Hostem pořadu Před půlnocí z 29. dubna byla spisovatelka Eva Kantůrková. Mezi její asi nejznámější díla patří Nečasův román, historická freska Jan Hus: příspěvek k národní identitě a Přítelkyně z domu smutku. V posledně jmenované knize se vypsala z traumatu komunistického vězení z let 1981 až 82, kam byla uvržena za údajné podvracení republiky. V jasném odmítnutí komunistického režimu však nadále pokračovala, a to nejen když o pár let později zastávala funkci mluvčí Charty 77. V době normalizace byla pochopitelně na indexu zakázaných autorů a její díla vycházela pouze v samizdatu a exilových nakladatelstvích.
„Politika je pro dílo naprostý hrob,“ říká Eva Kantůrková
Po převratu v roce 1989 byla dva roky (v letech 1990-92) poslankyní za Občanské fórum v České národní radě. Později opakovaně působila jako předsedkyně Obce spisovatelů, od roku 2003 je členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V ostravském studiu České televize ji přivítala a otázky kladla moderátorka Šárka Bednářová.
Jste spisovatelka, byla jste vězněna, byla jste mluvčí Charty, byla jste političkou. Možná si ale říkáte, že to všechno jste jen tak trochu. Třeba to ani není vaše podstata. Co je tedy podstatné a důležité v životě Evy Kantůrkové?
Teď jste mne dostala. Nedávno jsem měla takovou emailovou debatu s jedním mladým čtenářem, který hledal podstatu v mé poslední knize. Přitom jsem si uvědomila, že člověk se sám své podstaty dobírá zprostředkovaně tím, co dělá. Velice těžko se můžete natolik hluboko do sebe vmyslet a odhalit sám sebe sobě jinak než tím, co děláte. Moje podstata tak sestává určitě z mých dvou dětí, což je jistě podstatná věc v životě, a mých knih.
Kreativní člověk má chuť zasáhnout do běhu věcí. Jste spisovatelka, nakolik má vaše literární dílo vliv na váš osobní růst, názory, postoje?
Je to obráceně. Moje názory a postoje mají vliv na moje literární dílo. Na to, co člověk napíše má vliv také to, jak šel život a jak získáváte vědomosti, zkušenosti, jak na vás skutečnost tlačí, jak po vás něco požaduje nebo chce ve vás něco potlačit.
Je známo, že spisovatelka George Sandová si posteskla vydavateli, že nemůže dokončit román, protože postavy si dělají, co chtějí. Mají postavy nebo dějové linie nad vámi vládu?
Někdy dokonce absolutní. To, jak píšete není záležitost rozumu. Rozumem si řeknete základní myšlenku, co chcete do textu dostat. Potom ale začne pracovat podvědomí, a to si opravdu dělá, co chce. Vynořují se třeba slova, o kterých bych přísahala, že jsem je nikde ani nečetla, ani neslyšela, nebo příběhy a situace, které musím odněkud znát, ale nevím odkud. Takže ano, postavy si se mnou dělají téměř, co chtějí.
Má spisovatel společenskou nebo politickou odpovědnost?
Spisovatel má zodpovědnost za kvalitu svých textů. Pokud začne přemýšlet o tom, že by měl mít politickou nebo společenskou odpovědnost, okamžitě na to jeho literatura doplatí. Dostaly by se do ní určité prvky, které literární hodnotu díla zničí. Politika je pro dílo naprostý hrob. Stendhal dokonce řekl, že politická událost v literárním díle je jak výstřel v koncertní síni.
Jste spokojena s volbou stát se spisovatelkou? Nebo bylo nějaké jiné povolání, které bylo vaší touhou?
