Vláda před několika dny vyhlásila, že maastrichtská kritéria, nezbytná pro vstup do eurozóny, bychom mohli splnit okolo roku 2014. V této chvíli přitom celá Unie řeší obrovské potíže Řecka. Investoři a ekonomové dokonce vsadili obrovské množství peněz na pád eura. Jak se nás to dotkne v případě přijímání eura v České republice? Je ohrožena sama podstata eurozóny? Hostem Interview ČT24 z 12. února byl Oldřich Dědek, národní koordinátor pro zavádění eura v České republice. Ptal se moderátor František Lutonský.
„Ekonomové nikdy nedospějí k jednoznačnému závěru,“ říká Oldřich Dědek
Když sledujete vývoj situace kolem Řecka, co vám tak létá hlavou?
Sleduji to s velkým zájmem. Není to poprvé, kdy finanční trhy spekulují, jestli euro přežije, či nepřežije. Tohle je sice dost silná spekulace, ale myslím, že právě včerejší summit Evropské unie vyslal jasnou zprávu, že se státní bankrot Řecka konat nebude, že bude pomoženo.
Ta zpráva byla opravdu silná, protože když si shrneme závěr summitu, mohli bychom ho uzavřít do jediné věty: Brusel sice Řecku pomůže, to ale o žádnou pomoc nestojí, protože si v tuhle chvíli o žádnou pomoc ani neřeklo. Je to dostatečný signál?
Když zazní z vrcholné politické úrovně, že Řecku bude poskytnuta pomoc, je to velmi silný signál. Nedovedu si představit nic lepšího. Nyní budou probíhat nějaká technická jednání o podmínkách pomoci, to si vyžádá určitý čas, určité negociace.
Jednání povede kdo? Němci, Francouzi? Nebo Španělé jako předsednická země, kteří mají ale sami problémy?
Podle těch signálů to bude bilaterální pomoc vybraných zemí, patrně Německa a Francie, Itálie, takto zaznívají ty zprávy. Nejsem zasvěcen do podrobnějších příprav.
Neukazuje problém Řecka i s tím, jak vznikl, s falšováním výsledkům, se zatajováním informací, na obecnější problém eurozóny?
Myslím, že se ukazuje, že země podcenily problém fiskální disciplíny. Společná měna nemůže fungovat bez solidní fiskální politiky. A když se podíváme do minulosti, třeba jak se vyvíjela diskuse kolem Paktu stability a růstu, vzpomeneme si na epizodu, kdy Francie a Německo měly být vystaveny určitým sankcím, ale místo toho zahájily proceduru na přehodnocení toho faktu.
Tento trošku shovívavý přístup k fiskální disciplíně se nyní nevyplatil. Koneckonců Evropská centrální banka už delší dobu poukazovala na to, že se jí nelíbí reportovací povinnost řeckých úřadů. Nic se s tím příliš nedělalo, až ty věci jakoby vyhnily. Ovšem zdá se mi, že se to řeší.
Tady je trošku problém v tom, že podmínky Paktu růstu a stability porušovaly prakticky všechny země eurozóny ještě předtím, než krize vůbec začala. Takže nikdo nemůže říct ani popel?
Před krizí se fiskální pozice dostala docela do konsolidované podoby. A když se podíváme, jak vypadá fiskální disciplína v Japonsku nebo ve Spojených státech, kde mají deficity veřejných financí paradoxně blíže tomu Řecku, vidíme, že eurozóna je z tohoto pohledu nejvíce konsolidovaná.
Bohužel handicap eurozóny je, že to není unitární stát. Celé je to založeno na smlouvách mezi suverénními zeměmi a na tom, jak jsou tyto země ochotny respektovat přijatá pravidla.
Není teď trochu nalomena důvěra v jednotnou evropskou měnu?
Trhy s touto otázkou hrají určitý vabank, snaží se z toho vytěžit určité peníze. Osobně si myslím, že důvody, proč společná měna vznikla, jsou natolik silné, že přetrvají i tuto krizi.
Mohou Řekové být s tím svým problémem (kdyby se začal násobit – víme o problémech Portugalska, Španělska) spouštěcím mechanismem toho, že půjde eurozóna ke dnu?
Pokud by se nepovedlo dosáhnout takové fiskální politiky, která je vyžadována proto, aby byla udržena důvěra ve společnou měnu, může tento problém teoreticky nastat.
Když se budeme bavit v té teoretické rovině, co by to vlastně znamenalo? Jak by to vypadalo? Jak by to probíhalo?
Tak daleko to nedojde. Západní Evropa si totiž uvědomuje výhody jednotného trhu a obrovské výhody jedné měny pro jeden trh. Je to vidět v současné situaci, kdy některé země již nemohou pomáhat své ekonomice tím, že jednostranně devalvují na úkor jiných měn. To byl základní problém, který výrazně prohloubil hospodářskou recesi mezi dvěma světovými válkami. Ostatně tento problém v minulosti komplikoval i hospodářskou spolupráci mezi zeměmi Evropské unie. Tohoto nástroje se evropské země zřekly s tím, že si budou konkurovat pouze inovacemi.
