Praha - Zatímco pro představitele politických a ekonomických reforem v Československu znamenal srpen 1968 začátek konce jejich politické kariéry, přívržencům normalizační linie naopak zajistil vlivná místa ve vedení státu. Kromě Gustáva Husáka dostali šanci ukázat své politické schopnosti zejména signatáři tzv. zvacích dopisů Vasil Biĺak, Antonín Kapek nebo Jozef Lenárt.
Nikdo není nenahraditelný - vlivné posty po reformátorech ihned zaplněny
Alexandra Dubčeka jako symbol obrodného procesu nahradil normalizátor, bývalý politický vězeň z padesátých let a pozdější československý prezident Gustáv Husák. Právě on, i když byl na jaře 1968 příznivcem reforem, se stal po invazi obhájcem tvrdé linie a poté jedním z hlavních „architektů“ normalizace. V dubnu 1969 vystřídal Alexandra Dubčeka, v roce 1975 pak nastoupil na prezidentské místo po těžce nemocném Ludvíku Svobodovi. Na dlouhá léta tak jako první muž ve straně i ve státě ve svých rukou soustředil prakticky neomezenou moc. Až v prosinci 1987 přenechal funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Trpkého konce kariéry se Husák dočkal v prosinci 1989, kdy pod tlakem politického vývoje abdikoval. O necelé dva roky později zemřel.
Dalším aktérem normalizačního procesu byl i rodák ze severovýchodního Slovenska, vyučený krejčí Vasil Biĺak, který patřil ke komunistům již od roku 1949. Biĺak proslul jako spoluautor jednoho z tzv. zvacích dopisů, které komunističtí předáci adresovali sovětskému vedení. Vasil Biĺak se v sedmdesátých letech vyšvihl do funkce hlavního šéfideologa strany. Definitivní konec jeho kariéry přinesl listopad 1989, po němž byl nakonec z komunistické strany vyloučen.
Mezi signatáře jednoho ze zvacích dopisů patřili kromě Biĺaka i Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a šéfredaktor tehdejšího Rudého práva Oldřich Švestka. S výjimkou Koldra, který několik let po okupaci zemřel, stoupali ostatní v období normalizace vysoko po stranickém žebříčku.
Antonín Kapek se stal vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Praze. Tuto funkci nedobrovolně opustil v roce 1988. Svůj pozvolný pád odstartoval v druhé polovině osmdesátých let kritikou strnulosti Husákovy politiky. V roce 1990 byl ze strany vyloučen a v květnu téhož roku spáchal sebevraždu.
Alois Indra v prosinci 1971 na příštích osmnáct let zakotvil v čele nejvyššího zákonodárného sboru. Zemřel v srpnu 1990.
Oldřich Švestka se v sedmdesátých letech po krátké pauze vrátil do šéfredaktorského křesla ústředního komunistického deníku. Listopadové změny režimu se nedožil, zemřel v roce 1983.
Mezi aktéry srpnových jednání v Moskvě patřili také Miloš Jakeš, Jozef Lenárt, Martin Dzúr či Karel Hoffmann. I oni v následujících letech výrazně ovlivňovali celkovou tvář socialistického Československa. Generál Martin Dzúr, od dubna 1968 ministr národní obrany, si svým jednáním v „krizových“ chvílích pojistil ministerské křeslo prakticky až do své smrti v lednu 1985.
Jozef Lenárt se v roce 1970 stal na osmnáct let prvním tajemníkem slovenských komunistů. Politická kariéra Miloše Jakeše, v roce 1968 předsedy ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, vyvrcholila v prosinci 1987, kdy se stal nástupcem Gustáva Husáka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Jeho působení v nejvyšší stranické funkci je spojeno s agónií a následným pádem komunistického zřízení v Československu. Do paměti většiny občanů se Jakeš zapsal především svými tragikomickými řečnickými výkony.
Karel Hoffman se proslavil tím, že jako ředitel Ústřední správy spojů měl v noci na 21. srpna 1968 v součinnosti s cizí mocí nechat odpojit rozhlasové a televizní vysílače. Hoffmann se v začátcích normalizace stal krátce ministrem spojů a v roce 1971 našel své místo v čele odborů.