Cenu Pavla Kouteckého letos v konkurenci devadesáti dalších snímků získal dokument Trojmezí. Porotu mimo jiné zaujalo, že příběhy starousedlíků uprostřed zapomenutého a drsného kraje v nejvýchodnější části republiky zachycuje film bez zkreslení či nostalgie, přesto velmi poeticky a citlivě. S jeho autorkou, mladou režisérkou Klárou Řezníčkovou, hovořila v pořadu Před půlnocí z 28. června Šárka Bednářová.
„Jsem absolutně neambiciózní,“ říká Klára Řezníčková
Porazila jste favorizované dokumenty, Věra 68 Olgy Sommerové, Soukromý vesmír Heleny Třeštíkové, Láska v hrobě Davida Ondráčka, Závod ke dnu Víta Janečka, a další. Čekala jste ten úspěch?
Určitě nečekala. Ani bych to nenazývala silnou konkurencí. Každý ten má své kvality a byla shoda náhod, že to vyšlo zrovna nám. Vůbec jsme to nečekali.
Komu byste dala cenu vy?
Dala bych ji panu Ondráčkovi za Lásku v hrobě. Měl s tím také peripetie, film vznikal v jeho celkové režii, věnoval tomu spoustu času a myslím, že je to něco nového v rybníčku českého dokumentu.
Jaké byly vaše první okamžiky, když jste se dozvěděla o vítězství?
Věděla jsem to trochu dříve, takže jsem se na to mohla trochu psychicky připravit. Byla to obrovská radost a drobné zadostiučinění za to, že to vznikalo dlouho a bylo to náročné. Začali jsme to dělat s radostí, ale pak se na to začaly nabalovat další věci, technického rázu nebo nedostatek financí. Zvládli jsme to však dotáhnout do konce, zůstaly dobré vztahy a máme z toho radost.
Porotu snímek přímo oslnil, budu citovat: „Vzájemná rovnováha obrazu, hudby i tempa filmu umožňuje divákovi navázat s ojedinělým krajem téměř milostný vztah.“ V čem je to kouzlo vašeho dokumentu?
Nevím, zda to mohu posoudit sama. Před filmem jsem studovala fotografii a mám ráda vyváženost filmu, aby dostali všichni prostor – zvukař, kameraman, skladatelka hudby. Nejsem prioritní autor, je to opravdu kolektivní práce. Mám ráda, když film není výjimečný pouze orální zprávou nebo myšlenkou, ale když člověka osloví i obraz, zvuk. Že to člověk nevnímá jednotlivě, ale celek tvoří podvědomé vnímání všech těchto věcí.
Čili trochu poetika?
To mi bylo vyčítáno už na škole. Jsem trochu archaista v těchto věcech.
Trojmezí, nejvýchodnější oblast našeho území, která sousedí s Polskem a Slovenskem, oblast kolem Hrčavy, proč jste si ji zvolila?
Pocházím z Ostravy, Beskydy i Těšínské Beskydy mi byly od dětství blízké, jezdívali jsme tam s Rodiči. Líbí se mi mentalita místních lidí, která už je jiná než v Ostravě, i když je to jenom hodinka cesty. Celá ta horská oblast je magické místo. Jako dítě si myslíte, že tam končí svět, protože je tam pár chaloupek a louky a lesy. Ale svět tam nekončí, začíná tam Polsko, Slovensko a žijí tam ty příběhy. Když přijeli kluci ze štábu z Prahy, byli úplně nadšení.
Co jste po těch pěti letech natáčení, možná i sama o sobě, zjistila?
Točilo se celkem dva roky, ale předcházely tomu přípravy. Snažila jsem se tam vždy přijet trochu dříve než štáb, abychom lidi nevystrašili technikou. Lidé tam jsou totiž velmi uzavření a navázat kontakty bylo velmi obtížné, i proto to trvalo tak dlouho. Často jsem tam sama bloumala krajinou a rozjímala, člověk si pak uvědomí různé věci. Bylo to hledání identity a kořenů, což se týká i nás v Ostravě, ale v té přírodě je to intenzivnější než ve městě.
Jaký úspěch sklízel snímek přímo na Hrčavě?
Měla jsem z toho strach. Vždy řeším, abych s těmi lidmi nějak nemanipulovala nebo je nějak nezesměšnila. I proto jsme se rozhodli udělat premiéru na Hrčavě v tamní hospůdce a byla jsem překvapená, že lidé vesměs reagovali pozitivně a smáli se tam, kde jsem čekala, že by se mohli smát. To bylo velmi příjemné.
