Budapešť – Maďarské povstání v roce 1956 rozdrtily sovětské tanky, avšak další dva roky řešili noví představitelé státu, jak naložit s vůdci liberalizačního hnutí. Nakonec byli po tajném procesu Imre Nagy, Pál Maléter a Miklós Gimes popraveni. Maďarské povstání lze považovat za součást destalinizace východního bloku v polovině 50. let 20. století. Po projevu sovětského vůdce Nikity Chruščova, který odhalil Stalinovy zločiny, došlo v řadě zemí k personálním změnám v čele státu, respektive komunistické strany. Hlavním hybatelem změn v Maďarsku se stal Imre Nagy, který byl premiérem již na počátku 50. let, ale poté byl vystřídán ortodoxnějším komunistou Rákosim.
V říjnu 1956 vypukly v Maďarsku demonstrace podpořené sovětským stažením z Rakouska. To bylo jako poražený stát 2. světové války podobně jako Maďarsko zčásti obsazeno Rudou armádou. Maďaři chtěli vyhlásit neutralitu a vystoupit z Varšavské smlouvy. Ačkoli Moskva původně slíbila, že se nebude vměšovat do maďarských záležitostí, na počátku listopadu se rozhodla středoevropský stát vojensky ovládnout.
Budapešť padla 4. listopadu a během následujícího týdne sovětská armáda krvavě potlačila lidové povstání. Hlavní aktéři pokusu o emancipaci Maďarska na Moskvě Imre Nagy, Pál Maléter a Miklós Gimes byli zatčeni a právě před 50 lety potají odsouzeni k smrti a popraveni. Do čela Maďarska se dostal svolnější člen Nagyho vlády János Kádár, který se rozhodl spolupracovat se sovětskými komunisty. Přesto bylo pod jeho vedením Maďarsko v 80. letech považováno za jeden z liberálnějších států východního bloku.
