Praha - Takzvanou Velkopáteční dohodu o budoucím mírovém uspořádání v Severním Irsku (Ulsteru), podepsanou 10. dubna 1998, podpořila v referendu o měsíc později jasná většina obyvatel provincie. Dohoda otevřela cestu ke sdílení moci znepřátelených protestantů, kteří chtějí ponechat Ulster v rámci Británie, a katolíků, kteří chtějí provincii odtrhnout od Británie a připojit ji k Irské republice.
Smlouva, která přinesla mír Severnímu Irsku, slaví deset let
K dohodě došlo za významného přispění USA a jednání byla velmi hektická. „Hotová smlouva pak měla 65 stran, každá domácnost dostala jeden výtisk, takže se s ní všichni lidé mohli seznámit,“ dodává publicistka Jarka Stuchlíková.
Za třicet let nejkrvavějších násilností v Severním Irsku přišlo v letech 1969 až 1998 o život více než 3 500 lidí. Mírový proces prakticky začal v roce 1994 vyhlášením příměří ze strany Irské republikánské armády (IRA). Velkopáteční dohoda byla výsledkem dlouhých jednání mezi britskou a irskou vládou a osmi místními katolickými a protestantskými politickými stranami.
Jejím výsledkem byl, vedle práva na vlastní sebeurčení, zejména vznik ulsterských institucí - parlamentu (v červnu 1998) a regionální vlády (v listopadu 1999). Na jejich činnosti se společně podíleli protestanti (unionisté) s katolíky (nacionalisté). Nicméně nová vláda v Severním Irsku vznikla kvůli dlouhodobým sporům až téměř devět let po Velkopáteční dohodě. Pracuje od května 2007 a podílejí se na ní dvě protestantské a dvě katolické strany.
Sporným bodem, který nejvíce komplikoval severoirský mírový proces, bylo od počátku odzbrojení všech polovojenských ilegálních organizací. Jedná se zejména o IRA, která je podle zprávy nezávislé komise z října 2006 zcela odzbrojená a přestala fungovat jako ozbrojená teroristická nebo zločinecká organizace.
Kořeny severoirského konfliktu sahají až do středověku. První Angličané, vedení normandskou šlechtou, se v Irsku usazovali již od 12. století. Nábožensko-etnický faktor ale vstoupil do vztahů mezi oběma ostrovy až na konci 16. století. Anglií řízená kolonizace spojená s násilnými zásahy do půdního vlastnictví vytvořila základ pro výsadní postavení protestantských přistěhovalců mířících nejčastěji právě do Ulsteru.
Po dlouhém boji za národní svébytnost v průběhu 19. století dosáhli utlačovaní Irové po první světové válce autonomie a posléze i úplného osamostatnění. Šest ulsterských hrabství, kde tvořili většinu unionističtí protestanti, ale zůstalo pod přímou správou Britské koruny. Protestanti nadále využívali své mocenské převahy k udržování katolické menšiny v druhořadém postavení. Oba tábory formulovaly svá stanoviska do vzájemně neslučitelných požadavků. Katolíci spatřovali jedinou možnost vlastního sebeurčení ve sjednoceném Irsku, a protestanti naopak trvali na setrvání v pevném svazku s Británií.
Novodobá historie severoirského sporu začala v roce 1969, kdy protesty katolíků proti diskriminaci vedly k rozpoutání vlny oboustranného násilí, které si do dnešní doby vyžádalo přes 3 000 životů. Po dlouhé řadě neúspěšných pokusů jednotlivých britských kabinetů se až labouristům v čele s Tonym Blairem podařilo udržet všechny znesvářené strany u jednacího stolu až do konce.