Když se mluví o roce 1968, často dochází ke generačním střetům a sporům, protože řada lidí rok 1968 pamatuje a má ho možná v paměti jako velmi významnou a důležitou událost, dokonce životní událost. Mladí se ale naopak na rok 1968 dívají daleko kritičtěji.Snahy takzvaných reformistů v komunistické straně, které se konkrétně (i když stále opatrně) projevily při formulování textu Akčního programu Komunistické strany Československa na jaře roku 1968, odrážely probíhající proces liberalizace a demokratizace uvnitř celé společnosti. Text manifestu Dva tisíce slov spisovatele Ludvíka Vaculíka pak tyto tendence o několik měsíců později jasně a srozumitelně definoval pro nejširší veřejnost. I když na manifest zprvu komunističtí vůdci reagovali krajně negativně, masová podpora československého národa objektivní požadavky textu legitimizovala.Reformní pokus českých komunistů byl vnímán s velkým zájmem a podporován Západem, který v české cestě k "socialismu s lidskou tváří" viděl naději na změnu v totalitních podmínkách východního bloku. Naděje to však byla iluzorní. Sovětský svaz nedovolil "kontrarevoluci", jak bylo pražské jaro pojmenováno jeho odpůrci, rozvinout se v dlouhodobější politický proces, který by vedl ke svobodnější společnosti. Invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa a následným normalizováním politické situace pak zůstalo Československo zemí komunistické totality bez nejmenších snah o změnu na dalších dvacet let.O zásadních dokumentech revolučního roku 1968, Akčním programu KSČ a manifestu Dva tisíce slov, hovořil Vladimír Kučera v pokračování pořadu Historie.cs z 10. dubna s historiky Oldřichem Tůmou (OT) a Jaroslavem Cuhrou (JC) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.
Dva dokumenty
Co to byl Akční program?
OT: Akční program byl připravován několik měsíců. Měl to být zásadní dokument, který by zhodnotil uplynulá léta (vracel se až k roku 1945 nebo 1948, do období vlády komunistické strany) a nastínil program v nejrůznějších sférách života společnosti do budoucích měsíců a let.
Byl to poměrně dlouhý a dost nezáživný text - je to 30 nebo 40 stránek. Moc akční ovšem nebyl. Je to spíš analýza a pokus nastínit v hospodářství, kultuře, politice, zahraniční politice a v celé řadě dalších oblastí to, co má komunistická strana prosazovat.
JC: Akční program nevzniká na zelené louce. Už v 60. letech jsou zvláště pro ekonomické otázky týmy, které se tím zabývají, a Akční program na to nějakým způsobem navazuje. V Akčním programu je potom obsaženo spíše nové zhodnocení minulého období v historické perspektivě, a pak je tam nová přeměna zahraniční orientace, respektive nástiny, co by se mělo dělat. Tato přeměna je zřetelně nejslabší – opakuje se v ní: „Se Sovětským svazem na věčné časy…“
Jestliže to byl nezáživný dokument, tak je pozoruhodné, že se o něj tehdy dvě skupiny v komunistické straně tolik přely?
OT: Je pravda, že Akční program vznikal poměrně dlouho. Měl několik verzí, které se stále doplňovaly a upravovaly. Známe starší verze z ledna a potom z února 1968 - je zajímavé sledovat, jakým způsobem byl text upravován a doplňován. Doplňky textu Akčního programu jsou většinou kritičtější k minulosti a otevřenější do budoucnosti. Nějakým způsobem to tedy odráželo to, co se v Československu dálo. O Akčním programu se diskutovalo na zasedáních ústředního výboru v únoru a březnu 1968.
