Druhá světová válka kromě milionu mrtvých přinesla i deziluzi z bývalého uspořádání světa. Prakticky celá Evropa se tehdy proto snažila hledat nová a lepší východiska a řešení. V poválečném Československu se takovou alternativou za podpory většiny politických stran i veřejnosti stal socialismus a lidově demokratický řád. Dochází k masivnímu znárodňování, jsou uplatněny Benešovy dekrety, soukromé vlastnictví se stává čímsi nepatřičným. Výjimku v platném právní řádě však tvořil majetek rodu Schwarzenbergů, na který se žádné vyvlastňovací zákony nehodily. Radikalizované poltické sféře tak nezbylo, než si vytvořit specifický (protiústavní) zákon a obhájit neobhajitelné – „demokratickým“ způsobem okrást konkrétního jednotlivce.
Lex Schwarzenberg
O Lex Schwarzenberg v Historii.cs z 8. října hovořili publicista Jan Ziegler (JZ), historik Zdeněk Bezecný (ZB) z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity a historik Michal Pehr (MP) z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd.
Lex Schwarzenberg, tajuplný cizojazyčný název. Co to znamená?
MP: Lex Schwarzenberg je termín, který platí pro zákon Československé republiky č. 143/1947 Sbírky. Je to zákon, který přijalo Národní shromáždění o přechodu většiny majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na Zemi českou.
Kterých Schwarzenbergů se to týkalo? U nás nebyla totiž jedna větev jejich rodu.
JZ: Kolem roku 1800 došlo k rozdělení schwarzenberských panství na primogenituru, což byla Hluboká, Třeboň, Český Krumlov, a sekundogenituru, což bylo panství orlické. Jednalo se o syny knížete Jana Nepomuka. Josef zůstal na primogenituře, na Hluboké, dostal větší část. A v čele sekundogenitury stanul Karel I. ze Schwarzenberga, polní maršál a vítěz nad Napoleonem v bitvě u Lipska roku 1813. Zákon se pak týkal primogenitury, tedy hlubocké větve Schwarzenbergů.
Zákon padl ve zvláštní době a zvláštním způsobem. Jak to vlastně bylo?
ZB: V poválečné době vyvstala otázka,co s velkým majetkem.V Evropě byla atmosféra,kdy se hledalo řešenínového společenského a ekonomickéhouspořádání. A to se promítlo i v Československuo to více, že jsme tou doboujiž patřili do sféry vlivuSovětského svazu.Hledání nového řešení ve svém důsledku pak znamenalo zestátňování a vyvlastňování majetku. Lex Schwarzenberg do tohoto procesu patří.
V Českých zemích byly dekrety prezidenta republiky, na jejichž základě byl zabrán majetek Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům. Mimochodem to byl největší majetkový přesun. V té době bylo například znárodněno 3 miliony ha půdy. Byly zabrány majetky velkých šlechtických rodin, jako byli Lichtenštejnové, Valdštejnové, Černínové a další.
Schwarzenberský majetek tady ovšem zůstal ve zvláštním meziprostoru, právním vakuu, protože byl poprvé zabrán roku 1940 lineckým gestapem, když byl jeho majitel Adolf ze Schwarzenberga v emigraci, tou dobou v Itálii.
Proč gestapo šlo po Adolfovi, po hlubocké větvi?
ZB: Jsou asi dva hlavní důvody.Jednak že jeho majetek byl velký,to nacistům vadilo.A druhý důvod bylo to, že se Adolf ze Schwarzenberganikdy netajilsvými protinacistickými názory.Byl velký odpůrce nacistickéhorežimu, což bylo dánoi jeho postavením aristokrata,které dával najevo.
Krátce po pohřbu svého otceAdolf emigroval do Itálie,potom odešel do USA.Majetek spravoval po jehoemigraci krátkou dobujeho bratranec Jindřich (mimochodem otecAlžběty Pezoldové), než majetek v roce 1940zabralo gestapo.
Přepis úryvku z reportáže Davida Vondráčka pro pořad Reportéři ČT z roku 2009:
Poválečné revoluční dekrety nemohly ze Schwarzenbergů hlubocko-krumlovské větve udělat zrádce a kolaboranty, přestože pro některé z nich byla němčina mateřštinou. Bylo totiž všeobecně známo, že meziválečný pán na Hluboké Adolf Schwarzenberg spolufinancoval ve 30. letech výstavbu československého opevnění a v době války podporoval londýnský odboj, čehož si tehdy Edvard Beneš považoval.
