Ve středu 27. května 1942 v 10:35 provedli v Praze parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Zpráva o atentátu vyvolala šok i v samotném Berlíně. Vzápětí se však prvotní ohromení změnilo v bezuzdnou zuřivost. Začalo období hrůzovlády, jakou český národ ještě nezažil. S okamžitou platností byl nad celým územím Protektorátu Čechy a Morava vyhlášen civilní výjimečný stav a svou činnost obnovily stanné soudy, které během následujícího měsíce poslaly na smrt 1412 osob, z toho 1181 mužů a 231 žen. Nejbestiálnějšími zločiny, které se na území protektorátu po Heydrichově smrti odehrály, bylo vyhlazení obcí Lidice a Ležáky, které otřáslo celým civilizovaným světem.
65 let od atentátu na Reinharda Heydricha
V těchto dnech si připomínáme 65. výročí jedné z nejvýznamnějších odbojových akcí v našich dějinách - atentát na Reinharda Heydricha. Zároveň však 65. let výročí krvavých represálií, které následovaly a jimž padly za oběť tisíce českých vlastenců. Ony týdny vraždění vstoupily do dějin jako heydrichiáda. A právě ona byla tématem Historického magazínu z 26. května. Moderátor Eduard Stehlík si pozval profesora Jana Kuklíka (JK) z FF Univerzity Karlovy a magistra Vojtěcha Šustka (VŠ) z Archivu hlavního města Prahy.
27. května 1942 byl proveden atentát na Reinharda Heydricha. Co bezprostředně po tom následovalo?
JK: Hned na začátku je třeba připomenout, že určitý díl odpovědnosti za masový teror a velkorazie, které následovaly, nese protektorátní vláda a orgány protektorátní správy. Dokonce při organizování velkorazie v Praze a na dalších místech určitou roli sehrály protektorátní ozbrojené útvary. Není to tak dávno, co se ve Vídni odehrál veliký případ, kdy se poukazovalo na to, že při přípravě provedení lidické akce spolupracovala s nacisty protektorátní policie a četnictvo. Je pravda, že Kurt Daluege, který řídil tyto akce, požádal protektorátní úřady o součinnost ozbrojených útvarů. Ty v tom však figurovaly tak, že se podílely na uzávěrách, které byly nutné, když se prováděla vlastní pročišťovací a vyhledávací akce.
Všichni, kdo shlédli nějaký film o té době, mají jak ve sluchu tak v obraze to, jak vypadala atmosféra na pražských ulicích – hlášení rozhlasu, vylepování plakátů na nárožích atd. Vůbec ona atmosféra strachu a děsu, který tady nastával, je zakódována v obecném povědomí. A onen pětašedesátiletý odstup navíc umožňuje českému historikovi položit si otázku, z jaké části se na tom podíleli Češi sami. Respektive ta část českého národa, která ve svém aktivismu zašla tak daleko, kdy se často aktivní spolupráce změnila v kolaboraci.
Hned v prvních hodinách po atentátu navrhuje Berlín nejrůznější nařízení – zatknout 10 tisíc představitelů inteligence, stovku jich okamžitě popravit a podobné nátlaky. V tuto chvíli je zajímavá osoba Karla Hermanna Franka, který jakoby se Čechů zastával.
JK: Pro Franka je to chvíle, kdy jasně vycítil, že se může stát následovníkem muže, kterého tolik obdivoval. Jeho kalkulace možná směřovaly k tomu, aby se k moci v protektorátu mohl prodrat hned. Za rok a něco se mu to podařilo, když se dostal do funkce německého státního ministra v Protektorátu Čechy a Morava a zároveň převzal funkci vyššího velitele SS a police už nejen pro celý protektorát, ale i pro říšskou župu Sudety. Jeho taktický záměr vycházel z toho, že právě on chtěl být dědicem Heydricha.
Takže když nedoporučoval Hitlerovi provádět masové popravy, protože by to změnilo poměry v protektorátu, tak nechtěl chránit Čechy?
JK: Chtěl jen pokračovat v politice, která klasicky vycházela z toho, jak má vypadat míra teroru. Teror má působit, aby zastrašil, vytvořil onu dusivou atmosféru, ale má ponechat jisté východisko: Vy, co budete loajálně s Říší spolupracovat, máte šanci.
VŠ: Frank si také uvědomoval, že pokud Němci represe přeženou, tak vyspělou, hospodářsky velmi produktivní českou společnost úplně rozbijí. Hrozila by pak situace, která byla v Polsku, Srbsku nebo na územích bývalého Sovětského svazu, kde už se nevyrábělo. Na těchto územích probíhaly boje a Němci z nich vytěžili relativně málo – maximálně otrocké pracovní síly.
Rozjely se masové popravy. Na kterých místech v protektorátu se za stanného práva popravovalo?
VŠ: Obnovené stanné soudy byly otevřeny při vedoucích úřadovnách německé tajné státní policie, které byly v Praze a Brně, a byly složeny z vyšších úředníků dotyčných úřadoven. Na základě informací, které dostávaly dálnopisem, telegramem nebo telefonicky potvrzovaly administrativně rozsudky smrti.
