Na začátku dvacátého století napsal britský generál Robert Baden-Powell příručku Základy průzkumnictví. Byla sice určena vojákům, ale získala si oblibu i mezi mladými chlapci. Baden-Powell vystoupil z armády a stal se prvním světovým skautským náčelníkem. Skauting se šířil rychle do světa. Do českých zemí se dostal v roce 1911, kde získal tradiční název Junák. Dnes tato organizace čítá na 46 tisíc členů.K nezávislým institucím, které se minulý režim snažil vymítit z národního povědomí, patřil i skaut, jenž letos v Praze oslavil 100 let své existence. Na jeho zakladatele a osudy ve vírech dvacátého století se ve studiu Historického magazínu z 12. května ptal František Novotný skautských historiků Václava Noska (VN) zvaného Windy a Miroslava Kopty (MK) s přezdívkou Orel.
100 let od vzniku skautingu
Připomeňme si zakladatele světového skautingu a také událost, od které se odvíjí ono stoleté výročí.
VN: Stoleté výročí oslavíme až 1. srpna, protože 1. srpna zatroubil Baden-Powell na roh antilopy kudu, čímž zahájil první tábor, od kterého datujeme skauting.
Baden-Powell byl britský důstojník. V angličtině slovo scout znamená zvěd, průzkumník. Neměla to být nějaká paravojenská organizace britského impéria?
VN: On sice byl od mlada celoživotní voják, ale vždy se snažil o to, aby chlapecký skauting byl přirozený, aby tam nebyl žádný vojenský dril a aby poslouchání požadavků skautských náčelníku bylo dobrovolné. Baden-Powell vojenský dril nesnášel.
Proč se skauting tak rychle ujal po celém světě? Které další osobnosti se zasloužily o jeho rozšíření?
MK: Včera, dnes i zítra bude mládež přitahovat určitá forma dobrodružství. V tehdejší době každý mladý člověk vzhlížel k vojenství, armádě jako k něčemu, co je zajímavé, dobrodružné atd. Toto byl jeden z motivů. Baden-Powellova příručka, která učila vojáky, jakým způsobem se mají chovat v přírodě, jak se chovat v cizím prostředí atd., se mezi mládeží stala jakýmsi vodítkem, průvodcem na dobrodružnou cestu.
S tím souvisí i to, že se k nám pověst o rozvoji skautingu dostala poměrně brzo. Vedle profesora Svojsíka, který Anglii navštívil, zde byla celá řada představitelů z bývalého Sokola a dokonce i z řad vědeckých kruhů, kteří se myšlenky skautingu chopili. Například profesor Čada, který o skautingu publikoval řadu článků, kde říkal, že toto je něco nového pro mládež. Vzhledem k tomu, že náš národ bojoval o určitou emancipaci v rámci Rakouska-Uherska, tak se skauting stal zájmem části české inteligence a některých představitelů Sokola. Proto profesor Svojsík odjíždí do Anglie a po svém návratu spouští lavinu skautingu i u nás.
Mohl byste přiblížit osobnost profesora Svojsíka? Kdy se v Českých zemích konal první skautský tábor?
VN: Antonín Benjamin Svojsík byl tělem i duší vlastenec a jeho kariéra by byla závratná, i kdyby se nestal skautem. On se totiž v mládí stal nejen oblíbeným učitelem tělocviku, ale byl také zpěvák. Založil pěvecké kvarteto, s kterým dvakrát objel celý svět. Protože pracoval s mládeží, tak se zajímal o to, jak se kde k mládeži přistupuje. Proto se vydal v roce 1911 do Anglie, aby se na skauty podíval - jak to vlastně vypadá. Strávil s nimi dva dny a vrátil se tak nadšen, že okamžitě začal pracovat na propagaci skautingu u nás. Protože byl nadšený člen Sokola, snažil se prvky skautingu dostat do výchovného programu Sokola pro děti ve věku 10 – 15 let.
Pokud jde o první tábor: Z Anglie se vrátil až v průběhu prázdnin, takže v roce 1911 šlo o první krůčky. Na podzim začal publikovat první články. 1. února 1912 vyšla příručka Český skaut, což byla jakási cestovní zpráva o tom, co v Anglii viděl. Z ní je vidět, že okamžitě pochopil, co to skauting je a co může mládeži dát. V roce 1912 už se vypravil se svými žáky žižkovské reálky pěšky s dvoukolákem, na kterém měli naloženo všechno vybavení, až do Vorlovských lesů, což je za Humpolcem, asi 100 kilometrů od Prahy. Tam se konal skutečně první skautský tábor u nás.
Čeští skauti si říkají junáci, ten název také vymyslel profesor Svojsík?
