V noci ze 14. na 15. března překročila nacistická vojska hranice okleštěných Čech, čímž započala šestileté období německé okupace. České země, mnichovskou dohodu z roku 1938 připravené o Sudety a demokratickou vládu, nebyly schopny jakéhokoliv odporu, a německá vojska tak získala vysoce strategické území téměř bez boje. Skoro všechno armádní vybavení a veškerý průmysl přešly do rukou o to mocnějšího nepřítele. Těžká rána ale český národ nezdrtila a v prvních měsících okupace kolaboruje s nacistickou mocí jen málokdo. Naopak spontánně začíná vznikat domácí odboj, ve kterém se zpočátku sjednocují vesměs všechny politické proudy a vlastenecké vrstvy společnosti.Historie.cs z 13. března byla věnována vpádu nacistických vojsk na území Čech a Moravy z 15. března 1939. O prvních okamžicích nacistické okupace hovořil moderátor pořadu Vladimír Kučera s historiky Jiřím Friedlem (JF), Petrem Hofmanem (PH) a Stanislavem Kokoškou (SK).
Březnová okupace
Nedávno jsem zažil zajímavou debatu inteligentních a všeobecně vzdělaných lidí. Bavili se o tom, zda 15. březen, okupace, byl přímý důsledek Mnichova, zda to byl důsledek morální, historický nebo osudový. Ovšem někteří z nich byli přesvědčeni, že to byl dokonce důsledek smluvní, že existovala dohoda, že budeme v jistém čase obsazeni Wehrmachtem. Jak to 15. března bylo a jaké to mělo historické souvislosti?
SK: Přímá souvislost tam asi nebyla, respektive byla v tom, že na základě mnichovské dohody vznikla druhá republika, která znamenala zásadní obrat v československé zahraniční politice. Druhá republika vytvářela garance státu tak, že se maximálně přizpůsobila požadavkům Německa. Celá politika byla proto zaměřena směrem k Německu s cílem odvrátit případné další vojenské zásahy a garantovat alespoň rámcovou samostatnost Československa. Byla to politika, která nemohla být dlouhodobě úspěšná, vedla k celé řadě problémů a nakonec skončila fiaskem.
Jestli tomu dobře rozumím, měl Mnichov de facto naše hranice naopak bránit?
JF: Svým způsobem ano. Mocnosti prohlásily, že budou garantovat hranice druhé republiky, a ostatně i sám Adolf Hitler slíbil, že po připojení pohraničí k Německu, nebude již mít žádné požadavky vůči Československu. Takže okupací českých zemí v březnu 1935 vlastně mnichovskou dohodu porušil.
Věřili jsme v rámci druhé republiky tomu, že Hitler bude garantovat naše hranice?
PH: Samozřejmě. Odpovědní činitelé se domnívali, že určitou formou politiky, která bude vstřícná vůči Německu, uchrání další nezávislost okleštěného státu a že za to budou platit, bylo zřejmé. Zřejmé ale nebylo, jaká bude výše splátek v morálním, politickém, hospodářském smyslu atd.
Pro někoho byl 15. březen (četl jsem to například u Václava Černého) do jisté míry paradoxně osvobozením. Dá se to tak vnímat?
SK: Určitě dá. Samozřejmě záleželo na tom, k jakému názorovému proudu konkrétní člověk patřil. Pro lidi, jejichž ideálem byla první republika, masarykovské Československo, byla druhá republika šokem, agónií státu. 15. březen byl pak pro ně vysvobozením, protože najednou bylo jasné, že jde o německou agresi vůči Československu, o likvidaci státu jako takového. Pro lidi, kteří byli spojeni se státní myšlenkou (v dobrém slova smyslu, mohli být i vlastenci) jako politici, to byl také šok. Rudolf Beran jako premiér vážně uvažuje o sebevraždě v noci ze 14. na 15. března.
Co se té noci přesně odehrálo?