Popravy zastřelením prováděli Němci na řadě popravišť. Známá jsou popraviště v Praze v Kobylisích a na Kounicových kolejích v Brně, ale popraviště byla i u Plzně ve Vejprnicích v pískovém lomu nebo v Lubech u Klatov ve Spáleném lese, dalším poměrně známým místem je Zámeček u Pardubic.
K rozsudkům v přítomnosti obžalovaných nedocházelo?
VŠ: V Brně, pokud si na to udělali čas, přivedli odsouzence do zasedací síně právnické fakulty, kde proběhlo formální soudní řízení, tam si odsouzení vyslechli, z čeho jsou obviněni a že budou popraveni. Byli při popravách dokonce tak důslední, že pokud čeští vlastenci byli židovského původu, tak nebyli zastřeleni, ale oběšeni. V Čechách to bylo tak, že si dotyčná služebna nechala pouze dálnopisem schválit rozsudek smrti.
Vedle vraždění a masového zatýkání probíhají aktivistická shromáždění. O co vlastně šlo?
JK: Reakci protektorátních struktur musíme rozdělit na dvě části. První reakce byla okamžitá: v sobotu 30. května promluvil státní prezident do rozhlasu, po něm následovalo prohlášení vlády. Druhá část reakce nastala po Heydrichově smrti, protože Heydrich zemřel až čtyři a půl dne po atentátu. A právě jeho definitivní odchod ještě vystupňoval tlak na protektorátní orgány. Pak následovaly právě tyto srazy.
Číst dobový tisk a původní texty různých prohlášení z těchto shromáždění (vynikajícím pramenem je kniha V hodině dvanácté, kde jsou všechny tehdejší projevy publikovány) je velice důležité, abychom si udělali názor na naše národní morální zdraví. Tato shromáždění proběhla v Praze, Brně, Plzni, Ostravě, Táboře, Olomouci. Byla organizována nejen místně, ale i profesně, aby tam byli železničáři, poštovní zaměstnanci, úředníci, ale i příslušníci inteligence. Nakonec to vyvrcholilo asi nejotřesnějším shromážděním pod sochou svatého Václava.
Zmínil bych shromáždění, které se týkalo umělců: V Národním divadle se sešli herci, zpěváci, hudebníci – kulturní elita tehdejší společnosti. Úvodní projev měl ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. Očekávat to, co řekne Moravec, který navázal na to, co už řekl státní prezident: Beneš nepřítel národa číslo jedna, exilová vláda vaše zhouba atd., by se dopředu asi dalo. Co ovšem pronesla ústa reprezentace českých umělců je jiná záležitost. Existuje spousta svědectví, která dopodrobna líčí, jakým způsobem se shromážděním manipulovalo, aby tam umělci vůbec přišli. Je zde ovšem dimenze, kterou musí mít historik na mysli: když se díváte na snímky z tohoto shromáždění, tak s hrůzou nacházíte stejné tváře, které se objeví na podobném shromáždění při odsouzení Charty 77.
Po těchto všech shromážděních následovalo ono „slavné“ shromáždění na Václavském náměstí. Na dokumentárních snímcích je vidět, jak pod sochou patrona českých zemí tisíce lidí pozdravem Heil Hitler reaguje na tento kolaborační projev. Zajímavé je dát si tu práci a vysledovat, jak to bylo zmanipulováno, aby to takto dokonale vypadalo. Protektorátní státní správa svolala totiž do Lucerny setkání starostů obcí, kterých bylo v protektorátu kolem pěti tisíc. Toto setkání skončilo výzvou, že právě oni nastoupí do prvních řad. Oni tak vytvořili základnu, ze které se potom ozval démon souhlasu vyjadřovaný oním oficiálním pozdravem. Chci tím naznačit, že manipulování protektorátní částí ve prospěch záměru, je důležité, když se chcete dobrat k anatomii totality – jak se to v té totalitě vlastně dělá.
Vedle těch, kteří se rozhodli s nacisty spolupracovat, byla řada rodin, které parašutistům z Velké Británie poskytly bezpečný úkryt, čímž riskovaly vlastní životy. O tom, že tuto pomoc bylo třeba utajit nejen před gestapem, ale paradoxně i před vlastními dětmi, svědčí vzpomínka historika Jiřího Vančury, kterému tehdy bylo třináct let (přepis doplňující reportáže).
Tenkrát jsme bydleli v bytě, který se sestával z kuchyně a jednoho pokoje, a bylo nás tam pět. To znamená, že u nás nebydlel, ale otec mu nějaké bydlení sehnal - jestli to trvalo den nebo déle, nevím. Že to byl Opálka jsem věděl podle jména, což by nic samo o sobě neznamenalo, ale když jsem pak viděl fotografii, tak to byl skutečně on – Adolf Opálka. Jednou byl u nás v neděli na obědě. Otec řekl, že přijde jeden kolega, který se jmenuje Král. Od prvního pohledu to byl urostlý, vysoký, kultivovaný, zajímavý člověk. Když od nás odcházel, tak šel na úplně jinou stranu s tím, že má něco v jisté části Radotína, což byl nesmysl, pokud by nešel do Prahy pěšky.
