Lea Surovcová přivítala v pořadu Před půlnocí z 29. května skutečně obdivuhodného hosta. Šlo o mladého muže, který už sedm let hýbe pouze hlavou, přesto bychom mu mohli jeho vitalitu mnozí závidět. Hostem byl pětadvacetiletý kvadruplegik Zbyněk Kalousek.
„Jsem optimista a hlavně nerad prohrávám,“ říká kvadruplegik Zbyněk Kalousek
Jak se z mladého člověka, jako jste vy, stane kvadruplegik?
Je to jednoduché, stačí jet jednou autem. Tehdy jsem jel s kamarádem na nákupy do nákupního centra v Brně. Když jsme se vraceli zpátky, tak jsme dostali smyk a narazili čelně do domu. Nejeli jsme ani nějak zvlášť rychle, něco kolem šedesáti kilometrů za hodinu. Kamarád měl poraněný krk a těžký otřes mozku, jinak vyvázl celkem bez zranění. Mně se stala osudnou opěrka hlavy, která byla moc nízko, protože jsem si zpětným nárazem poranil krční obratle. Připoutaný jsem přitom byl.
Takže teď máte porušenou míchu, nebo ne?
Podle různých vyšetření nemám přerušenou míchu, ta je stlačená, ale okolo je další spousta nervů, a ty přerušené jsou. To je ten hlavní problém.
Kolik vám bylo? Jak se s tím člověk vyrovnává?
Bylo mi čerstvě osmnáct. Ze začátku, když jsem ležel ještě v nemocnici, tak jsem si říkal, že ještě stihnu dovolenou, na kterou jsme měli jet za měsíc. Myslel jsem si, že za týden, čtrnáct dní se to vyléčí. Hrál jsem tehdy závodně fotbal, takže jsem byl zvyklý, že se zranění vyléčilo co by dup. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych mohl skončit na vozíku a nehýbat se. Postupem dnů jsem si uvědomoval, že to tak rychle nepůjde.
Za jak dlouho jste se dozvěděl, že to není dobré?
Asi za měsíc, když jsem na tu dovolenou neodjel.
Podržela vás tehdy rodina? Jak to tehdy bylo?
V nemocnici mně vyšli ohromně vstříc. Dovolili mi početnější návštěvy na jednotku ARO, kde jsem ležel, kdy za mnou mohlo chodit pět i šest lidí najednou. Mamka s taťkou za mnou chodili pravidelně každý den. Nakonec jsem v nemocnici strávil asi devět měsíců, a pak dalších šest v rehabilitačním centru.
Byla nějaká doba, kdy na vás přišla krize?
Ani ne. Měl jsem tu výhodu, že jsem před nehodou chodil s přítelkyní, a ta se mnou zůstala ještě čtvrt roku potom, co jsem se vrátil z rehabilitačního centra. Musím říct, že mi hodně pomohla. V nemocnici jí nechávali po konci návštěvních hodin u mne, takže jsem v začátcích, kdy si to člověk uvědomoval, nebyl sám. Samozřejmě za mnou chodili i rodiče a kamarádi.
Když jste se vrátil z nemocnice, tak se doma muselo všechno přeskládat naruby. Jak to fungovalo?
Nejdříve se přestavěl pokojíček z původního nábytku, který tam byl, ale později se musela udělat přestavba bytu, aby se přizpůsobil pro bezbariérový život: vyřezat prahy, provést přestavbu bytového jádra, u vchodu do domu vybudovat plošinu. Naštěstí to hradila z části pojišťovna a z části město.
Potřebujete nepřetržitou péči. Kdo se o vás stará?
V Brně existuje nezisková organizace, která poskytuje asistenty, takže jsem od začátku měl asistentku. Díky tomu rodiče nemuseli skončit v práci, protože asistentka je se mnou skoro po celou dobu, co oni pracují.
Jak vypadá váš denní režim?
Začíná už v sedm ráno, kdy provádím rehabilitační cvičení, aby mi neztuhlo svalstvo - dochází ke mně jedna paní, která také pracuje pro neziskovou organizaci. Dopoledne odpočívám nebo dospávám. Po obědě následuje zase rehabilitace a cvičení s různými přístroji. Když mám hotovo, tak sedím u počítače a dělám něco do školy nebo do práce.
Mnoho handicapovaných si často stěžuje na nedostatek peněz, protože potřebují pomůcky, přístroje, operace. Jak jste na tom vy?
Měl jsem vyloženě štěstí, že jsem před tím hrál závodně fotbal. Když se to totiž dozvěděl můj bývalý trenér, tak jak získával sponzory do fotbalu, tak mi nějaké sehnal taky, to mně do začátku pomohlo. Další štěstí bylo, že auto, v kterém jsme se vybourali, bylo pojištěné na největší možné havarijní pojištění, takže hodně věcí se uhradilo z pojistky. To, co se neuhradilo, jsme už nějak utáhli. Zatím žiji u rodičů, takže si nemusím hradit byt ani stravu, tak peníze nejsou takový problém, ale uvidíme až budu bydlet sám.
