Olomouc - O panovnické dráze Františka Josefa I. rozhodla revoluce v roce 1848. Po abdikaci Ferdinanda I. měl na trůn nastoupit jeho bratr František Karel. Ten ale vyhověl prosbám své manželky Žofie a postoupil trůn svému synovi Františku Josefu I., který díky svému vzdělání měl i předpoklady pro vládnutí. Kromě němčiny, francouzštiny a italštiny dobře uměl i maďarsky a česky. A tak po abdikaci svého nesvéprávného strýce Ferdinanda I. přímo v sále olomouckého arcibiskupského paláce, usedl 2. prosince 1848 na trůn právě tehdy 18letý František Josef I. a vydržel na něm dalších 68 let.
František Josef I. nastoupil na císařský trůn
Od počátku své vlády se pak nový císař opíral o rakouského ministerského předsedu Felixe knížete Schwarzenberga a s jeho pomocí potlačil revoluční hnutí roku 1848 a obnovil tak velmocenské postavení Rakouska v italské a německé oblasti. Změny čekají i vnitřní politiku. Císař František Josef I. odvolal ústavu, obnovil absolutistické zřízení a sám v roce 1852 převzal veškerou moc do svých rukou.
Českou korunu František Josef I. nikdy nepřijal
„Český národ nikdy nedokázal císaři odpustit, že nepřijal českou korunu. Když se dnes podíváme na různá historická vyobrazení českého krále Františka Josefa, tak zjistíme, že je vedle něj vždy položena česká koruna, kterou nikdy neměl na své hlavě,“ uvedl ve vysílání ČT24 historik Národohospodářské fakulty VŠE Pavel Szobi.
František Josef I. českým politikům slíbil, že tak jako uherským králem se nechá korunovat i králem českým. To by však znamenalo akceptaci české autonomie uvnitř Rakouska, což se nelíbilo německy mluvícím českým obyvatelům ani uherským politikům.
Nedostatek politických zkušeností zapříčinil Františkovy zahraničněpolitické neúspěchy. Ty nakonec po roce 1866 znamenaly několik prohraných válek a liberalizaci rakouského politického zřízení a tudíž v roce 1867 i tzv. rakousko-uherské vyrovnání, v němž císař souhlasil s principem dualismu. Monarchie tak byla rozdělena na dvě části, měla dvě hlavní města a dva oddělené parlamenty a komplikovaný systém společných a samostatných ministerstev. Rakousko-uherské vyrovnání ale říši Habsburků neupevnilo a vedlo ke stále silnějšímu růstu nacionalismu u podrobených národů a v konečném důsledku pak zapříčinilo zánik říše.
Po roce 1893 rakousko-uherské vlády čelily stále silnější vlně nacionalismu národů říše a císař František Josef I. pak plnil důležitou integrující úlohu - mezi lidmi byl oblíben, stal se symbolem tradice a zárukou spravedlnosti.
V roce 1907 je v Rakousku-Uhersku zavedeno všeobecné volební právo a přibližně ve stejné době začíná říše uskutečňovat své ambice na velmocenské ovládnutí Balkánu, kde však naráží na ambice další velmoci, Ruska. O rok později pak dochází k anexi Bosny a Hercegoviny, která vyvolá vážnou mezinárodní krizi. Ta o šest let později vyvrcholí sarajevským atentátem na následníka rakouského trůnu Ferdinanda d´ Este a vypuknutím první světové války. Uprostřed války pak císař František Josef I., 21. listopadu roku 1916, umírá, pohřben je v kapucínské kryptě ve Vídni.