S rozložením sil ve straně to ale není tak jednoduché – všelijak se teprve vyvíjelo. Máme ve zvyku dívat se na pražské jaro perspektivou srpna 1968 a rozdělením na ty, kteří připravovali se Sověty intervenci, a na ty, kteří s ní nesouhlasili a byli jakoby jejími oběťmi. To tak ale od začátku nebylo. Na jaře 1968 ještě fronty uvnitř strany zdaleka nebyly takto jednoznačně vytvořeny a kolem Akčního programu už vůbec ne. Například nejdůležitější protagonisté prosovětského křídla (Biľak, Ondra a někteří další) se k Akčnímu programu v diskusích nijak nevyslovují. Naopak šéfem redakční komise, která Akční program připravovala, byl Drahomír Kolder, čili člověk, který byl původně proti Novotnému a který nakonec naopak skončil v protidubčekovském táboře. Takže tady je vidět, že to ještě v březnu a dubnu tolik vyhraněno nebylo.
Hovoří publicista a historik Jakub Končelík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Předsednictvo ústředního výboru bylo v podstatě zablokované. Obě skupiny konzervativních i proreformních komunistů, přestože byli vnitřně roztříštěni, byly stejně silné. Dubčekovo vedení si však za spojence zvolilo veřejnost. To je něco, co do té doby komunistická strana nedělala. Po volbách v roce 1946 a únoru 1948 totiž komunistická strana zcela rezignovala na vyvíjení jakýchkoli snah tvářit se jako masová organizace s podporou členstva. To prostě zcela pominuli.
Dubček tento princip obnovuje a vtahuje do hry média. Tento politický kalkul byl zřejmý a úspěšný. Tím, že Dubček zatáhl do hry média, která zprostředkovávala jeho poselství veřejnosti, dosáhl toho, že to veřejnost zpětně podporuje, čímž konzervativce vyšachoval.
Hovoří ekonom a bývalý politik Věněk Šilhan (přepis doplňujícího rozhovoru):
Akční program je jistým doplňkem programů, které byly vypracovány už předtím, jako byl například ekonomický program. Ovšem diskuse okolo Akčního programu, to znamená o podstatě politické moci, byla neuvěřitelně důležitá. Patřily do ní například otázky dělnických rad, změn centrální ekonomické a politické moci. Dotýkalo se to tak důležité myšlenky, jako byla vedoucí úloha strany: Co s tím? Kdy s tím začít pracovat? Čím mají tyto změny začínat?
JC: Všiml jsem si v tomto textu několika zajímavých momentů, které jsou zakryty politickým jazykem. Skutečně se tam mluví o drobném soukromém podnikání. Mluví se tam o soukromě hospodařících rolnících. Sice je to zmíněno jakoby na okraj, v jedné dvou větách, ale jde o významné posuny.
Vždyť třeba v Polsku byli soukromí zemědělci, v NDR bylo drobné soukromé podnikání. Co na tom bylo tedy tak revolučního a akčního?
JC: Mimochodem u drobného soukromého podnikání je zřetelně napsáno, proč by se to mělo vracet. Zajímavé je, že se jednoznačně mluví o službách, které nefungují, jsou v rozkladu, takže by pomohlo nechat to na iniciativě lidí.
OT: V Akčním programu bylo zásadní (potom to bylo kritizováno), že se navrhoval jiný model politického systému. Komunistická strana se nechtěla vzdát vedoucí úlohy. Nejasně mluvila o tom, že vedoucí úlohu nemůže mít zajištěnu byrokratickými a administrativními způsoby a že musí důvěru neustále obnovovat - je ale samozřejmě otázka, jak by to vypadalo, kdyby se jednou ukázalo, že důvěru společnosti strana nemá. Nicméně se komunistická strana měla víceméně přetvořit ve více standardní politickou stranu.
V Akčním programu jsou dlouhé pasáže o tom, že musí být posílena úloha vlády, protože nemá vládnout strana, ale vláda. Měla být také posílena úloha parlamentu - Národní shromáždění (později Federální shromáždění) se mělo stát místem, kde se budou skutečně projednávat a přijímat zákony, a nebude je jenom schvalovat jako něco, co bylo dojednáno předem. Komunistická strana tak měla Československo politicky řídit, ale neměla mu vládnout, jak to bylo předtím a potom. Strana neměla rozhodovat o všem, od hospodářství přes kulturu, vědu. Neměla společnost řídit v každodenním provozu.