JF: Večer 14. března odjel do Berlína československý prezident Emil Hácha. 14. března vyhlásilo Slovensko samostatnost, Hácha se proto domníval, že jede do Berlína projednávat s Hitlerem právě otázku Slovenska. Dokonce existovaly představy, že snad bude existovat samostatné Slovensko a nějaký samostatný český státeček.
Situace k 15. březnu nazrávala v předchozích dnech, respektive týdnech. 14. března vyhlásila samostatnost i Podkarpatská Rus. Maďarská vojska tam překročila hranice, střetla se s československými jednotkami. 14. března začala obsazovat německá vojska i Ostravu. Takže Hácha odjel do Berlína jednat o situaci, která nastala.
Kam jinam měl jet? Západní mocnosti, hlavně Velká Británie, vyhlásily nad střední Evropou a nad osudem Československa dezinteres. Československo bylo územně už tak zmrzačeno, že nějaká úspěšná obrana nebyla možná. Jediným garantem, že Československo, respektive Češi jako národ budou nebo nebudou dál existovat, tak mohlo být jedině Německo. Čili cesta prezidenta Háchy musela vést do Berlína.
V Berlíně se Hácha samozřejmě dozvěděl o Hitlerových plánech okupovat české země, o vzniku samostatného státu na Slovensku a obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem. Je známo, že Göring hrozil, že pokud by Hácha odmítl na tyto podmínky přistoupit, dojde k bombardování Prahy, aby, jak se měl Göring vyjádřit, na Západě viděli, že Luftwaffe dokáže odvést skvělou práci. Zároveň měl ale Hitler také uvést, že si přeje, aby český národ žil svým způsobem v klidu, což možná způsobilo, že Hácha přistoupil na podmínky okleštěné samostatnosti.
Ovšem Hácha tam byl pod strašným tlakem. Vím, že hlas lidu, říkal, že ho tam honili kolem stolu, to si vzpomínám z vyprávění mé maminky a tety. Byl tlak na něj skutečně tak dramatický?
SK: Pravděpodobně ano. Hácha nebyl člověk, který by byl schopen snášet i vzhledem k věku vyšší vypětí. Řada věcí se odehrála mimo diplomatický protokol. Důležité ale je, že Háchova cesta prakticky nemohla nic změnit. Všechny operační plány už normálně běžely, byly vydány rozkazy, operace prostě probíhala. Víceméně šlo pouze o to, s jakou mírou obětí se odehraje.
Německo bylo rozhodnuto překročit hranice. V okamžiku, kdy se objevila Háchova nabídka o těchto věcech jednat, nacistické Německo zvolilo tuto variantu, která byla příjemnější - zajistit, že se československá armáda nebude bránit, byť by byl odpor ryze symbolický, a že okupace proběhne s co nejmenšími škodami a následky.
Přesto se ovšem armáda na jednom místě bránila?
PH: To je známý případ boje 3. praporu 8. pěšího pluku v Místku. V podvečerních hodinách ještě 14. března německé jednotky překročily hranice, protože chtěly obsadit průmyslově významnou oblast. Když tyto jednotky projížděly kolem Čajánkových kasáren, zahájili na ně českoslovenští vojáci palbu. V prvních okamžicích to byla spontánní reakce. Velitel kasáren generál Pavlík potom zorganizoval obranu, takže došlo asi k půlhodinovému boji. Německé jednotky ztratily podle různých údajů osmnáct mužů a naši vojáci měli dva lehce zraněné. Je to takový symbol, který se často připomíná.
Připomenul bych také boje československých jednotek na Podkarpatské Rusi, které probíhaly v tutéž dobu a v následujících třech dnech. Tehdy se jednotky 12. divize bránily proti útoku maďarské armády, která tam měla podstatně větší přesilu. Po tři dny v podmínkách, které už byly beznadějné, dokázali českoslovenští vojáci odolávat. Část jednotek se pak stáhla na Slovensko, část do Rumunska, někteří příslušníci Stráže obrany státu také do Polska. Je to málo známá epizoda a stojí za to ji připomenout.
