Bodies neboli těla, tak se jmenuje kontroverzní výstava stažených mrtvol. Jedni ji vítají, druzí – zdá se, že je jich většina – ji odsuzují. Hlavně však vyvolává otázky. Co to je mrtvé tělo? Je to odpadek, nebo si zaslouží úctu? Má být pohřbeno, nebo je to exponát? Hostem Martina Komárka v pořadu Před půlnocí z 18. května byla biskupka Církve československé husitské Jana Šilerová.x
„Neúcta ke smrti se vždy vrátí zpátky v neúctě k životu,“ říká biskupka Jana Šilerová
Co je to mrtvé tělo?
Tak, jak jste otázku položil, jde spíše o otázku v oblasti přírodní vědy. Já sama slovo mrtvola nebo mrtvé tělo nemám ráda. Je to mrtvý člověk.
V zákulisí jsme se shodli, že ani jeden z nás na tuto výstavu nepůjde. Proč to nepotřebujeme vidět?
Za léta mé kněžské služby jsem viděla tolik mrtvých lidí, že vidět mrtvého člověka jako exponát se mi příčí. I když při tom všem si umím představit, že pro lékaře je to běžná součást jejich práce.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Řekněme pitva. Pitvy byly také zakazovány. Dnes jde o normální věc, bez které by se lékařská věda neobešla. Není tato výstava něco podobného?
Nevím. Pokud to bylo za účelem, který měl pomoci zachránit člověka, jde o něco jiného, než když se výstava tváří jako umění, kterým se obávám není, a když je to na čumendu.
Viděla jste více mrtvých lidí než já, ale člověk nezapře, že cítí určitou zvědavost. Cítí strach, možná soucit, možná jakýsi pocit bezmoci, ale zvědavost je tam taky?
Je tam asi všechno, co jste teď vyjmenoval. Zvědavost, strach, touha člověka poodhalit roušku tajemna. Samozřejmě mají pravdu i ti, kteří říkají, že je to zvěcnělé, zpředmětněné, že to obecně vulgarizuje smrt. Ale něco dobrého bych na tom našla v rámci negativní reklamy, která funguje vždy nejlépe, a fronty přibývají. Byla bych ráda, kdyby tento velký zájem probudil přemýšlení lidí o tomto největším tabu naší společnosti. Nejde totiž zdaleka o tabu sexuality, ale smrti.
Může takové úvahy vzbudit výstava Bodies?
Kéž by. I my jsme se tady sešli, abychom mluvili o skutečnosti, o které se dnes mluví – obávám se – jen na církevních pohřbech.
Není to jen tato výstava, která poukazuje na určitý cynismus. Česko je zem, která vede světový žebříček v počtu pohřbů bez obřadu.
Říká se to. Ale abychom si my v církvích moc nelichotili. Jsou církevní pohřby jen pro formu, pro parádu, protože to lépe vypadá – a bývají takové pohřby. Pokud je to duchovně vyčpělé a je to jen mrtvý rituál, tak bych si řekla, že pánbůh si přebere pohřeb bez obřadu stejně tak jako ten s mrtvým, zvykovým rituálem.
Řekla jste mi, že hned po skončení pořadu odjíždíte, protože máte zítra velký pohřeb. Co je smyslem takového pohřbu? Co to dá tomu mrtvému?
Co to dává mrtvému nevím – sama jsem mrtvá ještě nebyla. Všichni víme, že od úsvitu, co je člověk člověkem, doprovázel své mrtvé. Protože vědomí, že život tady jen začíná a v bohu své naplnění má, vědomí přesahu nad vlastní časností je v člověku zakódováno, geneticky dáno. Genetikové by namítli, že takový gen neobjevili, říká se tomu také antropologická konstanta. Je to v nás – tušení, vědomí, že tady toto teď a tady není jediné. Proto člověk od počátku v různých kulturách a různými formami doprovázel své mrtvé. Člověk věděl, že jeho mrtvý nejde do nicoty nebytí – to by ho mohl pohodit, zakopat, nebo ani to ne. Člověk věděl, že ho doprovází na cestě odsud někam jinam, že ho doprovází na cestu někam, kam on sám může jít už zítra.
To si myslela většina lidí ve většině civilizací. Pravda je, že většina Čechů si to teď nemyslí.