Nadto je chyba si představovat, že zrušení eurozóny je jakýsi technicistní problém, který znamená pouze se vrátit k národním měnám. Rozpad eurozóny by měl obrovské dopady na celý vnitřní trh, což si určitě nikdo nepřeje.
Nicméně jaká by měla být pozice takového státu, jako je Česká republika, který není členem eurozóny a na přijetí eura se chystá?
Naše pozice je celkem jednoznačná: konsolidovat fiskální situaci a uvědomit si, kam až to může dojít, když se zanedbává problém fiskální disciplíny. Není to přitom poprvé, měli jsme podobné příklady i v minulosti. Jenže historie učí, ale nepoučí.
Jakým hlasem bychom měli mluvit z hlediska budoucího člena eurozóny? Jako Německo a Francie na straně jedné nebo jako třeba Britové a Švédové na straně druhé, kteří říkají, ať se do toho vloží Mezinárodní měnový fond? Britové a Švédové totiž nejsou členem eurozóny.
Jsme relativně malá země a exportně velmi orientovaná ekonomika na eurozónu. Tudíž bych se řídil hlasem naší podnikové sféry, našich exportérů, kteří by si jednoznačně přáli, aby bylo euro zavedeno co nejdříve.
Vláda před několika dny schválila konvergenční plán. Dokážete si představit, jak by to teď vypadalo, kdybychom měli euro? Pomohlo by nám, nebo spíš uškodilo?
Velmi instruktivní je srovnání se Slovenskem, které euro má. Podle toho byla Česká republika možná zasažena o něco méně než Slovensko. Určitě nás ale naše měna neuchránila před globální recesí – hospodářský propad činil kolem čtyř procent, průmyslová výroba padala dvoucifernými tempy, exporty padaly výrazně. Docházelo ke kurióznímu jevu, kdy dovozy klesaly rychleji než exporty, takže jsme měli výraznou přebytkovou obchodní bilanci.
Důvod je jasný. Při globální krizi je hlavní problém, že se ztrácí zakázky exportérů. A i když máme slabší kurz, příliš to nepomáhá, protože exportéři nemají komu prodávat, kam vyvážet. Navíc vzniká další paradoxní situace, kdy na oslabení kurzu vydělávají jen ti, co se nezajistili, kteří trošku hazardují. Ti, co se zajišťují, na tom při oslabení kurzu paradoxně prodělávají.
Český premiér Jana Fischer nedávno řekl, že maastrichtským kritériím, tedy třem procentům schodku rozpočtu, bychom se měli dostat někdy okolo roku 2013, 2014. Je v tuto chvíli konvergenční plán dost ambiciózní?
Tak vychází to z vlády, která nemá plnou politickou odpovědnost a nemůže tedy své plány prosadit. V tomto duchu ovšem argumentují i jiné strany. Sociální demokracie i ODS také situují tu konsolidaci do roku 2013, ODS možná o rok dříve. Takže cílové datum konsolidace je pro jednotlivé politické strany přibližně stejné.
Ministr financí Eduard Janota říká: „Vláda připouští, že vládní garnitura si po volbách o konkrétních krocích rozhodne sama. V tom je určitá objektivnost a nezaujatost našeho pojetí konvergenčního programu.“
Pokud by byly kroky konvergenčního programu přijaty, kdy je reálné uvažovat o euru v České republice?
To je otázka prosté aritmetiky a vůle, jak rychle by vláda chtěla euro zavést. Kdybychom vyšli z předpokladu, že teprve v roce 2013 bude plněno rozpočtové kritérium a současně by vláda chtěla zavést euro co nejdříve, potom je to technicky možné od 1. ledna roku 2015.
Uvědomme si ovšem, že kdyby to mělo být skutečně v roce 2015, znamená to rozhodnout se vstoupit do kurzového mechanismu na začátku roku 2012. A to už zase není tak daleko od dnešního data. Takže termín se nám může zdát daleko, ale když si uvědomíme časové souvislosti, fundamentální rozhodnutí o vstupu do eurozóny nijak daleko není.
Jako národní koordinátor pro zavedení eura to připravujete už vlastně nějakých šest let?
Národní plán byl přijat asi před třemi lety. Je to zadáno ve formátu euro minus tolik a tolik měsíců. Takže až bude stanoven den „E“, den eura, začnou se od toho okamžitě odvíjet jednotlivé přípravné práce.
Kdybyste mohl rozhodnout o optimálním datu vy, kdy by to bylo?
Byl bych pro rok 2015. A pokud by to tak skutečně bylo, byl by to pro mě signál práce zintenzivnit, protože už začátkem roku 2012 by vypukly naplno ostré přípravy. A dovedu si představit, že i tento a příští rok lze provádět celou řadu smysluplných aktivit, které se hodí, až bude Česká republika v ostré fázi příprav.
Ty aktivity provádíte v tuhle chvíli vlastně už tři roky cvičně?
Je to trošku štábní cvičení, to máte pravdu. Nicméně daří se nám některé věci předpřipravit. Například metodiku přípravy státní správy, vyjasnit si problematiku přípravy právního prostředí na zavedení eura. Také byly provedeny nějaké první nástiny komunikační kampaně.
