Pod budovou Národního muzea běží normální život Václavského náměstí, jako by se tento prostor častokrát nestal magickým centrem dějin města i země nebo alespoň jevištěm významných událostí, jako když tu před 70 lety projížděla rakev s tělem Tomáše Garriguea Masaryka. Pořad Historie.cs z 10. září byl věnován osobnosti prvního prezidenta Československé republiky, Tomáši Garrigue Masarykovi. Spoluautor pořadu Vladimír Kučera si k tématu pozval historiky Jaroslava Opata (JO), Luboše Velka (LV) a právníka Vojtěcha Cepla (VC).
Tomáš Garrigue Masaryk – prezident na trůnu
Zaujala mne jedna věc, a to nejenže se zpívají jeho oblíbené písně, ale že o něm i některé písně vznikly. Zrovna nedávno jsem slyšel v hospodě, jak si tam lidi zpívají při kytaře Masaryk nás svolává.
Co pro vás osobně znamená Masaryk? A co si myslíte, že zanechal v této zemi nesmazatelného?
JO: Pro mě znamenal velice mnoho v letech normalizace. V jeho životě a práci jsem objevil něco, co bych si dovolil nazvat východiskem z oné zlé situace. Ale když sedíme a vzpomínáme v souvislosti se 70. výročím Masarykova skonu, bylo by dobré říct, co si on sám ve zralém věku myslel o sobě. Velice hezky to řekl Karlu Čapkovi v Hovorech: Prostě v zralém věku nenacházím pro sebe ni žádného jiného mravního zákona, ani jiného vztahu k bližnímu, k národu a světu, než v jakém je řídili předtím.
Pak vzpomíná na léta studentská, chudý student, pak učitel, nepohodlný kritik. Hodnoty, které vyzvedl, byly víra v humanitu a demokracii, hledání a nalézání pravdy a mravní a náboženský příkaz lásky k člověku.
V jeho knize Světová revoluce, to jsou vlastně také memoáry, popisuje, že když se vracel z Ameriky po válce v roce 1918 domů, myslel jen na svoji zodpovědnost k národu, státu, který ho postavil, než se vrátil, do čela. Když pak přijel do Horního Dvořiště, a odtud přejížděl vlakem pomalu do Prahy, tak na každé zastávce mluvil o nutnosti pracovat pro stát poctivě, trvale, svědomitě atd.
Mně se tyto věci pak propojily s tím, co jsem mohl číst v archivu. Jako jednatřicetiletý si dělal deníkové zápisy. Jeden zápis zní: Závidím lidem, kteří mohou psát inkoustem. Já píši každou patálii krví srdce.
Přemýšlení o těchto věcech mě vede k tomu, že Masaryk opravdu v celém životě cítil zodpovědnost za své konání, jednání, vztah k bližnímu, k národu, ke světu, a to je vlastně obsah jeho života.
VC: Skutečná federace národů nastane, až národové budou volni a sami se spojí. K tomu směřuje vývoj Evropy - docela aktuální sto let stará myšlenka svědčí o Masarykově vizi do budoucnosti, a to je nejcennější vlastnost pro každého zakladatele státu. Rozhled, odstup, světovost, překonání našeho nekonečně silného provincionalismu.
Kromě morálního profilu, který každý píše svým životem, obdivuji u Masaryka intelektuální vlastnosti, světovost, rozhled. Je to jeden z Čechů, který první pochopil význam Spojených států jako nejsvobodnější demokratické země.
LV: Když jsem po roce 1989 přišel na fakultu, začal jsem se zabývat 19. stoletím a pochopitelně i dobou první republiky, kterou považuji daleko více za dobu, která je pokračováním 19. století. Za dobu, která má mnohem více společného s 19. stoletím než s tím, co se tady dělo po roce 1945. V tom je Masaryk integrujícím článkem, který spojuje staré Rakousko s dobou často adorované, zbožňované první republiky.