V čem je genius loci toho kraje, jak by se to dalo charakterizovat?
Je to odlehlost toho místa, nejblíže je Třinec, ale to jedete lesem, serpentiny, je to na kopci, uzavřené lesem. Funguje tam stále těžká práce s koněm v lese, kdy spousta lidí ani neví, že to ještě tak chodí. Naleznete tam věci, které si myslíte, že už jsou zapomenuté, ale ony tam přirozeně fungují.
Lidé se vám nebývale otevřeli, co vás nejvíce zaujalo na zpovědích starousedlíků?
Jejich opatrnost v tom, že ne všechno chtějí říct. Po dvou letech tak bylo o to příjemnější, že lidé měli potřebu nám něco sdělit, a už bylo jedno, jestli tam kamera je nebo není.
Je to národnostní kotel, jsou tam cítit bariéry, hranice nebo je to mýtus, passé?
Lidé tam spíše kafrají, ale v konečném důsledku tam žijí harmonicky. Mají asi potřebu něco sdělit, když se zvenčí zeptáte, ale samotný život, který tam pozorujete, jak spolu sedí, pijí nebo cokoliv dělají, mi přišel jako všude jinde.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Jste z Ostravy, studovala jste v Praze. Možná o to víc jste rozuměla lidem na Hrčavě, protože Praha se na východ republiky dívá trochu jako na méněcennou část země. Jak jste to vnímala vy?
Musela jsem smát, když jedna z prvních otázek poté, kdy se začalo o filmu mluvit, byla, proč jsme zvolili jako téma tak vzdálený kraj, jako jsou Beskydy. To asi mluví za vše. Říkala jsem, že pro ně to je vzdálené, ale pro nás je to to naše. Záleží tedy, z jakého úhlu se na to díváte. Nechci dělat kategorie, nemám to ráda, ale je pravda, že Pražáci na to reagovali s údivem, že vezmou spacák a pojedou tam, že tohle už u nich vůbec není. Reakce byly legrační, ale očekávatelné.
Zapomenutost kraje – neměli v sobě trochu místní pocit ztracenosti, že se na ně zapomíná?
Mnohokrát to v dokumentu zaznělo. Přáli by si větší turistický ruch, i když jsem jim říkala, že to není vždy dobré. Co se týče pracovních míst, oprav komunikací a tak dále, tak mají mnohem horší možnosti dosáhnout na finanční zdroje, dotace a podobně, takže v sobě mají takovou zahořklost. Ale zase, oni vám to ventilují, když se na to přímo zeptáte, ale že by si sami stěžovali, to jsem tam necítila.
Proměny a portréty člověka vás zajímají možná i proto, že jste k vizuálnímu umění našla vztah ve své rodině. Váš otec byl totiž známý fotograf František Řezníček?
Ano, nejkrásnější místnost u nás doma byla 25 let zatemněná a chodili jsme tam dělat fotogramy, což bylo velké čarování, takže jsem to asi nasávala odmala. V ledničce bylo vždy máslo, vajíčka a filmy. Bylo to moc fajn.
Vystudovala jste nejdříve institut tvůrčí fotografie, posléze jste šla na FAMU, proč?
Ráda jsem fotila a zajímala se o sociální dokument ve fotografii, ale zároveň jsem vždy ráda psala a zaznamenávala si příběhy. Tak jsem si říkala, proč to fotit a psát a mít to na dvou místech, když to můžu skloubit ve filmu. To asi byl ten impuls.
Na kterého pedagoga nejvíce vzpomínáte? Kdo vás nejvíce formoval, nejvíce naučil? A je FAMU vůbec k něčemu?
Každá škola je k něčemu podle toho, co od toho očekáváte. Já jsem tam přišla velmi mladá, takže jsem se dlouho rozkoukávala, byl to pro mě velký skok, nebyla jsem tak rádoby vzdělaná jako moji starší spolužáci. Spoustu času jsem proseděla ve filmotéce a zhlédla stovky filmů, ke kterým bych se v té době asi nedostala. Poznala jsem pár fajn lidí, pedagogů, Toníčku Jankovou, někoho jsem se bála, pak jsem si ho vážila, s někým jsem vycházela, měnilo se to.
Nejdůležitější pro mě je, že jsem si ze školy odnesla svůj štáb, zvukaře, střihače, což jsou nejen moji kolegové, ale i kamarádi. Je to tedy spíše o tom, že člověk naváže kontakty, nasaje inspiraci a má kolem ty filmy a lidi, kteří o filmech diskutují.