Mimochodem co se stalo s vojáky z Místku, když je nakonec Němci porazili?
PH: Byli krátkodobě internováni. Chování německých jednotek vůči vojákům, kteří vlastně kapitulovali na rozkaz svého nadřízeného velitelství, bylo v zásadě korektní. Útoky vůči vojákům byly spíše ze strany místního německého obyvatelstva, ale v podstatě pro ně neměly nějaké osudové následky. Jiná věc je, že velitel obrany generál Pavlík se později zapojil do odboje a zemřel v koncentračním táboře.
Často se hovoří o tom, že jsme tady Němcům všechno nechali – letadla, zbraně atd.?
PH: Naše vojenské zpravodajské složky měly různými kanály informace o tom, že Československo bude patrně kolem 15. března okupováno, že dojde k vojenské akci proti Československu, takže se zvažovaly různé modely.
Je dochováno několik svědectví (ale vždy ve verbální poloze) o tom, co by se mělo dělat: úlet letectva, zničení výzbroje, případně průmyslových nebo zbrojních center. Skutečně však zůstalo jen v poloze určitého projednávání nebo návrhů. Žádné konkrétní kroky s ohledem na různé souvislosti nebyly učiněny.
Pokud se jedná o letectvo, bylo v té době, konkrétně 15. března, velice špatné počasí, takže letectvo ani nemělo možnost vzlétnout. I německá operace byla letecky kryta jen jednotlivým způsobem - přistávaly pouze nezbytné kurýrní letouny.
Podstatný byl také faktor času - vše se odehrálo během několika hodin. Rozhodnutí ze strany prezidenta, vlády a ministerstva národní obrany pak bylo naprosto jednoznačné: Byl vydán rozkaz, že není možné učinit žádné akce, které by znamenaly určité riziko jakýchsi nedozírných následků, které nebyly dále specifikovány.
Ze strany jednotlivých důstojníků jsou dochovány důkazy o různých aktivitách. Například podplukovník Mašín se v ruzyňských kasárnách snažil o nějakou akci, která by znamenala zničení výzbroje, ale nakonec se nic nerealizovalo.
Čili jediná reálná akce byl rozvědčík František Moravec?
SK: To byla asi jediná reálná akce. Vedle toho docházelo k pálení spisů, dokumentů, byť šlo spíš o individuální iniciativy - nebylo to direktivně řízené, a k ukrývání materiálu, který šlo nějakým způsobem zakamuflovat - zbraní, vysílaček a podobných zařízení, která se dají využít pro začátky odbojové činnosti. To se dělo poměrně ve velkém rozsahu, ale jen z míst, odkud zbraně mohly dobře zmizet, jako byly opravny nebo výzkumné ústavy.
Co všechno Moravec odvezl? Vždyť bylo špatné počasí, ale on odletěl.
SK: Létat se dalo, až 15. března se počasí dramaticky změnilo. Němci s tím měli velké problémy, protože v rámci přehlídek chtěli předvádět i letectvo. A co s sebou odvezl Moravec? Především své nejbližší spolupracovníky. Shodou okolností všechny důstojníky, kteří patřili k ofenzivní skupině, to znamená, že řídili agenturní síť. Nebyl tam žádný analytik, ani člověk, který by byl schopen vybudovat radiotelegrafické spojení. Odvezl s sebou také část zpravodajské dokumentace. Odvážel agenturní svazky špičkových agentů, kteří pracovali proti Německu, a samozřejmě ještě další nezbytné pomůcky.
Co udělali okupanti jako první, když nás obsadili a vyhlásili protektorát?