Masaryk je člověk, kterému se podařilo něco naprosto mimořádného. Těžko budeme hledat nejen v našich dějinách, ale i v dějinách ostatních národů někoho, komu by se podařil takový cíl (vytvoření státu) v situaci, kdy je vlastně jediný, kdo stát předchozí, staletí trvající, dokáže zbořit.
Takže Masaryk má tuto aureolu. Zároveň je to ale pro mě i člověk, který dokáže jít velmi houževnatě za svou představou, za svými ideály a neohlíží se napravo, nalevo, neohlíží se kolikrát ani na vlastní rodinu. Jde za svým cílem, o kterém si myslí, že je správný, o kterém je přesvědčen, že je nejlepší.
O Tomáši Garrigue Masarykovi hovoří prezident republiky Václav Klaus (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na Masaryka je třeba se dívat opravdu velmi široce. On není jednou osobou. On byl jednou osobou do první světové války, kdy odehrál v naší zemi úžasnou roli, nevím, jestli úplně doceněnou. Úplně něco jiného je budování státu, kdy se zásadním způsobem zasloužil o stát. A třetí věc je jeho vlastní prezidentování. To jsou tři životopisy, o všem by se daly psát knihy, o všem by se dalo dlouze diskutovat.
Není pochyb o tom, že jeho role byla zcela unikátní, neopakovatelná v tom druhém. Vytvořit, vydupat ze země úplně novou zemi se nikomu podruhé nepodaří. V tom byl originální, neopakovatelný. Díky tomu není pochyb o tom, že je největší osobností 20. století, kterou naše země měla, a není ho dokonce ani s kým srovnávat.
O Masarykově vztahu k republikanismu a monarchismu hovoří historik Petr Placák (přepis doplňujícího rozhovoru):
28. října nebyla vyhlášena republika, ale československý stát, protože v té době se ještě nevědělo, jestli to bude republika nebo monarchie. A to, že nakonec vznikla republika, bylo výsledkem toho, jak se situace vyvinula až v samém závěru války.
Forma byla vyhlášena republikánská, ale Tomáš Garrigue Masaryk v ní fungoval dál jako monarcha. Všechny vnější atributy pro prezidentský úřad převzal Masaryk z monarchie. Především to, že si za své sídlo vybral Pražský hrad jako tradiční sídlo českých králů, že jezdil na koni, interview tisku dával jen pomálu. Z jeho strany to nebyla nějaká ješitnost, ale dělal to záměrně z politický důvodů ke stabilizaci nově vyhlášené republiky. Tyto monarchistické prvky se nelíbí intelektuálům, ale líbí se lidovým vrstvám. Stejně jako ve Velké Británii, kde má královna největší popularitu mezi dělnictvem a lidovými vrstvami, přijímali tyto monarchistické prvky s nadšením i lidé u nás.
Dozvěděl jsem se, že Masaryk nebyl od začátku tak zaujatý republikán. Dokonce přemýšlel o tom, že by monarchie mohla zůstat, případně vytvořit nějakou novou. Jak to vlastně bylo?
JO: Myslím, že ve filozofickém slova smyslu republikánem a především demokratem byl, ale narážíte na jeden problém, který byl zajímavý v historiografii, v reálných dějinách. On nebyl nepřítelem Rakousko-Uherska jako státu, nechtěl ho rozbíjet. O tom existuje celá řada dokladů. Naopak proti proudům, které se v české společnosti objevovaly, proti Vídni, proti monarchii, koketování s Ruskem, s carismem opakovaně několikrát vystoupil a tvrdě je odmítal jako nerozumné, falešné, scestné.
Pro sebe jsem si vytvořil takovou tezi, že byl uvnitř Rakouska programově antiseparatista, ale současně vždycky zdůrazňoval potřebu Rakousko reformovat, sbližovat národy, sbližovat sociální skupiny, řešit sociální problémy. To je u něj přítomno pořád a jistý zvrat, změnu v jeho postoji k Rakousku přivodil až fakt války.
