"Povstalo ze zřícenin a hledí do budoucnosti," tato slova někdejší východoněmecké hymny platí také pro poválečné západní Německo, které se překvapivě rychle a mnohem pronikavěji než Sověty ovládaná část země zotavilo z nacistické diktatury a válečných škod a stalo se pevnou součástí demokratického západu. Velkou měrou se o to zasloužil politik, který měl ve čtyřicátých letech minulého století už jednu kariéru za sebou, a u něhož by se dalo předpokládat, že po překročení sedmdesátky se spíše bude věnovat pěstování růží v zahradě svého domu nad Rýnem. Konrad Adenauer se ale po pádu Třetí říše a letech nucené nečinnosti pustil opět plnou silou do veřejných aktivit a po vzniku Spolkové republiky Německa v roce 1949 setrval čtrnáct let v úřadu spolkového kancléře. Jeho dlouhý život se uzavřel právě před čtyřiceti lety v dubnu 1967.
Čtyřicet let od úmrtí Konrada Adenauera
Historický magazín ze 7. března se věnoval osobnosti, která byla v těchto dnech na mnoha místech připomínána i v souvislosti s významným milníkem v dějinách evropské integrace. Podpis Konrada Adenauera je totiž i pod Římskými smlouvami uzavřenými před padesáti lety - dokumenty, které umožnily vznik evropských společenství a později Evropské unie. Adenauer je tak jedním z otců zakladatelů nadstátního útvaru, jehož členy je nyní většina evropských zemí včetně České republiky. Jaký to byl státník, co jej motivovalo? Jak se mu podařilo rozhýbat západoněmecké hospodářství a přesvědčit západní spojence o loajalitě svého státu v éře studené války? Jaké postoje zastával vůči sousedům a protivníkům Spolkové republiky? To byly některé z otázek moderátora Petra Broda pro politologa Vladimíra Handla (VH) z Ústavu mezinárodních vztahů v Praze a pro novináře a publicistu Jaroslava Jírů (JJ).
Z jakého prostředí Konrad Adenauer pocházel? Jak se dostal do politiky?
VH: Adenauer pocházel z poměrně skromných poměrů. Otec byl kancelářský rada v Kolíně, svojí státní službu získal až jako veterán bitvy u Hradce Králové z roku 1866. Atmosféra v rodině byla definována étosem katolicismu, rodinných vazeb a hlavně étosem práce a vzdělání. To předurčilo Adenauera tak, že se stal člověkem pečlivým až pedantickým, který se usilovně snažil budovat svoji kariéru a postavení.
Adenauerův otec sloužil v pruské armádě, protože porýnská provincie byla v druhé polovině devatenáctého století součástí Pruska. Jaké prostředí to bylo? Jaká byla loajalita Porýňanů vůči Prusku?
VH: Loajalita nebyla nijak zvlášť silná, cítili se být pod pruskou hegemonií. Na druhou stranu zde existovala silná městská samospráva. V tomto smyslu kolínská samospráva koexistovala s pruským byrokratickým aparátem poměrně slušně. Proto Adenauerovy politické začátky byly definovány symbiózou pruské byrokracie a silné kolínské samosprávy.
K těmto politickým elementům se po první světové válce přidaly další komplikace?
JJ: Část Německa zabrala Francie, která ve válce zvítězila a byla největší mocností Evropy tehdejší doby. Všichni politici, kteří hráli nějakou roli a Adenauer už ji hrál, byli konfrontováni s tímto faktem a s otázkou možného rozdělení Německa. Adenauer s touto myšlenkou ve své politické dráze koketoval. Jsou spory o tom, do jaké míry to bylo hluboké nebo jenom dané celoživotním Adenauerovým pragmatismem. Prostě viděl, jaká je situace a snažil se jí přizpůsobit.
To je ono heslo separatismu, které se mu někdy přišívá. I po roce 1949 mu jeho protivníci předhazovali, že byl ochoten rozdělit Německo.
JJ: To byla součást francouzského plánu, kdy Francie potřebovala Porůří z důvodů vysloveně průmyslových a chtěla mít velmi silný vliv v Porýní z důvodů politických. Mimochodem de Gaulle byl velký stoupenec této myšlenky, ale spojenci na ni nikdy nepřistoupili.
Jaký byl zásadní politický postoj Konrada Adenauera v politickém spektru Výmarské republiky? Jaký byl jeho postoj k rostoucímu vlivu nacistického hnutí?