JF: Obsadili klíčová postavení, kasárna, začínali okamžitě přebírat výzbroj československé armády. To, že byla výzbroj předána prakticky do posledního náboje, poslední pušky, pak způsobovalo těžkosti domácímu odboji, protože byl nedostatek zbraní. Nebyla zde taková situace jako například v Polsku, kde se přehnala válka, proběhla fronta a dobyté území bylo v chaosu, takže bylo relativně snadné získat nějaké zbraně. Než se v Polsku konsolidovala nějaká správa, nějakou dobu to trvalo. Kdežto tady Němci převzali plně fungující politickou správu, převzali prakticky kompletně výzbroj.
Jednotlivě docházelo k pokusům o nějaké sabotáže. Třeba tankisté vhazovali cukr do nádrží, aby se motor později zadřel, ale to byly případy, které nemohly předávání výzbroje nijak výrazně ovlivnit.
Hovoří historik Dušan Uhlíř (přepis doplňujícího rozhovoru):
Adolf Hitler velmi dobře věděl, že je schopen československými zbraněmi vyzbrojit 45 divizí na válečných stavech. A to byljeden z hlavních důvodů, proč se Čechy a Morava tak rychle staly z prvního satelitu třetí říše prvním území, které třetí říše zabrala.
Zdůraznil bych zásadní věc. Téměř každý třetí tank, který útočil v roce 1940 na Francii v rychlé šestitýdenní kampani, byl československého původu. Takže jedna třetina německých tanků, která porazila Francii, byla vyrobena v Čechách a na Moravě.
Ruční zbraně nebyly tak prioritní, ale protektorát se stal v tomto ohledu asi jednou z největších muničních továren třetí říše, což je role, kterou hrál až do posledních chvil druhé světové války. Plzeňské Škodovy závody, které se vzápětí po okupaci dostaly do koncernu Hermann-Göring-Werke, se staly druhou největší zbrojovkou třetí říše hned po Kruppových závodech v Essenu.
JF: Nacisté se snažili zpočátku vzbudit zdání, že se nic moc nezměnilo a že i nadále bude mít český národ možnost se nějakým způsobem rozvíjet. Když se podíváte na fotografie z vojenské přehlídky v Praze, vidíte, že tam nadále visí československé prapory. Takže byla snaha přesvědčit veřejnost, že zůstala zachována určitá autonomie.
Mimochodem vojáci měli ještě tři měsíce po okupaci povoleno nosit vojenské stejnokroje. To se projevilo třeba i v pokusech odporu proti nacistům. Například když generál Janoušek dostal doktorát přírodních věd, vzal si na převzetí generálskou uniformu, což byl nepochybně výraz určitého odporu vůči okupantům.
Od pamětníků jsem slyšel, že první, na co se němečtí vojáci vrhli, byly cukrárny?
JF: Byli tím velmi zaskočeni, protože jim důstojníci nepochybně řekli, že zde vládne chaos. Ostatně německá propaganda na stránkách tisku neustále ventilovala zprávy o tom, že se Československo rozpadá, že je zde chaos, zmatek a německá armáda to jede zachránit. Němečtí vojáci proto byli určitě překvapeni, že je zde pořádek, že je zde všechno, zvláště se pak vrhli na cukrovinky a šlehačky. Němečtí vojáci se chovali v zásadě, nemluvím teď o jednotkách SS a SA, slušně, korektně.
Nicméně německé tajné služby tady začaly pracovat okamžitě 15. března?
SK: Působily tady operační skupiny bezpečnostní policie, které od 15. března prováděly preventivní zatýkání po celém území pozdějšího protektorátu. Prováděly to za asistence české policie, četnictva, a zaměřovaly se v podstatě na tři kategorie lidí. První byli ti, kteří byli na seznamech. Před každou operací si totiž bezpečnostní policie zpracovává seznamy lidí, které je nutné zajistit. Dokonce i pokud šlo o britské ostrovy, existoval jmenný seznam lidí, které bylo třeba zatknout. Takhle to probíhalo v Sudetách a stejně to probíhalo u nás i v některých jiných zemích. Byli prostě připraveni na své potenciální odpůrce. Do druhé kategorie patřili exponovaní Židé. A třetí kategorie byli především domácí komunisté, kteří byli zatýkáni za asistence českých policejních složek, protože šlo spíš o rámcové opatření v tom smyslu, že byly vytipovány určité kategorie, a ty byly nějakým způsobem pozatýkány.
