Za 40 let komunistické vlády v Československu socialistická, potažmo levicová politika splynula s politikou komunistické strany, a to jak prakticky v Národní frontě, tak psychologicky ve vnímání lidí. Disidentská opozice pak poměrně striktně dodržovala politickou a ideologickou neutralitu. Nekomunistická levice proto ve skutečnosti existovala především v exilu, který byl však rozdělen na poúnorovou a posrpnovou emigraci. Důležitou postavou socialistické exilové opozice po roce 1968 byl bývalý komunista Jiří Pelikán, zakladatel exilového časopisu Listy. Na jeho stranách se potkávaly nejdůležitější postavy disentu i emigrace. A přestože měly Listy v podtitulu "časopis československé socialistické opozice", jejich záběr byl mnohem širší.
Nekomunistická levice v komunistické době
O časopisu Listy, levicové opozici v době totality a levicovém exilu hovořili v Historii.cs z 16. května senátor Petr Pithart a Václav Žák, šéfredaktor časopisu Listy.
Listy patřily vedle Svědectví k nejvýznamnějším českým exilovým časopisům. Ovšem Listy mají delší historii. Co to byly Listy a jakými peripetiemi procházely?
Pithart: V 50. letech začaly vycházet Literární noviny. Po IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 byly svazu odňaty a začaly vycházet v poněkud jiné grafické úpravě, ale naprosto se změnily co do obsahu. Místo „Literární“ se jim říkalo „Erární noviny“ a nedaly se vůbec číst. Hned někdy v únoru, v březnu 1968 to zabalili a od jara začínají vycházet nově už ne Literární noviny, ale Literární listy. Vydržely to přes okupaci až do jara 1969, kdy byly zastaveny Federálním úřadem pro tisk a informace (FUTI). Pak přichází etapa spojená s Jiřím Pelikánem a s exilem, kdy první dvě zkušební čísla vycházejí v únoru 1970. A od ledna 1971 Listy vycházely pravidelně každé dva měsíce.
Žák: Listy jsou dvouměsíčník, fungují v Olomouci, kde je vydávají dva olomoučtí patrioti. Patrioti proto, že Jiří Pelikán byl také z Olomouce. Když Listy po listopadu 1989 postupně ztratily ekonomickou podporu, Jiří Pelikán na rozdíl od Pavla Tigrida vycházel z předpokladu, že časopis kultivující politický diskurs bude potřeba, a proto Listy nezastavil. Takže Listy jsou jediný časopis, který vycházel v exilu a vychází stále.
Listy měly od svého exilového počátku v záhlaví: časopis československé socialistické opozice. Existovala u nás nějaká socialistická opozice vůči komunistickému establishmentu?
Žák: Byli to právě lidé okolo Listů. Důležité je, že tam není „sociálně demokratická opozice“. Emigrace od roku 1948 měla několik vln. V první vlně lidé odešli po komunistickém převratu v roce 1948. Během druhé vlny lidé utekli po sovětské okupaci. A mezi těmito lidmi nepanovaly právě nejpřátelštější vztahy. Bylo to velmi diferencované a lidé si drželi separátní pozice.
A tato socialistická opozice, to jsou vlastně vyléčení komunisté. Okolo časopisu Listy byli lidé jako Zdeněk Mlynář, Hejzlar a celá řada dalších lidí, z nichž všichni prošli procesem vystřízlivění. Jiří Pelikán vstoupil do strany v roce 1939 na základě zklamání z hospodářské krize a z Mnichova, kdy komunisté vypadali jako naděje. Tím se vysvětluje i jejich svaté nadšení po roce 1945, ta strana pro ně měla charakter náboženství. Ovšem zejména po Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS zjistili, co za režim obhajovali, a během několika let se s komunismem rozloučili. Stali se z nich přesvědčení demokraté s tím, že doopravdy rozuměli tomu, co demokracie znamená.
Jiří Pelikán se stal poslancem Evropského parlamentu na kandidátce socialistické strany, ale s jeho osobní kampaní. A reprezentoval socialistické, nikoli komunistické hodnoty. Jednou z nich byla otevřenost k dialogu. Druhou byla péče o to, co se děje doma. Věděl totiž, že jestli se v exilu neudělá tribuna, která se bude primárně starat o domácí dění, ztíží se tím pozice lidí žijících v republice.