VN: Ne, nevymyslel. V příručce Český skaut nenaleznete slova jako junák nebo junáctví. On měl takovou snahu, jestli bychom se neměli jmenovat Chodové, protože vrcholilo národní obrození, tak se zoufale hledal podobný název (Poláci mají harcerzy, Maďaři cserkeszy atd.). Až přišel Svojsíkův kolega z žižkovské reálky profesor Bílý, který řekl, že přece existuje krásné slovanské jméno junák, které vyjadřuje mladého krásného silného jinocha, tak proč si tak neříkat. Okamžitě se to ujalo. Krátce na to 1. května vyšla základní bible, která už se jmenovala Základy junáctví.
Během převratu na podzim roku 1918 se skauti podíleli na založení republiky a vytvořili tehdy skautskou poštu, která v revoluční době zajistila spolehlivé předávání zásilek. Říká se, že první republika byla zlatou érou českého skautingu. Je to pravda, anebo měla i tato růže nějaké trny?
MK: Řekl bych, že to pravda je. V období převratu byl vznik skautské pošty velkým impulsem k šíření myšlenky skautingu. První republika se zrodila v určitých zmatcích - byl zde silný revoluční elán, otázkou ovšem bylo jakým směrem se bude ubírat. Začalo se hovořit o tom, jaké jsou duchovní základy skautingu, jeho kořeny zásad a programu. Postaveno to bylo tak, že Anglie je konzervativní společnost, která má jiné základy. A my stojíme na základech obrozenectví, které je všeobčanské tak trochu po vzoru francouzské revoluce. Tyto principy se dostávaly do povědomí a způsobovaly určité spory. Nakonec to vedlo k tomu, že se skautské hnutí podle těchto principů začalo dělit.
Baden-Powellův princip byl určen zásadou: „Služba bohu a králi.“ Hned zavládla diskuze, jestli tento princip uznávat, neboť krále nemáme – jsme republika. Navíc šlo o ten duchovní obsah, protože v tehdejší době převládala nálada držet se co nejdále od Říma, od náboženství. I když se dnes často zapomíná, že hlavní Masarykova zásada byla: „Ježíš, ne César.“ Byl to však takový kvas, který způsobil to, že se zde vytvořily dva, tři proudy. Jeden byl ryze občanský. Další byl víceméně podporovaný křesťany a katolíky (homogenní oddíly). Dostávalo to však i politický rozměr, takže tady byli Baden-Powellovi skauti, Švehlovi skauti se zaměřením podle různých politických proudů, které se preferovaly v začátcích první republiky.
Tento stav trval až do období státní krize v roce 1938. V té době byl vytvořen Svaz skautů, kde byl Svojsík víceméně všemi uznán za hlavu skautského hnutí. Dokonce i komunisté si vytvořili svůj Svaz proletářské výchovy (komunističtí skauti) a nikomu to nevadilo, protože si říkali, že jsme demokratický stát s politickou pluralitou. Zkrátka se to považovalo za přirozenou věc.
O tom, jaké to bylo být skautem za první republiky a zúčastnit se tehdejšího světového jamboree (velké skautské setkání na národní či mezinárodní úrovni) vypráví Jaromír Klika, člen slavného 5. oddílu vodních skautů (přepis televizního rozhovoru):
Když jsem jeli do Holandska jako skautská výprava, tak jsme nesměli jet v kroji, ty jsme si směli vzít na sebe až v Holandsku. Celou cestu nás kontrolovali gestapáci. V Holandsku se tenkrát odehrávalo V. světové jamboree, kterého se zúčastnilo skoro třicet tisíc lidí z celého světa. Stojí za zmínku, že jsme byli jediný oddíl, který byl pozván jako celek k holandské královně Vilémině, která byla jakýmsi protektorem celého jamboree, bylo to pro nás jakési vyznamenání. Vedle našeho tábora byl tábor švédských skautů, jejichž náčelníkem byl švédský princ. Dodnes je pro mne dost podivné, že k nám chodil jako obyčejný bratr skaut bez jakékoli ochrany. Rád si k nám přišel poslechnout a zatančit na poštorenskou kapelu z Moravy.
Naším rodinným přítelem byl profesor Charvát, který byl svého času starostou Junáka. Profesor Charvát byl za války zatčen a zavřen. O tom se nějakou cestou dozvěděl švédský princ, který se s ním znal právě z onoho jamboree. Švédský princ tak poslal žádost Hitlerovi, aby propustili profesora Charváta. Hitler profesora Charváta opravdu propustil a možná mu tím zachránil život.
Je trošku zajímavé, že s profesorem Charvátem byl propuštěn jakýsi redaktor téhož jména. Ten se doslechl, že gestapáci se báli zeptat Hitlera, o kterého Charváta jde, a pustili je oba dva.