Nevím, jestli si to nemyslí. Možná mají duši jenom trochu víc zastlanou peřinami, jak říkal Walt Whitman. Anebo právě proto, že posledních padesát let představovalo člověka jako kus flaksy. Když jsem nastupovala na Ostravsku, tak tam likvidovali židovský hřbitov a nepokládali za nic hrůzného, že ho prostě přejeli bagry. Pak uteklo pár let a přišel devadesátý rok a v Sovětském svazu si stěžovali, že jejich mládež bourá a čmárá na hroby sovětských rudoarmějců. Musela jsem si říci, že čím se zachází, tím se také schází. Neúcta k člověku, kdy byl považován za pouhou věc, zapustila za oněch padesát let hlubší kořeny. V každém je to hlouběji zasuto.
Ale z křesťanského hlediska nezáleží na tom, jak budeme pohřbeni, ale záleží na Ježíši, bohu a jeho milosti.
Dobře, ale pořád je pohřeb základem elementární úcty k člověku, poslední službou milosrdenství, soucitu, lásky – toho, koho jsme měli rádi, kultivovaným způsobem vlastním konkrétní kultuře a civilizaci pohřbíme.
Nespočívá problém v tom, že máme trochu strach a nevíme, jak si s pohřby poradit, v tom, že máme problém se smrtí jako takovou, že jde skutečně o základní tabu naší současnosti?
My tady stále mluvíme o smrti, ale mluvit o smrti znamená mluvit o životě, protože to jsou spojené nádoby. Neúcta ke smrti, k umírání, k mrtvým lidem se vždy vrátí zpátky v neúctě k životu. Naučit se znovu alespoň základní úctě k mrtvým a ke smrti, znamená hovořit o tom, co tomu předchází, což je stárnutí, bolest, utrpení, životní ztráty. Zvykli jsme si vytěsňovat nejen otázky o smrtelnosti a konečnosti, ale vytěsňujeme v libido hydraulice i jakýkoli náznak trápení, stínu života.
Všimněte si, že když má být pohřeb, tak tam malé děti nepouštíme, přitom právě malé děti se velmi otevřeně a čistě vyrovnávají se smrtí. Viktor Emanuel Frankl, který prošel utrpením Osvětimi, kde měl smrt dnes a denně na talíři způsobem, který si ani nedovedeme představit, poslal vzkaz naší kultuře a civilizaci: „Odvaž se trpět.“ Je to hrozné, přesto si myslím, že měl hlubokou pravdu.
Je to opravdu nešvar jen naší doby? Například v antice lidé smrt také odpuzovali, také si ji nechtěli představit.
Staří Římané si psali na zdi svých domů: „Memento mori (pamatuj na smrt).“ Určitě to nebylo proto, aby se tím strašili, ale proto, aby si zpětně do života uvědomili, že to, co tady dnes mám, zítra tak být nemusí. Vždy při pohřbech mám obavy, aby si lidé neříkali, ještěže tu smrt máme, protože co jiného by faráři dělali. Smrtelnost je jen jakási průchozí etapa do života někam jinam. Mluvím záměrně obecně, aby to nevypadalo, že my křesťané na to máme vyluštěnou křížovku, že řekneme lidem, ať si kladou otázky: „Proč? - K čemu? - Odkud kam?“
A my jim pak na ně dáme odpovědi? To je to poslední, o co by nám mělo jako křesťanům jít.
Vy říkáte, že smrt je cesta do nějakého nového života. Co znamená smrt a pohřeb pro toho, kdo tuto naději nemá?
Přiznám se, že si to dnes ani nedovedu představit, protože jsem vyrůstala ve věřící rodině. Nakonec si stejně musí otázky klást každý sám a každý se s nimi musí potrápit. V náboženské oblasti jsme schopni přijmout jen to, co sami prožijeme. Nikdy to za nás nikdo neudělá. Moje osobní duchovní zkušenost není nic, co mohu předat. Mohu předat náboženskou výuku, výchovu a když se mi daří i příklad života, což nám, křesťanům často moc nejde.
Jak to, že nemůžeme předat to, že Ježíš vstal z mrtvých a všichni lidé budou spaseni, pokud žijí správně? Je to pochybné?