V tom by byla velká změna, kdyby mohl Akční program dojít uskutečnění. A to asi vnímali ze sousedních zemí a také ti, kteří potom na intervenci spolupracovali, jako zvláštní ohrožení. Obávali se toho, že by strana ztratila nad společností kontrolu.
Hovoří politolog a publicista Jacques Rupnik (přepis doplňujícího rozhovoru):
Akční program KSČ vnímali novináři a vnímaly jej samozřejmě komunistické strany na Západě. Nebyla to tedy veřejnost, ale komunistické strany, které byly třeba ve Francii nebo v Itálii poměrně vlivné. Všichni věděli, že je to velice důležité pro komunistický svět nebo komunistické hnutí obecně.
Většinový názor byl, že je to reforma socialistického systému, která je velice nadějná a důležitá i pro západní levici. U západní levice měla tato snaha velký ohlas, protože to byl první pokus ukázat, že socialismus a demokratizace mohou jít dohromady. Doposud to totiž bylo velice jednoduché: Vy chcete socialismus? Podívejte se, co to dává východní Evropě. Jsou to samé diktatury, a to přece nejde. Takže jediné, co se v rámci parlamentních demokracií západního typu nabízí, je sociální demokracie. U Akčního programu šlo o jakousi třetí cestu, kdy by se socialistický systém reformoval a přerodil, takže by mohl být dokonce i slučitelný s jistou formou demokracie.
Jakou měla tenkrát důvěru komunistická strana?
OT:Důvěru měla, i když se situace ve společnosti měnila (především v měsících, o kterých mluvíme) skoro každým dnem. Opravdu se otevřel politický život – je to skutečná erupce témat. Média začala hrát úplně jinou roli, než jak na to všichni ještě donedávna byli zvyklí.
Hovoří publicista a historik Jakub Končelík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Je velmi zajímavé, že československá média v průběhu jara roku 1968 v zásadě opustila dosavadní způsob komunikace, kdy byl závazný náhled Rudého práva a kdy všechna ostatní periodika a média svůj názor reprodukují právě na tomto základě. Novinářská práce se emancipovala. Najednou politici komunistické strany museli dělat něco, na co nebyli zvyklí: komunikovat o své politice s veřejností skrze média.
OT:Možná v této době společnost trošku falešně považovala reformní představitele za nositele a garanty změn, ale byla to důvěra jiného typu, než s jakou se strana oháněla předtím a potom. Bylo to něco proměnlivého. V té době se dělaly výzkumy veřejného mínění, žebříčky popularity politiků, na což zase politici reagovali, takže začala vznikat vazba mezi politiky a veřejným míněním. Všechno to však bylo v pohybu a všechno se také mohlo velice rychle změnit.
JC: To se velmi úzce vztahuje k Akčnímu programu, protože tak, jak byl koncipován, vlastně přišel pozdě. Na to si vzpomíná víc lidí, mluví o tom třeba i Zdeněk Mlynář, jeden z autorů Akčního programu. Kdyby s ním přišli včas, v únoru, vpadl by do úplně jiné atmosféry než v dubnu. Mezitím se veřejnost posunula, vynořila se nová témata. V tomto ohledu je pak Akční program krok za tím, co se mezitím odehrálo.
Hovoří publicista a historik Jakub Končelík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Akční program v čase, kdy byl prezentován a zveřejněn, přestože byl revoluční, znamenal krok zpátky a pro konzervativce nepřijatelné rozvolnění vedoucí úlohy strany. Tento problém se vlekl s komunistickou stranou v podstatě až do dubna 1969. Tehdy už bylo zřetelné, že se Akční program opouští a že jediné, co z něj zůstane, je federalizace.