Ekonomický expert ODS Martin Kocourek nedávno řekl: „Chceme co nejdřív ozdravit veřejné finance, což vytvoří prostor pro to svobodně se rozhodnout, zda a kdy do eurozóny vstoupit. Přistoupení musí být výhodné pro Českou republiku, není to přistoupení jenom kvůli přistoupení.“
Eurozóna má v současné době obrovské problémy s rozpočtovou disciplínou. Bude tam ještě vůbec ten ukazatel výhodnosti pro Českou republiku?
Problém je, že každý si ukazatel výhodnosti definuje po svém. Hlavní výhoda podle mě spočívá v odstranění kurzové nejistoty pro podnikový sektor. Pokud se totiž nebude dařit exportu, nebude se dařit České republice.
Takže v okamžiku, kdy se export začne zvedat, je to podle vás velmi silný argument pro to, abychom vstoupili do eurozóny? Nebo počkat, až se zvedne? Závisí totiž na načasování.
Exportuje se neustále a exportérům nejvíce vadí vysoké fluktuace české koruny. To jsou ty největší náklady, na které si naše podniková sféra stěžuje a které by ráda co nejdříve odstranila.
Další důležitý prvek jsou zahraniční investoři, kteří mají eminentní zájem, aby Česká republika byla součástí eurozóny. Zjednodušilo by jim to podnikání, komunikaci mezi centrálou a pobočkami v naší republice. To je rovněž velmi silný tlak, který zaznívá na zavedení eura v naší republice.
Zkuste přesvědčit klasického daňového poplatníka, který slyší o tom, jak recese ohrožuje eurozónu, jak ji ohrožují Řekové, Portugalci, Španělé, Italové, proč do tohoto klubu vůbec vstupovat?
Myslím, že je to trošku bublina. Rozumím tomu, že to znejistí řadu lidí, ale osobně věřím v silné základy, ve vysokou racionalitu společné měny coby podmínky pro fungování jednotného trhu. Evropská unie si byla vždy schopná s podobnými problémy poradit. Není to první ani poslední krize, která kurzovou spolupráci postihla, a vždy spíše ten klub zemí posílila, než aby ho dlouhodobě oslabila.
Dokážete si představit, že by se snížila nebo zvýšila kritéria pro vstup do eurozóny?
Měli bychom se definitivně vzdát naděje, že kritéria budou změkčena. Zejména epizoda s Řeckem a určitá fiskální laxnost jiných zemí povede k tomu, že především Německo bude jako nejvýznamnější hráč eurozóny striktně trvat na dodržování fiskální disciplíny.
Přitom paradoxní je, že Řecko je malá, relativně nevýznamná ekonomika z pohledu procentního podílu na HDP eurozóny. Žijeme ale v globálním prostředí, kde mají velké slovo finanční trhy, které každou takovou slabinu dovedou zveličit a upozornit na ni. To by mohlo vést k velkým problémům.
ČSSD tvrdí, že krize prokázala, že země je fiskálně zranitelnější bez eura. ČSSD také ve svém dokumentu Cesta z krize říká, že bychom euro mohli přijmout v roce 2015 nebo 2016. Mirek Topolánek ještě coby premiér říkal, že na euro si počkáme, až proběhnou reformy ve zdravotnictví a změny důchodového systému. Nebylo by tedy lepší provést tyto změny a teprve potom vstupovat do eurozóny?
To je otázka toho, jak si kdo nadefinuje vstupní kritéria. Pokud bychom se drželi pouze toho, co je po nás vyžadováno (tedy provést konvergenci ve smyslu plnění maastrichtských kritérií), jsou podmínky jasné. Pokud si k tomu někdo bude přihazovat ještě další podmínky, že je potřeba reformovat zdravotnictví atd., bylo by to výhodné, ale musíme si uvědomit, že tím něco ztrácíme. Vstoupíme možná do eurozóny připravenější, ale o několik let později. Teď jde o to, co je výhodnější.
Dal to už někdo na pomyslné misky vah?
To nelze. Ekonomové mají takzvaný přístup měření přínosu a nákladů a jsou schopni vypracovat pouze seznam s položkami výhod a nevýhod eura. Potom musí přijít politici, dá to nějak dohromady, vyhodnotit to, říct, co je prioritou, a rozhodnout. Ekonomové nikdy nedospějí k jednoznačnému závěru. Ta debata by byla nekonečná.
Jedno číslo na závěr: Kolik nás vlastně stojí přípravy na zavádění eura ročně? Tedy ty přípravy, které jste nazval jako štábní cvičení.
Mojí povinností je každoročně předložit do vlády materiál, který se nazývá Zpráva o plnění národního plánu. Tentokrát jsme poprvé vyčíslili i náklady, které byly za to tříleté období vynaloženy. Dospěli jsme k částce asi 4 milionů. Z toho asi jeden milion stálo vytvoření webové stránky, dále jsme uspořádali dvě velké mezinárodní konference, publikovali jsme řadu přípravných studií. Takže 4 miliony na ty tři roky zase není nějaká astronomická částka, která by položila státní rozpočet.
(redakčně kráceno)