Cena Jaroslava Seiferta, prestižní literární ocenění udělované od roku 1986, zná pro rok 2009 svého majitele. Stal se jím Ludvík Kundera, básník, dramatik, literární historik, a ocitl se tak po boku Václava Havla, Bohumila Hrabala nebo Ludvíka Vaculíka. Jeho rozsáhlé básnické dílo je spjato především se surrealismem, ve své vědecké práci se pak věnoval hlavně Františku Halasovi. Za totality se nevyhnul perzekuci ze strany státního aparátu a nemohl pod vlastním jménem publikovat. Za svou překladatelskou činnost v roce 2002 obdržel na lipském mezinárodním knižním veletrhu Cenu za celoživotní dílo oceňující přínos ke zprostředkování české a německé literatury. A v roce 2007 mu Václav Klaus udělil státní vyznamenání Za zásluhy. Prostřednictvím telemostu z Kunštátu s Ludvíkem Kunderou v rubrice Studia 6 Profil z 23. září hovořila Daniela Písařovicová.
Jak moc si ocenění ceníte? Ocitl jste se v dobré společnosti?
Cením si té ceny velmi velice. Dostal jsem pár cen, ale tato je přece jenom nejlepší. Je to totiž také spjato s básníkem Jaroslavem Seifertem, kterého jsem měl to štěstí poznat. A je to zcela netušené, nevěděl jsem, že se něco takového z Prahy snese.
Měl jste příležitost se s Jaroslavem Seifertem setkat. Jak na vás působil?
Koncem 60. let jsem byl v takovém spisovatelském výboru, kterému Seifert předsedal. Velmi se mi to zamlouvalo, protože vůbec nemluvil a nejednal jako normální funkcionáři, nýbrž to bylo všechno ve velice hezké poloze.
Jaký vztah máte k jeho dílu?
Samozřejmě patří ke klasice české poezie. Ve všech údobích. V začátečním období, krásné je jeho období poetismu. A ke sklonku rozvolnil svůj velmi melodický verš, což bylo nečekané a mladistvé.
Toto ocenění není vaše první. V roce 2002 jste získal Cenu za celoživotní dílo oceňující přínos ke zprostředkování české a německé literatury. Byly to pro vás jen překlady, nebo jste si tím vytknul i nějaké poslání?
Mám asi čtyři antologie, které přinášejí německému čtenáři českou poezii. Je s tím obrovská práce. Je dřina se sháněním překladatelů, protože to často překládají němečtí básníci, kteří neumějí česky. Takže se jim musí poskytnout doslovný překlad, poznámkový aparát atd. Čili je to svízelná věc. Ale mám z toho radost. Konečně se česká poezie tradičně přes Německo dostala do světa.
Básník, dramatik, překladatel… Čím se cítíte být nejvíc? Co vás nejvíc baví?
Z těchto profesí mě jednoznačně nejvíce baví poezie. Poetickým úžehem jsem byl zasažen velice záhy a trvá až do poslední sbírky, která vyšla kolem Vánoc a jmenuje se Onde.
O čem tato sbírka pojednává?
O všem. O světě, o čase, o mých pocitech, o přátelích. Předností poezie je, že otvírá mnoho dveří, neřkuli vrat. Navíc poezie je, alespoň pro mě, přitažlivá i tím, že je tam stále možnost experimentovat. Čeština je skutečně velkolepá a stále skýtá možnosti.
Jste důkladným znalcem a editorem díla Františka Halase. Je to pro vás stále básník číslo jedna?
Rozhodně. Nejen jako básník, ale jako vzácná osobnost, všestranný člověk. Když se mě někdo ptá na Halase, rád mluvím o tom, že byl až do smrti velice zvídavý. Když s ním chtěl někdo natáčet interview, ptal se spíše on sám, a tak ty role obracel.
Dá se říci, že jste se zpočátku věnoval básním a pak jste přešel k dramatu a překladu v pozdějších letech? Nebo se to prolíná?
To se velice prolíná.Jak praví latinské rčení: „Nulla dies sine linea“ – „Není den bez řádku“. V dramatických textech pro divadlo, rozhlas i televizi dochází k zajímavým proměnám. Zvláště rád mluvím o rozhlasových hrách, které jako by u nás vymíraly na rozdíl od jiných evropských zemí. Vždy jsem mladým básníkům doporučoval, aby to zkusili. Napsat básnickou sbírku je práce jak na kostele. Ale napsat rozhlasovou hru je práce jak na venkovské kapličce. Něco se ujalo. V Brně byla před lety takzvaná brněnská škola rozhlasové hry.
Jak jste tvořil za totality? Měl jste velké problémy?
Problémy byly velmi veliké. Děti vyrůstaly a nemohly studovat vůbec nic, takže kolem toho bylo mnoho rozčílení a marných nářků a snah. Léta jsem nemohl publikovat. Ale naštěstí se vyskytli velmi laskaví takzvaní pokrývači, kteří se podepsali pod moje dílo. Takže se to naštěstí překonalo.
(redakčně kráceno)
