak vyletěly do vzduchu bílé balónky. Najednou začala střelba.
Co vás v tu chvíli napadlo?
Nevím, jak to vnímali ostatní, ale já jsem si myslela, že to je nějaké cvičení. Prostě jsem si nedokázala představit, že by tady v centru města, nedaleko policejního oddělení, najednou vyběhli maskovaní teroristé. Ještě když byli docela blízko, pořád jsem to považovala za nějaké cvičení. Až když nás začali zahánět dovnitř do školy, došlo mi, že je něco špatně. A začala jsem se bát.
Co jste dělala?
Každý začal v tom zmatku hledat svoje děti. Lidé přes sebe padali, děti hrozně křičely, byl to takový hrozně nepřirozený řev. Svého Tamerlana jsem naštěstí rychle našla a chytila ho za ruku. Teroristé nás hnali do školní budovy, ale dveře byly najednou příliš malé. Lidé proto lámali okna a lezli jimi dovnitř. Viděla jsem, jak se přitom řežou o sklo, ale stejně ve strachu pokračovali dál. Když jsme se dostali dovnitř, ještě se chvíli střílelo, pak rány utichly. Ze školních tříd nás začali hnát do tělocvičny.
Jaká tam byla atmosféra?
Hrozná. Asi to bylo tím šokem a vedrem, ale z každého lil pot. Hned jsem začala syna svlékat. Říkám mu: Sundej košili, je tu strašné horko. Ostatním jsem říkala to samé. Pak začali teroristé děti – školních dětí tam byla většina – nutit, aby rozmístily výbušniny po tělocvičně a ty dospělejší, aby vylezly na basketbalové koše, aby tam zavěsily bomby. Sami začali natahovat dráty, něco zavěsili na žebřiny, položili mezi lidi. Pak jednoho muže zastřelili, přímo před očima dětí. Prý pro výstrahu, aby se lidé utišili. Hned tam bylo ticho.
Co byli ti lidé zač? Jak na vás působili?
Oni byli všichni v maskách. Nikdo z nich je nesundal, tedy aspoň na začátku. Já je ani nedovedu popsat. Byli samozřejmě hrozně nervózní, proto pořád stříleli. Byly mezi nimi dvě ženy, šahídky, které pořád vodily děti na záchod. Jedna vpředu, pak ty děti a vzadu druhá teroristka s pistolí. Koukala jsem na ně, jak jsou oblečené: Vespod měly kalhoty, na nohou sportovní obuv, přes to takové dlouhé černé šaty a pás s granáty s výbušninami. Za nějakou dobu zazněl odvedle hrozně silný výbuch. Později jsme zjistili, že se ty šahídky vedle v místnosti odpálily.
Prý nesouhlasily s tím, že teroristé drželi jako rukojmí malé děti.
Nevím, říká se to. Já jsem si nevšimla, že by se nějak pohoršovaly nebo měly spory s ostatními. Spíš mám dojem, že se odpálily čirou náhodou. Nebo je někdo schválně odpálil.
Prý byli teroristé pod vlivem drog. Tvrdí to aspoň předseda ruské parlamentní komise pro vyšetření událostí v Beslanu Alexandr Toršin.
Já jsem na beslanské záchrance vyjížděla k narkomanům a vím, jak takoví lidé vypadají. Mezi teroristy nebyli. Mimochodem, jejich velitel, říkali mu Plukovník, mi v jednu chvíli řekl: „Uvidíš, až všechno skončí, udělají z nás násilníky a narkomany.“
Teroristé byli prý dobře vybavení – přinesli si s sebou výbavu na několik dní…
Ano, měli toho strašně moc. Bylo to vyskládané na chodbě, až jsem se divila, kde se toho tolik najednou vzalo. Nevím - kolik takových batohů unese jeden muž? Bylo jich hodně, doslova nacpané. Byly tam léky, minerálka, lehké šusťákové bundy, dokonce kartáček na zuby, zubní pasta, tablety proti komárům, kondenzovaná káva s mlékem, všechno… Nestačila jsem se divit.
Zbraní měli také hodně?
Spousty. Granátomety, samopaly, bedýnky s výbušninami. Ty rozmístili po tělocvičně, další nechali v chodbách. Když hledali léky, byly vidět i ochranné vesty a další věci.
Pro mnohé je záhadou, jak to všechno mohli teroristé přivézt na jednom náklaďáku, na kterém jich navíc údajně bylo 32?
To je pro mě také záhadou. Nedokážu si to vysvětlit. Tolik věcí se tam prostě nemohlo vejít.
