Již od listopadu můžeme sledovat zajímavou informační kampaň Národního památkového ústavu, která pod ústředním názvem Nové ve starém přináší téma současné architektury v historickém městě. Nejrůznější formou, přednáškami, rozhlasovými a televizními pořady i zajímavými články se snaží desítky odborníků přiblížit srozumitelnou formou toto zajímavé téma široké veřejnosti. Nová architektura v historickém prostředí není v zásadě nic nelogického, a pokud je kvalitní, současná historická města naopak obohacuje a kultivuje. Dnes, v pořadí již poněkolikáté, dáváme slovo dalšímu zajímavému městu, respektive garantovi za uvedený projekt, Martinu Strakošovi z ostravského ústředí Národního památkového ústavu.
Nové ve starém - Ostrava
Zve čtenáře na jakousi malou virtuální procházku, ve které využijí jím sepsané materiály, které jsou jinak ke zhlédnutí a prostudování v širším rozměru na speciálních stránkách Národního památkového ústavu.
Úvodem by se slušelo poznamenat, že Ostrava je pro mnoho Čechů dodnes neznámá jako pokladnice nejen velmi kvalitní a zajímavé industriální architektury, ale i pokladů meziválečné moderny, od období art deca, funkcionalismu, konstruktivismu po dnes již opět ceněné poválečné soubory ve stylu socialistického realismu či některé stavby vrcholného brutalismu osmdesátých let.
V naší sérii se vždy ptáme na současné stavby, které městu nepřinesly nijak zvláštní kvalitu. Z textu Martina Strakoše vyjímáme jenom jednu, která u něj vzbuzuje rozpaky - dostavbu zdejšího Divadla Antonína Dvořáka.
"Divadlo bylo dokončeno v roce 1907. Následovala celá řada přestaveb. O tom svědčí hlavní klasicizující průčelí z 50. let minulého století, korunované sousoším Poezie vítězící nad Sfingou (1907) od Leopolda Kossiga, jediný exteriérový doklad původní umělecké výzdoby divadla. Z vnitřních prostorů se v původní podobě dochovalo hlediště s postranními lóžemi a balkony. To je zdobeno zlaceným štukem a nástropní malbou od vídeňského malíře, novojičínského rodáka Eduarta Veitha. Zlacení doplňuje červeň koberců a polstrování sedadel. Z přelomu 60. a 70. let 20. století pochází přestavba Ivo Klimeše v duchu brutalismu (boční a zadní průčelí budovy), z té doby je i plastika Letící stroje (Pegas) od Vladimíra Janouška, nyní u nového provozního vstupu. Postmoderní přístavba a přestavba se uskutečnila v letech 1997-2000, kdy byl objekt doplněn o provozní budovu z jižní strany divadla, splňující požadavky na rozšíření funkcí. Avšak z architektonického hlediska představuje postmoderní řešení bez vyšších ambic a kvalit, a to jak po hmotové a dispoziční stránce, tak i z hlediska začlenění přístavby ke stávající budově divadla a k heterogennímu okolí." My si dovolíme dodat, že rozpor mezi interiérem, slavícím novou ekonomickou sílu průmyslové Ostravy počátku dvacátého století pompézní výpravností, a novou dostavbou se k sobě mají jako… zkraťme: nemají.
Celá řada staveb však Ostravě dělá čest a jejich architektonické zpracování i nové funkce vhodně zapadají do nejbližšího okolí. Připomeňme tady stručně, že se například jedná o drobný administrativní objekt Šupináč architektů ze studia Létající inženýři Tomáše Havlíčka, Pavla Magnuska a Martina Hlocha, který byl realizován v letech 2005–2008. Pochválíme jej opět ústy Martina Strakoše, který konstatuje, že: ve starém jednopatrovém skladišti obdélného půdorysu, původně určeném k demolici, si investor zřídil netradiční kanceláře. Dřevěná hrázděná konstrukce budovy je vyzděná nepálenými cihlami a uvnitř dotváří působivý interiér. Fasády jsou naproti tomu tvořeny obkladem z různobarevných cementotřískových „šupin“ v kombinaci s prosklenými stěnami, prosvětlujícími vnitřní prostory. Z východní strany je objekt přístupný vstupem z předsazené dřevěné terasy. Na západní straně se místnosti přízemí otevírají do malého uzavřeného atria. V patře se nachází velkoprostorová kancelář s barem, otevřená na západní straně na střešní terasu. Velmi kvalitní příklad konverze původně architektonicky a památkově nevýrazného a k demolici určeného užitkového objektu.