Jak vypadal obyčejný skautský rok?
VN: Ten se od počátků do dneška nemění. Je to práce po celý rok, která vyvrcholí táborem. Jde o každotýdenní schůzky, družinovky. Družina je základní článek skautské výchovy. Bývávalo to tak, že se každý víkend (tenkrát až od soboty odpoledne) vyráželo na krátké výpravy za město, kde se pořádaly nějaké hry. Chodilo se ovšem i do divadla nebo kina. Děti byly hodně pospolu a byly hrdé, že jsou členy družiny, za kterou se draly. Pořádaly se velikonoční robinsonády, výpravy. Když byly kratší prázdniny, tak se také vyráželo ven. Vše spělo k tomu, že se o velkých prázdninách jezdilo na tábory. Dlužno říci, že dnešní tábory jsou málokdy více a zaplaťpánbůh málokdy méně než čtrnáctidenní. Tehdy se běžně odjíždělo na čtyři až pět týdnů, ale byly i takové oddíly, které tábořily celé prázdniny.
Jenže pak skončila první republika, přišel rok 1938, vznikla druhá republika. Ale ještě před tím byly problémy v Sudetách, kde došlo k několika pokusům o povstání. Jak se do víru této doby zapojili skauti?
MK: Skauti krásně ukázali, jak naplňují svůj slib a zákon v tom smyslu, že se dali plně k dispozici republice. A v krizové době let 1938 a 39 jsou všude, kde jich je třeba – pomoc uprchlíkům a ozbrojeným složkám, pořadatelská služba atd. Skauti dokázali naplnit slib a zákon, tak jak slibovali.
Do dějin antifašistického odboje se významně zapsala i skautská Zpravodajská brigáda. Mezi její organizátory patřil i Dr.Jaromír Klika, dnes předseda historické skupiny Zpravodajské brigády (přepis televizního rozhovoru):
Dostali jsme příkaz nedělat tvrdý odboj, ale posílat zprávy. Anglická centrála pro vojenské zprávy získala během války z těchto oblastí 75 tisíc zpráv, z toho naše skupina dodala 8 – 9 tisíc zpráv a při tom ještě cvičila a tak. Zázrakem je, že nikdo z nás nebyl za celou dobu zatčen a vyslýchán gestapem. Přičítám to tomu, že jsme vybírali většinou hochy, kteří měli z velké části skautskou výchovu - na které byl spoleh.
Mezi jedny z nejzávažnějších zpráv, které jsme na konci války dodali, patřily zprávy o tom, že se u nás vyrábí součástky na nové dálkové střely V-1 a V-2. Pochopitelně jsme se účastnili květnových událostí, kde jsme slavili úspěchy. Například Karel Rohlíček, který dnes žije v Kanadě, zničil panzerfaustem první německý tank na Staroměstském náměstí.
Ani po skončení druhé světové války neměl český skauting pokoj. Po komunistickém puči v únoru 1948 byla skautská organizace zakázána. V roce 1968 došlo k pokusu o obnovu, ale sovětská okupace jej opět zmařila a zákaz se v roce 1970 opakoval. Jak se komunisté stavěli ke skautingu v onom mezidobí let 1945 – 47?
MK: Komunisté na to šli dvoukolejně. Na jedné straně infiltrovali členy své strany do skautské organizace. Na straně druhé už na podzim roku 1945 státní bezpečnostní složky založily objektový svazek Junák, který shromažďoval veškeré informace a mapoval celé prostředí skautské organizace - snažily se ze státně-bezpečnostního hlediska mít celou organizaci pod dohledem. Tento stav trval až do roku 1948. Na toto téma existuje brožura Skauti v dokumentech Státní bezpečnosti, kde jsou publikovány dokumenty z období let 1945 až 48.
Komunistická strana navíc ovlivňovala skautské hnutí prostřednictvím Komise mládeže, kde byli členy vedle stranických aparátčíků někteří členové Junáka, kteří byli v komunistické straně. Ti dostali v podstatě stranický úkol v organizaci působit a ovlivňovat ji. Faktem je, že došlo k celé řadě střetů mezi skauty a vyvrcholilo to krizí s přípravou II. junáckého sněmu, který měl být ve Zlíně v roce 1948, ale ke kterému nedošlo. Komunisté totiž v únoru 1948 rozpustili vedení skautské organizace a dosadili takzvaný akční výbor Junáka.
Když 8. ledna 1941 Baden-Powell zemřel, zůstal po něm dopis s touto větou: „Pokuste se opustit tento svět trochu lepší, než jaký jste jej našli.“ To je výzva nejen pro skauty, ale pro nás pro všechny.
(redakčně kráceno)