Úryvek z televizního dokumentu Kniha, která vybuchla (1998, režie: Josef Císařovský):
Hovoří Jiří Pelikán: Samozřejmě byly na začátku s vydáváním Listů četné potíže. Zaprvé bylo třeba najít nějaké prostředky. Ty nám poskytl rakouský malíř Eisner, který namaloval obraz Soudruh K. s tím, že ho můžeme prodat a peníze použít na časopis. Byl to obraz na počest Františka Kriegla, který jako jediný nepodepsal moskevský diktát. Kriegel byl na něm znázorněn se zdviženýma rukama u zdi. Obraz se nám podařilo prodat jedné bance za milion lir, což bylo tehdy dost peněz, a z toho byla financována první čísla Listů, než začaly chodit peníze od předplatitelů a dalších lidí, kteří nám pomáhali.
Hovoří publicista Milan Schulz:
Když začal Jiří Pelikán pravidelně a velmi úspěšně vydávat Listy, můj vztah k němu se postupně měnil, protože jsem viděl, že to má odezvu mezi lidmi v exilu, kterých jsem si vážil. Ukázalo se, že reprodukovat to, co se odehrávalo v Československu v opozici, a dělat jakousi kroniku celé této věci je nesmírně důležité.
Moje původní nedůvěra zmizela a byli jsme pak s Jiřím Pelikánem v dost velkém styku. Jenže potom jsem začal dělat komentátora Svobodné Evropy. A tam, v těch emigračních okolnostech a stycích, nebylo tak snadné se pohybovat. Československé vysílání Svobodné Evropy byl konglomerát lidí z emigrace po roce 1948 a lidí z emigrace po srpnu 1968. Nebylo jednoduché dát to dohromady a udržovat jakousi kontinuitu. Podařilo se to jen částečně jakýmsi zázrakem a úradkem amerického vedení, které si problémů jednotlivých redakcí moc nevšímalo (bylo to nejen u nás, u Poláků, Maďarů to bylo v jiné podobě totéž).
Moje spolupráce s Pelikánem u vedení Svobodné Evropy nebyla zrovna vítaná, protože Pelikán byl pro ně komunista a spolupracovat s komunisty se nepřipouštělo. Málokomu se podařilo vysvětlit, jakou roli dnes v československé emigraci Pelikán hraje. A to, že Jiří Pelikán dokázal být zvolen za italské socialisty do Evropského parlamentu, byl úspěch, který se nikdy předtím nepovedl nikomu z československé emigrace. Samozřejmě mu to mnoho lidí závidělo a vlastně ho kvůli tomu nemělo rádo.
Socialistická opozice v exilu. Její vztah se zásadními antikomunisty od roku 1948 podle mě vyjadřuje Tigridovo heslo: Spolu, ale ne ve spolku, i v těch nejlepších chvílích.
Pithart: Podtitulem Listů se předjímalo,že opozice vznikne tady v Československu. Opozice striktně vzatoje skupina lidí,která počítá s tím,že svrhne vládu a vystřídá ji.A v tomto smyslu tady socialistická opozice nebyla.
Charta 77 nepěstovala ani ideologizování, ani politické programování. Byla jakási politická ekumena. Kdo tam svým podpisem vstoupil, zavazoval se k jisté zdrženlivosti, pokud jde o ideologie, politiku. A protože se pracovalo na společných textech, museli se dohodnout lidé od krajní pravice až po krajní levici. Takže Charta určitě socialistická opozice nebyla.
A ještě k tomu podtitulu: Listy nebyl časopis jenom socialistické opozice. To byl časopis otevřený úplně na všechny strany. Prohlížel jsem si seznam přispěvatelů podle počtu příspěvků. Já jsem tam psal dost. Ale Škvorecký, Iva Kotrlá, Josef Topol, Sylvie Richterová, Jiří Gruša, ti všichni tam měli víc textů než já a jsou to lidé, kteří se socialismem neměli nic společného. Také tam vyšla „bible liberálů“, Cesta do otroctví Friedricha von Hayeka, kterou tady přeložil Tomáš Ježek.
Úryvek z televizního dokumentu Kniha, která vybuchla z roku 1998 (režie: Josef Císařovský):
Hovoří Jiří Pelikán: Když dnes čtete Listy, můžete být překvapeni, že tam byly zprávy třeba o tajných zasedáních vedení komunistické strany. Měli jsme totiž v Československu řadu přátel, kteří nám tyto zprávy posílali. Někteří z nich byli také zatčeni, jako třeba Milan Hybl nebo Jaroslav Šabata, a odseděli si dlouhá léta ve vězení.
