Úzké rty a rovné přední zuby jsou nezbytné fyzické předpoklady pro hráče na lesní roh. K úspěchu a zisku prestižního místa v respektovaných hudebních formacích to jistě stačit nemůže. Je také třeba talent, ale především soustavná a tvrdá práce. Nic z toho nechybí našemu nejlepšímu hráči na lesní roh, Radku Baborákovi. V Profilu z 28. června s ním hovořila Patricie Strouhalová.
„Kiksat na hornu není úplně moderní,“ říká Radek Baborák
Zítra zahajujete svým koncertem festival Táborské kulturní léto. Jak vypadá váš orchestr a s čím tam vystoupíte?
Orchestr se jmenuje Česká symfonietta a na programu budou skladby vídeňských klasiků, od Beethovena to bude jeho 5. symfonie, Osudová, potom zahraji na lesní roh Mozartův koncert a od Haydna máme symfonii Le Midi.
Já znám lovecké rohy, ale to je asi úplně něco jiného než vaše koncertní horny?
Původně, řekněme od 17. století, se používaly ty lovecké rohy. Asi před sto dvaceti lety se to změnilo, přidala se tam mechanika, která umožňuje hrát všechny tóny, stupnice v celém rozsahu.
Kdo jsou vaši oblíbení autoři?
Je jich hodně, ti nejoblíbenější jsou Bach, Brahms, Bruckner.
Jsou nějací skladatelé nebo skladby, které si na svou hornu nezahrajete?
Snažím se hornový repertoár rozšiřovat. Hlavně jsem se zaměřil na skladby Johanna Sebastiana Bacha. Samozřejmě existují skladby, které se nedají zahrát, takže se upravují. Hornisté se ale snaží, aby jich bylo co nejméně.
Jak poznám, že hrajete právě vy? Jak se pozná česká škola od německé nebo francouzské?
Česká hornová škola má specifikum, které nejspíš pochází od našich učitelů. Ti nás totiž nutili na hornu zpívat, aby to napodobovalo lidský zpěv. Lesní roh se proto v orchestru používá pro spojení, hraje jak se žesťovými, tak dřevěnými nástroji. Zato v Anglii, Americe, Německu se na to daleko víc, když to řeknu hrubě, troubí. V dnešní době, jak se svět propojuje, že čeští hornisté studují v Německu a obráceně, se ovšem ty rozdíly stírají.
Lesní roh je prý nástroj nejvíce náchylný k tomu udělat chybu. Je to pravda?
Nevím proč, ale v něčem to tak kdysi určitě bylo. Dnes ale „kiksat“ na hornu není úplně moderní.
Jsou nějaké fyzické předpoklady, které musí hráč mít, aby se stal dobrým hornistou?
Je to jednoduché. Musí mít úzké rty a rovné zuby, aspoň ty přední.
Po osmi letech jste odešel z prvního postu hráče lesních rohů u Berlínské filharmonie, smlouvu jste přitom měl až do penze. Co bylo tím důvodem? Chtěl jste změnu?
Celkově jsem hrál už sedmnáct let v různých orchestrech, začal jsem brzy, už v sedmnácti. V Německu jsem byl třináct let a tato zkušenost už mi stačila. Takže jsem se vrátil domů a vrhnul se jak na sólovou kariéru, tak na dirigování. Je to velká změna.
Jaké byly vaše začátky v Německu? Jaké tam byly podmínky pro hráče na hornu?
Začínal jsem tam v roce 1996 v Mnichovské filharmonii. Předtím jsem hrál v České filharmonii a byl to pro mě obrovský skok, úplně jiná kategorie. Vybavenost orchestru, celkový servis, noty, publikum, vše bylo na trochu jiné úrovni než u nás. Sály v Německu jsou větší, Mnichovská filharmonie má 12 tisíc abonentů. Takže ta vážnost je v Německu enormní. Lze to přirovnat jen k Japonsku, kde si hudebníků, kteří hrají klasickou hudbu, váží stejně.
Dají se dnes shánět snadno noty pro hráče na hornu?
Noty se dají sehnat lehko, jsou ale hodně drahé. Samozřejmě se také dají nelegálně stáhnout.
Uživí se hráč na lesní roh bez problémů?
U klasické hudby nelze říct, že by to bylo bez problémů, když to srovnáme s hudbou populární. V 19. století měla na společenském žebříčku úplně jiné místo, její obliba byla mnohem masovější. Když dnes někdo hraje v orchestru, tak je tak jako zaměstnán, prostě chodí do práce a pobírá určitý plat.
Stoupá ve světě poptávka po koncertech, kde jsou hornisté? Stoupá i zájem mladých učit se na tento nástroj?
V každé zemi je to jinak. Musím ale říct, že moje zkušenost sólisty je vlastně krátká. Když jsem hrál v orchestru, tak jsem sólově moc nehrál, takže teď teprve končím druhou sezonu sólové kariéry. Musím říct, že koncert od koncertu se mi hlásí stále více a více mladých hornistů, že bych ani nečekal kolik jich je třeba v Jižní Americe.
Vy také trochu učíte i dirigujete. Skončíte jako učitel nebo jako dirigent?
Nevím, jak to bude ve stáří s těmi zuby, ale kdyby se s nimi náhodou něco stalo, tak bych se držel více taktovky.
Pro jaké publikum nejradši hrajete? Zítra zahajujte táborský festival, čím jsou pro vás festivaly zajímavé?
My si publikum nijak nevybíráme. Letními festivaly začíná sezona, budeme hrát v Táboře, hned potom v Litomyšli. Ty podmínky tam nejsou bůhvíjaké, hraje se venku, může začít pršet, akustika není ideální, ale má to svoje neopakovatelné kouzlo. Myslím, že muzikanti všech žánrů si letní festivaly užívají.
Jak se díváte na dnes tolik populární křížení žánrů?
Tak my také křížíme. Hrajeme třeba filmovou hudbu, ale vždy od skladatelů, kteří byli jakoby normální skladatelé, ale ještě k tomu psali filmovou hudbu. Nebo také hrajeme sklady od Piazzoly nebo Nino Rota, ale nějací velcí experimentátoři nejsme.
Kdo je vaším největším hudebním vzorem?
Bylo by to několik dirigentů, se kterými jsem měl tu čest hrát, ať už to byl Daniel Barenboim nebo Seiji Ozawa. Ti pro mě zůstávají pořád velkými vzory.
Radek Baborák (*1976, Pardubice)
Hornista. Jedna z nejvýraznějších osobností mezinárodní hudební scény. Již ve 12 letech se stal absolutním vítězem Concertina Praga. V letech 1990-94 pokračoval ve studiích na Pražské Konzervatoři u prof. Bedřicha Tylšara. Během studií zaznamenal mnoho dalších soutěžních úspěchů, také začal sólově koncertovat v Evropě a v Japonsku. V osmnácti letech mu bylo nabídnuto místo prvního hornisty České filharmonii, na kterém setrval dva roky. Od roku 1996 do roku 2000 působil jako sólista Mnichovských filharmoniků. V roce 2001 uzavřel roční exkluzivní smlouvu u Bamberských symfoniků. Jeho působení v orchestrech se uzavřelo v Berlínské filharmonii v sezonách 2003-2010, kde rovněž zastával pozici sólisty na lesní roh. Jeho repertoár obsahuje prakticky celé dílo pro lesní roh, od barokních koncertů až po soudobé skladby jemu dedikované.
(redakčně kráceno)