Když monarchie podporovaná Berlínem začala válku, ocitl se Masaryk ve vážné situaci a uvažuje, jak teď z války ven. Je trošku zjednodušení, když bychom chtěli tvrdit, že to bylo hned od srpna nebo září 1914, kdy válka začala. To zpochybňuje skutečnost, že když odjížděl s dcerou Olgou přes Řím do Švýcarska, chtěl se vrátit. Teprve na varování přátel z kruhů Mafie, kteří měli informace z Vídně, že kdyby se vracel, že bude na hranicích zatčen, svůj návrat zruší. Edvard Beneš se za ním dokonce rozjel a o tomto ho informoval.
Na základě tohoto detailu nesmírně důležitého pro vývoj Masarykova vztahu k monarchii, se Masaryk rozhodl zůstat a začal se připravovat na boj. Pokračuje však jeho filozoficko-etická politická orientace na demokratická východiska ze světové krize. Čili měl pocit, že Rakousko-Uhersko selhalo v demokratické pozici tím, že válkou začalo řešit problém po atentátu na Ferdinanda. To považoval za falešné, nebezpečné pro svět a přijal to jako vyhlášení boje i pro sebe.
PV: Až tak si nemyslím, že rozhodnutí Masaryka jít proti Rakousku souviselo s nějakým dlouhodobým selháváním snah o jeho demokratizaci. Jsou tam trochu jiné fenomény, které lze vztáhnout nejen na Masaryka, ale na celou českou společnost, respektive její politickou elitu. V Rakousku, které se kolem roku 1860 stalo definitivně parlamentním, konstitučním státem, je česká politika v opozici, kde má státoprávní cíl - obnovení samostatného historického českého státu v rámci Rakousko-Uherska.
Čeští politikové se o to snažili 50 let, ale nedařilo se jim to. Oni se k cíli, který si stanovili už v roce 1848, nepřibližují, naopak se mu neustále vzdalují a jejich požadavky se neustále minimalizují. Jsem přesvědčen, byť nejsem psycholog, že za těch 50 let v českém politickém vědomí musel vzniknout silný pocit frustrace.
Dnes víme, že česká společnost v 19. století prožívá obrovský boom. Je to společnost, která se rozvíjí ekonomicky, sociálně a kulturně. Kolem roku 1900 tady máme společnost, která má všechny atributy moderního evropského národa. Chybí pouze jediné, a to je vlastní stát - politické dovršení vývoje. Jinak je ve všech ostatních parametrech srovnatelná s Němci, Francouzi i ostatními malými národy.
Masaryk to jako prozíravý politik pochopil, ale politici toho nemůžou dosáhnout. Najednou se objeví první válka. Už v 70. letech 19. století existovalo cosi, čemu říkali katastrofický scénář - řešení české otázky, českého státu v situaci, kdy bude Rakousko zahnáno do kouta, kdy třeba prohraje válku nebo se dostane do nějakého vleklého konfliktu. Právě v této situaci by se mělo podařit prosadit českou kartu, českou myšlenku.
Říkali tomu katastrofický scénář, ale nikdo o tom neměl konkrétnější představu, jenom o tom mluvili v rovině úvah, ale nebyli na to absolutně připraveni. Masaryk byl vlastně jediný, kdo v situaci, kdy konečně nastala po dlouhých letech (půl století) míru válka, chytil příležitost „za pačesy“ a jde do toho.
JO: Zásadně s tím souhlasím, jen bych doplnil, že kritický vztah k monarchii se u Masaryka stupňoval. Nicméně války se bál, i když v duchu počítal, že k ní s jistou pravděpodobností může dojít. Sám se ale snažil, aby se to odsunulo, pokud možno vůbec eliminovalo. Válka způsobila jistý zlom, v jeho nazírání: tak teď už nezbývá nic jiného, než to Rakousko rozbít.
