Deset let trvala práce na knize Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967, která letos získala ocenění Magensia Litera. Historici Jiří Knapík a Martin Franc se v ní encyklopedickým způsobem snažili popsat nejdůležitější jednotlivosti této doby, které ovlivňovaly tehdejší společnost. Vedle kulturních institucí, periodik či literárních titulů jsou v ní například popsány i oblíbené pochutiny, způsoby bydlení nebo domácí spotřebiče. A právě o stalinistické etapě československých dějin hovořila s Jiřím Knapíkem v pořadu Před půlnocí z 12. dubna Šárka Bednářová.
„Historie by měla zůstat historií,“ říká Jiří Knapík
Proč vás 50. léta tolik fascinují z toho kulturního pohledu? To byla léta celkem unifikovaná, byla to tuhá, mrtvá doba.
To je přesně moment, který napadne asi každého, kdo se nad tím obdobím zamyslí. Ovšem když jsem se začal zabývat problematikou kulturního dění a kulturní politiky 50. let hlouběji, zjišťoval jsem, že tam byla celá řada třenic a napětí i uvnitř samotného komunistického vedení. A to tu dobu problematizuje jako něco, co bylo jasně dáno, nalajnováno a co se realizovalo prostřednictvím jednotně přijatých stranických směrnic.
Historik Dušan Třeštík říkal, že český národ sice existuje už přes 1 000 let, ale v různých etapách se různě mentálně odlišoval. Jak byste charakterizoval český národ právě v období 50. let?
V 50. letech procházela československá společnost mimořádně náročným obdobím, které bylo dáno velmi silným politickým a ideologickým tlakem, nastolením krutého komunistického režimu. Na druhou stranu tu dobu můžeme vnímat i jako zkoušku národního a individuálního charakteru. V dané chvíli bylo totiž třeba se rychle rozhodnout, na kterou stranu se dám, co pro mě bude užitečnější, které hodnoty upřednostním. A to rozhodování mohlo být celkem osudové. V tomto směru byla 50. léta pro moderní společnost velmi významná.
Vnímáte 50. léta jako velký zlom českých dějin?
Nepochybně. Velmi pronikavě se změnila sociální a kulturní struktura společnosti. 50. léta znamenala úder, ze kterého se vzpamatováváme po celé následující generace.
50. léta, to je kolektivizace, znárodňování. Například v Polsku ale byla určitá svoboda soukromého podnikání, živnosti, rolničení. Tady to bylo tuhé, rigidní. V čem to je? Proč byl československý komunistický establishment takhle ortodoxní?
Příčin je celá řada. Polská společnost reagovala na komunistické ideje naprosto jinak, protože měly původ na východ od polských hranic. A sovětské, respektive ruské vlivy byly v polské historii vnímány jako ohrožení celé národní svébytnosti. Česká společnost byla odlišná, a to se promítlo i do přijímání komunistického systému, který se u nás pomalu etabloval už po roce 1945. Socialistické a komunistické ideje tady zkrátka rezonovaly poměrně více. Také bychom se mohli bavit o vlivu náboženském, o tradicích, které v Polsku zavedla katolická církev. V tomto směru byla totiž česká společnost mnohem vlažnější.
Našel byste na té době něco pozitivního?
Je to samozřejmě velmi obtížné. Myslím si ale, že žádná historická etapa se nedá, až na úplné výjimky, šmahem odmítnout a vnímat jako etapa, ve které nevzniklo nic pozitivního. Podíváme-li se na některá umělecká díla, která vznikla i v období nejtvrdšího stalinismu, nalezneme výjimky, které se staly trvalou hodnotou. Vždycky je ale třeba zdůraznit, že to bylo navzdory očekáváním režimu, která vkládal do vzniku každého uměleckého díla.
Například v roce 1949 u nás vznikl geniální film Alfréda Radoka Daleká cesta, který zpracovával téma holocaustu a současně problematiku židovství v české společnosti. Vznikl přitom v době, kdy byla v plném proudu roztržka Sovětského svazu s Izraelem. To dílo má nadčasové hodnoty a právem reprezentuje českou kinematografii po celou druhou polovinu 20. století.