Tito lidé potom strávili ve vězení čtrnáct dní, tři neděle, a teprve pak se rozhodovalo o jejich dalším osudu. Někteří byli propuštěni, to se týkalo třeba některých komunistických funkcionářů, a asi na 3 000 lidí byla uvalena ochranná vazba, to znamená, že byli posláni do koncentračních táborů.
Akce proti komunistům byla poměrně masivní?
SK: Jistě, souviselo to právě se seznamy, kterými disponovala okupační správa nebo její bezpečnostní složky. Byly to seznamy, které získali i od českých bezpečnostních složek, takže tam se šlo najisto a patřilo to k jedné z priorit prvních represivních kroků.
A jak se začali chovat vůči Židům? Exponované Židy zajišťovali. Byla speciální protižidovská opatření zavedena hned?
SK: Je nutné říci, že docházelo ke kompetenčním sporům i s protektorátní vládou, protože autonomie byla vyčleněna velmi vágně. Jeden z prvních střetů se týkal právě židovské otázky, kdy z české strany byla snaha o přípravu vlastních protižidovských opatření. Motivy tohoto jednání spočívaly v tom, že protektorátní reprezentace si jasně uvědomovala, že se konfiskace židovského majetku stane jedním z prostředků národnostní politiky a že přijde do německých rukou. Takže tady byla naopak snaha ho zachovat pro ruce české. Nakonec to dopadlo tak, že konfiskační arizační výměry byly značně široké, takže tyto obavy se v podstatě naplnily.
Protižidovská opatření se zaváděla postupně. Samozřejmě záleželo vždy na fázi nacistického režimu. Tato opatření se ještě pořád nesla v rovině získání židovského majetku a dotlačení Židů, pokud to je možné, k vystěhování z říšského území. Samozřejmě později, v létě 1940, přibývala různá nařízení, která zakazovala pohyb Židů na různých místech.To přitom nebyla přímo nařízení okupační moci, ale iniciativy protektorátních úřadů. Tím docházelo k vytváření neviditelného ghetta, to jsou ale záležitosti dalšího vývoje, které vrcholí v září 1941, kdy jsou zavedeny židovské hvězdy.
Čili dramatičnostokupace nebyla taková, aby lidi měli pocit, že se stane nějaké obrovské neštěstí?
JF: Nepochybně. Pro okupanty byl Protektorát Čechy a Morava nesmírně důležitým územím. Byl zde koncentrován vyspělý průmysl, který Hitler pro své další dobyvačné plány potřeboval. Byl si totiž možná už tehdy vědom, že jakmile zaútočí na Francii a Velkou Británii, tyto dvě západní mocnosti odpoví nálety, jejichž cílem se okamžitě stane Porúří, zatímco Čechy a Morava už byla oblast, která byla na hranici nebo za hranicí akčního rádia spojeneckého letectva. Takže bylo v zájmu okupantů udržet zde klid, aby se mohly v klidu vyrábět zbraně pro německou říši a aby jednotky, které byly staženy z fronty, měly kde v klidu odpočívat, aniž se musely obávat nějakých akcí spojeneckého letectva nebo třeba partyzánů. Hustota osídlení, absence hlubokých lesů ani neumožňovaly rozvinout nějaký partyzánský boj, jak tomu bylo třeba na Ukrajině, v Bělorusku nebo v Polsku.