JZ: Adolf Schwarzenberg dokonce roku 1938 věnoval milion korun na budování pohraničního opevnění. A například na podzim 1938 už po záboru Sudet odjel osobně do Berlína za tehdy říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem, protože gestapo u Horní Plané zatklo jeho dva zaměstnance, ředitele panství Antonína Nikendeye a jeho řidiče Jana Jílka.
A přestože byl Adolf důstojníkem v záloze a jeho protinacistické smýšlení bylo známé, jel do Berlína orodovat za své zaměstnance a skutečně se mu podařilo dosáhnout jejich propuštění. To je jeden z příkladů.
MP: Je dobré zmínit i období druhé světové války, kdy byl Adolf v Americe a podporoval naši exilovou vládu. Jan Masaryk mu potom konkrétně vystavil dopis, kterým potvrzoval jeho zásluhy ve věci odboje. To byla jedna z věcí, na kterou byla tendence zapomenout. A když se na půdě parlamentu projednával celý ten zákon, jen někteří připomněli, že schwarzenberský majetek byl pod německou správou. O zásluhách na odboji bylo pomlčeno úplně.
Slyšel jsem takovou historku, je to historická anekdota o cedulce „Židé jsou zde vítání“. Kam ji Adolf Schwarzenberg vyvěsil?
ZB: Bylo to ve Vídni u vstupu do jeho zahrad, když byl do veřejných prostor zakázán přístup židovským občanům.
Jen bych doplnil: Adolf ze Schwarzenbergu se téměř jistě emigrací vyhnul zatčení gestapem. To ovšem potkalo jeho bratrance Jindřicha, který byl zatčen roku 1943. Pak byl odvezen do koncentračního tábora Buchenwald. Roku 1944 byl propuštěn a nuceně nasazen do tovární výroby v Linci.
Kdybychom takto pokračovali, švagr Adolfa ze Schwarzenbergu patřil k aktivním odpůrcům nacismu přímo v Německu. Byl to Ludwig Karl von Guttenberg, který byl roku 1945 nacisty popraven. Předtím patřil do skupiny aktivních odpůrců, kolem kterých vznikla také myšlenka na atentát na Hitlera.
Nicméně podle toho všeho se na Adolfa nemohly vztahovat Benešovy dekrety. Německé občanství ale měl, dostal ho za války?
MP: Problém německépříslušnosti byl probírán. Je ale zajímavé, že když se to na půdě parlamentu projednávalo, přiznávalo se, že kníže Schwarzenbergpřihlášení k německé národnostipři sčítání obyvatelstvav roce 1930 sám nevyplňoval.Vyplnil to za něj jakýsi úředník,protože kníže Schwarzenbergzrovna nebyl přítomen.
Samozřejmě fakt jeho národnosti byl jednímz argumentů, když se zdůvodňovalo,proč má být majetek rodinězkonfiskován.Ovšem hovořit u šlechtických rodů o národnosti je velmi problematické, když máte mezi příbuzenstvema svými předky lidiz nejrůznějších koutů Evropy. Myslím, že i vědomí tohoto stálo u zrodu myšlenkypřijmout speciální zákon,kterým by se zabavilmajetek Schwarzenbergů,protože stávající zákonyse na to nehodily.
Hovoří historik Petr Placák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Při rozpravě v parlamentu se hledaly všemožné způsoby. Všichni dokonce i levicově orientovaní poslanci uznávali, že sociální zabezpečení schwarzenberských zaměstnanců bylo na tehdejší dobu na vysoké úrovni. Takže ani argumentace ze sociálních příčin nepadala v úvahu. Nakonec to bylo řečeno naplno: Majetek musí být vyvlastněn, protože se neslučuje s lidově-demokratickým charakterem třetí republiky.
MP: Vždy vzpomínám na slova Václava Černého, když popisoval období let 1945-1948. Černý říká, že najednou zavládl pocit, že něco vlastnit je zločin. A toto byl příliš velký majetek, tudíž velký zločin.
JZ: S tímto argumentem přišel jako první sociálnědemokratický poslanec Blažej Vilím, který paradoxně sám po únoru 1948 emigroval a byl prvním předsedou Československé sociální demokracie v zahraničí (tato strana existovala jen v exilu, u nás se sloučila s komunisty). Vilím přišel s tím, že v současné době není morální, aby jediný člověk vlastnil takovýto majetek. K tomu se pak přidávali další a v takovémto duchu se vedlo jednání o zákoně Lex Schwarzenberg.