A je celá řada dalších případů. Třeba v animovaných filmech jsou to jména jako Jiří Trnka, Hermína Týrlová, kteří dokázali uměleckou látku ztvárnit nadčasovým uměleckým projevem. Bylo to ovšem dáno tím, že nacházeli témata, která nebyla principiálně spjata s angažovaným ideologickým zadáním.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Pojďme k vaší publikaci. Inspirovali jste se při jejím vzniku i v zahraničí?
Ano. Například v Polsku nebo v Německu vznikly už na sklonku 90. let podobné publikace, které se jakousi slovníkovou formou snažily zpřístupnit a prezentovat nejrůznější jevy kulturního a společenského života. Měly ovšem určitý handicap, protože vyzdvihovaly nejrůznější dobové kuriozity, momenty, které tvořily neodmyslitelnou součást dobové absurdity a nad kterými se můžeme dnes jenom usmívat. My jsme chtěli, aby náš průvodce ukazoval tvář společnosti nikoliv pouze v kuriozitách, ale v celé ploše, aniž bychom se té době smáli, anebo ji šmahem zatracovali.
Vaše kniha má charakter encyklopedie, ale nazvali jste ji průvodcem. Proč?
Průvodce je termín, na kterém jsme vysloveně bazírovali. Chtěli jsme se vyvarovat toho, aby naše dílo vzbuzovalo dojem uzavřenosti a vyčerpávající úplnosti. Celá řada věcí totiž nebyla do průvodce zařazena (třeba z časových důvodů, kvůli termínům grantové agentury a podobně). Proto jsme zvolili volnější termín „průvodce“, který svádí k tomu, aby čtenář knihou listoval a nechal se vtáhnout do té doby, aniž bychom mu vsugerovávali, že tam najde vše podstatné.
Já jsem si vaším průvodcem také listovala, a protože jsem Bednářová, nalistovala jsem si písmeno „B“ a našla hesla jako „brigáda socialistické práce“, „bytová jádra“, „bulač“, tedy člověk, který nechodí do práce, „burisony“. To je opravdu široký záběr hesel. Měli jste nějaký klíč, podle kterého jste se řídili?
Usilovali jsme o to, aby v průvodci byly základní, typické jevy pro období 50. a 60. let. Z oblasti kultury jsme chtěli pojmenovat nejvýznamnější instituce, které vstupovaly na půdu kulturního života. Chtěli jsme rozkrýt legislativu, zachytit nejrůznější tiskoviny, časopisy. Na druhou stranu jsme nechtěli čtenáře informovat třeba o jednotlivých divadelních scénách.
Z jakých pramenů jste čerpali?
Průvodce je založen na původním archivním výzkumu. Současně jsme také využívali dobové tištěné prameny – tiskoviny, brožury, knihy. Asi nepřekvapí, že poměrně dost vzdorovala témata spjatá s tématikou životního stylu a s každodenním životem. Ať šlo o spotřebiče nebo nejrůznější druhy potravin, poživatin a podobně. K nim se prameny dohledávaly relativně obtížněji.
Velmi obsáhle je ve vaší publikaci obsažen termín Světová výstava EXPO 1958 v Bruselu, kde se Československá republika prezentovala velmi úspěšně. Ovlivnilo to i životní styl v následujících letech, v architektuře, designu, byla to doba boomu umělé hmoty.
Výstava EXPO 1958 znovu otevřela Československu okna do světa. Československo začalo být znova vnímáno jako moderní, byť socialistická, země s nikoliv nevýznamnou kulturní tradicí. Všechny tyto záležitosti se pak zpětně odrážely v české společnosti, v oblasti designu, v modernizaci nejrůznějších oblastí, k nimž koneckonců patří zmíněná chemizace – snaha o inovativní přístupy v uplatňování plastických hmot a tak dále. Mělo to poukázat na modernizační snahy socialistických států, což se koneckonců neslo v duchu chruščovovského nadšení.
Na jedné straně se tady nabízely umělohmotné lžičky, skleničky, na straně druhé běžná nabídka v obchodech tak zajímavá a variabilní nebyla. Až do Gottwaldovy smrti v roce 1953 neměli lidé někdy chleba, brambory. Jak to bylo?