Žák: Vždycky jsem o tom přemýšlel tak, že je to časopis těch, kteří ho dělají. Málo jsem přemýšlel o tom, komu je to určeno. A proto mi vyšlo, že „československá socialistická opozice“ je ten tým lidí, kteří to připravují.
Faktem je, že i v rámci sociální demokracie v exilu existovaly proudy, které byly ochotnější brát vyléčené komunisty jako potenciální spolupracovníky. Ale na druhou stranu tam byli lidé, kteří to viděli jako možnou infekci a kteří s bývalými komunisty nechtěli mít nic společného. To se potom přeneslo po roce 1989 i sem. Vedlo to k tomu, že se nám nikdy nepodařilo netematizovat minulost a nedělat z minulosti mobilizační zbraň pro politický zápas.
Pithart: Ale byli tam také lidé, a byli to velcí duchové, kteří se snažili lidi dostat k sobě a zkusit dialog. Byl to především Anastáz Opasek a jeho Opus Bonum. Kousek od hranic v Bavorsku pořádal setkání celého exilu, od kluků a holek až po veterány, od krajní pravice až po levici. Pamětníci vyprávějí, jaký to byl obrovský zážitek, když se poprvé setkali Zdeněk Mlynář a Pavel Tigrid. To je, chcete-li, oheň a voda.
Myslím, že nejdůležitější setkání bylo tematizováno jako únor 1948. Vyšel z toho sborník přednášek (Únor 1948 očima vítězů i poražených) a diskuse, kterou jsme tady hltali. Bylo mimořádně povzbudivé, že se podařilo, aby ti lidé spolu vůbec mluvili. Svým způsobem si podali ruku. A ta spolupráce byla nesmírně důležitá a užitečná.
Pavel Tigrid a Zdeněk Mlynář. Bylo strašně důležité, že to překonaly zrovna tyto dvě persony. A zejména ze strany Pavla Tigrida to nebylo jednoduché, protože do emigrace vyhnal Mlynář Tigrida, ne Tigrid Mlynáře. Ale začali spolu mluvit, než aby se osočovali, vyčítali si a proklínali se. Prostě na některých místech se to dařilo a v tomto smyslu na tom nebyl náš exil tak špatně.
Za oceánem už to bylo samozřejmě jinak. V Americe a zejména v Kanadě byl poúnorový exil, a myslím, že dosud je, nesmiřitelný.
Vy jste říkal, že v Chartě jste se drželi zpět, když šlo o ideologii. Že tam nevznikala dvě křídla, například Uhlovo a Bendovo. Obroda, klub bývalých komunistů, se ale do jisté míry vydělila?
Pithart: Nějakou dobu se čekalo, že statisíce vyškrtnutých komunistů ze sebe vydají nějakou organizaci, ale to se nestalo. Myslím, že to bylo proto, že hlavní představitelé pražského jara to zabalili a šli raději dělat úředníky, než aby dělali opoziční politiku. Takže ta „strana vyloučených“ neměla vůdce.
Teprve v roce 1988, Gorbačov byl tři roky u moci, založili Klub za socialistickou přestavbu - Obroda. Už tím názvem se evidentně přihlašují k roku 1968 a ke Gorbačovově perestrojce. Mně se tedy zdálo, že to je dost pozdě. Že to je poněkud konjunkturální. A že patrně čekají, že někdo přijde a řekne, všechno odpuštěno, vraťte se. Tito lidé jednali s aparátem, s lidmi z ÚV, ale ne nějak bůhvíjak významnými, a navazovali nějaké kontakty. O čem jednali jsme nevěděli. Nám se zdálo, že přišli pozdě a že měli víc riskovat, aby dokázali, že to myslí opravdu vážně. Už bylo opravdu za pět minut dvanáct.
Žák: Je třeba si uvědomit, že po roce 1969 společnost propadla do skepse, a ta skepse měla racionální jádro. Z hlediska vnitřního se komunistická strana pokusila zavést demokratičtější poměry. Uvažovalo se o vícestranickém systému, režim se jednoznačně liberalizoval. Jenže když jsme to všechno zkusili, Moskva to potlačila.
Komunisty to paralyzovalo. Na pokus roku 1968 se dívali tak, že naletěli na chiméru, že si nikdo neuvědomil geopolitickou realitu. Že se dalo počítat s tím, že si Rusko nemůže nechat rozkulačit východní blok. Prostě upadli do skepse, i když část z nich se přidala k Chartě.
A to, že Obroda vzniká po Gorbačovovi, je dáno tím, že teprve tehdy se Gorbačov začal brát vážně a tak svitla naděje, že přijde to moskevské jaro, které otevře prostor pro reprízu pražského jara.