Ne, ne. To musím předávat, hlásat, zvěstovat při každém pohřbu. Ale aby to člověk přijal, tak to musí prožít sám. Jinak to pro něj bude pořád jen to, co slyšel, ale nic nad to. Je to jak s nevěřícím Tomášem, který ne, že nevěřil, ale pochyboval a pochybnosti staví víru. Když se mu vzkříšený Ježíš zjevuje, aby mu jemně, s laskavým humorem řekl, ať si teda sáhne, tak si Tomáš nesáhl. V tu chvíli totiž začal stavět víru na něčem jiném, než na tom, co si ohmatám, potvrdím, zjistím. Postavil víru na důvěře, což je osobní vztah mezi mnou a bohem, který nemohu nikdy předat.
Dnes si 70 procent Čechů podle průzkumu veřejného mínění myslí, že otázka Ježíšova vzkříšení nemá smysl, protože je to - s odpuštěním - blbost.
Ano. To cítím mnohdy na každém druhém pohřbu, kdy kněz v podstatě pořád zvěstuje to základní: Kristus vstal, život dal, boha chval. Smrt nevzal, to dědíme po generacích předků jako jejich zkušenost se setkáním se s vzkříšením. Někdy se dívám do lavic a říkám si, co si asi myslí. Většinou mne napadá to, co říkáte vy. Právě proto vím, že mohu zvěstovat, ale duchovním prožitkem a zkušeností si musí projít oni sami. A prochází. Když je vidíte stát nad otevřenou rakví, tak o tom sice nemluví, protože se třeba stydí mluvit o tak subtilních, intimních věcech, ale otázky si kladou. Jakmile se ptáte, jste na cestě, pak už je to na boží milosti, k čemu dojdete.
Když vidíme člověka, který nedávno zemřel, tak tomu nedokážeme uvěřit, protože vypadá jako živý, dokonce je v něm jakési zklidnění, které z něj dělá člověka ještě o něco víc, než byl před smrtí. Čím to je, že mrtví s námi nekomunikují?
Protože už komunikují někde jinde s někým jiným ve světě, kam nám zatím není dáno vstoupit.
Proč se ale nedostane oněm sedmdesáti procentům lidí, kteří si myslí, že zmrtvýchvstání je blbost, nějakého ujištění nebo drobného návodu, že by to tak mohlo být?
Myslím, že se jim ho dostává. Každým nárazem života, každým trápením, které prožijí, jim klade život otázky: Kým jsi? Jak sám sebe vnímáš? Jak se stavíš k tomu, že tady být zítra nemusíš? Jak sám prožíváš, že ti tady nic nepatří a že jsi tady jen na krátko? Život vám hází dopředu tolik otázek, že pokud ho nezahltíte věcmi tohoto světa a občas nasloucháte svému srdci, tak musíte hledat odpovědi.
Sama jste řekla, že nám tady nic nepatří. Ani to tělo. Proč si tedy zaslouží úctu? Proč ho někde nevystavit, nepohodit?
Pro mne je to jednoznačné - jde o boží stvoření. Není to věc, je to člověk, lidská bytost, osoba, osobnost hodna lásky, je to můj bližní.
Uvedu příklad z nedávné doby: Jedna studentka na žurnalistické fakultě, kde mám takový malý seminář, mi řekla, že si svoji babičku bude pamatovat a bude na ni myslet, ale to, co je s jejím tělem, je jí jedno, protože to už není ona.
Zkuste se jí zeptat, jestli by přitakala tomu, aby její babičku vystavili na této výstavě.
Já jsem se jí skutečně takto zeptal a ona mi řekla, že by nebyla proti.
Myslím si, že je to ještě mladé děvče, které je ve fázi vyzrávání. Životní pres ukáže, že je to trošku jinak. Ona má na tyto postoje naprosté právo, ale stačí, když přijde stáří, kdy uvidí věci z jiného úhlu, protože uvidí lichoběžník rakve za dveřmi.
Není to výraz našeho strachu ze smrti? Na jedné straně ono haurství, kdy je mi jedno, co se se mnou po smrti stane – klidně se nechám vystavit. Na straně druhé ona úzkostlivost, kdy chci mít hodně dobrý pohřeb – co kdyby ten rituál měl smysl. Nejsou to vlastně dvě strany téže mince?
Jsou a někde hluboko je strach ze smrti. Přitom bychom měli mít strach spíše z umírání, protože se bojíme bolesti. Věřící člověk by však už strach ze smrti mít neměl. Pro věřícího člověka je totiž smrt a vzkříšení Kristovo úhelným kamenem víry. Sama vím, jak dlouho jsem se s tím prala. Proto té studentce vcelku dost dobře rozumím.
(redakčně kráceno)