VH: Do politiky se dostal jako mladý nadějný politik, jako člen městského zastupitelstva za stranu Centrum, což byla katolická strana. Docela rychle stoupal na škále politických funkcí v rámci Kolína. Vždy se projevoval jako pragmatický, aktivní politik schopný vyjednávat. Své první kritické zkušenosti získal nejdřív s levicí, ale později je aplikoval i na pravici. Jako vrchní starosta Kolína musel v roce 1918 řešit situaci, kdy do Kolína přišli revoluční námořníci, protože je nemohl vytlačit, snažil se je do kolínské politiky integrovat. Myslel si, že podobně se mu podaří vyrovnat s nárůstem nacismu koncem dvacátých let. Tam se ale ukázalo, že se hluboce mýlil a tato chyba ho později velice mrzela a svým způsobem si ji vyčítal po celý život.
To znamená, že dostatečně neoponoval nacismu?
VH: Nacismus byl pro něj kulturně, politicky nepřijatelný. Předpokládal ale, že nacismus, stejně jako každá jiná politická síla, se podřídí logice moci. To znamená, že když bude mít určitý prostor, ve kterém se bude podílet na moci, tak se normalizuje. To byla iluze většinové buržoazní společnosti v Německu, ale i v západní Evropě.
Iluze končí roku 1933, kdy nacisté v Německu uchopili totální moc. Jak se vůči Adenauerovi zachovali? Jak se choval on k nim do pádu Třetí říše?
VH: Ztratil svoji pozici vrchního starosty Kolína v dunu 1933. Dostal se do nemilosti, protože byl vnímán jako protinacistický politik. Během nacistické vlády byl dvakrát vězněn. Poprvé po Noci dlouhých nožů v roce 1933 na pouhé dva dny. Potom se musel stáhnout do ústraní, kde přežíval celkem nenápadně asi sedm let. Po atentátu na Hitlera v roce 1944 byl znovu internován, kdy se mu za pomoci jednoho svého bývalého komunistického zaměstnance podařilo uniknout a zachránit si život. Vlastně prožil nacismus spíše v ústraní a tiché opozici.
Vraťme se do roku nula německých poválečných dějin, do roku 1945. Nacistická říše leží v rozvalinách. Rozbito je také Prusko, onen dílčí stát, v jehož prostředí se pohyboval Adenauer v období Výmarské republiky. Neexistuje ani jeho katolická strana Centrum. Co se s ním děje?
JJ: V této době prožívá dobrodružné chvíle. Kolín nad Rýnem byl v anglickém pásmu, tam ho Angličané dosadili na místo starosty. Ale protože neměli stejné názory na vývoj politické situace, tak ho funkce velice brzy zbavili. Později se za to omluvili s tím, že to byl přestupek jakéhosi netrpělivého generála. Ale Adenauer se už na radnici nevrátil, protože dobře pochopil, že Německo se nadále bude vyvíjet jako parlamentní demokracie, jejíž základem jsou politické strany. Tak založil CDU (Křesťanská demokratická unie). O ní se opíral, tuto stranu vedl a ona mu poté pomohla stát se kancléřem v roce 1949.
To nejdříve vyžadovalo sjednocení tří západních okupačních zón a další kroky.
JJ: To bylo velice důležité, protože Adenauer se už v té době velice obával myšlenky sjednocení Německa, ale zároveň nemohl proti tomuto snu všech Němců vystupovat. Obával se, že se západní mocnosti dohodnou se Sovětským svazem na jakémsi sjednoceném, neutrálním Německu, které ve skutečnosti bude pod silným vlivem Sovětského svazu. Proto trval na tom, že otázka sjednocení Německa je věcí budoucnosti a že je třeba, aby se v oblasti eurozóny plně zařadila tato část Německa do evropských integrací.
Prostředkem k tomu bylo vyhlášení základního zákona aneb ústavy. V ní se počítalo s budoucím sjednocením Německa, ale bylo také jasné, že hodnoty ústavy jsou zcela západní.
JJ: Samozřejmě. O tom Adenauer nikdy nepochyboval a tímto způsobem vedl zemi, jejímž se stal kancléřem. Proto usiloval o spojení se sousedy - vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, Euratom. Prostřednictvím všech těchto organizací se snažil o to, aby Spolková republika Německo byla co nejúžeji spjata se západním společenstvím.
Jaké byly hlavní cíle jeho domácí politiky?
VH: Německo zažívalo velmi těžké hospodářské chvíle. Prioritou jistě bylo obnovení hospodářského růstu. Ještě důležitější však pro Adenauera bylo zajištění demokratického vývoje. Věděl, že jde o spojené nádoby, proto se na obě témata velice intenzivně soustřeďoval. Představoval si Německo decentralizované, federalizované, které bude mít zároveň akceschopnou vládu a kancléře. Naopak omezil prvky přímé demokracie – základní zákon téměř vyloučil možnost referenda nebo přímou volbu prezidenta. Čili vzniká nový útvar, který měl být takto demokraticky zakotven. Adenauer ovšem vždy projevoval jistou míru nedůvěry v to, že tato demokracie bude stálá a proto ta pojistka v podobě integrace nového Německa do vznikajících západních struktur.