JC: Role Akčního programu není jen v tom, že je to jeden dokument. Akční programy tvořily i instituce, spolky a podobně. Bylo to módní slovo. Kdekdo až po katolickou církev měl akční program na obnovu - všichni chtěli do akce. Takže jde o jakýsi střechový dokument, který se pak přenáší níž do různých společenských vrstev, kde vznikají i radikálnější návrhy a posuny. Akční program tak není jenom samotný dokument, ale je to i něco, co jej vyvolalo.
OT: Společnost byla v obrovském varu a pohybu a očekávala změny a sama je produkovala. Také tady hodně působila představa o jednotě, o tom, že společnost bude mít různé zájmy - mluvilo se o pluralitě, ale jako nějaká jednota společnosti to bylo vnímáno především vůči Novotnému a jeho klice. Později čím dál tím víc i jako jednota proti narůstající hrozbě zásahu zvenčí.
Hovoří politolog a publicista Jacques Rupnik (přepis doplňujícího rozhovoru):
Akční program KSČ byl psán straníky pro straníky. Byla to směs technokratické mluvy se stranickou hantýrkou, i když v podtextu už byly popsány významné změny, ke kterým docházelo. Nebyl to ale text, který by byl srozumitelný západní veřejnosti, s výjimkou těch, kteří se zabývali socialistickým nebo přímo komunistickým hnutím a sledovali jeho vývoj. Ti okamžitě pochopili, že to je něco, co asi pro Moskvu bude dost velké sousto.
Hovoří ekonom a bývalý politik Věněk Šilhan (přepis doplňujícího rozhovoru):
12. února je podepsán nejtajnější rozkaz Varšavské smlouvy o obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Už 12. února 1968! Počítali i s možností třetí světové války. S takovým rizikem se vypracovával plán obsazení Československa! Když se podíváte na mapu Evropy, Československo představuje klín. Klín, kde nestál sovětský voják - od Baltu až dolů k jihu. Stará vojenská strategie Ruska byla vždy taková, že Rusko nikdy nevládne terénem, kde není přítomen ruský voják - bota ruského vojáka. To už říkal Suvorov.
Když to zjednodušíme, lze vnímat Akční program jako komunistický program a Dva tisíce slov jako program občanský?
JC: Zajímavý je první moment, kdy dochází ke skutečnému střetu mezi vedením komunistické strany a společností - těmi, kteří reprezentují Dva tisíce slov. Usnesení předsednictva ústředního výboru k tomu je vyhrocené. Hned po jeho vydání rozesílá Indra dálnopis organizacím KSČ, kde text označuje za přípravu kontrarevolučního zvratu. Takže najednou je tam poměrně výrazný konflikt. To ale pramení také z toho, že Sověti reagovali dost arogantně nebo vyděšeně na to, co je tady vůbec možné.
Hovoří publicista a historik Jakub Končelík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Dva tisíce slov vzniklo velmi pravděpodobně na základě dohody mezi spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem a špičkovými vědci, kteří měli pocit, že by také měli nějakým způsobem vstoupit do procesu veřejné debaty.
Zajímavé je, že text vznikl do značné míry „v utajení“, ale v očích rozhodujících politických elit. Komunisté v předsednictvu byli zvyklí, že o všem vědí, a najednou vznikl dokument, o kterém nevěděli. To naštvalo zejména Čestmíra Císaře, který si zakládal na tom, že je v dobrém kontaktu a styku s kulturní frontou. Najednou mu přistál na stole manifest vydaný ve čtyřech periodikách najednou, který měl obrovskou podporu ve společnosti a o kterém prostě nevěděl. Pro politiky komunistické strany to znamenalo výrazné překvapení a vnímali to jako komunikační faul.
Hovoří spisovatel Ludvík Vaculík, autor textu Dva tisíce slov (přepis úryvku z projevu na konferenci ke 40. výročí pražského jara):
Výsledkem diskuse bylo několik naprosto samozřejmých věcí - že se jedná už o občanské hnutí, že nejde o boj dvou stranických frakcí a že tam má být řečeno, že demokratizaci nelze vést proti komunistům. Za druhé bylo dáno, že to musí vyznít jako podpora vládě, pokud vláda bude dodržovat mandát, který jí dáváme. Pak tam byla povinná součástka: „jsme spojenci“.