Jaký život má mladý začínající dokumentarista? Ono prosadit se ve světě, najít si námět, najít si peníze na film, to musí být problém?
Jsem absolutně neambiciózní, nečekám, že se mé filmy budou vysílat nebo promítat na prestižních festivalech – o to více nás potěšila ta cena, protože jsme si vždy připadali spíše jako outsideři. Když opravdu chcete natočit dokumentární film, jde to i za málo peněz, problém ale je někde ho prosadit, aby nebyl v šuplíku, aby to nebylo bytové promítání. Díky nějakému grantu, ceně je potom snazší komunikovat s festivaly a tak dále.
Na film Trojmezí jste sháněla peníze jak?
Začalo to z nadšení, pak se podařilo naší producentce Pavlíně Kalandrové sehnat grant z Fondu české kinematografie. To sice úplně nestačilo, ale kdybychom to nedostali, tak bychom asi točit nezačali, protože zrovna tento film jsme se snažili mít dobrý po všech stránkách a chtěli jsme lidi nějak ocenit i finančně. Ale pokud chce člověk udělat nějaký film a nemít dokonalou techniku, jde to.
Dobré umění je sociální a altruistické. Určitě tam musí rezonovat nějaký sociální prvek, aby to oslovilo diváka, to bezesporu platí i o vašem snímku Trojmezí. Co vás nutí k tomu, abyste zpracovávala zrovna tuto látku?
Když odmalička vyrůstáte někde, kde se pořád něco vymýšlí, tvoří, schází se lidé, kteří pozorují a mluví o tom, co viděli, jak by to udělali, tak to ve vás zraje. Pak už jenom chodíte a to, co vás praští do očí, si nějak vytáhnete a snažíte se nějak zpracovat.
Co je pro vás impulsem k tvorbě? Musí vás něco naštvat?
Ne, spíše že mi to dává prostor pro přemýšlení, že to pro mě není jednoznačné, že chci hledat odpověď, která nemusí ani přijít, ale je to proces hledání.
Už máte něco vymyšleného, už máte něco dalšího roztočeného?
Mám dokonce natočeno, ale už je mi to hloupé, protože to říkám asi čtyři roky. Pořád to čeká v šupleti, tak teď snad přišla chvíle to dokončit. Je to portrét muže sběratele, amatérského filmaře, jehož život mapuje celé 20. století, veškeré historické epochy. Takže sociologická sonda do života staršího člověka.
Mladá generace vás netáhne? Popisovat svět kolem sebe, možná sama sebe?
Jsem v tom trochu divná, vždy si snažím omladit své filmové hrdiny a vždy to skončí tak, že najdu zajímavou starou osobu a už se neodemknu. Starší lidé se pak na vás trochu upnou, takže skončí natáčení, ale vy tam stále chodíte, dáte si s nimi štamprli a vyslechnete je. Takže to má přesah, není to jenom práce, film, uzavřený střihem, ale pokračuje to dál.
Náš pan kameraman se tam dokonce zamiloval do paní učitelky, odstěhoval se tam a čekají rodinu. Takže nejenže z Hrčavy všichni odcházejí, ale někteří na Hrčavu i přicházejí.
Neláká vás hraný film?
To vůbec, všechny krátké filmy na škole jsem dělala celé sama a až tady jsem si vzala kamarády, štáb. Větší množství lidí, větší organizaci, to bych nezvládla, ani nemám potřebu takovéhoto vyprávění.
Vaše vyprávění se týká tohoto regionu, se kterým jste spjatá. Nelákala by vás někdy vidina velkých měst, velkých center, odstěhovat se do Prahy a žít tam?
Teď jsem se po sedmi letech z Prahy vrátila po škole do Ostravy. První tři roky na škole jsem dělala filmy z Ostravy a okolí. Na klauzurách jsem slíbila, že další film už z Ostravy nebude, ale zatím všechny z Ostravy byly, takže uvidím, jak to bude dál, ale nějak jsem s tím tady spjatá. Zatím tady vidím takovou pestrost, že mě nenapadlo jít do velkých měst.
Klára Řezníčková (*1983, Ostrava)
Fotografka, dokumentaristka. Absolvovala studium na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, později dokumentární tvorbu na FAMU. Od roku 2007 Spolupracuje s Českou televizí Ostrava. Za dokumentární film Trojmezí získala Cenu Pavla Kouteckého. Je dcerou známého fotografa Františka Řezníčka.
(redakčně kráceno)