Tomáš Garrigue Masaryk nám zanechal dědictví de iure slabého prezidentského úřadu a de facto autoritativního, silného trůnu nad Hradčany, do kterého se ještě později dosazovali další prezidenti, kteří majestát prezidentství přebírají. Ale ten vytvořil sám Masaryk. Jaká byla vůbec síla prezidenta z ústavy nového Československa?
VC: Pokud čteme text ústavy (listiny z roku 1920), tak se jedná o standardní evropský typ prezidenta v systému proporčních voleb evropského kontinentálního systému, který je relativně velmi slabý.
Masaryk dobře rozuměl federaci a nedovedl si bez ní představit další vývoj Evropy. V podstatě to však byl republikán, který byl proti (mezi českými politiky celkem oprávněnému) proudu myšlení, zda by se nemělo obnovit téměř tisícileté české království. To byla taky legitimita jejich odboje.
Jedním z důvodů bylo také to, že se Rakousko rozpadlo. Všimněte si, že tady vždycky nastává v českém státě určitý posun: čekáme až se okupující nebo převládající mocnost zhroutí, a pak se osvobodíme. Říkáme to mu převrat, což je velmi přesný výraz, který znamenal silnou kontinuitu s rakouským uspořádáním.
Ve skutečnosti ústavní listina navazuje na rakouskou ústavu v mnoha věcech. Jsou tam prvky, které se odvážím nazvat: monarchické prvky v české prezidentuře jako instituci. Je to prezident, který má například velmi silnou pravomoc dávat amnestii, milosti, je to vrchní velitel armády, jmenuje soudce. Některé pravomoci dotažené do konce jsou významné, v praxi byly redukovány nutným spolupodpisem premiéra.
Kromě toho velmi silné bylo to, co bych nazval nepsaná ústava - vnímání a zvykové okolnostiústavního pořádku. Například náš prezident žil na Hradě, na hradě českých králů. Po jeho zvolení se v katedrále českých králů konalo Tedeum, ve kterém arcibiskup zvedal korunu českých králů, téměř jako kdyby ji měl nasadit na hlavu prezidenta. Mimochodem tuto tradici dodržel i Klement Gottwald.
Lidé to respektovali, protože byli po generace vychováváni v absolutní rakouské monarchii, která byla jinak poměrně, i když jako autoritativní stát, v oblasti lidských a zejména politických práv relativně pokroková. Ale prvky absolutní monarchie v myslích lidí (všichni jsme se vyvinuli z nevolníků) zůstaly. Dokonce tvrdím, že přetrvávají dodnes: je to stále pocit, že je nad námi jakýsi „otec“, suverén na Hradě.
O Tomáši Garrigue Masarykovi hovoří exprezident Václav Havel (přepis doplňujícího rozhovoru):
Je to pravda a já jsem to zakoušel na vlastní kůži dlouhá léta, že pozice hlavy státu se u nás těší zvláštní, trošku tajemné vážnosti. Má to pravděpodobně mnoho příčin. Mám dojem, že to jsou příčiny i historické, že to souvisí s pobělohorským částečným vyhlazením nebo vypuzením naší šlechty do exilu. Nižší sociální vrstvy mají trošku méně sebevědomějšívztah k autoritě, než měla šlechta, která byla tradičním protihráčem panovníka.
To platí i u Habsburků: na jedné straně jsme to nazývali dobou temna, útlaku, a na druhé straně se panovníci těšili jakési úctě i v této době. Vzpomeňme, jak byla šťastná babička Boženy Němcové, když dostala tolar od císaře Josefa II. (mimochodem velmi problematického císaře). To je možná jeden pramének, z něhož to vyrůstá.
Druhý je zvláštní osobnostní autorita a charisma prezidenta Masaryka, který za prvé novou samostatnou republiku vybojoval (a všichni víme, jak to byl těžký boj) a za druhé vdechl tomu úřadu filozofický a mravní rozměr. A zároveň to byla jakási persóna.
Díky němu, a to je možná jedna z dalších věcí, která posílila autoritu hlavy státu, se i komunističtí prezidenti, ačkoli byli napůl zločinci, kteří se tam dostali dík vnitrostranickým soubojům a machinacím, a ne z vůle národa, těšili, alespoň přídechu jakési mystické úcty.