Hovoří pamětnice Božena Uxová (přepis doplňujícího rozhovoru):
Samozřejmě tady byla po březnu stísněná nálada, ale do té doby jsme nepociťovali jako něco zvláštního, co se dělo mezi námi a mezi našimi sousedy Němci.
Kupodivu v Kročehlavech bydlelo víc Němců než v Kladně. Znali jsme se a celkem byly naše vztahy normální. Nikoho nenapadlo, že to může být jinak. Do školy jsem sice s nikým z německé rodiny nechodila, ale zato tady byla hudební výchova atd., takže jsem se stýkala s německými vrstevníky spíš na rovině kulturní - chodili jsme ke stejnému učiteli hudby atd. Samozřejmě bez nějakých otázek, jestli mluvím německy nebo česky. Tehdejší Němci mluvili česky, protože mnoho z nich už se tady narodilo. Takže vzájemné vztahy nebyly nijak napjaté. Pak se to pochopitelně vyhrotilo zastřelením toho německého vojáka. Tím to začalo.
Jak reagovala česká politická scéna? Jak se rozdělila? Byli už od začátku kolaboranti zřetelní? Nebo se snažili lavírovat?
PH: Hlavní moment byl, jakým způsobem reagovat na novou situaci, jak překonat šok a jak najít prostor pro autonomní vývoj, který měl být garantován ve výnosu o zřízení protektorátu. Otázkou také bylo, co má být obsahem autonomního vývoje, jaké budou pozice protektorátní politické reprezentace.
Tendence směřovala k určitému sjednocení národa. Bylo to tak vlastně i vnímáno a vysvětlováno v tisku, že je nutné se semknout. V tomto směru vznikl podstatný koncept, jakým bylo vytvoření jednotné politické organizace, která po různých úvahách dostala označení Národní souručenství a od níž se sliboval jakýsi sebezáchovný, obranný vliv nebo zájem, jak v nových podmínkách veřejně, případně i politicky působit.
Co čeští fašisté? Získali po okupaci oporu?
SK: Nezískali oporu, naopak. Samozřejmě se pokusili o své vlastní akce, kdy přebírali určité úřady, založili jakousi vrcholovou organizaci, Národní výbor, ale v podstatě to byla slepá kolej nejen v této fázi, ale i v dalších obdobích okupace.
Okupační moc se jednoznačně rozhodla pro Háchu, a tohoto rozhodnutí se držela celé svoje období. K. H. Frank to vysvětloval v únoru 1944 ve svém projevu, kdy říkal, že pro ně bylo výhodnější sáhnout na lidi, kteří měli autoritu, a ne na lidi typu Radola Gajdy, kteří byli velmi nepopulární a nedali se k ničemu využít.
Jak se v té době formoval odboj?
JF: 15. březen 1939 byl impuls pro formování domácího i zahraničního odboje. Zahraniční odboj měl vytvořeny podmínky v podobě několika zastupitelských úřadů, které nebyly vydány do rukou Němcům. Týkalo se to vyslanectví ve Varšavě, v Londýně, Paříži, Washingtonu a v Moskvě a několika dalších konzulátů například v Jeruzalémě nebo v Krakově. Tato místa se stala jakýmisi pokračovateli československé státnosti, právní kontinuity, kolem nichž se začínala vytvářet první střediska zahraničního odboje.
S iniciativou vystoupil i bývalý prezident Beneš, který v té době působil na univerzitě v Chicagu. Rozeslal tehdy protestní telegramy představitelům západních mocností, v nichž protestoval proti porušení mnichovské dohody a proti okupaci českých zemí.
Zahraniční odboj se víceméně semkl kolem osoby Edvarda Beneše, i když později nastaly určité spory mezi některými představiteli. Hlavně pak mezi Benešem a Štefanem Osuským, československým vyslancem v Paříži, později byly ještě spory s generálem Prchalou, který se snažil organizovat svou vlastní odbojovou akci v Polsku.