Vás si brzy teroristé vybrali za spojku směrem ven.
Ano, jeden z nich přišel první den do tělocvičny a začal hledat doktora. Zpočátku jsem to ani neslyšela, až potom mi někdo vedle řekl: Hledají doktora. Tak říkám: Já jsem doktorka. A stoupla jsem si. Synovi říkám: Seď tady. Terorista mě odvedl na chodbu. Ukázali mi dva zraněné, tak jsem je nejdřív prohlédla - jeden měl zranění na břiše, druhý na ruce, musela jsem je ovázat. Když jsem to dělala, začala jsem se teroristů pomalu a tiše vyptávat: Odkud jsou, co jsou zač, jaké mají požadavky. Oni na to, že ti venku vědí moc dobře, jaké mají požadavky. Já říkám: Jak to můžou vědět, když tady máte všechno zabarikádované. Nemáte žádný kontakt. Kdo je váš velitel? Zaveďte mě k němu. Terorista někam odešel a povídá: S kým jsi tady? Říkám: Se synem. Tak jdi a přiveď svého syna. Šla jsem do tělocvičny a začala hledat Tamerlana. Vyvedla jsem ho na chodbu. Pak mě zavedli k Plukovníkovi nahoru do knihovny. Všechny knihy byly na podlaze, hrozný nepořádek. Byl tam stůl. On z něj rukou všechno smetl a říká mi: Sedni a piš. A začal mi diktovat text.
Co v něm stálo?
Už si to nevybavím přesně, byly to politické věci. Žádali stažení ruských federálních vojsk z Čečenska a podobně. Pak mě ještě donutili napsat: Zabijete-li jednoho z nás, my zabijeme 20 dětí, zkrátka taková varování.
Vy jste měla text vynést ven?
Ano. Dali mi ten papír, přinesli odněkud nějaký červený hadr, strčili mi ho do rukou, dovedli mě ke dveřím školy a řekli: Vyjdeš ven, dojdeš k vratům školy a předáš ten vzkaz. Jestli uděláš krok dál, sejme tě odstřelovač. A zastřelíme tvého syna.
Zavolali odstřelovače z prvního patra a nechali ho sedět u okna. Já jim říkám: S tímhle červeným hadrem ven nepůjdu. Strhla jsem z okna bledě žlutou záclonu, ta aspoň trochu připomínala bílou. Co kdyby si to odstřelovači, kteří byli všude venku, vyložili nějak špatně, že jdu ven s červeným hadrem?
Nebála jste se?
Ne. Viděla jsem, že teroristé nemají žádné spojení, tak jsem si myslela, že je důležité jít s tím vzkazem ven. Bála jsem se jedině, že si to naši vojáci venku vyloží jinak, že jim selžou nervy a zastřelí mě. Bála jsem se, že nedojdu, abych odevzdala ten vzkaz. Bůhví proč se mi zdálo, že když ho odevzdám, bude nám líp.
Co se dělo, když jste vyšla ven na dvůr školy?
Přišla jsem k vratům školy, všude kolem stáli lidé, ale nikdo nereagoval. Křičím na ně: Pojďte sem někdo, vemte ten vzkaz! Konečně se jeden muž rozhoupal a běžel ke mně. Jakmile přišel blíž, křičím na něj: Je nás tam přes tisíc, teroristé všude zavěsili bomby, nestřílejte, moc vás o to prosím. Předala jsem mu papír, otočila se a vrátila zpátky. Teroristé zatarasili vchod a poslali mě se synem zpátky do tělocvičny.
Změnilo se něco?
Právě, že vůbec nic! Nikdo nevolal, nikdo s nimi dál nejednal. U vchodu do tělocvičny seděl jeden z teroristů a poslouchal rádio. Najednou z něj slyším zprávy: V Beslanu obsadili školu č.1, rukojmí je 120, spojení neexistuje. Říkám si: Jak je to možné? Vždyť nás je tu přes tisíc! Vždyť jsem ven vynesla vzkaz s telefonním číslem a řekla kolik nás je tomu muži venku. Pak ještě vysílali, že telefonní číslo ze vzkazu nefunguje, proto prý není spojení.
Hned jsem se přihlásila veliteli teroristů a přesvědčila ho, abychom napsali nový vzkaz, s novým telefonním číslem. Ze začátku nechtěl, nakonec na to přistoupil. Ty číslice nového telefonu jsem psala velkými písmeny, abych v nich neudělala chybu. Znovu jsem to vynesla ven a křičím na lidi: Nevěřte, že je nás jen 120, je nás tam přes tisíc! Všude jsou bomby, moc vás prosím, nestřílejte, ať nám hned zatelefonují, okamžitě, situace uvnitř je napjatá.