O osobě Tomáše Garrigue Masaryka hovoří publicista Ivan Medek (přepis doplňující rozhovoru):
Masaryk byl skvělý prezident. Vytvořil prezidentskou tradici a zároveň v té tradici jakoby navázal na císaře v představě, že ten, kdo stojí v čele státu (prezident republiky), je nad zákonem, někdo, kdo může všechno, kdo může rozhodnout něco, co nikdo jiný rozhodnout nemůže.
Ale prezidentův první úkol je říct lidem, že je pod zákonem jako všichni. Zákon je víc než já, víc než prezident, víc než jakákoli moc. Kdyby totiž zákon byl níž, kdyby tady nebyl nejdřív řád a potom všichni ostatní, bylo by to s námi moc špatné a vůbec bychom nemohli mluvit o demokracii.
Prezidentský majestát komentuje historik Petr Placák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Panovnický majestát přežil i dobu komunistů. A komunisté ho dokonce záměrně využívali. Sice to byli lumpové od A do Z, ale přece jen prezident byl vždycky něco jiného. Pro mě třeba naprostým překvapením bylo, když si vzpomenu na letenskou pláň v listopadu 89, kde si Václav Malý dovolil takový jemný žertík: Gusto, dnes je tady husto!
O svém žertíku vypráví biskup Václav Malý (přepis doplňujícího rozhovoru):
Už natrvalo mi zůstane přiřčeno to heslo, za které jsem si taky po listopadových událostech užil své. Znovu a znovu musím opakovat, že jsem nechtěl nikoho urážet, ale že jsem chtěl odlehčit atmosféru. Divil jsem se reakcím, že lidé najednou člověka, který ničil po dvacet let lidské duše, berou na piedestal. Je to zvláštní rys našeho národa, že prezident je jakoby nedotknutelný. On byl ale přece zároveň nejvyšším šéfem komunistické strany, ale lidé to najednou rozpojili. Přitom za jeho vlády prezidentství ztratilo naprosto na prestiži, protože se vždy psalo: první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa a prezident republiky, místo aby to bylo naopak.
LV: Pocit potřeby mít tady ikonu vládce je krásně vidět na titulech, s kterými přišlo národní obrození pro české panovníky nebo představitele českého národa, jako je „otec vlasti“ nebo pak „otec národa“. I Masaryk má titul „prezident osvoboditel“, Benešovi je dáván titul „prezident budovatel“, což už je tak trochu karikatura tohoto postavení, ale u Masaryka je to velmi silné.
Na začátku republiky ještě neplatila definitivní ústava z roku 1920. Byla prozatímní ústava, ve které byla pozice prezidenta ještě slabší než pak v definitivní verzi. V roce 1919 se objevila volání po prezidentově, Masarykově diktatuře. Souviselo to s kritickými stavy společnosti těsně po válce - nezaměstnanost, různé excesy, národnostní konflikty atd. Masaryk tohoto samozřejmě trochu využívá.
Druhá ústava z roku 1920 jeho pozici v ústavním systému o něco posílí, ale on potom využívá ještě různých mimoústavních (v žádném případě protiústavních) prostředků, kdy buduje paralelní centrum moci, jako je tak zvaný Hrad. Dále má od parlamentu k dispozici poměrně velmi slušný finanční fond ke své potřebě. To je zase trochu paralela se starým Rakouskem, kdy měl císař každý rok od parlamentu obrovskou apanáž, kterou nemusel nijak zdůvodňovat ani vyúčtovávat. Masaryk tyto peníze používá. Má jakousi soukromou, můžeme říci zpravodajskou informační síť. A jak ukázal historik Antonín Klimek, neváhá využít těchto prostředků v zájmu svého cíle, kterým je samozřejmě udržení republiky, její etablování, tak, že některé lidi, kteří jdou proti jeho cíli, je schopný a ochotný i korumpovat.