Po čtrnáct let vedl koaliční vlády, které vyhrávaly volby - CDU v úzkém svazku s bavorskou Křesťanskou sociální unií (CSU). Podporu měly tyto koalice také od menší liberální strany Svobodných demokratů. Jejich hlavními oponenty byli sociální demokraté. V čem se hlavně lišili?
VH: Nedůvěra Adenauera v levici vznikla už ve dvacátých letech. Byl schopen s ní v určitých otázkách spolupracovat, ale měl skutečně hlubokou nedůvěru v její absolutní řešení, které navrhovala po druhé světové válce. Jednak se obával, že jeho hlavní oponent, předseda SPD Kurt Schumacher – charismatická osobnost, tribun a velký řečník, zároveň člověk nezvladatelného charakteru – povede jako svoji hlavní agendu téma německého sjednocení, což bylo v tento okamžik nepředstavitelné. Za druhé, že bude vnášet socializační prvky do německého prostředí, kdy bude usilovat o nacionalizaci průmyslu, bank atd. Ani rychlý boj o sjednocení, ani socializace Německa nebyly pro Adenauera přijatelné.
Jaké to bylo na mezinárodní scéně? Můžete porovnat postoj Adenauera k Francii a jeho transatlantickou politiku?
JJ: V roce 1958 se ve Francii dostal k moci generál de Gaulle. Adenauer se na něj zpočátku díval velmi nedůvěřivě, protože pro něj byl třeba Jean Moulin otcem Evropy, ale de Gaulle měl k němu značně kritický vztah a jeho nadnárodní integrační koncepce zásadně nepřijímal. De Gaulle byl odpůrcem integrované evropské armády, kterou naopak Adenauer podporoval ze všech sil. Měli se setkat 14. září 1958 na de Gaullově sídle v Colombey. Adenauer říkal svým přátelům, že je to nutné, ale velice nepříjemné setkání. Kupodivu de Gaulle na něj zapůsobil. Sám Adenauer řekl, že na něj zapůsobil svým intelektuálním kouzlem. Adenauer však nevěděl, že v ten samý den poslal de Gaulle do Washingtonu a Londýna memorandum, ve kterém řekl, jak si představuje NATO. To znamená NATO spravované Anglií, Francií a Spojenými státy s dohledem Francie na atomovou politiku. To kdyby Adenauer věděl, byl by mnohem ostražitější.
V praxi se ale toto spojení projevovalo poměrně dobře. De Gaulle dosáhl toho, že ho Adenauer podporoval v zemědělské politice, což bylo pro Francii nesmírně důležité. Ale v otázce Evropy a světové politiky třenice pokračovaly až do roku 1962. Pro Francii to však byla obrovská výhoda, že se mohla opřít o hospodářsky silného partnera. Pro Německo zas byla výhoda mít na své straně významnou evropskou zemi, jakou Francie zůstala.
Jednou z největších zátěží německé poválečné politiky byly problémy vyvěrající z nacistické politiky vůči Židům. V roce 1948 vznikl stát Izrael. Konrad Adenauer se snažil dojít k nějaké normalizaci vztahů mezi Německem a židovským státem. Do jaké míry se mu to povedlo?
JJ: Provedl to tím, že věnoval Izraeli velké hospodářské prostředky. Tak velké, že politici jeho vlastní strany si nad tím zoufali a říkali, že to prostě není možné, že to Německo nemůže udělat. Ale Adenauer nepřipustil žádnou diskuzi, dobře věděl, že Izrael je součástí západního světa a že je třeba takto postupovat.
V komunistické propagandě platil Adenauer nejen za imperialistu, ale i revanšistu. Tedy za někoho, kdo chce nacistickou říši nějakým způsobem oživit nebo alespoň dosáhnout původního teritoriálního rozsahu. Do jaké míry jsou tyto nálepky oprávněné?
VH: Adenauer byl vnitřně rýnský katolík, který směřoval celou svojí životní orientací na západ. Pro něj bylo Prusko cizí země. Jak říkal, za Labem začíná Asie. Měl skutečnou obavu z luteránství, evangelictví a Pruska. Německé sjednocení pro něj bylo samozřejmě cíl, ale spíše to byla historická úloha, kterou je potřeba plnit. Bezprostřední zájem na teritoriích dál na východě ve skutečnosti nikdy neměl. Další věc je, že byl skutečným mistrem politického falše. Hrál se všemi i revanšistickými náladami. Uměl využít hesel, aby získal podporu pravicového voličstva. Proto byl bezesporu svojí rétorikou nepřijatelný pro východní Evropu. Výjimku tvoří jeho vztahy se Sovětským svazem, kdy uznal sovětskou roli jako hlavní mocnosti Východu. Ale vztahy s Polskem, Československem byly absolutně marginální záležitostí, kdy si dovoloval výrazy, které musely tyto země znepokojovat.
(redakčně kráceno)