Tomáš Hanák začal svou kariéru v kultovním divadle Sklep, kde působí od konce 70. let jako herec i autor. Postupně se pak jako výrazná herecká osobnost dostal na plátna kin (Pražská pětka, Kopytem sem, kopytem tam, Cesta z města a další) i televizní obrazovky, ale také na pódia galavečerů v roli moderátora. Rovněž byl jednou z tváří-hlasů Rádia Limonádový Joe. V současné době však jeho činnost nejvíce naplňuje charita, kdy působí v několika dobročinných projektech. Neodmyslitelně je přitom spojen s celonárodním projektem Pomozte dětem a stejnojmenným televizním pořadem, který se na obrazovkách České televize objevil poprvé už v roce 1999. A právě Tomáš Hanák přijal pozvání do pořadu Před půlnocí z 24. března, kde se ho nejen na charitu ptal Petr Fischer.
„Pandur pro Kuře,“ říká Tomáš Hanák
Jste nekonečnou ikonou všeho možného. Jak jste schopen se v tom všem ještě najít?
Je to pekelný megamaglajz. Zrovna s tou charitou, která je bohulibá a je to takový odpustek, že mě tam snad svatý Petr pustí, to už přesahuje meze zdravého rozumu. A protože se angažuji asi v pěti charitativních projektech, měl bych měl kvůli vlastní rodině asi přibrzdit.
Teď jste navíc vydal desku, která se jmenuje Tomáš Hanák?
Samozřejmě jsem zvažoval názvy jako Ohlédnutí nebo To je Tomáš Hanák nebo Best of…
Ohlédnutí? To je možná brzo.
Nemám v plánu vydávat další, takže bych už tu desku mohl považovat za bilanční. (Původně jsem chtěl být na přebalu, jak to zpěváci rádi dělají, se sakem přehozeným přes rameno.) Dneska občas v přestrojení nebo s nějakou grimasou přijdu do prodejny s muzikou a ptám se, jestli mají toho Hanáka, a oni mi třeba řeknou, že je vyprodaný. Tak to jsem blažený.
To se Pavlovi Klusákovi povedlo, když vás oslovil, abyste to vydal. Původně bylo 2000 kusů, ty už jsou prodané…
To už je prodané. Mně se do toho moc nechtělo, protože to znamenalo resuscitovat starší kousky a chodit někam do studia. A to vždycky s obavou, protože tam sedí špičkoví muzikanti, a já přitom nejsem žádný profesionální zpěvák, takže hned vidím, když nějaký tón posadím vedle, a že jejich hodně.
Na desce jste strašně sebekritický. Je tam několik písní, kdy jdete do sebe, že ten konzum je hrozná věc. V určité době jste bral moderaci kde čeho, možná jste se v tom trochu utápěl, dělal jste reklamu. Pak jste to svým způsobem reflektoval možná i v těch písních. Jak v tom všem vystupuje charita a vaše účast na celostátní sbírce Pomozte dětem?
Opravdu už to trvá léta. Samozřejmě se dosud živým moderováním i komerčních akcí, tam mi vyhovuje, že mám naprostou volnost a nějaké lezení do nějakých otvorů už není nutné.
Já jsem ale nikdy nečekal, že takhle skončím. Když začalo divadlo Sklep, myslel jsem, že to bude jenom polohospodská-polojevištní zábava. Teď si žiju dobře, ale vlastně to není směr po opravování hrází a nakládání letadel, který jsem si přál.
Takže když někdo kritizuje mou desku, že je to alibismus, že kritizuju to, co je zdrojem mé obživy, říkám na to, že jsem „měkýš“. To, že napíšu takovouhle písničku, je částečně s cílem, abych se jich dotknul natolik, aby mi už tu práci nedávali. Jenže v českém malém rybníčku je to tak, že si řeknou, hele, podívej, jak do nás ten Hanák řeže, to je prostě zajímavej týpek, toho musíme dostat. Takže mi třeba zavolají znovu. Ale soutěže MISS, to už skutečně nepřipadá v úvahu.
A charita stále zůstává tím odpustkem?
To začalo vlastně tak, že jsem si říkal, že část mých příjmů budeme dávat na charitu. A skutečně ten pocit, kdy se rozhodneme s manželkou na konci účetního roku poslat někam peníze, je skutečně opojný, to je halucinogen.
A to moderování je někdy trošku vyčerpávající, protože pokud to člověk dělá zodpovědně, je nervózní, aby to udělal dobře, takže se připravuje. Tím se připravuje nejen o svůj čas, ale i o rodinu. To znamená, že rodina kolem mě chodí po špičkách a žena říká, zase nějaká charita, to s tebou zase nic nebude.
Jak jste si vyřešil problém v televizní upoutávce: „30 korun. Moc? Nebo pomoc?“ Ta relativita, kdy už můžete a kdy dáváte příliš?
Třicet korun je samozřejmě pšouk.
Nemělo by se spíš přidat, třeba 50 korun?