JC: Text Dvou tisíc slov je velmi elegantní, uhlazený a říká opravdu velmi zajímavé věci: Braňte si svá práva, zakládejte si své výbory, udělejte si nějaká sdružení, demonstrujte, dožadujte se toho, aby se tam, kde problémy znáte, věci řešily.
To je pochopitelně z hlediska chodu komunistického státu nenormální. Od toho jsou funkcionáři strany, případně jiných stran. Takováto samovolná iniciativa se skutečně nevítá. Takže došlo k poměrně výraznému konfliktu, byť z něj vedení komunistické strany rychle vycouvalo, když zjistilo, že veřejnost najednou stojí proti nim.
OT: Dva tisíce slov jsou jakýmsi akčním programem orientovaným na veřejnost tak, aby ho skoro každý mohl přečíst a každý mu mohl rozumět a vnímat ho. Je však třeba si uvědomit, že Dva tisíce slov jsou produktem konce června a Akční program prvního čtvrtletí roku 1968. Mezitím se mnoho změnilo. Především opravdu velice silně už působil faktor kritiky, tlaku a hrozby zvenčí, který vedl vedení komunistické strany ke snaze trochu zabrzdit celospolečenský vývoj. Usnesení květnového pléna ústředního výboru komunistické strany již mluvilo o nebezpečí zprava a o protisocialistických silách. Ve společnosti se proto asi objevily obavy, že přece jen vývoj nepůjde tak jednoduše a snadno.
Hovoří publicista a historik Jakub Končelík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Manifest Dva tisíce slov byl zveřejněn v čase, kdy probíhaly finální přípravy na okresní konference komunistické strany, kde se měli volit delegáti na mimořádný sjezd. V tomto kontextu vnímaly politické špičky komunistické strany zveřejnění jakéhokoli dokumentu jako útok na vlastní politickou linii.
Navíc bylo nešťastné (nebo šťastné), že dokument Dva tisíce slov měl ráz výzvy, manifestu, což je pro komunistického politika červený hadr. Komunisté to vnímali jako útok na vlastní politiku a překvapivě na Akční program. Pro politiky v předsednictvu ústředního výboru Dva tisíce slov představovalo snahu nahradit Akční program jiným programem. Dekódovali si to prostě tak, že Vaculík se skupinou vědců chce a přeje si, aby byla jednání na okresních konferencích řízena na základě jejich výzvy, nikoli na základě Akčního programu.
To je nonsens, o tom manifest Dva tisíce slov vůbec nemluví. Zřejmě to však vyplývalo z politického uvažování špiček komunistické strany, a proto následovala tak hysterická reakce. Měli totiž pocit, že se musí nutně proti manifestu vymezit a dosáhnout toho, aby se od něj distancovala společnost.
Hovoří spisovatel Ludvík Vaculík, autor textu Dva tisíce slov (přepis úryvku z projevu na konferenci ke 40. výročí pražského jara):
Tam byly všechny body, které i mně při častých příležitostech soudruzi na StB říkali - že v tom byl návod na kontrarevoluci. Oni si mysleli, že za něčím takovým musí být Tigrid, ale pro mě za tím byla úplně jiná osoba, na kterou jsem myslel a o které jsem se nikdy nezmínil. Odhalil ji ovšem jeden anglický žurnalista, když přeložil a publikoval tam Dva tisíce slov: Nenásilný občanský odpor, Máhatmá Gándhí.