Pomohlo to?
Vrátila jsem se a zase se nedělo nic. Oni začali být nervózní. V jednu chvíli dokonce přišli a říkají: Doktorko, projdi se po tělocvičně a zeptej se, jestli nemá někdo telefonní čísla na nějaké poslance, kteří by se dali kontaktovat. A tak jsem chodila po tělocvičně a vykřikovala: Zná někdo telefon na nějakého poslance? Řekněte na něj telefon! Někdo řekl, že jsou tam dvě děti Mamsurova (tehdejší předseda severoosetského parlamentu, dnes prezident Severní Osetie – pozn. red. ). Tak jsem to pověděla teroristům a oni: Kdo je Mamsurov? Já na to: To je druhý muž v naší republice, třeba přes něj navážeme kontakt. Vyvolali jeho děti a dovolili nám, abychom šli do prvního patra. Přizvali také ředitelku a nás čtyři tam odvedli. Já je poprosila, abych si nejdřív mohla zavolat na záchranku, aby mi přivezli brašnu s léky. V tělocvičně bylo lidem strašně špatně. To mi nedovolili. Přesto jsem je znovu poprosila: Máme tam šikovnou ředitelku, ona určitě vysvětlí na správných místech, jaká je situace. Třeba potom s námi někdo naváže kontakt.
To už vám dovolili?
Ano, zavolala jsem na záchranku, ale ředitelka zrovna nebyla v kanceláři. Za chvíli jsem volala znovu a už to vzala vedoucí. Překotně jí říkám: Informuj všechny, v jakém stavu jsou děti v tělocvičně! Mám tady případy zástavy dechu, srdce! Udělejte něco, donuťte je, aby se s teroristy spojili. Ale ona mi říká: Lariso, to ti drží u hlavy samopal, abys takhle mluvila? Úplně jsem se rozlítila a říkám: Copak jste se všichni zbláznili? Copak nechápete, jak je to tady těžké a že je potřeba něco udělat? Nikdo ale nic neudělal.
Děti Mamsurova domů nevolaly?
Volaly. Tam jim řekli, že otec je u školy, v operativním štábu. Přes ústřednu nás později propojili tam. Mamsurov si promluvil se synem. Slyšela jsem, jak ho otec uklidňoval: Neboj, táta udělá všechno, abyste zůstali živí, zachráníme vás. Já jsem mu potom popsala situaci v tělocvičně. On mi říká, že nemůže nic dělat, ať zavolám Dzasochovovi (tehdejší prezident Severní Osetie – pozn. red.). Začal mi na něj diktovat číslo. Já na něj křičím: Nemůžu, tady to znovu nevytočíme, ať rychle zavolá sám sem k nám, co nejdřív, čekáme. A nadiktovala jsem mu telefon. Velitel teroristů nám dal deset minut. Seděli jsme tam: já, ředitelka školy, dvě děti Mamsurova, velitel a tři teroristé. Deset minut uteklo. Nikdo nevolal. Velitel vztekle vytrhl telefonní drát ze zdi a přikázal nám ostře: Jděte do tělocvičny! Všichni jsme pochopili, že o jednání nikdo nestojí.
Jakjstesitovysvětlovala?
Nedokážu si to vysvětlit doteď. Já jsem byla tehdy stoprocentně přesvědčená, že cokoli budou teroristé požadovat, všechno bude splněno. Kvůli těm dětem – nemluvňatům, tříletým, pětiletým dětem. Všichni lidé uvnitř věřili, že teroristé dostanou, cokoli budou chtít: peníze, letadlo, volný průjezd, jako kdysi v Buďonnovsku, když chtěl Šamil Basajev obsadit tamní nemocnici. Doteď si nedokážu vysvětlit, proč s nimi někdo nejednal. To, co se nakonec stalo, bylo příšerné.
Jaknatoreagovaliteroristé?
Začali být strašně zlí. Hrozně je dráždilo, když v rádiu a televizi pořád poslouchali, že je nás jenom 354. Jeden z nich mi říká: Vidíš to? Nechám vás 354 a zbytek zastřelím, aby bylo tak, jak chtějí vaši. Rozčilovalo je, že venku záměrně uvádějí nižší čísla – bylo nás tam přes tisíc - a že s nimi nikdo nejedná. Jediný Aušev (bývalý ingušský prezident – pozn. aut.) přišel 2. září odpoledne dovnitř a vyvedl odtud 26 žen a kojenců. Předali mu své požadavky, spojení, ale zase z toho nebylo nic. Začali běsnit a mstít se na nás. Předtím aspoň pouštěli děti k vodovodním kohoutkům, od té chvíle to zakázali. Říkali nám: Nikdo o vás nestojí, jste jako dobytek.