Nevím, jak by zvyšování částky působilo na lidi. Sám jsem zažil situaci, kdy by mi 30 korun bylo „zatraceně dobrejch“. Myslím samozřejmě na dobu, kdy se za to dalo pořídit hodně „paliva“.
Jinak ten velikonoční zábavný pořad, který je trošku v nešťastnou dobu, večer, kdy už jsou lidé unavení z dlouhého velikonočního víkendu, procházek, pomlázek, funguje dobře. Ví se o něm a lidé třeba ještě, než jdou spát, jednu DMSku pošlou.
Jak dlouho trvají přípravy na přenos Pomozte dětem?
Přípravy trvají strašně dlouho. Každý rok se snažíme to udělat tak, abychom neměli špatný pocit, že to flákáme, aby ti, co už se podívají, toho nelitovali. Za těch dvanáct ročníků jsme si navykli na systém moderátorů. Marcela Augustová je prostě skvělá, vždycky nás zachrání, a Míša Maurerová a Vojta Kotek jsou živlové, mladá generace. Výběr účinkujících dosáhl stupně, kdy už tam není odpad. Tam není nikdo, kdo by prezentoval sám sebe (hele, máme nové CD, nemohli bychom tam vystoupit), což se mohlo v minulosti stát. Teď je tam The Tap Tap, Szidi Tobias, Toxique, Xindl-X, Koťata a její tygři, beatboxer Ondřej Havlík. Skutečně to bude nabité.
Původně je to inspirováno podobným projektem na BBC. Díval jste se ty pořady? Jak se liší?
Díval jsem se na záznamy ještě na videokazetě. Jenže to jsou to Britové. Když jde v Británii člověk do hospody, vždy je tam nějaká kasička na pultě, a když opilec odchází, prostě hrábne do kapsy a dá ten odpustek.
U nás to není možné z důvodu nějakého úředního nařízení, protože je podezření, že by si to hostinský nechal. Musí to být nějaká zapečetěná kasička. Ale jestli nás někdo shůry sleduje, tak ať si to ten hostinský spánembohem vezme, vždyť mu to někdo nakonec spočítá. Takhle preventivně nedůvěřovat lidem, je kontraproduktivní. Na co jste se to ptal?
V čem se původní pořady liší od české verze? V čem je česká verze jiná? Kam jste to za těch dvanáct let posunuli?
Je to plíživá práce. Snažíme se svými chapadlíčky a chobůtky využít každou skulinku a rozhrnout ji. To znamená, že chceme Kuře dostat třeba do zpravodajství nebo aby tady sedělo a jen s vámi pípalo.
Na BBC se mi líbil samozřejmě britský humor, který má asi každý soudný člověk rád. Oni si to skutečně celý den užívají, nic jim není svaté a jakýkoliv formát, byť je celoročně zavedený v určitou hodinu, je možné toho dne narušit.
V Británii mě vždycky potěší, že charita není jen ten den, kdy to běží v televizi. Není to na povel, ale je to ve společnosti hluboce zakořeněné. Britové jsou zvyklí dávat na charitu vlastně každý den. U nás to takovým zvykem není. U nás jsme si zvykli na takovéto masové akce. Jak to změnit?
Třeba v Pomozte dětem je možné místo DMS KURE poslat DMS ROK KURE na číslo 87777 a každý měsíc s vaším svolením, můžete to kdykoliv přerušit, si to odečte jednu DMS měsíčně.
A to, že to není každodenní… Myslím, že se to zlepšuje. Je to vidět na tomto projektu, kde se za ta léta vybralo více jak 131 milionů korun, což je jeden pořádně vybavený pandur. No, tohle srovnání není zrovna lichotivé. Mám ale ještě jednu statistiku: Pomohlo se 152229 dětem, což je bezmála město Plzeň.
Navíc je příjemné vědět, že prestiž toho pořadu se projevuje i ve vystupujících umělcích. Třeba Tonya Graves o to strašně stála. Pak s jazzovým triem nazkoušela a zazpívala americkou jižanskou soulovou písničku matky k dítěti. To skutečně až vlhly bulvy.
Další věc je, že se hlásí další firmy, až nadnárodní korporace, ale i drobnější české firmy, které chtějí trvale spolupracovat. To je jedna z mála věcí, kterou bych považoval za pozitivní při aktuální situaci u nás.
Doufám, že s těmi pandury to slyšel někdo z ministerstva obrany, protože budou vědět, co mají s těmi obrněnými transportéry dělat.
Pandur pro Kuře.
Firmy, o kterých jste mluvil. Není to také z jejich strany tak trochu odpustek?
V tomto případě účel světí prostředky. I když byla ta kauza se závodem luxusních aut, kdy v normálním provozu na dálnici vysoce překračovali rychlost a smáli se zákonnosti. Pak nabídli odpustek (několik milionů), ale ten byl po nějaké dohodě s hejtmanstvím odmítnut. V takovém případě je skutečně asi dobré tyhle peníze odmítnout.
Ale pokud jde o nadnárodní firmy. Jako klient si přece mohu vybrat banku, a pokud nějaké důvěřuji, snažím se alespoň doufat, že mě neokrádá natolik, aby měla možnost ze svého výdělku pomoci takovéto věci. Mně se to líbí.