OT:Když čteme pečlivě Dva tisíce slov, není tam až tolik rozdílného proti Akčnímu programu. Co ale Sověty určitě vyděsilo, bylo, že text byl publikován paralelně v několika periodikách, což dělalo dojem akce. Určitě je také vystrašil odstavec, který apeloval přímo na veřejnost bez jakéhokoli zprostředkování s komunistickou stranou, a pak i následná reakce společnosti. Tehdy se ze strany veřejnosti vzedmula velká vlna podpory textu Dva tisíce slov - sbíraly se tisíce nebo statisíce podpisů. Pod tímto tlakem Dubček a Smrkovský, kteří nejprve reagovali poměrně silnými slovy, jakoby trochu ustoupili, a celé to vyznělo do ztracena. Sověty jistě také zvlášť znepokojovalo, že to vypadalo jako návod k nějakým akcím a že akce alespoň v podobě podpory veřejnosti a množství podpisů opravdu přišla.
JC: V té době se opět vyhrocuje problém stranického vedení. Na jedné straně nechtějí jít do konfliktu s veřejností. Opakovaně sice zaznívá, že mají milice a jsou schopni zasáhnout. Je to však nejasná rétorika, jestli by toho byli schopni. Na druhé straně je tam sovětský tlak, podle kterého situace v Československu překračuje všechny meze. Sověti to československému vedení říkají opakovaně, zvou si je, telefonují. Pro Sověty je potom naprosto nepochopitelné, že se nic nestane: Jak to, že stranické vedení nevládne? To není normální.
Hovoří publicista a historik Jakub Končelík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Usnesení k Dvěma tisícům slov a jeho realizace jsou krásnou ukázkou toho, do jaké míry se média emancipovala, osvobodila, a do jaké míry komunistická strana ztratila v rovině řízení a kontroly médií svou vedoucí úlohu.
Došlo k tomu, že usnesení předsednictva ústředního výboru jednoznačně říkalo, že má být zajištěno, aby v novinách nebyly publikovány rezoluce na podporu manifestu Dva tisíce slov a aby byly publikovány rezoluce na podporu usnesení předsednictva ústředního výboru.
S tímto poselstvím šel pak na tiskovou konferenci s nejdůležitějšími médii tehdejší vedoucí tiskového odboru Dušan Havlíček. Snažil se tuto tezi novinářům nabídnout, ale ti mu řekli, že mají v redakcích 20.000 rezolucí na podporu manifestu Dva tisíce slov a čtyři rezoluce, které manifest odmítají, a že řece nebudou publikovat ty čtyři.
Je to klíčový a určující okamžik. V ten moment politici komunistické strany zjistili, že se jim média vymkla z rukou.
OT: To, co se dělo a k čemu směřoval vývoj, jednoznačně překračovalo model vlády komunistické strany, jak se po roce 1945 etabloval v zemích střední a východní Evropy. Vývoj bezpochyby směřoval k podemletí systému, který by musel být doplněn nebo nahrazen něčím jiným. Nebyl by to už ale stejný komunistický režim, který tady byl 20 let předtím a potom.
JC: Zdá se zřetelné, že lidé systém odmítali - nechtěli mít prakticky nic společného se systémem, jak se ustavil po roce 1948. Mnohem méně zřetelné ale je, co vlastně chtěli, co si představovali jako výslednou podobu.
Byla minulost (jak se tehdy říkalo deformace) otevřena v roce 1968 v těchto dvou manifestech dostatečně, důrazně a dostatečně otevřeně, nebo to jen odpovídalo době?
JC: U Akčního programu je to jasné. Vzniká příliš brzy, kdy se otázka rehabilitací a podobně teprve objevuje. Tehdy se skutečně mluví o deformacích a omylech, což v kontextu s tím, co se psalo velmi přímo v novinách, vůbec neodpovídalo skutečnostem. Touha po úplné nápravě - úplném otevření této otázky nebyla možná, protože to už by podrylo všechno. Komunisté prostě nemohli otevřít minulost tak, aby řekli, že to byla vlastně katastrofa a že nastoupili úplně blbě.