Existuje jedna zajímavá paralela, kdy Masaryk v očích společnosti jednoznačně symbolizuje dobro a politické strany jsou tím nutným zlem. Tento konflikt běží v dualitě boje dobra a zla, kdy Masaryk stát drží, zatímco české nebo československé politické strany ho nahlodávají, rozkládají a likvidují.
JO: Kolega použil termín, že fondy, které měl Masaryk k dispozici, použil třeba i ke korumpování. Nevylučuji to, ale z literatury jsem se to nedozvěděl jako fakt, že by byl uveden příklad korupce. Ale znám z literatury, a je to velice doložitelné, že Masaryk skutečně využíval fondy způsobem, před kterým se skláním.
Půl milionu dostal Ferdinand Peroutka, aby založil Přítomnost. Byla tohle korupce? Nebo vztah k Čapkovi a tyto věci. Jestli tohle byla korupce, pak já bych takovou korupci neproklínal, protože se Peroutka dostal ke slovu. On už u toho slova byl. Všiml jsem si jeho věcí, kdy byl jako mladý člověk v roce 1919 ještě zcela stranou. Když jsem pak z materiálů zjistil, že k osobním kontaktům mezi Masarykem a Peroutkou došlo v roce 1923, 1924, a to ještě z iniciativy Švehly, tak jsem si říkal, Masaryk objevil v jednom mladém člověku vzdělaného, talentovaného, eticky fundovaného člověka, proč by ho nepodepřel? Jiný příklad: Jaroslav Herrschaft, Josef Borovička a takových příkladů bychom mohli uvést víc.
O Tomáši Garrigue Masarykovi hovoří prezident republiky Václav Klaus (přepis doplňujícího rozhovoru):
Za prvé musím říci, že on skutečně prezidentoval. Prezidentoval na Hradě, ale také v celé naší zemi. Jezdím pravidelně po celé České republice, navštěvujeme místa nejrůznější, menší, větší. Nejčastěji uvítací projev začíná: „Nesmírně si toho vážíme, poslední prezident, který navštívil naše město, byl před 81 lety Tomáš Garrigue Masaryk.“ Neboli byl prezidentem, který jezdil, který se v zemi objevoval a který se pokoušel být prezidentem lidí této země. To je velmi významná charakteristika, která ho zásadně odlišuje od všech dalších navazujících prezidentů, kteří u nás byli, bez výjimky.
Druhá věc je, že se vytvořilo určité schéma dobrotivého prezidenta, tatíčka národa, málem nekonfliktního, všemi milovaného. To je naprostá mystifikace. On byl velmi aktivní politik, nebyl žádný utopista, snílek, někdo, kdo by se zabýval vznešeným filozofováním. Byl velmi reálný politik, který zásadně ovlivňoval dění bez ohledu na formální prezidentské pravomoci - uměl si hledat cestičky. Dělal velmi aktivní, v dnešní terminologii by se řeklo personální politiku. Zval si lidi, bral si lidi k sobě, i když byli třeba donedávna jeho kritiky, aby změnili svůj názor. Najednou poctěni úřadem, aby začali bojovat za něj.
Byl velmi reálný politik z masa a krve, takže představa, že jezdil na koni, měl bílou uniformu a všichni ho milovali a děti o něm skládaly básničky ve škole, by bylo strašlivé zjednodušení. To bychom měli dnes trošku rozptylovat.
Masaryk uměl být poměrně velmi tvrdý a používal v politické oblasti dost tvrdých prostředků vůči svým protivníkům. Je to pravda?
JO: V literatuře se vzpomíná vztah k agrárníkovi Práškovi, kde se dozvěděl o některých věcech, takže by mu ruku nepodal a tak dále. Jistě, dovedl být tvrdý. V knize Světová revoluce také říká: Budu velkorysejší, ale ideově tvrdý, pevný.