ZB: V publicistické rozpravě, která se rozpoutala od roku 1945 či 46 a i v parlamentní rozpravě se objevují i jiné historizující argumenty. Jako by to byl závan 19. století a pak atmosféry první republiky, kdy se znovu objevují argumenty o odčinění Bílé hory.
Také jsou vzneseny úplně nesmyslné argumenty o tom, že Schwarzenbergové byli germanizátory jižních Čech. Přitom celé generace Schwarzenbergů v 19. a 20. století, kdy se musela národnostní otázka nějak zvažovat, vždycky velmi citlivě potíraly všechny nacionální excesy mezi svými zaměstnanci.
Hovoří historik Petr Placák (přepis doplňujícího rozhovoru):
V 19. století patřili Schwarzenbergové k průkopníkům českého národního života. Založili české lesnické školství, patřili k průkopníkům českého zemědělství. Bylo to až tak, že jejich zaměstnanci německého jazyka (většina statků ležela v německém pohraničí) si stěžovali na to, že Schwarzenbergové počešťují Šumavu. Jejich úředníci němečtí i na Šumavě museli umět česky atd. Je to na tlustou knihu o tom, jak se Schwarzenbergové zasloužili o hospodářský, kulturní a vůbec povšechný rozkvět Českých zemí.
JZ: Chtěl bych připomenout poslance komunistické strany Josefa Janouše, který poukázal na Bílou horu. Janouš zmínil Erkingera ze Salzheimu, což byl předek Schwarzenbergů, který za husitských válek bojoval na straně císaře Zikmunda, pak za to dostal panství. To je úplný nesmysl. To bychom pak mohli zjišťovat, kdo byli předkové Josefa Janouše a jestli náhodou nebojovali v křižáckém vojsku v 15. století. Dostali bychom se tak do úplně nesmyslných argumentací.
ZB: Problém je, že na tyto argumenty společnost slyšela. Byl to problém i první pozemkové reformy, kdy se neargumentovalo čistě ekonomickými důvody, ale bylo tam heslo „Odčiňme Bílou horu“. Toto je dědictví, jakési druhé odčinění Bílé hory. Mimochodem se zákonem Lex Schwarzenberg se projednával také zákon o revizi první pozemkové reformy.
Jak Schwarzenbergové nabyli svého majetku?
ZB: Zakladatelská osobnost byl státník evropského formátu Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu. To byla opravdu nová generace vzdělaného státníka. Studoval v Paříži, znal Richelieuho, potom se poměrně dlouho pohyboval v okruhu Leopolda Viléma Habsburského, což je zakladatelská osobnost nového kulturního mecenátu. Mimochodem tam se naučil rozpoznávat kvalitní umění, takže část ze sbírek, které můžeme vidět na Hluboké, jsou právě z tohoto období (např. slavné tapiserie).
Za služby panujícímu domu pak Jan Adolf I. dostával odměny. Jedna z nich bylo panství Třeboň, které dostal na pokrytí dluhů, které u něj měl Leopold Vilém Habsburský. V roce 1661 koupil Hlubokou nad Vltavou, kterou vlastnili Maradasové (potomci generála Baltazara Maradase, generála císařského vojska v třicetileté válce.) Další majetek Schwarzenbergové nabývali velmi promyšlenou sňatkovou politikou a také dědictvím po Egenbergách, což je ten velký jihočeský majetek včetně Krumlova, který se v polovině 18. století stává krumlovským vévodstvím.
MP: Velkou předností Schwarzenbergů bylo, že byli neobyčejně schopní hospodáři. Podíváme-li se obecně na šlechtu, získávala majetek různým způsobem, ale jen málo šlechticů bylo dobrými hospodáři. Schwarzenbergové ale hospodařit uměli a na svou dobu vytvořili velmi promyšlený systém hospodářství, který byl postupně zdokonalován.
Takový vrchol, co se týká sociálního zabezpečení schwarzenbergských zaměstnanců, je jistě ve 20. století, kdy byl postupnou činností vytvořen pevný systém. Tehdy být schwarzenberským zaměstnancem mělo váhu, bylo to i znamením určitého společenského postavení.
Hovoří teolog Karel Skalický Teologická fakulta Jihočeské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Vztah mojí rodiny ke Schwarzenbergům jde hluboko do minulosti, protože už můj děda byl u Schwarzenberga zaměstnán jako lesník a potom i můj otec.