Jednak jsem z rodiny spisovatelky a novináře, takže jsem se vždy pohybovala v tomto prostředí, které pro mě bylo přirozené. Ale jako čtrnáctiletá patnáctiletá dívka jsem hrozně chtěla být herečkou a připravovala jsem se dokonce na zkoušky na konzervatoř. Bylo to však během války a konzervatoř zavřeli, čímž se rozhodlo, že jsem se herečkou nestala. Dobře se stalo. Později, protože se člověk potřebuje vyjadřovat, kdo je a co je, se ukázalo, že nejspíš mi půjde to psaní.
Existuje nějaký společný rys pro ženy spisovatelky, něco, co je odlišuje od mužů spisovatelů? Nebo to tak necítíte?
Necítím to tak. Jednou mě ale vyvedl z míry jakýsi redaktor v rádiu, protože když jsem mu přinesla divadelní hru, řekl mi, že si myslel, že píšu mužskou literaturu, a tohle je literatura ženská. Něco na tom asi bude. Ženská literatura je konkrétnější, víc bazíruje na příběhu, má sklon k sentimentalitě a nemá v sobě mužskou abstrakci, ke které muži inklinují.
To určitě dokládá kniha Přítelkyně z domu smutku. Jak vzpomínáte na léta vězení?
Jako na život, který už není.
A na léta politická?
Byla to určitá zkušenost – dvouletá. Vyplynulo to z převratu a z toho, s kým se člověk stýkal. Takže jsem šla v devadesátém roce do voleb. Měla jsem tolik preferencí, že nebylo možné říct, že do parlamentu nepůjdu. Dva roky jsem tam pobyla, ale zopakovat už bych to nechtěla.
V rozhovoru s Milenou Nyklovou jste řekla: „Žádný režim nespočívá v ideologických floskulích, vytváří určité prostředí, systém. Ten pak naplňují lidé.“ Zastávala jste vždy toto stanovisko? Nebo jste si prošla fázemi víry, zklamání, rozhořčení, nenávisti apod.?
V životě jsou určitá období, trvají tak dvacet let. Každé z nich vyžaduje určitý způsob vnímání světa. Do dvaceti let touží mladý člověk někam patřit, s něčím se porovnávat, být s někým pohromadě. To je období, které dává možnost velkého zneužití a vštípení různých ideologií a různých věr a pověr. Tam stále platí pravidlo, že víra je určující, i když dokáže s člověkem pořádně cloumat. Pokud však člověk není úplný idiot nebo není koupený nepříznivým prostředím, dochází později k rozpoznávání toho, co ano a co ne. Nejde ale o rozpoznání, co je pravda a co není, to je strašně složitý problém. Jde o to, co odpovídá a neodpovídá tomu, jak chci žít.
Poslední kniha esejů Václava Bělohradského se jmenuje Společnost nevolnosti. Zaslouží si společnost takto přísné hodnocení?
Názorový vývoj pana Bělohradského znám od 70. let – knihy, které psal v emigraci, se k nám dostávaly. Protože tady žije jen z poloviny a protože má určité povědomí světa i odjinud než do nás, vidí věci daleko ostřeji. Někdy ale, když si některý z jeho esejů přečtu, se mi hrozně uleví, protože řekl něco za mě, co bych si třeba říct netroufla nebo bych nebyla tak chytrá, jako je Václav Bělohradský.
Dnes je celkem moderní vidět svět jako Titanic jdoucí ke dnu. Na druhé straně například filozof Karl Popper byl optimista když tvrdil: „Přítomnost je přes všechny chyby stále lepší než kterákoliv období v minulosti.“ Souhlasila byste s ním?
Záleží na tom, kdy to Karl Popper řekl. Přítomnost je vždy hrozně složitá, minulost taky. Přítomnost se od minulosti liší svojí aktuálností, ale svou podstatou… Dobře znám už dva režimy. Některé jejich vnější rysy se sobě tak podobají, že z toho jde na člověka až mráz.
Zaujala mne vaše práce nad Janem Husem. To je velké téma. Co na Husovi tolik provokuje? Proč jste sáhla právě po této materii?