Samozřejmě i v protektorátu se začínaly vytvářet samovolně první odbojové skupiny. Vznikaly víceméně živelně, nebyla zde příliš velká zkušenost s vedením nějakého odboje, jako byla například v Polsku, kde byla tradice konspirace velká (maršálek Piłsudski - velký konspirátor). U nás taková tradice nebyla. Z toho vyplývaly i fatální chyby, kterých se odboj zpočátku dopustil. Hlavně nezakonspirovanost, kdy, jak jsem četl v pamětech jednoho politika, se o odboji povídalo u kafíčka. Tím pádem nebyl pro nacisty problém odboj rychle rozbít.
Z jakých kruhů se rekrutoval český odboj?
SK: Samozřejmě z typicky národních. To znamená v první řadě z armády, kdy základ Obrany národa tvořili důstojníci generálního štábu, elita československé armády vychovaná v dobách první republiky. Ti měli na starosti všechny klíčové funkce, a teprve nad nimi byli generálové.
Pak to byly typické národní spolky jako Sokol nebo Dělnické tělocvičné jednoty. Pokud bychom šli po politickém hledisku, byli to lidé z řad sociální demokracie a národních socialistů, zpočátku i z řad komunistů. Bylo tam relativně malé zastoupení lidí z pravicového spektra, ale to souviselo s tím, že druhá republika, která byla výrazem české tradice, jakýmsi způsobem kontinuálně pokračovala i v protektorátním režimu, pokud šlo o vytváření politických špiček, respektive politické elity. A nakonec v odboji byli i čeští fašisté, i když šlo o jednotlivé osoby, ale jejich činnost je zdokumentovaná a nebyla úplně bezvýznamná.
PH: Významné byly legionářské organizace, což souvisí s tím, že patřily k svorníku první republiky, myšlenkově byly spjaty s první republikou a s tím, co následovalo po okupaci. Takže tam najdeme celou řadu osobností, které později patřily k významným představitelům odboje.
Mluvilo se tady o neznalosti konspirace. Ovšem třeba komunisté měli do jisté míry už v první republice tendence dělat něco konspirativně, za druhé republiky jednoznačně. Takže jejich zkušenost zde byla. Jak fungoval jejich odboj? Potom sice měli problém se smlouvou Molotov - Ribbentrop, ale přesto jejich odboj nemohl být tak slabý?
SK: Měli hlavně svůj tajný aparát. Komunisté se víceméně na tuto situaci připravovali, takže měli k dispozici techniku, dokonce vyškolené radioamatéry, kteří byli schopni udržovat telegrafické spojení. Zpočátku se chovali velice agilně, snažili se spolupracovat s představiteli demokratických stran. Tato spolupráce víceméně vyvrcholila demonstracemi 28. října 1939, které lze do určité míry považovat za jakýsi společný podnik.
Pak ovšem dostali direktivy z Moskvy, jakmile se objevila nová linie, takže se od tohoto proudu odklonili, a naopak celý potenciál, který měli, vyplýtvali na záležitosti, které byly naprosto podružné. Jejich cílem byl boj o sociální zájmy dělnictva, což ještě nějaký význam mělo. Ale ilegální akce typu, že posílali děkovné dopisy k výročí Říjnové revoluce na sovětský konzulát nebo prováděli napůl otevřeně propagandistické akce, velký smysl neměly a vedlo to i ke zbytečným zatčením.
Jak reagovala německá tajná služba a německé bezpečnostní orgány na vznikající odboj?
SK: Jako každá bezpečnostní služba. Snažila se ho eliminovat v zárodcích, ale to bylo těžké, protože Němci neměli zezačátku nějaký výrazný agenturní aparát. Šli proto spíše cestou odstrašujících represivních opatření - když se něco stalo, následovaly represe. Ať šlo třeba o rvačku s vojáky Wehrmachtu v hospodě nebo o skutečné odbojové záležitosti nebo činy odporu, jako byla smutková akce nebo pokusy poškozovat Wehrmacht v Plzni, vždy následovala tvrdá odveta.
