Před čtyřiceti lety byla televizní předpověď založena na vlastních výpočtech a vlastnoručně kreslených mapách. Supervýkonné počítače a přesné modely počasí byly tehdy hudbou budoucnosti. Jeden z hlavních pilířů úspěšné předpovědi tak místo mikročipů tvořila především zkušenost meteorologa. Hostem Michala Žáka a Michaly Hergetové v Profilu z 1. února byl meteorolog Vladimír Seifert, bývalý televizní hlasatel počasí.
„Meteorologie mě neopustí,“ říká Vladimír Seifert
Jak dlouho jste se tehdy na vysílání připravoval?
V Hydrometeorologickém ústavu jsem začal pracovat v roce 1960, hned po škole. Teprve v roce 1976 jsem vystoupil s ukazovátkem v televizi a ukazoval na ty tlakové výše, fronty a tak dále. Skončili jsme zhruba v roce 1993 nebo 1994, kdy jsme byli ještě chvilku v některé televizi, ale pak to přišlo na nový systém. My jsme to dělali externě, nakreslili jsme si mapy u nás v ústavu, srolovali, vzali do podpaždí a běželi do televize do studia. Střídalo se nás asi devět nebo deset. Hlavním pracovním nástrojem byla tehdy guma a tužka. Měl jsem trošičku výhodu, protože jsem levák, takže jsem držel tužku v pravé ruce a v levé gumu, a když se mi izobara přesně nepovedla, gumou jsem ji upravoval. Teď je to celé věc počítačů, je řada automatických meteorologických stanic, což tenkrát nebylo. Naším úkolem přitom bylo analyzovat nejen přízemní mapu, ale také hladiny 800 hPa a 500 hPa, provést frontální analýzu a najít přesně polohy front. Dnešní meteorology tolik nezajímá, kde přesně fronta je, protože výsledek, teploty, vítr, tlak, a podobně, dostanou z počítače.
To je asi ten největší rozdíl mezí tím, jak vzniká předpověď dnes a jak vznikala před čtyřiceti lety, kdy právě frontální analýza tvořila základ předpovědi?
Je to pravda, i když už tenkrát se přišlo na to, že budoucí počasí lze vypočítat. Představte si ale tu obrovskou síť meteorologických stanic, z nichž musíte jednotlivé údaje vkládat do počítačového programu, a pak dostanete výsledný model počasí. To nebylo možné, než vznikly rychlé samočinné počítače. Tehdy jsme říkali, že můžeme zavřít matematiky o chlebu a vodě, aby počítali a počítali a za čtrnáct dní vypočítali předpověď na zítřek. Takže praktický význam to nemělo žádný. Dnes lze díky výkonným počítačům a stále se vylepšujícím modelovým situacím předpověď udělat v užitečném a krátkém čase.
Bez zkušenosti to ale asi pořád nejde? Jakou roli hrají modely a zkušenost meteorologa?
Bez modelů si dnes předpověď vůbec neumíme představit, zvláště na období tří čtyř pěti dnů. Tam bychom byli bez modelů totálně vyřízení. Nicméně subjekt a zkušenost meteorologa by stále měla hrát trošku roli. Meteorolog by měl vědět, kde přesně má frontu, jaká vzduchová hmota se sem blíží a podle toho se trochu řídit. Tedy nejenom opsat výsledky modelu, ale současně přemýšlet o fyzikální podstatě pohybu vzduchových hmot a front.
Dnešní meteorologové to mají možná těžší v tom, že vy jste sice neměli modely, ale dnes jich zase mají několik a někdy se velmi liší?
To ještě pamatuju já. Světová a regionální meteorologická centra mají své modely. V Komořanech máme svůj model Aladin, ale k tomu dostáváme modely z Německa nebo z Ameriky. Meteorolog se v tom pak musí umět orientovat. Faktem je, že na první druhý den nejsou ty rozdíly tak velké, ale když jde do tuhého a máme rozhodnout, jak bude za pět šest dní, každý model to ukazuje trochu jinak.
V různých rozhovorech jste říkal, že vám někdy modely i zkušenosti byly na nic, protože politici vám řekli, co smíte a nesmíte. Jak může politika ovlivnit počasí?
To bychom se museli vracet do dob komunismu před sametovou revolucí. Kritická situace byla hlavně havárie jaderné elektrárny v Černobylu. To opravdu nebylo dovoleno říkat, přitom to bylo vidět. Viděli jsme, že radioaktivní spad proudil z Ruska na Skandinávii, tam se otočil a šel do střední Evropy. Naše sdělovací prostředky ale byly zticha, děti si dále hrály na písku. Toto je tehdejšímu režimu potřeba důrazně vytknout.
S meteorologií, počasím, souvisí řada pranostik. Jaký je dnes jejich význam? Kterou máte vy osobně rád?
Pranostiky zobrazují dlouholetou moudrost našich předků. Některé moc významné nejsou, ale například taková „Medardova kápě, čtyřicet dní kape“ nebo „ledoví muži – Pankrác, Servác, Bonifác“ či „na Adama a Evu čekejte oblevu“ to jsou takzvané singularity, charakteristické změny atmosférické cirkulace, ke kterým dochází z velkou pravděpodobností.
Jak se dnes věnujete meteorologii?
Meteorologie mě neopustí, když někde v tramvaji nebo v metru slyším slovo počasí, hned se koukám, co se děje. Dnes se díky počítačům pravidelně dívám na některé mapy i doma. Také občas navštívím své bývalé kamarády v ústavu a počasí s nimi konzultuji. Teď mám vysloveně čerstvý zážitek z Passo Tonale: když ráno vycházíme ven, je jasno, sluníčko, hned mám jiné potěšení, protože to vidím. Pak přijde rozptyl slunečních paprsků, odpoledne se najednou zatáhne, vznikne mlha nebo oblak, to je fyzikálně jedno, a terén se ztrácí a pocit je zase jiný.
Jaké počasí máte nejraději?
Mrazivé, slunečné ráno s prachový sněhem.
(redakčně kráceno)