Hovoří spisovatel Ludvík Vaculík, autor textu Dva tisíce slov (přepis úryvku z projevu na konferenci ke 40. výročí pražského jara):
Později se objevily a čím dál víc se objevují hlasy, které se nás ptají, jestli jsme si mysleli, že Rusové nepřijdou. Já jsem na to nemyslel, myslela na to paní Vaculíková, která říkala: „Vy myslíte, že to Rusové takhle nechají?“
A teď se říká, že to byla chyba, že jsme cosi pokazili, co by se bylo vyvíjelo klidně. Jo, mě by zajímalo, kam a k čemu by se to vyvíjelo a co by se pod heslem „socialismus s lidskou tváří“ dělo.
Hovoří publicista a historik Jakub Končelík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Manifest Dva tisíce slov podpořila média a do značné míry ho podpořily i nižší struktury komunistické strany. Očima tehdejšího předsednictva to byl skandál. Bylo to něco, co se prostě přihodit nesmí. Přesně tak to vnímalo i předsednictvo Komunistické strany Sovětského svazu. Brežněv manifest Dva tisíce slov připomíná při všech jednáních stále dokola jako ukázku toho, co Komunistická strana Československa zcela zásadně nezvládla.
OT:Tady se ukázalo to, co platí pro celou poválečnou dobu: Komunistické režimy se ve všech zemích střední a východní Evropy dostaly násilím k moci, ale také na násilí spočívaly. V určité situaci (1953, 1956, 1968, 1981) potom bylo jejich přežití umožněno opět jen nasazením násilí. Takže ze svého pohledu to Brežněv asi viděl správně.
Co Sověti a jejich nejbližší spojenci (tábor socialismu a míru) vyčítali Akčnímu programu a později Dvěma tisícům slov?
JC: Brežněv označil Akční program už někdy v květnu za nepřijatelný, špatný. Vůči Dvěma tisícům slov je to ale mnohem jasnější, to je prostě pokus o kontrarevoluční zvrat.
Důležitá je otázka interpretace pražského jara pro normalizační éru. Známe Poučení z krizového vývoje, ve kterém komunisté velmi pracně hledali, jak zdůvodnit, že někteří z politiků, kteří v normalizaci dělají kariéru, pomáhali rozpoutat pražské jaro. Šlo o to, jak zdůvodnit v nějakém textu, že byl Biľak u svržení Novotného a že se Husák projevoval jako reformní komunista.
Zajímavé je, jak se kolem toho krouží: Novotný se musel svrhnout, muselo se to nebo ono. Akční program je posléze odmítnut jako totálně nepřijatelný. Ve dvou třech větách je v Poučení jasně napsáno, že je to program, který je krokem zpět. Od Akčního programu se tedy odsekli velmi rychle. Otázka je, jestli to bylo proto, že na tom Sověti trvali nebo to bylo jejich vlastní přání. Akční program je tak zavržen, přestože tolik radikální není.
Připomínaly se někdy tyto dokumenty během normalizace jako výstražná záležitost v souvislosti s politickým vývojem?
JC: Akční program je odmítnut v Poučení z krizového vývoje jako zásadně nepřijatelný. Pokud jde o Dva tisíce slov, tak máte při popisu pražského jara skrze normalizační jazyk a kánon několik evergreenů. Je to K 231, KAN, obnova sociální demokracie, obnova církevní aktivity (například kolem Díla koncilové obnovy) a právě dokument Dva tisíce slov. Ten je v duchu sovětského výkladu označen za pokyn k organizování kontrarevoluce.
Komunisté chtěli nějakým způsobem popsat situaci, a použili proto vybrané věci. Takže byť se Poučení z krizového vývoje tváří jako analýza, je to politický pamflet, kde se vytrhávají určité věci, které se tam vřazují jako nejhorší události pražského jara. Dva tisíce slov mezi tojednoznačně patří.
Řada lidí za podpis Dvou tisíc slov nějakým způsobem „trpěla“ - byli za ně nějakým způsobem postiženi. Z hlediska normalizace je to významný dokument, který dostává druhý život a stává se tím, co ospravedlňuje, proč Sověti museli zasáhnout.