Nežili jsme nějaký rušný život – neexistovala televize atd., takže každá byť drobná událost zůstane v paměti. Tehdy jsem chodil do gymnázia v Resslově ulici a na oběd jsem občas zašel k otci. Viděl jsem tam vylepený interní telefonní seznam, tak jsem si ho prohlížel. Najednou jsem viděl jméno Král, zeptal jsem se tedy, jestli to je onen kolega, co byl u nás na obědě. Tatínek řekl pouze strohé ne. Teprve dodatečně jsem si uvědomil, že se v ten moment ulekl.
Co to bylo za rodiny, které parašutistům pomáhaly? Šlo o strašlivě nebezpečnou záležitost.
VŠ: Předeslal bych, že všichni lidé, kteří po teroru prvního stanného práva poskytovali úkryt a podporu parašutistům, dobře věděli, co riskují. Možná někteří nedohlédli, že Němci zajdou tak daleko, že budou vraždit i děti.
Podporovatelé parašutistů se rekrutovali z různých vrstev společnosti. Bylo mezi nimi mnoho Sokolů a bývalých legionářů, naprostá většina těchto lidí měla dobré sociální a rodinné zázemí, častokrát to bývaly mnohočetné rodiny, šlo nejednou i o lidi, kteří byli dobře materiálně situováni. Mnoho z nich také patřilo k inteligenci – byli to lékaři, lidé s akademickými tituly… Byla mezi nimi například známá herečka Anna Letenská a její muž Vladislav Čaloun. Právě v případě Vladislava Čalouna nemohlo gestapo pochopit, proč riskoval svůj život, když se mu tak dobře vedlo.
Asi největšími zločiny heydrichiády jsou vyvraždění obcí Lidic a Ležáky. Měly tyto obce s atentátem vůbec něco společného? Jaký byl mezinárodní ohlas těchto zločinů?
JK: Pokud jde o Lidice, tak celá záležitost byla vyfabrikována. Mimo jiné hlavní důvod byl v tom, že hledání pachatelů atentátu už bylo tak dlouhé, že ti, co měli odpovědnost za organizování odvetných akcí, podléhali nervozitě a museli Vůdci něco předložit. Oni stejně o celé záležitosti věděli, jak to bylo, ale spustili to, protože to potřebovali. Z mezinárodního válečného práva byl ohlas Lidic dán tím, že bezprostřední účast na atentátu byla nedokazatelná. Právě to vyvolalo takový otřes, který zachvátil Severní i Jižní Ameriku, o Evropě nemluvě. U Ležáků byl malý rozdíl v tom, že radista Potůček tam skutečně byl a vysílal.
Není z tohoto hlediska bez zajímavosti, proč se Lidice a Ležáky vždy spojovaly, ale proč je symbol, memento Lidic z mezinárodního hlediska zachováno dodnes. Sami události atentátu a vyvrcholení perzekuce otřáslo světovým veřejným míněním. Ale pro československou věc, jak se tehdy říkalo, bylo rozhodující, co to udělalo s veřejným míněním a oficiálními politickými stanovisky hlavních spojenců. To, co se tady odehrálo, otevíralo možnost československé věci definitivně dovést do konce snahu mezinárodně právně a politicky zajistit obnovu a existenci Československé republiky. Jde o klíčovou záležitost.
V souvislosti s atentátem a událostmi, které následovaly, můžeme slyšet, že jsme byli národem udavačů – bylo tisíce různých oznámení. Bylo tomu skutečně tak?
VŠ: K heydrichiádě jsem viděl opravdu hodně dokumentů gestapa a Sicherheitsdienstu, což byla výzvědná služba SS. V nich si sami Němci stěžovali, že se v Čechách málo udává. To pověstné české udavačství, je propagandistické klišé, se kterým se začalo za protektorátu. Protože ve stejné době, kdy si gestapo stěžuje na nedostatek udavačů, zároveň děkuje na stránkách novin za vzornou spolupráci našich občanů. Toto propagandistické klišé se omílá do dnešních dnů, ale já ho považuji za nepravdivé.
Udavačství samozřejmě existovalo. Nedávno jsem četl odbornou studii od archivářky Lucie Jarkovské o retribuci ve východních Čechách, která se zabývala tím, kdo udavači byli – většinou šlo o lidi s kriminální minulostí.
Jedna z klíčových věcí je, že díky atentátu došlo k oduznání mnichovské dohody. Je to skutečně tak?
JK: To je záležitost, která je v každé dobré učebnici mezinárodního práva. Stejně jako je tam mnichovská dohoda jako příklad dohody vnucené pod nátlakem, tak tam najdete alespoň v náznaku onen proces oduznání mnichovské dohody. Pátého srpna přichází oduznání dohody od Velká Británie. Jiné oduznání přišlo od de Gaulla, které bylo pro československou věc příznivější. Nakonec se Československo dočkalo oduznání i od italské vlády, které bylo také velmi vstřícné.
(redakčně kráceno)