Nechci být zlý, ale vypadá to, že i ti vyloučení komunisté stále čekali, co bude v Moskvě. Měli to prostě pod kůží.
Žák: Myslím, že to byli nejen komunisté,ale i československá veřejnost.
Když mluvíme o socialistické opozici, existovala tehdy Československá strana socialistická. Byla v Národní frontě komunistům nějakou opozicí, nebo se o to alespoň snažila?
Pithart: Nebyla.Už po roce 1945,kdy se v březnu v Moskvě setkaly oba exily, se dohodl systém uzavřené plurality. To znamená čtyři strany, které si vzájemně slíbí, že ostatní strany povolí, jen když se na tom všechny dohodnou. Jinými slovy, dohodnou se, že žádné jiné nebudou. Tři z nich patřily do socialistického bloku – byla to komunistická strana, sociální demokraté a českoslovenští socialisté (před válkou národní socialisté, strana Klofáče, ale také Edvarda Beneše). Čtvrtá byla Československá strana lidová. Takže už po válce tito socialisté patřili do socialistického bloku a rozhodně netvořili opozici, natož tedy po únoru.
Žák: Když se po protektorátu rekonstruuje stranický systém, rekonstruuje se na základě pocitu absolutního zmaru z fungování stranického systému první republiky. A tím nejradikálnějším kritikem je prezident Beneš. Takže vytvoření Národní fronty (po vzoru meziválečné Francie) není komunistický výmysl, ale je to přesvědčení, že přílišné stranictví rozvrací demokracii.
A teď to pokračuje dál. Fungoval tady přece systém nomenklatury: kdo se stal vedoucím padesáti lidí, musel vstoupit do strany. Jednou ze šancí, jak tomu utéct, bylo vstoupit třeba k lidovcům nebo do strany Československé strany socialistické.
Na konci 80. let v redakci Svobodného slova (ústřední deník ČSS) pracovali lidé jako Petr Kučera, kteří pomáhali organizovat šedou zónu. Například Kruh nezávislé inteligence se dělal u Kučerů ve vile. V pondělí 20. listopadu také byli jedněmi z těch, kteří prolamovali veřejný prostor.
Takže to slovo „socialistický“ tam nemělo vůbec žádný význam. Ta strana neměla žádný profil. Ostatně nikdy neměla moc programové myšlení, a to v celých dějinách – ani před válkou, ani potom. Prostě se tak jmenovala.
Hovoří historik Jaroslav Pažout:
Tím, že byl v Československu zaveden prosovětský typ socialismu, který užíval určitou marxistickou terminologii, byl marxismus obecně zdiskreditován. A zdiskreditovány byly i různé radikální levicové myšlenky a samozřejmě radikální levicová terminologie. Nicméně i přesto se zde objevují jednotlivci a posléze skupiny, které se radikálně levicově vymezují vůči režimu.
V 60. letech můžeme zmínit dvě osobnosti. Je to jednak nonkonformní umělec a filozof Zbyněk Fišer neboli Egon Bondy. Ten se již v druhé polovině 40. let, i pod vlivem známosti se Závišem Kalandrou, přiklání k trockismu a v průběhu 60. let je ovlivněn maoismem. Ačkoli je třeba zdůraznit, že tam ho zaujal především antibyrokratický akcent, ne třeba adorace Stalina.
Druhou osobností je Petr Uhl, v 60. letech středoškolský profesor, který již v první polovině 60. let získal kontakty na představitele francouzského radikálního levicového hnutí, především na trockisty. V té době jezdil do Francie, kde ho zaujala radikální levicová politika francouzské komunistické strany a zdála se mu adekvátní i pro československé prostředí.
Nejvýznamnější skupinou, která byla orientována radikálně levicově, bylo Hnutí revoluční mládeže, které se vytvořilo na začátku prosince 1968. Většina jeho členů patřila mezi studenty, poměrně silná skupina se vytvořila na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Patřil tam například Jaroslav Suk, Jaroslav Bašta, Jan Frolík, Petruška Šustrová.
Hovoří historik Jiří Vančura:
Nejsem si vědom toho, že byla nějaká československá socialistická opozice. S tím jsem se setkal poprvé v podtitulu Listů. Těžko tenkrát mluvit o něčem organizovaném, třeba Charta taky organizována nebyla.