Zajímá vás, co z těch odpustků potom je. Jezdíte se podívat na jednotlivé projekty?
V prvních letech jsem jezdil, dokonce jsem byl zakomponován do cyklu Kde peníze pomáhají. Letos jich, tuším, od ledna do května poběží sedmnáct. Je to samozřejmě časově náročné, a když k charitě, které mám plný diář, připočtu cestování na takováto místa, není to v lidských silách. Mrzí mě to. (Pamatuji si, jak jsem těsně po revoluci jednou volal Karlu Hálovi, jestli by nevystoupil na jednom charitativním koncertu. On mi ztěžklým, vyčerpaným hlasem říkal: „Ale já musím taky normálně žít.“)
A vaše ostatní charita. Tuším, že také pomáháte handicapovaným točit filmy?
To je Mental Power, filmový festival, se kterým jsem spojen od nultého ročníku, kdy tam byl snad jeden film. Loni už tam byla mezinárodní účast. Horor Drákula, což byl trochu handicapovaný chlapec, který vylézal z rakve. Bylo to kouzelné. Skutečně, nálada v sále je nepopsatelná. A závěrečný ceremoniál, který měl trvat asi hodinu a čtvrt, trval asi tři hodiny.
Pak ještě zpívám s orchestrem The Tap Tap, což je teda smršť. Ti vystoupí v pořadu na závěr s mým textem, což jsem přepsal od Monty Python Always Look on the Bright Side of Life (Dívej se na svět z té lepší stránky). Je to úžasná věc, takže jsem měl takzvané bobky, abych to přetextoval zdatně.
Jaký film hodnotíte jako svůj nejpovedenější? A pod který byste se už znovu nepodepsal?
To je na tělo. Nejpovedenější byla asi Pražská pětka, to byla volnomyšlenkářská nespoutaná záležitost natočená ještě v posledních záchvěvech bolševika. Pak by to bylo Kopytem sem, kopytem tam s Věrou Chytilovou. A pak už bych za pozoruhodné nebo přelomové věci nic nepovažoval. Samozřejmě krásná práce byla s Terry Gilliamem na Kletbě bratří Grimmů.
A pod který bych se nepodepsal? Jsou takové, před kterými jsem varoval provozovatele filmového klubu, kteří mi volali, jestli bych nepřijel na premiéru svého filmu. Já jsem jim řekl: „Jestli si chcete udržet diváky, nepromítejte to. Ten film není dobrý.“
Byly skutečně filmy, které byly zbytečné. Třeba film natočený na Slovensku Zostane to medzi nami byl skutečně nešťastný. Ten pocit nebyl jen můj, ale i diváků. Člověk má potom pocit záškodníka cizích portmonek.
Nemohl jste to cítit předtím?
Mohl. Ano, mohl. Jenže já jsem narozený na Slovensku, takže kdykoliv dostanu práci na Slovensku, ani se moc nezajímám, o čem to je, jako o to, že budu natáčet Slovensku a opäť budem hovoriť po slovensky.
Z těch nových projektů není nic, za co byste se styděl?
Když točím s Karlem Smyczkem, je to filmařina. Ať to bylo Místo nahoře, Dobrá čtvrť, teď Špačkovi v síti času (byť se Karel musel kvůli vážné nemoci střídat s Martinem Dolenským). To je rozkoš, tam se nic nefláká, tam není žádný cynismus. Leckteré jiné projekty jsou totiž jen zdrojem obživy.
Musíte žít také normální život. Možná vám dělá radost takzvaná stand up comedy, kterou děláte v Na stojáka na nejmenované televizní komerční stanici. Viděl jsem asi tři vaše skeče, které jsou na internetu kvitované docela s nadšením. To vás baví nebo živí?
Zase je to ta sériová výroba. Měli jsme kultovní Rádio Limonádový Joe, jenže po třech letech jsme si začali uvědomovat, že ty každodenní tříhodinové improvizační bloky jsou vyčerpávající. Jsem rád, že Rádio Limonádový Joe zaniklo včas a že jsme ještě zanechali dobrý dojem.
Kdybych se u Na stojáka upsal, že tam budu chodit pravidelně, budu si lámat hlavu a pravděpodobně si budu cucat něco s prstu, aniž bych pak měl pocit, že to opravdu stálo za to. A to, co pro mě stojí v mém věku za to (za týden mi bude 53) je věc, která není jen zábavná. Jedna taková se mi povedla, to je to bilancování, ty narozeniny. To lidé sklání hlavu do dlaní a říkají, to je strašný. Je to taková tragikomedie.
Cvičil jste to, nebo vás to napadlo až na místě?
Míra improvizace tam samozřejmě je. Nejsem ale takový kaskadér jako Jarda Dušek. Vůbec nechápu, jak bych tam šel s čistou hlavou. Já mám záchytné body, kde se pohybuji, a mezi nimi si můžu sjezdovat a slalomovat.
A to, jak jste vynadal publiku, že se neumí samo bavit…
To si to zasloužilo.
(redakčně kráceno)