Druhá věc je, že začali systematicky budovat svůj agenturní aparát. V první fázi se snažili používat hlavně české fašisty, kteří s nimi chtěli spolupracovat. To však byli lidé, kteří byli svým způsobem známí, respektive nebylo těžké je nějakým způsobem odhalit. Až postupem doby, kdy se jim podařilo získat schopné lidi na svou stranu, zpravidla šlo o zadržené příslušníky odboje, kteří byli zlomeni ke spolupráci, začal být německý agenturní aparát efektivní a začal dohánět odboj. Je to záležitost konce roku 1939 a brzkého jara 1940.
Byla některá velká národní vzepětí: převezení ostatků Karla Hynka Máchy, 28. říjen?
JF: To jsou akce, které nepochybně ukazovaly, že se veřejnost v drtivé většině s tím, co se děje, nevyrovnala. A nebyly to jenom tyto akce, ale i fakt, že se řada vojáků rozhodla odejít do zahraničí a připojit se k zahraničnímu odboji. Záhy po 15. březnu se totiž samozřejmě rozšířily pověsti o tom, že například generál Prchala tvoří armádu v Polsku. Podobně jako za první světové války lidé věřili, že válka brzy vypukne a československé legie znovu vybojují samostatnost pro Československo.
Odešlo několik tisíc lidí. Možná se nám to zdá málo, ale vezmeme-li v úvahu, že dostat se za hranice bylo dosti obtížné, protože hranice byly brzy velmi přísně střeženy, že to znamenalo i odchod do nejistoty a opuštění rodiny, byla to čísla dost vysoká.
Velké zklamání pak bylo, když přišli do zahraničí a zjistili, že žádná taková armáda neexistuje nebo že se teprve budují nějaké zárodky, ale na velmi vratkých základech, a cesta k regulérní armádě je ještě velmi dlouhá.
Traduje se v našem národě, že okupanti hned našli velké množství spolupracovníků, donašečů a agentů. Je to pravda?
SK: Určitě není. S okupanty spolupracovaly pouze špičky českých fašistů, a to ne zdaleka všichni. Čeští fašisté naopak vstoupili do odboje, podíleli se na distribuci časopisu V boj! a vstupovali do Obrany národa. To všechno přišlo později. První reakce na okupaci je odmítavá. Proběhla celá řada spontánních akcí, které to naznačují. Když se podíváme na nábor do Národního souručenství, tak do něho vstoupilo 97procent mužské populace.
Nedá se tedy říct, že tento národ nebo společenství v prvních dnech okupace nějakým způsobem selhalo?
PH: Rozhodně ne. Odmítavý postoj české společnosti byl zřejmý, a pokud byly možnosti v prvních měsících okupace, tak akce pořádané při různých příležitostních - velice početné národní poutě či jiná výročí, která byla vzpomínána a která měla symbolický rozměr, dokumentují, že během okupace skutečně nedošlo ke zlomení páteře českého národa.
Je taková perlička, byť to zní trošku cynicky v souvislosti s okupací. Pamětníci vzpomínali, že naše vláda a orgány nebyly schopny zavést jízdu vpravo, a hned po okupaci to bylo v rámci pořádku nacisty vyřízeno „natošup“?
PH: To je věc, která se v souvislosti s 15. březnem neustále opakuje, že jsme nebyli schopni se dlouhodobě dohodnout například na jízdě vpravo a že to zavedli až Němci. Bývá to tradováno, ale domnívám se, že to není zcela správné.
O jízdě vpravo rozhodla vláda už v listopadu 1938 s účinností od 1. května 1939. Do toho přišel německý vpád a Němci to zavedli podstatně rychleji.
(redakčně kráceno)