V roce 1931 začala být hospodářská krize pociťována i u nás. A kdo byl schwarzenberským zaměstnancem, měl celkem o práci postaráno. Takže byla určitá jistota, že když je u knížete pána, že nebude vyhozen. A byly i určité ekonomické výhody schwarzenberských – dostávali dříví na topení, měli zvýhodněnou možnost nakupovat zvěřinu a mnohé jiné věci.
Na Hluboké byla školka pro děti místního obyvatelstva, nejen pro zaměstnance schwarzenbergů. Školka byla postavena a financována Schwarzenbergy. Tehdy jsme jako děti v této školce získávali první socializaci, která byla národní, protože sestřičky, které to vedly, se staraly o to, abychom se naučili česky modlit za úrodu, za náš národ. To je, řekl bych, konkrétní příklad toho, kdy vlastenectví šlechty najednou podporuje vlastenectví lidu obecného českého.
MP: Po druhé světové válce nastala velmi zvláštní situace. Na rozdíl od jiných majitelů zaměstnanci Schwarzenbergů se stavěli na jejich stranu. Posílali dopisy se žádostmi, aby to Schwarzenbergům bylo předáno. Tato vazba byla pozoruhodná.
Vzpomínám na jednu ze vzpomínek Karla Schwarzenberga. Vyprávěl, jak se na něj obraceli bývalí zaměstnanci třeba v roce 1968, když přicházeli do Rakouska. A dokonce i jeden jihočeský komunista, syn někdejších zaměstnanců, když byl vyloučen z KSČ, se na něj obracel s prosbou, jestli by se nemohl přimluvit, aby byl do KSČ znovu přijat.
Říkali jsme, že to byly hlavně levicové síly, ale když se člověk podívá na debatu v Národním shromáždění, najde tam hodně národních socialistů. Kromě jiného se debaty, byť ne nějak útočně, ale přesto ne negativně vůči tomuto zákonu, účastnila i Milada Horáková i lidovci, vzpomeňme Plojhara?
ZB: To lze zjednodušit, protože v debatách jasně zaznělo, že je to společný názor Národní fronty v jižních Čechách. A opravdu se na tom podílely všechny politické strany.
MP: V stenografických záznamech je uvedeno, že pro zákon hlasovala prostá většina. Když se podíváme do zápisů, není stanoveno, jestli byl někdo proti. Předsedající schůze řekl: „Vidím, prostá většina, zákon je v prvním čtení přijat.“ Potom šel zákon hned do druhého čtení a byl většinou přijat. Schůze se z 300 poslanců účastnilo 221, když byl zákon 10. 7. 1947 přijat.
Problémem nepochybně bylo, že zákon byl aktem právní zvůle a že nikdo v parlamentu nebyl schopen a silný natolik, aby vyslovil názor, který někteří jistě měli, že je to špatný krok.
Když jste zmiňoval Miladu Horákovou, ona vystoupila v parlamentní rozpravě a jako jedna z mála se alespoň trošičku přimlouvala za schwarzenbegské panství, ne za Schwarzenbergy. Říkala: „Podívejte se, je to úžasný systém, nějak funguje, bylo by dobré, aby to bylo zachováno.“
ZB: Je zajímavé, když analyzujeme parlamentní debatu, že samotný Schwarzenberg z toho jakoby vypadl. V hlavní argumentaci, podle čeho to zabrat a jestli má majetek zůstat vcelku nebo rozdělen, se Schwarzenbergové objevují jen jako určitý mýtus. Germanizátoři jižních Čech, majitelé příliš velkého majetku, ti, kteří potlačili sedláky u Chlumce 1775. (Někdy je tam obdivuhodná nevzdělanost, třeba u toho Vilíma, který nechává sedláky potlačovat maršálkem Schwarzenbergem, kterému byly tehdy dva roky. Ostatně to je obecnější rys, že když se v politice argumentuje historií, většinou zaznívají nesmysly.)
Komunistický názor byl, že udělat ze Schwarzenberga Němce je nejjednodušší. Potom revidovat pozemkovou reformu a majetek postoupit nové pozemkové reformě. Oproti tomu se hájí názor, aby se nechal majetek celý a převedl na Zemi českou.