Mnoho chvály si i podle nás zaslouží bytový dům s polyfunkčním parterem architektůLadislava Kuby a Tomáš Pilaře, nazvaný Městská brána. Tady Martin Strakoš vysvětluje, proč je tato stavba považována za přínos městu: Jelikož novostavba svým řešením odpovídá průběhu středověkých hradeb, využívá poklesu terénu v daném místě a na základě toho, že hmotová kompozice vytváří pomyslnou bránu za závěrem kostela směrem k řece, dostala budova název „Městská brána“ nebo též „Ostravská brána“. Na nároží u Kostelní ulice totiž stavba vybíhá do prostoru v podobě výrazně předsazené železobetonové konzoly, kryjící terasu kavárny. Fasády domu jsou tvořeny z černošedých obdélných desek. Jihozápadní průčelí směrem ke kostelu sv. Václava je dynamicky členěno lodžiemi s francouzskými okny, kontrastně obloženými červenými deskami. Architektura minimalistického výrazu se strukturálními fasádami, inspirovanými západoevropskou minimalistickou tvorbou, vytváří působivý akcent ve vztahu k památkově chráněnému kostelu sv. Václava a sousedním secesním a modernistickým domům.
Občanům Opavska a Ostravy dělají radost již několik let nádherně zrekonstruovaná nádraží, která dobře slouží a navíc vzbuzují důvěru i naději, jak by mohla v (doufám, že nedaleké) budoucnosti vypadat takováto dopravní centra běžně. Ostravští památkáři úzce spolupracovali na úpravě ještě nedávno odpuzující ruiny Nádraží Ostrava-Svinov. Dnes se Ostrava tímto přestupním železničním terminálem chlubí, a je proč. Strakoš konstatuje: Nedávná rekonstrukce a dostavba zachovala památkově hodnotné části a projevila se přístavbou nové odbavovací haly a podchodů i nástupišť. Odbavovací hale na západní straně nádraží dal architekt V. Filandr ve shodě s památkovou péčí podobu high-tech pojatého kubusu s transparentními skleněnými fasádami, jimiž se otevírá pohled na historickou část budovy. Transparentní uplatnění hmoty jako skleněného útvaru se stalo v souhlase s odborným orgánem státní památkové péče základní koncepcí nové přístavby. Součástí přístavby je též V. Filandrem navržené náměstí s nástupišti veřejné dopravy a s budovou městského infocentra s cihelným obkladem fasád. Jedná se o kvalitní příklad nové architektury, jejíž pomocí se dotvořila památkově chráněná budova, uzpůsobila se požadavkům na funkční náplň současného železničního nádraží a zároveň tím byly vyjádřeny ambice stavebníka i města uchovat památku, ale zároveň ji dotvořit současnými architektonickými formami.
Nakonec jsme si v našem velmi stručném pohledu nechali Divadlo loutek, příjemnou, barevnou, pohodovou stavbuPetra Marii Hájka a Daniely Minářové z let 1995-2011. Martin Strakoš uvádí mimo jiné ve svém hodnocení: Arénové hlediště je koncipováno jako kukátkový a studiový černě vymalovaný prostor se zdvojenými sedadly. Po obvodu směrem do Pivovarské ulice vymezují ústřední sál v patře provozní místnosti a v přízemí veřejně přístupný vestibul se šatnou. Vně je hmota rozčleněna podle funkcí a opatřená různými fasádami – vestibul je prosklený, kanceláře jsou obloženy cihelnými tvarovkami, zázemí divadla je opatřeno omítanou fasádou členěnou vertikálními zuby, věžový kvádr provaziště má fasádu z hliníkových lamel. Autoři dílo označují jako protest proti minimalismu. Jedná se o postmoderní variaci na individualistickou modernu 20. a 30. let minulého století. V létě 2010 začala jižně od stávající budovy výstavba obdobně architektonicky pojaté alternativní scény v podobě samostatného věžového objektu, napojeného krčkem.
Pokud jste dočetli až sem naše nahlédnutí do současné Ostravy a zaujalo vás, vězte, že o mnoho více se dozvíte na stránkách, uvedených v úvodu tohoto materiálu. A nejedná se tam jen o Ostravu! Děkujeme Martinu Strakošovi i NPÚ za povolení citovat v tomto materiálu rozsáhlé segmenty z původních Strakošových textů.
GALERIE
Divadlo Antonína Dvořáka