VC: Masaryk byl razantní a zdatný politik, který byl velice konciliantní, uměl vyjednávat a jasně deklaroval svoje názory. Musíme však brát tu situaci s ohledem na převládající pravidla politického diskurzu v té době.
Demokracie tehdy nebyla nikde na stupni srovnatelném, jako je dnes v nejvyspělejších státech, a přesto první republika byla opravdu ostrůvkem míru a tolerance ve velice surovém světě. Ve světě, kde politické strany měly militantní a paramilitantní složky, které používaly násilí.
Masaryk totiž uměl debatovat. On byl představitelem toho, čemu se dnes říká deliberativní, rozvažovací demokracie, která stojí na veřejné debatě. Tam je parlament instrumentem a pákou pro debatu o otázkách, které jsou důležité pro společnost a pro hledání pravdy. To Masaryk uměl, protože naslouchal svým protivníkům a jasně deklaroval svoje názory.
O Tomáši Garrigue Masarykovi hovoří prezident republiky Václav Klaus (přepis doplňujícího rozhovoru):
Dnes jsme v souboji, jak interpretovat ztrácení naší suverenity a větší a větší zaplétání se do Evropské unie. Nemyslím si, že Masaryk byl člověk domácky uzavřený, zápecnický. Žil přece dlouhá léta ve světě, od Vídně po Ameriku, neboli byl člověk, který svět vnímal, uměl cizí jazyky, měl americkou ženu. Přesto jeho základním politickým programem bylo vybudovat tento stát, bojovat o to, aby tento národ nezahynul, aby se nerozplynul ve světě.
Slova národ a vlast se nijak neštítil, nebál se ho a používal ho. Skoro bych řekl, že dnes by byl politicky nekorektní. Jeho misí, ambicí bylo rozbít jednu evropskou integraci, ne celoevropskou, ale ne malou část Evropy zasahující - Rakousko-Uhersko. Chtěl za každou cenu emancipovat náš národ, dát mu jasnou strukturu, dát mu jasné kontury, umožnit, aby rozhodoval sám o sobě. To je dnes politika pro mě velmi aktuální, ale v dnešní Evropě by jí asi moc tleskáno nebylo, takže i toto bychom si měli říci a měli o Masarykovi umět říkat.
LV: Masaryk měl vždycky cíl a byl ochoten ho realizovat (možná) všemi prostředky. Chtěl bych zmínit známou a v padesátých letech 20. století proti Masarykovi často zneužívanou kauzu Savinkova z první světové války. Masaryk byl ochoten tomuto ruskému teroristovi poskytnout z peněz československého odboje prostředky na zastřelení Lenina. Nevíme, jestli peníze skutečně od Masaryka odešly, nicméně z Masarykova záznamu víme, že toto jednání vedl a že k tomu byl svolný. Atentát se nakonec realizoval. Samotná ochota, že je svolný v zájmu získání Československa (bylo to problematické za bolševické revoluce v Rusku vzhledem k postavení legií atd.) uvažovat i o takovýchto prostředcích a jednat s takovýmito lidmi, jako byl Savinkov, ukazuje jeho tvrdost a drajv dosáhnout, co si předsevzal. Musíme však mít na mysli, že jeho cíle jsou věci velmi vznešené. Často je to čistý, ryzí ideál, za kterým jde.
O osobě Tomáše Garrigue Masaryka hovoří publicista Ivan Medek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Masaryk do své funkce, do představy jakési neomylnosti nebo všemohoucnosti žádný majestát nevnesl. On ho prostě akceptoval především z doby za války, ale i po válce, kdy byl legionáři pojímán jako osvoboditel, který všechno dokázal a všechno v důsledku toho může.
On se tomu nevzepřel a byl v tom možná i některými členy své rodiny malinko podporován. Masaryk byl stavěn na piedestal už během života - spousta Masarykových soch, Masarykových náměstí, ulic je v podstatě v normálních demokraciích neobvyklá. Masaryk to akceptoval, protože měl pocit, že tady dělá něco nebo obětuje něco pro demokracii.