Nakonec to pohromadě nezůstalo. Je to sice převedeno na Zemi českou, ale ta v roce 1949 končí. Končí totiž zemské uspořádání a začíná uspořádání krajské. Lesní majetek se tak stává majetkem státních lesů. Zemědělský majetek se stává majetkem státních statků. A enklávy majetků uzavřené nebo rozptýlené propadají buď obcím, nebo jsou rozparcelovány. A třeba pivovary a pily připadly příslušným národním podnikům.
Problém také byl, že Swarzenbergové řešili i otázku udržení kulturního schwarzenberského dědictví – zámky, církevní patronát. Například se zasloužili o záchranu Zlaté koruny jako dnešní národní kulturní památky. To se pak ale dál nedělo.
Další věc je, že v zákoně bylo pro uklidnění bývalých schwarzenberských zaměstnanců obsaženo, že jim zůstanou jejich penzijní výhody (ty se táhnou již od 18. století, takže schwarzenberští úředníci byli pod penzí dříve než úředníci rakouští). Jenže to se potom už také neřešilo.
Načali jsme tři roky, 1945-1948, z nichž je tento zákon jedním z charakteristických rysů té doby. Jak se dá charakterizovat tato trojletka?
MP: Velmi těžko. V zásadě se potýkáme s tím, zda to byla demokracie nebo to už bylpředstupeň totality. Proto se používají termíny jako omezená, částečná, nová či socializující demokracie, přívlastků je celá řada. Osobně nejradši používám termín třetí republika nebo politický systém třetí republiky, protože tento systém je naprosto svébytný.
Určující asi bylo, že československá společnost měla za sebou zkušenosti války, u nás posílené zážitkem mnichovské konference. Osvobození Rudou armádou. To všechno u nás vyvolávalo přání budovat novou zemi, nový stát, nové Československo.
Samozřejmě každý měl jinou představu o tom, jak má nový stát vypadat. Společnost se pouze shodla v tom, že má být nový a lepší. Jedině komunisté byli autentičtí v tom smyslu, že nabízeli lákavou variantu světlých zítřků. Zatímco demokraté v tomto období bohužel alternativu neměli a pouze brzdili plány komunistů. (Komunisté měli už roku 1945 plán ovládnout naši společnost. Ale soudruzi z Moskvy jim dobře poradili, že nemají šanci moc vzít do svých rukou hned v roce 1945. Proto tu bylo toto přechodné tříleté období.)
JZ: Kdysi jsem se ptal předsedy KDU-ČSL Cyrila Svobody, co říká jeho předchůdcům při jednání o Lex Schwarzenberg. Co říká na to, že i lidovci podpořili tento nespravedlivý vyvlastňovací zákon. Říkal, že doba byla těžká, že z toho samozřejmě radost nemá a že dělali, co mohli, a snažili se komunisty co nejvíce zpomalit a přistupovali na různé kompromisy.
Mám dojem, že tehdejší straně lidové šlo hlavně o to, aby nedošlo k zestátnění církevního majetku. Takže nabízeli třeba takovýto kompromis: „Dobrá, my vám ten Lex Schwarzenberg podpoříme, ale nechte nám na pokoji církevní majetky“.
ZB: V tomto trojletí můžeme hovořit o období počátku socialismu. To je to specifikum české cesty k socialismu, o kterém hovořily téměř všechny strany, protože tři ze čtyř stran v Čechách byly socialistické a lidovci ke křesťansko-sociálnímu směřování neměli daleko.
Bylo tu zklamání z kapitalismu, který dovedl Evropu k velké krizi a světové válce. Tedy hledání jiné cesty. Toto období byl prožitek revoluce. Říkalo se národní revoluce, která přechází v sociální revoluci.
Ale to vše je zase obecně evropské. Podobně to prožívá Francie, Velká Británie, stojí na tom obnova Německa. I západní zóna se znárodňuje, dochází tam k pozemkovým reformám. Mimochodem Schwarzenbergové přicházejí o část majetku v Bavorsku ještě po Lex Schwarzenberg v letech 1948-1951 na základě bavorské pozemkové reformy.
Takže můžeme říci, že Adolf Schwarzenberg byl jakousi třískou při kácení lesa téměř evropského rozměru?
JZ: Důležitý rozměr v této trojletce, který jsme možná opomněli, jsou sdělovací prostředky, které formovaly lid v socialistickém duchu. Bylo nepsaným pravidlem, že se nesmí kritizovat Sovětský svaz. Takže žádné miliony mrtvých v gulagu, ale jen úspěšné budování socialismu.