Nehoda se vám stala v osmnácti letech. Měl jste hotovou školu?
Dělal jsem střední obchodní školu a měl jsem za sebou tři roky. Neměl jsem však maturitu. Už v nemocnici, kdy jsem byl ještě na dýchacím přístroji a nebylo jasné, jestli budu vůbec sám dýchat, jsem si řekl, že maturita je základ a že školu dodělám.
Kdo vám s tím pomáhal? Jak to v reálu vypadalo?
Nejdříve jsem to musel domluvit s panem ředitelem, který zažádal o výjimku na ministerstvu školství, kterou dostal. Studoval jsem v nemocnici, kam mi kamarádi nosili podklady pro studium, chodila mne doučovat třídní učitelka a chodila za mnou moje o tři roky starší sestra, která vystudovala obchodní školu, takže mi pomohla nějaké předměty vysvětlit.
Říkal jste mi, že máte po zkouškách. Děláte ještě další školu?
Udělal jsem maturitu a přihlásil jsem se na Vysokou školu ekonomickou v Brně. Pokračuji studiem 4. ročníku v navazujícím magisterském studiu. Volba byla jednoduchá, protože je to škola, která navazuje na mé středoškolské studium. Navíc ekonomika mě baví.
Jak studujete vysokou školu, když nemůžete být ve škole?
Jde to docela jednoduše. Tím, že studuji dálkově, nejsou přednášky povinné. Nadto plno věcí, skript dává škola na internet, ke kterému mám přístup. Ty si pak stáhnu, přečtu si je a naučím. Škola také dostala grant, díky kterému natáčí přednášky, a ty pak také dává na internet, kde je můžete sledovat živě nebo ze záznamu. Co se zkoušek týče, tak to je vždy o dohodě s profesory. Protože nemůžu psát, dělám většinu zkoušek ústně, ale jsou i tací profesoři, kteří jsou radši, když je to napsáno. To se pak musím s někým domluvit, aby se mnou jel do školy, kde mu to nadiktuji a on to zapíše.
Při zkoušce musí být těžké vysvětlit různé matematické pojmy a postupy vašemu zapisovateli. Kdo vám s tím pomáhá?
Je to těžké. První zkoušku jsem diktoval mamce a zjistili jsme, že to nejde. Tak jsem se musel domluvit s někým, kdo ví, co znamenají jednotlivá znaménka, funkce, jak se píšou matice. To pak bylo na domluvě s vyučujícím, jestli tam ten dotyčný může být. Dnes to dělá kamarádka, která studovala také vysokou školu, ale úplně jiný obor.
Takže chodíte občas do školy. Účastníte se přednášek?
Účastním se i přednášek, protože u mne je učení dáno hlavně tím, že si hodně pamatuji to, co slyším. Když si potom přečtu skripta, tak mi to hodně dá. Takže jezdím na přednášky a se svolením profesorů si je natáčím na videokameru, abych měl záznam.
Je nějaký předmět, který vás potrápil?
V prvních letech mě trápila matematika a statistika, i když to nejsou tak těžké předměty. Přeci jen, když má pak člověk diktovat zkoušku, tak je to o něco horší. Tenhle rok mne trápí institucionální ekonomie.
Co chcete dělat po škole?
Studuji obor management. Když jsem se tam původně hlásil, tak jsem si říkal, že se to dá dělat hodně přes telefon. Moje sestra mi však řekla o svém nápadu, že by chtěla založit nějakou neziskovou organizaci, tak jsem si řekl, že bych jí s tím mohl pomoci. Šlo by o jakousi hernu pro mladé lidi, kde by byly k dispozici různé hry (deskové, karetní apod.). O místo, kde by se mohli mladí v klidu scházet a nemuseli dělat neplechu.
Vyděláváte si peníze?
Mám zaměstnání na hlavní nebo vedlejší pracovní poměr. Jde o práci z domu, kdy jsem zavázán pouze tím, že to musím stihnout do určitého termínu. Pracuji na pozici pozorovatel, analytik - domů mi přijde DVD s nahraným časovým snímkem, který musím zpracovat, a pak zpracovanou tabulku odeslat e-mailem. Při hlavním pracovním poměru na to mám pět dní, při vedlejším deset. Stíhám to docela v pohodě, protože při studiu managementu se organizaci času člověk naučí hned.
Jaké jste měl plány před nehodou?
