Historický magazín z 8. března byl věnován připomenutí 65. výročí bojů u malé ukrajinské obce Sokolovo. Toto první bojové vystoupení Čechoslováků na východní frontě v letech druhé světové války se bohužel stalo propagandistickou ikonou komunistického režimu, a jako takové bylo mnohými po listopadu 1989 neprávem zatracováno. O tom, co se před dlouhými pětašedesáti lety u Sokolova odehrálo hovořil Eduard Stehlík s historiky Tomášem Jaklem (TJ) z Vojenského historického ústavu a Milanem Kopeckým (MK).
65. výročí bitvy u Sokolova
Jaká byla situace na východní frontě na přelomu února a března 1943?
TJ: Dění na východní frontě má souvislost s děním z roku 1942, kdy německá letní ofenziva postoupila do předhůří Kavkazu. Po bojích u Stalingradu byla zničena sovětskou obkličovací operací 6. německá armáda, její velitel maršál Paulus byl zajat. Po té následoval ústup Německých vojsk z Kubáně a sovětský postup až po dobytí Charkova. Německá vojska přešla 22. února do protiútoku. 48. tankový sbor útočil na Charkov čelně od jihu a 2. tankový sbor SS obešel město z jihozápadu a podařilo se mu město v průběhu března dobýt.
Jaká byla situace voroněžského frontu? Jak byl do něj začleněn československý sbor?
MK: Voroněžský front dobyl Charkov v polovině února 1943. Skládal se ze tří armád. Dvě byly kdesi nahoře v prostoru Kurska, ty jsou z hlediska Sokolova nepodstatné. Důležité bylo jižní křídlo voroněžského frontu, kterému velel generálplukovník Golikov. Nás zajímají tři armády: 40., 69. a zejména 3. tanková, do které byl později včleněn samostatný československý prapor.
3. tanková armáda (velel jí generálporučík Rybalko) měla za sebou několik rozsáhlých, zpočátku úspěšných operací. Byly to operace ostrogožsko-rozošská a voroněžsko-kastorněnská, při které došlo k totálnímu rozbití jedné maďarské armády a částečně jedné německé armády. Potom 3. tanková armáda postupovala společně se svým frontem směrem na Charkov, a protože sovětský hlavní stan byl stále optimističtější, nasazoval tuto armádu do dalších a dalších útočných operací.
Po dobytí Charkova měla 3. tanková armáda postupovat dále na Poltavu, ovšem došlo k německému protiútoku. Ten byl nejprve úspěšný na jihu frontu, takže 3. armáda byla stočena na pomoc směrem na jih. Bohužel v té době měla asi jen třicet tanků (normálně to bylo desetkrát i patnáctkrát více), takže byla Němci poražena a donucena k ústupu na Charkov. A právě v té době je do ní začleněn 1. československý samostatný polní prapor.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
Jak 1. československý samostatný polní prapor v té době vypadal - jak byl organizován a jak byl vyzbrojen?
TJ: Prapor měl ve stavu 974 mužů a žen. Byl organizován do tří pěších rot – kulometné, protitankové, minometné. Protitanková rota měla nejsilnější výzbroj – dvě čety protitankových pušek a jedna četa protitankových kanónů.
V sestavě praporu se na frontě po mnoha staletích objevují ženy. Kolik jich bylo a jaké plnily úkoly?
TJ: Bylo jich několik desítek. Plnily úkoly ošetřovatelek a první moci, ale byly mezi nimi i odstřelovačky.
Mohla tato výzbroj účinně ohrožovat německé tanky, které pak byly nasazeny u Sokolova, nebo šlo o zbraně, které jim nemohly ublížit?
MK: Československý prapor byl pěší, takže nemohl mít ve svém stavu těžké zbraně, protože ani nebyl vybaven nějakými motorovými vozidly. Vojáci tak museli všechno nosit na zádech, případně jim s tažením protitankového kanónu pomáhal kůň. Pokud si vezmeme protitankovou pušku, kterou byli vybaveni, tak nebyla v této fázi války účinná proti středním německým tankům, ale stále mohla ohrozit obrněné transportéry nebo auta. V případě pozičních bojů ji vojáci Rudé armády rádi používali v boji proti dřevozemním pevnůstkám apod. Protitanková výzbroj tedy byla omezeně účinná.
Co se však týče pěchotní výzbroje, byla většina československých vojáků vyzbrojena automatickou puškou systému Tokarev z roku 1940. Tato puška byla neobyčejně výkonná. Takže v boji proti samopalníkům nepřítele mohli českoslovenští vojáci zahajovat palbu na mnohem větší vzdálenost a automatické nabíjení jim dávalo obrovskou palebnou převahu.
V jakém stavu byli vojáci, kteří k Sokolovu nastupovali? Někteří za sebou měli i dva roky v gulagu. Jaká byla jejich fyzická a v neposlední řadě psychická připravenost?