ZB: Z ekonomického hlediska mělo ovšem plánované hospodářství, tehdejší dvouletka, ekonomický úspěch. Z krátkodobého hlediska se ukázalo, že to v období rekonstrukce po válce význam má.
MP: Československo mělo specifické postavení v tom, že u nás lidé opravdu s nadšením a vírou budovali nový systém. Když se podíváme na pozemkové reformy v okolních státech, je tam cítit jakýsi rozpad. Ale v případě naší společnosti nadšení, že má možnost si budovat nový stát, je z mého pohledu unikum. Jen ty nadšené pracovní brigády, kdy byli lidé schopni jít pracovat s nadšením zadarmo. Zkuste se zeptat dnešních lidí, jestli s nadšením půjdou na pracovní brigádu zdarma. Možná by se někdo našel, ochránci přírody, nějací nadšenci, ale nebylo by to tak masové.
Hovoří historik Petr Placák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Adolf Schwarzenberg se snažil přes všechny útoky vyjít tomuto radikálnímu prostředí vstříc a navrhl společnou nadaci Českých zemí a Schwarzenbergů, do které by vložil svůj majetek, z jehož výnosu by byly financovány různé sociální a kulturní programy. Společnost však byla natolik zradikalizovaná a zvlčelá, že na to nepřistoupila a došlo k vyvlastnění zákonem, který neměl oporu v ústavě.
Když se takto velké majetky vyvlastňují v civilizovaných zemích, zpravidla se vyvlastňují s náhradou. Bylo to u Lex Schwarzenberg?
ZB: Například znárodňovací dekret z října 1945 pamatoval na náhradu. A Lex Schwarzenberg také pamatoval na náhradu. Je tam vágně formulováno, že na základě vládního nařízení bude přiznán zaopatřovací důchod.
Jaký měl být? Tady bychom se mohli vrátit o rok zpátky, kdy už probíhala diskuse, co se schwarzenberským majetkem. Už v roce 1946 se jednalo o převodu majetku formou schwarzenberské nadace na Zemi českou. Adolf Schwarzenberg chtěl mít zachován pražský palác, domovní majetek v Praze. Chtěl užívat budov na panstvích, byl vášnivý lovec, takže obory atd. A žádal 1,2 milionu Kčs roční renty. To bylo pro představitele moci nepřijatelné.
JZ: Vrátil bych se k tomu, co všechno se zkoušelo se schwarzenberským majetkem. Existuje pěkná příhoda ze srpna 1945, kdy jakýsi komunista Víšek z Tábora, pracovník ministerstva informací, dojel na velkostatek Chýnov a přesvědčoval tam zaměstnance, aby z toho udělali kolchoz sovětského typu. Gottwald tehdy přitom říkal: „Kdyby vám někdo říkal, že budeme zakládat kolchozy, tak ho žeňte!“
Dopadlo to tak, že předseda podnikové rady Karel Klekner mu řekl: „Jsme tady spokojení tak, jak to tu funguje. Chceme, aby majetek zůstal v rukou Schwarzenbergů, děkujeme.“ Víšek jim ještě vyhrožoval „Abyste nelitovali!“ a odjel do Tábora.
MP: O tom, že bylo rozhodnuto daleko dříve, než byl zákon přijat, možná svědčí krásná příhoda, kterou uvádí František Schwarzenberg ve svých vzpomínkách z května 1945.
Tento náš pozdější diplomat ve Vatikánu se aktivně podílel na přípravách Pražského národního povstání a byl členem České národní rady. Vzpomínal, jak mu v květnu 1945 jeho kolega Josef Smrkovský, komunista, vystavoval legitimaci člena České národní rady. Když tam psal jeho jméno, říkal: „A víš, že ti to stejně sebereme?“ František mu tehdy trochu furiantsky odpověděl: „No, počkej, na tom by se měl shodnout alespoň parlament, na to musí být nějaký zákon, když ne nic jiného.“
Později jen trpce dodával, že trvalo zhruba dva roky, než se naše společnost a parlament shodly na zákoně Lex Schwarzenberg, pro který hlasovali i lidé, se kterými se po roce 1948 setkal v exilu.
Byly tady nějaké protesty? Ozval se nějaký novinář? Někdo z lidu?
ZB: Ozval se Ferdinand Peroutka,který byl vizionář, s tím,že není možné vytvářetjedinečné zákony pro zabránímajetku jednotlivců.