Protože to byl člověk, přestože vyprovokoval svým učením husitství, revoluci a veliké násilí, který sám násilník nebyl. Bylo v něm jen to nepodstatnější, a to že za pravdou, Kristovým příkladem, natolik stál, že se s tím ztotožnil a radši umřel, než aby se nechal uklidit do ústranní nějakého kláštera. Pro Husa byla jeho věc natolik vnitřně hluboká, že se nenechal vnitřně rozvrátit.
Prostředí kolem něj bylo totalitní, byla to snaha vyvracet lidi ze své podstaty, což Hus nedovolil. V tom je hlavní podstata. Tyto situace se totiž opakují. Nemusí to být kostnický koncil, stačí proces s Miladou Horákovou a jste ve stejném problému, v jakém se ocitl Jan Hus.
Naše historická tradice je stále poznamenána Palackého výkladem. Není a nebyl Hus idealizován příliš? Nebo si to zaslouží?
Snažila jsem se ho neidealizovat. Snažila jsem se dobrat příběhu očištěného od všech nacionalistických nebo socialistických nánosů. Jan Hus byl prostě „český Honza“, který přišel do velkého světa velkých myšlenek slavných univerzitních mistrů. S tímto světem se se svým postojem popral a nevyhrál.
Nedávno jste získala Cenu Ladislava Fukse. Toho jste označila jako jednoho z virtuózů české literatury. Proč?
Má v sobě několik vrstev. Jednak dokáže vyjádřit tajemství v člověku. Pak dokáže vyjádřit úžasný tlak, který je na člověk z venku vyvíjen a jak se z toho vystrašená dušička uvnitř člověka chová. Přitom to umí naspat strhujícím způsobem. Je detailista, kdy jde po jednotlivých dílčích výrazivech stavu, který chce vyjádřit, takže je snadno čitelný, a není proto problém se do textu dostat a jít s ním. To je skutečná virtuozita a nadání, které má málokdo. Kvůli tomu si myslím, že je to jeden z našich geniálních autorů, který měl natolik složitý život, že je dnes malinko upozaděný, odstrkovaný, protože nevyhovuje vnějškovému názorovému trendu. Jednou ale dojde na to, že to byl velký autor.
Jak to, že vznikla Cena Ladislava Fukse?
Právě ze zmíněných důvodů. Když se Akademie české literatury, což je instituce pro udílení tří cen: za životní dílo, za konkrétní dílo a za prvotinu, zakládala, sklonili se akademici k Fuksovi, protože je to větší autor, než se dnes ví. Navíc měl natolik složitý život, že je statečné se k němu přiznat.
Co pro vás Cena Ladislava Fukse znamená?
Jednu dobu jsem byla silně pod jeho vlivem, stýkala jsem se s ním celkem intenzivně. Ovšem jen do chvíle, než nás rozdělily poměry, protože jsme každý šli malinko jinam. Pod vlivem jeho poetiky jsem napsala dokonce jednu knížku. Takže na mě měl velký vliv a nesmírně jsem si jej cenila a bylo mi ho hrozně líto. Po převratu jsem o něm napsala esej, ve které jsem se k němu vztahovala jako k někomu, koho si cením. Pro mě je jeho cena jakýmsi „spřízněním volbou“, abych citovala klasika.
Nemohu se nezeptat na vašeho muže Jiřího Kantůrka. Když jsem četla před několika lety knihu Nejsi, vzpomněla jsem si na básnickou sbírku Smutek Olgy Scheinpflugové, kterou napsala po smrti Karla Čapka. Jiná forma, přesto mnoho společného. Byla jste si této souvislosti vědoma? Proč jste knihu napsala?
Takové souvislosti jsem si vědoma nebyla. Knížky vznikají z různých důvodů. Buď z traumatu, tak vznikly Přítelkyně z domu smutku, kdy to prostě musíte napsat, nebo byste se zbláznila. Anebo proto, že chcete knížku napsat, protože máte nějakou představu, co chcete vyjádřit.