Myslím, že v té době to byla záležitost individuálních postojů. Skoro každý se mohl zachránit v nějakých prověrkách, když si vylil na hlavu kbelík špíny. Když ignoroval záplavu lží, které tenkrát dominovaly. Když ignoroval, že to byla doba konjunktury lidí, kteří neměli právo na odbornost, kterou zastávali, ale byli pouze ochotni sloužit novému normalizačnímu režimu. Nevidím nic, co by se dalo nazvat československou socialistickou opozicí.
Jak se mohla budovat socialistická opozice, byť tedy sporá, když v této zemi bylo během let před okupací a zejména po okupaci cokoli jako socialismus či levice z lidí vykořeněno?
Pithart: V prostředí Charty jsme s těmi pojmy nehauzírovali, ani socialismus, ani kapitalismus. Upnuli jsme se na sféru lidských práv a toto omezení jsme přijali dobrovolně. Ukázalo se to plodné už jen proto, že to společenství vydrželo skoro 13 let a bylo pohotové v situaci, která nastala. Myslím, že přechod moci až do voleb v červnu 1990 jsme zvládli docela rychle a elegantně. Přesto bych netvrdil, že v prvních polistopadových dnech, týdnech, možná měsících byl socialismus v myslích lidí něčím, co bylo pasé.
Nebyla to už jen prázdná floskule?
Pithart: Tenkrát se dělaly nějaké průzkumy. I když byla společnostpoloněmá,i tenkrát lidé říkali, socialismus, ano, lepší, úplně jiný.
Žák: Slovo socialismus vlastně zdiskreditované nebylo, zdiskreditovaný byl komunismus. Základní námitka byla, že to, co provádí komunistická strana, nemá s pravým socialismem nic společného. Že to je vlastně diktatura, v hospodářství státní dirigismus, čili socialistické myšlenky veškeré žádné. Ostatně na začátku v té neartikulované době se Václav Havel ještě hlásí k socialismu. A to, když někde napsal nebo prohlásil, že ho podezírají z toho, že je pravicovým exponentem, ale že lidé teprve pochopí, jak on to myslí se socialismem vážně.
Minulý režim lidi ponižoval. Vyžadoval, aby chodili k volbám, na 1. máje, mávali praporky. Málokdo se odvážil to nedělat, ale hromadil v sobě pocit ponížení. V okamžiku, kdy režim padl, pocit ponížení požadoval zadostiučinění. A tím pádem se na jednu hromadu s nálepkou komunismu dala levice jako taková. Například Lidová demokracie hned v únoru 1990 tvrdila, že 40 let komunismu se nemá diferencovat, že nejsou žádné výkyvy, pražské jaro byl souboj dvou part uvnitř komunistické strany a z hlediska společnosti nemělo žádný význam. Lidová demokracie to dělala proto, aby smyla pohanu účasti lidové strany v Národní frontě.
Záhy se ukázalo, že se může marginalizovat i nově vznikající levice, jako je sociální demokracie. A to tím, že se bude říkat, socialismus je jen synonymum pro komunismus. Dlouho se to dařilo, než z toho sociální demokracii částečně vyvedl Miloš Zeman, ale stejně mu to nestačilo na to, aby mohl udělat vládu.
Ostrakizace komunistů vede k tomu, že systém není vyvážený a nefunguje dobře. Sociální demokracie se tak může dostat k moci jedině na základě opoziční smlouvy, kterou zas všichni kritizují. Přitom to byla jediná možnost, jak mohla levice čtyři roky spravovat zemi, čímž zlomila osten toho, že čtyři roky její vlády znamená nové znárodňování a návrat komunismu.
Pithart: Nejen Lidová demokracie. Mnohé další noviny smývaly pohanu. Desítky, stovky, možná tisíce novinářů smývaly pohanu, že psaly něco, co nechtěly psát. A dodnes, člověka to až překvapuje, mnozí lidé smývají pohanu.
Psychologové tomu říkali podrobovací rituály: režim vás nutil, abyste dělal věci, které sice nebyly bůhvíjak závažné, ale dělal jste je proti své vůli. Chodil jste někam, kam jste chodit nechtěl, na schůze, do průvodů… Tohle ze sebe dostat je asi pro hodně lidí nad jejich síly. Nedovedu si totiž vysvětlit to, jak někteří lidé stále bojují proti poraženému komunismu, jinak než tím, že smývají pohanu. Můžu to chápat lidsky, protože to je opravdu ponížení a člověk to v sobě cítí dlouho jako ránu, ale skoro je již čas, aby se nad tím zavřela voda.
(redakčně kráceno)