Praha - Na podzim roku 1968 již začínalo být zřejmé, že pokus o reformu socialismu s názvem „pražské jaro“ je v Československu u konce. U moci sice stále zůstávala politická reprezentace reformních komunistů, československá politika se však již řídila podle diktátu Moskvy. Dalším krokem k normalizaci bylo zasedání ÚV KSČ, které ve dnech 14. až 17. listopadu 1968 přijalo první soubor opatření s názvem Hlavní úkoly strany v nejbližším období.
„Hlavní úkoly strany“ - první normalizační dokumenty po invazi
V rozsáhlém textu se mimo jiné mluví o tom, že pro postup strany je „mimořádně důležité upřímné a důsledné plnění moskevského protokolu z 26. srpna, jenž je jediným reálným východiskem pro cestu normalizace poměrů v ČSSR“.
V první části usnesení komunisté přiznali některé minulé chyby a přihlásili se k obecným reformním myšlenkám z počátku pražského jara, zároveň se ale ostře postavili proti „protisocialistickým silám“, které se podle nich zformovaly především v organizacích KAN a K231 a v obnovené „pravicové nemarxistické sociální demokracii“.
Ústřední výbor komunistů udělal také několik personálních změn - mezi nové tajemníky se dostali pozdější významní exponenti normalizace: Vasil Biĺak, Josef Kempný a Lubomír Štrougal. Štrougal byl také zvolen předsedou dočasného byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích. Naopak jeden z protagonistů pražského jara a tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář požádal o uvolnění z funkcí s tím, že se vrací k vědecké práci.