TJ: Velkou část příslušníků československého praporu tvořili Rusíni, bývalí českoslovenští občané z Podkarpatské Rusi, kteří poté, co sovětská armáda obsadila východní části Polska, prchali přes nynější maďarsko-sovětskou (dříve československo-polskou) hranici do Sovětského svazu. Tam se chtěli připojit k československým jednotkám a protinacistickému boji. Nicméně za neoprávněné překročení hranic byli odsouzeni k třem až pěti letům nucených prací v gulagu. Vojenské československé misi se podařilo většinu z těch, kteří přežili útrapy věznění, vyreklamovat, ovšem především jejich fyzický stav nebyl pochopitelně až tak kvalitní. Velkou část z nich tvořili Židé, kteří nebyli do nedávné doby připomínáni.
Jaká byla jejich morální odhodlanost?
TJ: Vojáci toužili střetnout se s nepřítelem tváří tvář - snaha naplnit to, za čím odešli byla velká. Další věc je, že prapor odjel na frontu vlakem, byl vysazen ve stanici Valujkym, odkud na místo bojového nasazení pochodoval takřka 300 kilometrů ve sněhu a náročným terénem. Takže musíme připočítat moment fyzické vyčerpanosti.
Jakým způsobem byl prapor rozmístěn, když dorazil do Sokolova? Proč byla 1. rota vysunuta až před řeku? Řeka přece tvoří za normálních okolností slušnou protitankovou překážku, i když tehdy byla zamrzlá.
MK: Na severním břehu řeky vedl téměř souvislý pás osad, či vesniček, které byly vhodné pro protitankovou obranu (vojáci se mohli krýt za stavbami atd.). Akorát v místě, kde měl být obraný úsek 1. roty, byla pláň, nemožnost jakéhokoliv krytí, zato před řekou stála vesnice Sokolovo, která skýtala pro naše vojáky lepší možnosti.
Naši vojáci byli původně rozmístěni na patnáctikilometrovém úseku, což je sedmkrát víc, než je u praporu obvyklé. Musíme si však uvědomit, že 3. tanková armáda byla v té době obrovským způsobem vyčerpána – třeba sovětské střelecké divize, které normálně čítaly přes 10.000 lidí, měly ve stavu 1500 lidí, některé divize na úseku voroněžského frontu držely i čtyřicetikilometrový úsek. Na severu u osady Timčenkov byla původně umístěna jedna četa 3. roty, které velel Oldřich Kvapil. Směrem na jih, v Mirgorodu, byl umístěn zbytek 3. roty. Na druhé straně přes řeku bylo Sokolovo, kde obranu posílené 1. roty vedl nadporučík Otakar Jaroš. A pak už zbývá jen vesnice Artjuchovka, která je opět na severním břehu a kde byla umístěna 2. rota pod velením nadporučíka Loma.
Jaké německé jednotky na Sokolovo útočily? Jak byly silné?
TJ: Jednalo se o jednotky 4. německé tankové armády, byl to 48. armádní tankový sbor a 2. tankový sbor SS. Stejně jako byly vyčerpané sovětské jednotky, byl vyčerpané i jednotky německé, které za sebou měly ústup až z podhůří Kavkazu a neustálé ústupové boje.
Přímo na Sokolovo útočila 6. tanková divize, která byla v době bojů o Stalingrad přesunuta z Německa a zasazena do neúspěšného pokusu o vysvobození obklíčené Paulusovy armády. V době útoku na Stalingrad byla rozdělena do dvou částí. Jedna část, složená většinou z rozbitých tanků, byla na řece Mius u zbytků 6. armády a na vlastní Sokolovo útočila bojová skupina s bojeschopnými tanky. Dodnes je otázka kolik jich vlastně bylo.
Literatura hovoří až o šedesáti tancích na základě zachovaných hlášení. Je vůbec možné, aby se tam objevila taková tanková síla?
TJ: Možné to je, protože vedle útočila 11. tanková divize, a ta měla okolo dvaceti až čtyřiceti tanků. Nicméně 6. tanková divize, která útočila na Sokolovo, měla 7. března ve stavu šest tanků a devět samohybných děl. 8. března byla posílena o šest plamenometných tanků. Všechny tanky byly verze Panzerkampfwagen III, šlo o lehčí typy německého středního tanku. Je možné, že pozorovatelé zaměnili obrněné transportéry za tanky, případně došlo k několikanásobnému započítání údajů od jednotlivých pozorovatelů. Ale zpočátku boje, kdy ještě nejsou pozorovatelé ovlivněni adrenalinem a stresem bitvy, odpovídají hlášení o útoku dvěma skupinám po pěti šesti tancích.
Tři z tanků byly vyřazeny dělostřelbou, ovšem to se později ukázalo jako klamné. Němci se totiž převedli jako zkušení frontoví bojovníci, protože po palbě československých děl vypustili nějaké dýmovnice, tři tanky nechali stát na bojišti (svědci hovoří o tom, že z nich utíkaly jejich osádky) a bojeschopné tanky se stáhly. Tanky zanechané na bojišti byly však ve skutečnosti funkční, takže si mohly nerušeně zaměřit pozici československého protitankového dělostřelectva.
Jak boj o Sokolovo probíhal?