Jaká byla poslední den situace v tělocvičně?
Bylo nesnesitelné horko. Tři dny už jsme byli v uzavřeném prostoru, bez jídla, bez vody. Když teroristé zakázali chodit ven na záchod, čuralo se pod sebe. V jednu chvíli jsem přišla z chodby a vidím, jak někdo pije nějakou tmavou tekutinu: Děti začaly pít vlastní moč. Menší z nich začaly mít vysoké horečky. Pukaly jim rty, byly napůl v bezvědomí, hodně jich ztrácelo vědomí. Chodila jsem od jednoho k druhému, ale moc jsem dělat nemohla. Dávala jsem umělé dýchání jednomu dítěti a jiná matka už mě táhla k druhému. Viděla jsem, jak to s jejím dítětem vypadá, ale copak jsem jí mohla říct: Tvoje děcko umírá?
Oni už podle mě třetí den cítili ve vzduchu útok nebo nějaké rozuzlení. Byli neuvěřitelně nervózní, pobíhali sem tam a o nás už vůbec neměli zájem. Už jsme jen čekali, aby se to nějak vyřešilo, ať to bude útok, nebo co, ale ta situace byla k nevydržení. Křičela jsem na děti: Lehněte si na podlahu, tam jde ještě aspoň nějaký vzduch, zavrtejte se tam nosem, ať máte třeba jen doušek vzduchu, protože dusno a výpary moče už byly nesnesitelné. Třetího září po poledni jsem si najednou všimla, že na chodbě nastal nějaký zmatek. Teroristé z tělocvičny se neznámo proč rozběhli k východu. A v té chvíli zahřměl výbuch.
Dodnes není jasné, co bylo jeho původem. Vládní verze hovoří o tom, že teroristé sami odpálili dva granáty uvnitř tělocvičny. Buď náhodou, nebo kvůli tomu, aby ve zmatku mezi lidmi utekli.
Výbuchy nikdo nečekal. Pokud by teroristé něco dělali, nebo chystali, určitě bych si toho všimla.
Jiná verze tvrdí, že ruské speciální jednotky zahájily útok, aby zabránily politickým jednáním s exilovým čečenským prezidentem Maschadovem. Zmatený útok vyústil v krveprolití a zbytečnou smrt 331 lidí. Co si o tom myslíte vy?
Já opravdu nevím. Seděla jsem v tělocvičně a najednou zahřměl výbuch. Kdo nebo co ho způsobilo, nedokážu říct. Byla jsem úplně omámená. To, co se ale stalo – ať za to může kdokoli – bylo strašlivé.
Jak jste se dostala z hořící budovy ven?
Ležela jsem v bezvědomí na podlaze tělocvičny. Probrala jsem se tím, že mi hořela záda. Hořela a bolela. Tou bolestí jsem přišla k sobě, ale nechápala jsem nic. Jen jsem se na sebe podívala a zjistila, že jsem nahá. Moje oblečení zřejmě shořelo. Jak jsem ležela, někdo mě prudce chytil za vlasy. Sevřel mi je tak silně, až jsem zasténala. Hned potom je pustil. Otočím se a vidím za sebou mrtvé dítě. Asi mě chytlo za vlasy, než zemřelo. Teprve v tu chvíli mi došlo, že mám také dítě a začala jsem Tamerlana zběsile hledat.
Našla jste ho?
Ne hned. Vstala jsem a přepadl mě pocit studu, tak jsem popadla někde nějakou košili a navlékla jsem ji na sebe. Začala jsem obcházet tělocvičnu. Všechno se tam válelo, těla roztrhaná vejpůl, někdo měl utržené nohy, někdo hlavu… To všechno na hromadě. Jak ji rozhrabávám, najednou vidím obličej a zdá se mi, že je to moje dítě. Mrtvé. Sednu si vedle, přitisknu ho k sobě a pak se mu podívám na oblečení. Došlo mi: Ne, tohle děcko má na sobě džíny a já jsem kupovala synovi oblek, to asi nebude můj kluk. Tak jsem to dítě položila a začala jsem hledat dál. Propadla jsem panice, že Tamerlana nemůžu najít. Pak jsem si vzpomněla, že můj syn měl od dětství jizvu na čele. Tak jsem si začala všímat jizev. To, že syn utekl oknem a že je v pořádku, jsem se dozvěděla až později, až mě vojáci vyvedli ven.