OT: Normalizační nebo sovětský výklad pražského jara přece operoval se zásadním obrazem, že to bylo něco, co bylo připraveno nějakými centry, odněkud řízeno, něčím nějak vyvoláno. Úplně chybí pohled, že to byl spontánní společenský vývoj, otázka atmosféry a měnící se nálady veřejnosti. Do tohoto výkladu se Dva tisíce slov velice dobře hodily jako něco, co někdo napsal, publikoval a co mělo odezvu.
Pro druhou linii normalizačního pohledu na pražské jaro, která se vztahovala k chybám, které udělali někteří představitelé komunistické strany, se zase hodil Akční program. Na něm bylo demonstrováno, že se v některých případech uhnulo na revizionistickou nebo oportunistickou linii, že příliš vycházeli vstříc pravicovým silám a uhnuli ze správné linie, do které ještě možná patřil leden. Z tohoto pohledu se oba dokumenty do negativního hodnocení pražského jara docela dobře hodily.
Normalizace se tak jednoznačně distancovala od jakékoli občanské iniciativy a nepřipouštěla, že by zde nějaká občanská iniciativa mohla existovat?
JC: Určitě distancovala. Komunisté ale operují takovými termíny, jako že tam byl svedený a oklamaný lid. Takže se připouští, že lidé mohli jednat spontánně, když byli oklamáni pravičáky, a je tedy možné jim odpustit: vzít lid zpátky na milost, i když se popletl.
Normalizace jinak byla skutečně postavena na zásadním odmítnutí některých klíčových aspektů pražského jara jako svoboda médií, možnost o něčem diskutovat a také znamenala jakýsi rozpad demokratického centralismu uvnitř komunistické strany. To je pro pražské jaro také velmi důležité. Komunistická strana totiž připustila (což byl z hlediska Sovětů také obrovský hřích), aby o rozhodnutí vedení strany diskutovaly základní části komunistické strany a říkaly, že to nechtějí splnit, že se jim to nelíbí. To je něco, co se v komunistické straně nesmí, protože v ní se seshora dolů diktuje, co jak má být. Takže to bylo další velké provinění pražského jara, které se taky v Poučení odmítá a zdůrazňuje se důležitost demokratického centralismu.
Pokud však jde o pražské jaro a normalizaci, je velmi podstatné, že tím, že ho „zapomníkovali“, zakleli jako špatnou věc, si úplně uzavřeli cestu v nějakém možném reformistickém posunu ve druhé polovině 80. let. Jasně totiž řekli a dali do učebnic, co všechno se nesmí. Najednou ale Gorbačov chtěl, aby to trošku dovolili. Tím se vůdci komunistické strany ocitli v totálním rozporu, protože nevěděli, co s tím. Buď odmítnou Poučení, od kterého se ale odvíjí jejich legitimita, neboť zachránili národ po kontrarevoluci pražského jara, a kdyby je odmítli, ztratí, proč mají dál vládnout. Nebo uchovají Poučení, ale nemohou dělat reformu, protože reforma dělá to, co se v určité míře odehrávalo v roce 1968.
Jakési ozvěny Akčního programu a Dvou tisíců slov se tedy objevují v Sovětském svazu v 80. letech?
OT: Do jisté míry ano. Ovšem tím, co se Gorbačov pokusil udělat, především reagoval na konkrétní situaci v Sovětském svazu. Nebylo to jakési přenesení československých konceptů. Pravda ale je, že v Gorbačovově okolí byli lidé, kteří 60. léta strávili v Praze v okruhu redakce společného teoretického časopisu komunistických stran Otázky míru a socialismu a kteří tak byli československým duchovním světem ovlivněni. Ti pak asi přenesli některé odezvy pražského jara nebo Akčního programu i do Gorbačovova okolí.
Gorbačovův pokus byl jinak pokusem reagovat na kritickou situaci sovětské společnosti. Metod a možností asi nebylo mnoho. Koneckonců se ukázalo, že jedinou nápravnou metodou bylo komunistický režim zrušit jako takový.
(redakčně kráceno)