MK: Vrátil bych se do 3. března, kdy Čechoslováci dorazili k Sokolovu. Tehdy fronta vedla jihojihozápadněji, kde byla vesnice Artjuchovka. Tam se zatím bránila 25. gardová střelecká divize, která německý útok zadržela asi čtyři dny, než se Němci objevili před Sokolovem. Čechoslováci tak mohli zatím vybudovat protitankový uzel, i když ve vlastním Sokolovu byly pouze čtyři protitanková děla a nějaké protitankové pušky. Dvě děla byla československá a dvě byla přidělena od sovětské 62. gardové střelecké divize. Další posilové prostředky byly až na druhé straně řeky Mže, takže se nemohly až tak účinně zapojit do obrany Sokolova. Umístění těchto prostředků však bylo logické, protože bránily celý úsek, kdy musely pokrýt Mirgorod i Artjuchovku.
Jak boj pokračoval?
MK:Potom, co německé tanky pronikly do Sokolova, byl nadporučík Jaroš stále ve spojení s plukovníkem Svobodou, který mu poslal na pomoc četu rotmistra Voráče a chtěl mu poslat ještě 179. tankovou brigádu s několika tanky. Bohužel pod prvním tankem se protrhl led, a Čechoslováci tak zůstali odkázáni sami na sebe. Pomaličku ustupovali směrem ke kostelu, což byla jediná masivní budova v obci. Nakonec došlo i k přerušení spojení, čímž byla rota definitivně odříznuta od jakékoliv pomoci. Někdy okolo devatenácté hodiny nastal konec, vojáci se začali stahovat k severnímu okraji, a potom ustupovali přes řeku Mži k postavením 2. a 3. roty. Sokolovo tak bylo vyklizeno.
Druhý den, 9. března, se pokusil jihozápadní front, který byl několik kilometrů daleko, o jakýsi protiútok. Do tohoto protiútoku byl zapojen i československý prapor, útočila 2. rota pod vedením nadporučíka Kudliče. Čechoslovákům se podařilo znovu dobýt severní část Sokolova. Ale protože se sovětský útok nevyvíjel nijak dobře, československá 2. rota, která utrpěla velká ztráty, se znovu stáhla zpátky. Tím skončily boje 9. března.
10. března už byl poměrně klid a bojovalo se na jiných úsecích fronty. 13. března přišel rozkaz k ústupu, protože Němci prorazili na jiných úsecích fronty.
Ti, kteří v roce 1943 prošli boji u Sokolova jsou na to dodnes náležitě hrdí, jak o tom svědčí vzpomínky plukovnice Marie Ljalkové a generála Oldřicha Kvapila (přepis doplňující reportáže):
Hovoří generál Oldřich Kvapil: Ani jeden z nás, co jsme zakládali jednotku, nebyl komunista. Původně jsme byli vybráni pro jiné úkoly, ale všichni jsme splnili svěřené úkoly, jak bylo třeba. Byli jsme hrozně rádi, že byl v našem čele „starý pán“ Ludvík Svoboda, který byl pozdějším prezidentem. Osobně jsem velmi rád, že jsem s ním měl blízké vztahy.
Vzpomínáme na to jako na boj o svobodu naší země, protože jsme byli na východně frontě první, přesně jsme splnili naše úkoly a před národem této země se nemáme za co červenat.
Hovoří plukovnice Marie Ljalková-Lastovecká: Vzpomínám hlavně na Sokolovo, protože jsem tam bojovala jako odstřelovačka u 2. roty. Válka není nikdy nic veselého, všechno je hrozně smutné, všude je hrozně bolesti. Lidé umírají, krvácejí. Byla válka a já jsem chtěla pomoci zvítězit nad fašismem.
8. března u sokolovského kostela padl Otakar Jaroš. O jakého šlo důstojníka?
TJ: Byl to zkušený důstojník, spojař. V Sovětském svazu sloužil jako radista československé vojenské mise. Byl známý svým velmi náročným přístupem k vojákům, a proto byl vybrán za velitele 1. roty, která bránila Sokolovo. Svým hrdinným bojem si vysloužil jako první cizinec vůbec titul Hrdina Sovětského svazu.
V minulé době se nehovořilo o tom, že kromě padlých a zraněných bylo několik zajatců, kteří padli Němcům do rukou?
TJ: Vzhledem k povaze boje je logické, že došlo k zajetí několika vojáků 1. československého polního praporu. Někteří byli považováni za nezvěstné a někteří za padlé. Pět z nich bylo odvezeno do protektorátu, aby vykreslovali podmínky v Sovětském svazu. Nicméně po válce byli odsouzeni jako kolaboranti.
Nemáme jen padlé ze sokolovského bojiště, ale ještě mrtvé v charkovské nemocnici?
TJ: Charkov dobyl 2. tankový sbor SS. Zranění v charkovské nemocnici pak byli vystaveni masakru – byli ubiti. V našem případě se jednalo asi o sedm osob.
Co znamená bitva u Sokolova? Jaký význam má?
TJ: Určitě má význam pro vojáky československé jednotky v Sovětském svazu, protože se zařadili po bok československých vojáků ve Francii, letců v Británii, vojáků od Tobruku a splnili svoji povinnost v boji proti společnému nepříteli. Velký význam to také mělo pro československou exilovou diplomacii.