Bukurešť - V meziválečném období byla rumunská Bukurešť pro své široké bulváry, noblesu a zeleň nazývána „malou Paříží Východu“. Tyto její rysy už ale téměř vymizely. Socialistická éra se na městě neblaze podepsala obřími stavebními projekty, které v krizových letech prosadil diktátor Nicolae Ceaušescu. První písemná zmínka o opevněném městě Bukurešti se objevila 20. září 1459 v dokumentu kanceláře knížete Vlada III. Draculy.
Malá Paříž východní Evropy - Bukurešť
Bukurešť je s poměrně kosmopolitním obyvatelstvem (Rumuni, Romové, Maďaři, Židé či Turci) nejlidnatějším městem Rumunska. Funguje jako hlavní dopravní uzel země, je sídlem vlády, prezidenta a různých institucí. Zemětřesení a desetiletí zanedbávání a chybné komunistické správy město změnilo v ošuntělý odlesk jeho někdejší slávy. I když se vedení Bukurešti po léta snaží o nějakou nápravu, bolestivá hospodářská obnova země přináší jen málo peněz nutných k zastavení úpadku.
Jméno města je spojeno s legendou o jistém Bucurovi, který podle různých zdrojů měl být princem, zbojníkem, rybářem nebo pastevcem. Místo dnešní Bukurešti si údajně vybral pro založení své salaše. Od druhé poloviny 15. století zde sídlila valašská knížata a již tehdy se jednalo o významné hospodářské středisko. V roce 1595 pak město obsadila vojska Osmanské říše a vyplenila jej. Obnova a rozkvět nastaly až v 17. století, kdy byly postaveny památky a kostely.
V roce 1862, tři roky po sjednocení rumunských knížectví, připadla Bukurešti úloha hlavního města Rumunska. Byla zde otevřena univerzita a akademie věd, městem procházela železnice, postavena byla řada monumentálních veřejných staveb. Bukurešť získávala vzhled velkoměsta s typickými bulváry a parky. Po velkém sjednocení země v roce 1918 byla již důležitým centrem, kterému se v době mezi světovými válkami přezdívalo „malá Paříž východní Evropy“.
Tvář rumunské metropole zjizvily Ceaušeskovy megaprojekty
Zemětřesení z roku 1977 poskytlo Ceaušeskovi záminku k megalomanským plánům. Počátkem 80. let nechal zplanýrovat zhruba polovinu staré zástavby v centru Bukurešti včetně řady cenných kostelů, obyvatele vystěhoval do sídlišť na okraji města. Jeho cílem bylo postavit novou vládní čtvrť, kterou měl po vzoru pařížského Champs Elysées přetínat tři kilometry dlouhý bulvár Vítězství socialismu. Do svržení diktátorského režimu při krvavém povstání v prosinci 1989 (Ceaušescu byl popraven) byla postavena jen část staveb.
Na pompézní návrhy už poté nebyly peníze a nikdo o ně hlavně nestál. K přehlédnutí není zejména někdejší Palác lidu stavěný v letech 1984 až 1989. Tato druhá největší budova světa (hned po americkém Pentagonu) byla známa jako Ceaušeskův dům i přesto, že sám diktátor v něm nikdy nežil. Politický vliv totiž ztratil dříve, než byla stavba dokončena. Palác zosobňující zlo režimu chtěli Rumuni po revoluci nejdříve vyhodit do povětří, bylo v něm však utopeno již příliš mnoho investic. Výstavba ročně pohltila až 25 procent HDP.
Budova naditá mramorem (s rozlohou 330.000 metrů čtverečních) s tajnými chodbami i protiatomovým krytem, tvoří nemilovanou dominantu Bukurešti. Kvůli Ceaušeskovu stihomamu se prý k paláci nevedla žádná dokumentace, dělníci i projektanti znali jen část, na které pracovali. Stavba mate i průvodce, kteří v ní občas zabloudí. Nyní je známa jako Parlamentní palác; sídlí v ní parlament, úřady, muzea, slouží k pořádání kongresů či výstav. V dubnu 2008 palác hostil summit kdysi nepřátelské Severoatlantické aliance (NATO).