Nejsi je kniha vzniklá z traumatu. Vlastně mě to donutil vydat nakladatel, protože původně to byl deník, který jsem jako knihu vydat nechtěla. Když se o tom ale dozvěděl a přečetl si to, říkal, že to má význam i pro jiné lidi, kteří také prožili nějaké těžké životní trauma, a že možnost si to přečíst člověka od traumatu osvobodí. Stejně jsem se osvobodila, když jsem tuto knihu napsala – jakoby se to od člověka oddálí.
Vypsat se z traumatu je lepší než chodit k psychoterapeutovi…
Když se někomu stane neštěstí, radím mu, ať píše deník: „Piš deník. Popisuj to.“
Jak se změnil váš život po manželově smrti?
Nejdříve jsem si říkala, že bych také měla umřít. Byl to můj druhý muž, neměli jsme děti, měli jsme jen to, co nás ideálně vázalo. Takže to bylo najednou veliké vakuum, které jsem asi zaplnila tím, že jsem napsala knihu Nejsi. Potom už člověku nezbude než dál pokračovat a psát a starat se o děti a napomínat je a radovat se z vnuků a dělat funkce…
Bylo něco, co jste si s Jiřím Kantůrkem nestačili za života říci?
Ne. Jediná moje výtka je: „Jak si mi to mohl udělat, že jsi zemřel?“
Máte dva syny - známé dramaturgy bratry Šternovy. Jak prožíváte jejich životy? Prožíváte je na dálku? Jaký vztah mají synové k matce spisovatelce?
Pokud jde o spisovatelku, jsou ostýchavější, protože nevím, jestli vždycky vezmou, co napíšu, ale většinou snad ano. Jinak vás mohu ujistit, že čím je dítě starší, tím je s ním více starostí. Dvacetiletý kluk nevydá tolik co padesátiletý. Takže když se ozve v telefonu nějaký můj syn, první co si pomyslím je, co se zase stalo.
Máte dost času, žijete si spokojeným životem, napsala jste všechno, co jste napsat chtěla. Nebo je něco, co ještě musíte napsat? Máte nějaké téma, které vám leží na srdci, v hlavě, do kterého se ještě musíte pustit?
Teď jsem dopsala knížku, takže jsem teď v takovém rozpoložení, že nevím, co budu zítra dělat. Počítač tam stojí a nic, kniha je dopsaná, čtou ji kamarádi, kteří mi mají říct, jestli to mám nebo nemám vydat – jestli se povedla nebo nepovedla. Takže jestli něco napíšu, nevím, ale asi se budu snažit, protože čas musíte nějak vyplnit.
I když na druhou stranu jsem zase tolik času neměla, protože poslední tři roky jsem opět dělala předsedkyni Obce spisovatelů, což obnášelo hodně moc práce. Také jsem členka Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, to sice není tolik práce, ale je to velká starost a odpovědnost.
Máte v sobě nějaké puzení k tomu, abyste napsala o dnešní společnosti, o tom, kam se řítí dnešní zrychlená a globalizovaná doba?
Občas si na papírek napíšu výkřik něčeho, co bych chtěla popsat. Vzápětí si to ale zakážu. Přišla jsem totiž na to, že jsem spisovatelka a ne politolog, ani sociolog. Není to proto, že bych to neuměla napsat nebo si s tím nevěděla rady, ale rozhodla jsem se reflektovat svět přes literaturu. Takže třeba teď mám obrovskou příležitost vybrat dvanáct spisovatelů, kteří ovlivnili 60. léta, a výňatky z nich potom otisknou Literární noviny. K těmto autorům a výňatkům z jejich díla, které vybírám, pak píšu komentáře. A to je moje skrytá kritika současného systému.
(redakčně kráceno)