Snaha prezentovat československou realitu jako moderní byla částečně budovaná uměle. Omezení, která se týkala dodávek sortimentu nejrůznějšího zboží, lidé přitom velmi intenzivně vnímali. Začátkem 60. let navíc postihla Československo hospodářská krize, kvůli které muselo komunistické vedení přistoupit k řadě opatření, aby eliminovalo neutěšenou ekonomickou situaci. Příznačné bylo, že na nejrůznější sociální výdobytky, které byly ve společnosti velmi populární, mělo přijít až v poslední řadě. Komunisté totiž nechtěli ztratit pracně obnovenou přízeň, kterou ztratili při měnové reformě v roce 1953.
Proč vlastně českoslovenští komunisté nekritizovali ex post Gottwalda, jako to udělal Chruščov v roce 1956, když zkritizoval Stalina?
Československé vedení bylo až do první poloviny 60. let, a v osobě Antonína Novotného až do roku 1968, bytostně spjato a ukotveno s obdobím politických procesů a obdobím kruté stalinistické, respektive gottwaldovské vlády. Proto jen stěží nacházelo odvahu ke krokům, o nichž bylo přesvědčeno, koneckonců právem, že by podkopávaly jeho vlastní pozice. K reflexím politických procesů tak bylo komunistické vedení tlačeno z Moskvy, což se z dnešního pohledu může zdát dost paradoxní.
Nemáte pocit, že se některé stereotypy opakují? Napadá mě zmíněná měnová reforma v 50. letech. Stát zbankrotoval, lidem vzal úspory, byla to vlastně velká peněžní loupež. Mohlo by se něco takového opakovat i dnes?
Těžko prognózovat. Všichni si asi uvědomujeme, že žijeme v přelomové a turbulentní době. Souvisí to ale nejen se situací samotné české společnosti, velmi to ovlivňuje i mezinárodní dění v ekonomické rovině, situace v Evropské unii. Byl bych rád, abychom byli uchráněni před dramatickými zvraty, spjatými například s pádem trhů. V tomto se historie opakovat může, ale bylo by dobré, kdyby raději historie zůstala historií.
Velká peněžní loupež, tak to označil profesor Zdeněk Jirásek ve své knize o měnové reformě. Stát tehdy získal 14 miliard. Čili analogii s dneškem tam ale nevidíte?
V tomto případě bych byl s nějakými analogiemi opatrný, protože se jedná o diametrálně odlišné situace. Tehdy jsme žili nejen v centrálně řízené a plánované ekonomice, ale také v ekonomice, která byla doslova a do písmene exploatována z hlediska zájmů sovětského bloku. Troufám si říct, že motivace a zájmy Evropské unie vůči České republice jsou zcela odlišné, takže tady ta analogie určitě kulhá. Na druhou stranu nebezpečí nejrůznějších turbulencí a problémů v sociální a společenské oblasti tady, myslím, je.
Opavské historiky je v poslední době hodně slyšet a hodně vidět. Můžeme říct, že se rodí nová opavská historická škola?
Zní to pěkně. Pokud bychom o něčem takovém uvažovali, jedním z hlavních znaků by asi bylo, že se na Ústavu historických věd sešla celá řada velmi silných tvůrčích individualit, které rozpracovávají témata od dějin středověku až po dobu nejnovější. A díla, která tam vznikají z tvůrčí badatelské práce, mají jednak dopad na vysokoškolské vzdělávání mezi našimi studenty, ale současně nalézají i ohlas v nejširší historické obci. To je pro mne jako vedoucího ústavu velmi důležité a budu rád, když tento trend bude pokračovat.
Jiří Knapík (*1975, Opava)
Historik. V 31 letech byl jmenován docentem v oboru historie. Specializuje se především na historii kultury 50. let 20. století. Za publikaci nazvanou Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích od roku 1948 do roku 1967, na které deset let pracoval společně s historikem Martinem Francem, získal v roce 2012 prestižní ocenění Magnesia Litera za literaturu faktu. Od roku 2008 působí jako vedoucí Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity. Je též zastupitelem města Opavy za ČSSD.
(redakčně kráceno)