Hovoří Karel Schwarzenberg (přepis doplňujícího rozhovoru):
Zvláštní polichocení pro nás je, že obdobné zákony byly i vůči jiným panovnickým rodinám. V tom jsme byli postaveni na stejnou úroveň.
Bylo to jasné bezpráví, poněvadž strýc Adolf se vzorně zachoval před válkou i za války. Doprovázel prezidenta Beneše Šumavou a Krumlovem těsně před Mnichovem. Pro republiku opravdu dělal, co mohl. A odvděčila se mu, jak se mu odvděčila. Samozřejmě jsme to chápali jako příkoří.
Je mi naprosto jasné, že s tím nepohnu. Ale bezpráví, když se nezmění, zůstává bezprávím, ale také vím, že to takto bohužel zůstane. S tím jsem se smířil.
Člověk musí ztráty života také přijímat. Některé jsou krásné, jiné jsou trochu méně hezké. Ale to 20. století bylo takové, že byli lidé, kteří dopadli nekonečně hůř.
MP: Bohužel protestů bylo velice málo a byly spíše v rovině osobní, v rovině dopisů, názorů, které se diskutovaly ve veřejnosti. Ale co se týká těch žurnalistických, vím opravdu jen o protestu Ferdinanda Peroutky.
ZB: A že to byla vůle lidu… Byla to možná vůle Čechů, ne tak úplně Jihočechů a vůbec ne Schwarzenbergů.
JZ:Chodily petice. Třeba na velkostatku Chýnov petici podepsalo asi 50 zaměstnanců. Když jsem tyto petice zkoumal v krumlovském archivu, mohly to být stovky, možná i tisíce podpisů z Vimperka, Chýnova, ze všech různých velkostatků. Takže tito lidé protestovali.
Hovoří teolog Karel Skalický Teologická fakulta Jihočeské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Otec byl samozřejmě proti Lex Schwarzenberg. Když došlo k vítěznému únoru, z Českého Krumlova, kde se stal přednostou panství a lesním ředitelem, ho okamžitě přeložili do Horní Plané a za pár měsíců nato ho odvezli do pracovního tábora.
Co sám Adolf Schwarzenberg? Jak na to reagoval?
ZB: To, co si muselzažívat po válce,se podepsalo na jeho už tak chatrném zdraví.Žil ve vile v Itáliia částečně i ve Vídni,do Čech se nevrátil. Zemřel v roce 1950. Přežila ho poměrně značně jeho manželka.
Adolf ze Schwarzenbergu měl doktorát práv z české univerzity, kterou vystudoval před první světovou válkou, a doktorát politických věd z univerzity kolumbijské. Měl evropský rozhled. Kdyby první republika dokázala takovéto lidi využít třeba v diplomacii, bylo by to jen plus. Adolf byl totiž spřízněn s panovnickými rody. Jeho manželka byla mladší dcera lucemburského velkovévody. Měl vazby do Kanady, kde měl majetek. Měl majetek i v Keni, který pak zůstal jeho manželce.
Adolf neměli, takže rod nepokračoval potomky Adolfa ze Schwarzenbergu a dědicem se stal jeho bratranec Jindřich ze Schwarzenbergu. Potom se adopcí stal dědicem majetku primogenitury (majetek přetrval v Bavorsku a Rakousku) Karel VII. ze Schwarzenbergu z orlické větve. Tak se touto adopcí na začátku 60. let znovu spojilo prvorozenectví a druhorozenectví.
Hovoří teolog Karel Skalický Teologická fakulta Jihočeské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jižní Čechy mají cosi zvláštního od ostatních regionů. Je to právě to, že byly schwarzenberské. Tam, kde byli Schwarzenbergové, je krajina poznamenána - dubové aleje, její celý vzhled.
Stačí projít okolím Hluboké, Českého Krumlova, Třeboně, Vimperka. Schwarzenberský plavební kanál, kde je převedena voda z jednoho rozvodí do druhého, aby se mohlo plavit dříví. Nebo sám boubínský prales. Toto vyčlenění nejkrásnějšího lesního porostu z přímého ekonomického zájmu, čistě jen proto, aby to bylo tak, jako když byla ještě příroda čistá. A pak i ten hospodářský les. To všechno jsou skutečnosti, které můžeme obdivovat ještě dnes, když procházíme jihočeskou krajinou a jihočeskými lesy.
(redakčně kráceno)