Jak se Masaryk jevil z vnějšku, tak tam žádná nadřazenost nebo pocit majestátu nebyl. Chodil mezi lidmi, jezdil na koni, šel přes celou Prahu pěšky k Čapkům, kteří bydleli na druhé straně na Vinohradech. Říkal, že tam jde úplně sám. Samozřejmě že nebyl sám, ale to nevěděl, nebo nechtěl vědět, protože neměl rád své hlídače (dnešní bodyguardy).
Sám byl v podstatě svým způsobem velmi prostý člověk. Takže pokud se lidem jevil jako nějaká vznešená postava, tak to byl pohled zezdola, pohled trošku úmyslně dělaný novináři, trošku i Čapkem.
O Tomáši Garrigue Masarykovi hovoří exprezident Václav Havel (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nemělo by se tomu zas až příliš podléhat a prezident by se neměl chovat jenom jako jakýsi zbožňovaný panovník. Musí se nějak pohybovat ve světě politických reálií. Co by ale asi měl a v čem by mohl na masarykovskou tradici navázat, je zdůrazňovat dlouhodobější témata, klást si otázky ideje státu, jeho budoucnosti, jeho včlenění do současné civilizace.
Vedle toho se ovšem musí umět v každodenní politice nějak pohybovat. A Masaryk uměl i zákulisně tahat za nitky. Vůbec nebyl nějaký snílkovský filozof vznášející se nad vodami, po terénu praktické politiky se pohyboval po čertech důmyslně.
Podaří se udržet tradice masarykovské prezidentské funkce?
LV: Podaří. Jsme toho svědky nakonec i dnes - Hrad, Hradčany a mýtus od sv. Václava přes Karla IV. až třeba po Masaryka přetrvává i dnes. Je to obrovská úcta, která tady ve společnosti byla k Václavu Havlovi, a je to obrovská úcta, která tady je k Václavu Klausovi. Vidíme to z výzkumů veřejného mínění: prezident je ústavní činitel, který se těší největší důvěře obyvatelstva. Kolikrát se marně ptám, proč to tak je.
Napomáhá i to, že Václav Klaus vystupuje trochu monarchicky: jeho mluvení v plurálu maiestaticu, důsledné využívání pravomocí - jmenování soudců (monarchické právo jmenovat) a v případě Václava Klause i nejmenovaní o tom velmi výrazně svědčí.
VC: Na tuto otázku bych odpověděl také kladně. Poslední dva naši prezidenti, Václavové, rozumějí tomu, že pohled občanů na našeho prezidenta, určitá důvěra v úřad, jeho autorita je do jisté míry kapitálem, který jsme zdědili, a že pravidla chování a hodnoty ve vědomí lidí jsou nejdůležitější část celé demokracie. Pokud lidé chtějí, aby jejich prezident měl důvěru, aby byla demokracie, tak je na tom ten stát lépe, než když to má sebelépe napsáno v právních dokumentech, které nejsou vnitřně akceptovány většinou lidí, které nejsou dobrovolně dodržovány a které se musejí vynucovat.
JO: Co k tomu říct na konec? Masaryk měl ohromnou autoritu nejen doma, ale i ve světě. Z trošku jiného pohledu bych řekl, že chápal to nejpodstatnější: meziválečné Československo bylo státem multinacionálním a jemu se v tom multinacionálním státu podařilo, nebo začalo dařit vytvářet poměry, které vnímal okolní svět. Československo se ne náhodou stalo brzy po svém vzniku a vlastně až do svého konce zemí azylantů. Hledali tady klid, pokoj nebo třeba jen přestupní stanici. Za tímto faktem vězí nejen Masarykova osobnost, ale on byl zakladatelem, ideovým tvůrcem, inspirátorem a ve své sedmnáctileté prezidentské praxi o toto usiloval. Pokud si tyto souvislosti v tomto smyslu uvědomí naše společnost a její politická elita včetně prezidentů, tak to bude jenom dobře.
(redakčně kráceno)