Hrál jsem za brněnský klub Tatran Bohunice, který hrál v té době 3. nejvyšší dorosteneckou soutěž, ale účastnili jsme se i různých zahraničních turnajů, kde jsme se většinou umístili do třetího místa. Takže jsem se chtěl uplatnit ve fotbale nebo se v něm nějak angažovat. Nepočítal jsem s tím, že budu studovat vysokou školu. Člověk míní, ale život mění.
Co vám dnes nahrazuje fotbal?
Fotbal mi nahrazuje fotbal v televizi. Dříve jsem se na něj moc nedíval, protože jsem ho aktivně hrál. Teďka se na něj rád podívám.
Dostanete se ven? Máte nějaké aktivity, sport?
Sport nedělám, ale ven se dostanu. Často jezdívám nakupovat. S kamarády a kamarádkami rád vyrazím do kina. Mám štěstí, že poznávám správné lidi, kteří tam se mnou klidně jedou, stačí zavolat a domluvit se a oni si udělají čas. Naštěstí do kina není takový problém se dostat, tedy asi to neplatí o všech. Mám jedno, kde je přístup ze shora, takže nemusím sedět úplně dole a vyvracet hlavu nahoru. Místo se tam vždy najde a i personál si nás už pamatuje.
Vím, že chodíte plavat. Kam chodíte?
To je v rámci rehabilitace. Jezdím na Kociánku, to je ústav pro postižené. Kamarádka, rehabilitační sestra tam za mnou jezdí, aby se mnou cvičila ve vodě. Ve vodě mohu stát a dělat více věcí, které bych na suchu nezvládal.
Jak se změnily vztahy kamarádů, okolí po nehodě?
Je pravda, že se to tím protřídilo. Většina kamarádů z fotbalu mi zůstala, i když se nevidíme tak často. Občas se potkáme venku, pokecáme, někdy se zastaví u mě doma. Jsou i tací, kteří se zastaví častěji. Já se zas naopak občas zajdu podívat na fotbal, na svůj klub, za který jsem hrával. Tam se potkáme se stoprocentní určitostí.
Říkal jste mi, že jste noční pták. Dostanete se občas ven mezi mladé lidi, bavíte se venku?
Neříkám, že chodím na diskotéky, ale když někdo slaví narozeniny, tak tam taky zajdu. Když jsou tam nějaké bariéry, tak je tam spousta kluků, kteří mě snesou nebo vynesou.
Jste mladý muž. Co ženy?
Teď zrovna mám přítelkyni, s kterou jsem se seznámil přes internet, tak jsem spokojený. Je to trošku větší problém - ne se seznámit, ale navázat vztah. Přeci jen se člověk nemůže hýbat a starání kolem toho je mnoho - každý si netroufne do toho jít.
Působíte na mne ohromě pozitivně. Kde berete svůj optimismus?
Jsem optimista od narození. Měl jsem spoustu úrazů a ze všeho jsem se dostal. Stejně tak ve fotbale - když jsme prohrávali, vždy jsem věřil, že to otočíme. Hlavně nerad prohrávám. Zjistil jsem, že když je člověk optimista, tak i zklamání se přijímají lépe, a když to vyjde, tak je to o to větší radost.
Posílila to ve vás vaše nehoda?
Neposílila, ale lidé si toho víc všímají.
Máte chvilky, kdy je vám opravdu smutnou z toho, jak to je?
Takové chvilky jsou. Když vidím fotbal v televizi, člověka, který může chodit, nebo i vozíčkáře, který hýbe rukama, tak si říkám, že to by mně stačilo.
Jaké jsou vaše vyhlídky do budoucna? Je něco, co by mohlo váš stav zvrátit?
Když jsem byl v nemocnici, tak mi lékaři říkali, že budu rád, když budu sám dýchat – to bylo základní. Sami byli překvapeni, když jsem po dvou měsících začal sám dýchat, protože tomu nedávali skoro žádné šance. Takže je těžké věřit všemu, co lékaři říkají. Teď je tomu skoro sedm let a pokroky jsou velice malé, za dalších sedm let se to třeba pohne, uvidíme.
Jaké to jsou pokroky?
Když rehabilitujete každý den, tak to sice po dvou měsících nepoznáte, ale ze zpětného pohledu let je to znát. Ze začátku jsem špatně dýchal, takže jsem řekl maximálně dvě, tři slova a lapal jsem po dechu, dnes jich řeknu o poznání víc. Nevydržel jsem sedět ve vozíku skoro vůbec, dnes v něm vydržím klidně celý den. Rameny jsem nemohl hýbat, teď už s nimi trochu hýbu – při cvičení se zapínají svaly z ramen do bicepsů a tricepsů.
Působíte velmi pozitivně, nabíjíte lidi okolo vás. Co nabíjí vás?
Moji přátelé, kteří mě navštěvují a s kterými vyrážím ven. Také moji dva malí synovci.
(redakčně kráceno)
video: Rozhovor ve videoarchivu