Dva roky jste se dávala psychicky i fyzicky dohromady, než jste mohla nastoupit zpátky do práce. Jak často se vám dnes ty zážitky vybavují?
Na každém z nás se to nějak podepsalo. Já jsem začala mít strach z uzavřeného prostoru. Strach z většího počtu lidí. Smrti se nebojím, ale těchto věcí ano. Mám strach vejít do výtahu. Bojím se jakékoli střelby. Když jsem doma a venku probíhá svatba - u nás se u toho střílí do vzduchu - pokaždé vyběhnu jako pomatená ven. Každý z nás si ty události bude pamatovat celý život. Pořád se musím ptát sama sebe: Co jsem ještě měla udělat, aby to tak nedopadlo? Co měli dělat lidé, kteří celé té protiteroristické akci veleli?
A jak si na tyhle otázky odpovídáte?
Kdyby ti lidé poctivě dělali svoji práci, tak se to nestalo. Ať ten útok rozpoutal kdokoli, zemřelo 331 lidí a to je zločin, ke kterému nemělo dojít. Vláda prostě nedokáže zajistit bezpečnost svých lidí. Kdo mi zaručí, že se něco podobného dnes nezopakuje? Nikdo. Kdo má zájem vyšetřit, co se ve skutečnosti stalo? Nikdo. A hodně lidí to cítí.
Někteří vás ale začali později obviňovat, že jste s teroristy spolupracovala a zbytečně aktivně jim pomáhala.
Myslím, že mnozí lidé tu situaci nechápali. Já jsem zaprvé lékařka a skládala jsem přísahu, že musím člověku pomoct, ať je to kdokoli, nepřítel nebo kdo. Za druhé jsem to dělala proto, aby se navázal kontakt, aby se snad přes někoho k něčemu dospělo. Až později jsem se dozvěděla, že v tělocvičně bylo asi 14 zdravotníků. Zdravotní sestry, instrumentářky na operačním sále, dokonce jedna neuropatoložka… Nikdo se nepřihlásil. Já nikoho neodsuzuji, vůbec nikoho. Každý to řeší po svém. Já jsem cítila povinnost to udělat. Kdyby se něco takového zopakovalo, udělala bych to znova.
Pomohl vám nějak ruský stát po tragédii?
Co se týče materiální a lékařské pomoci, tak ta byla veliká. Každá obět z Beslanu, podle stupně svého zranění a újmy, dostala finanční kompenzaci. Kdo ztratil dítě nebo blízkého, dostal 100 000 rublů. My s těžkými zraněními 70 000 rublů, lidé se středními 50 000 a tak dále. Otevřeli nám bankovní účet a tam skutečně peníze převedli. Mnozí se bezplatně léčili v Moskvě i jinde, společně s neziskovkami byla dobře organizovaná i psychologická pomoc. Na to si stěžovat nemůžeme. Lidem se podle možností hodně pomáhalo i s bydlením. Já jsem se třeba přestěhovala z garsonky do bytu 2+1.
Někteří dodávají, že vláda se penězi snažila umlčet i ty, kteří měli příliš mnoho otázek: Na to, co se konkrétně stalo a kdo nese za masakr odpovědnost.
To je asi pravda.
Jste jedním z klíčových svědků beslanské tragédie, viděla jste ty události zevnitř. Zajímal se o vaše svědectví někdo?
Ano, během soudu s Kulajevem (jediný terorista, který události přežil a byl odsouzen na doživotí – pozn.red.) jsem o všech věcech podrobně vypovídala. Ale jinak to nikoho nezajímá. Pořád nám povídají: Takové věci se stávají po celém světě, prostě se nedalo nic dělat. Založili jsme proto hnutí Matky Beslanu a celé to dáváme neustále k soudu, žádáme potrestání lidí, kteří protiteroristickou akci vedli, policistů, kteří nedělali dobře svoji práci. Nic. Odpověď je: Kromě Kulajeva a zabitých teroristů nikdo za nic nemůže.
Ale novináři vám volají, lidé se o ten problém zajímají. Nebo ne?
Každý rok na výročí za námi přijede pár lidí. Tři dny s námi pobrečí a tím to končí. Nikdo nás nepotřebuje. Pro každého jsme jenom problém.
(rozhovor vyšel v časopise RESPEKT 6.9.2009)