„Chůze je naprostý poklad,“ říká Karel Nešpor

Host Miroslava Škraňky v pořadu Před půlnocí z 5. června se dlouhá léta zabývá léčbou alkoholismu a dalších závislostí. Je autorem nebo spoluautorem asi třiceti knih. Od 90. let, kdy pobýval v Indii se zajímá o jógu, kterou též sám provozuje. Názory na něj se opravdu různí: špičkový psychiatr, fanatik, který nikdy neochutnal alkohol a chtěl by ho zakazovat všem ostatním, a také lékař, který používá netradiční léčebné metody. Pozvání tentokrát přijal primář oddělení mužských závislostí Psychiatrické léčebny v Bohnicích Karel Nešpor.

Kolují o vás nejrůznější zvěsti. Prý svým hostům, i když to nejsou pacienti, nikdy nenabídnete skleničku alkoholu?
Abych měl na oddělení závislostí flašku rumu, by bylo velmi nedůstojné. Žádný alkohol tam není, takže ani není příležitost ho nabízet. Ovšem mám tam spoustu zeleného čaje, takže kdybyste někdy přišel, zelený čaj by se tam našel.

O čaji se ale také říká, že je návykový, neboť obsahuje tein, což je návyková látka?
V čaji je kofein, ale ten se v čaji uvolňuje pomaleji než v kávě a pomaleji klesá i jeho hladina. Ovšem za mnoha a mnoha let své praxe jsem neviděl jediného člověka závislého na kávě, tím spíše na čaji. Nevylučuji, že někdo takový je, ale riziko je nepatrné v porovnání s návykovými látkami, jako je alkohol a jiné.

Před půlnocí (zdroj: ČT24)

Takže to, že alkohol naprosto nepijete, platí?
Alkoholické nápoje jsem přestal pít v roce 1984. Tehdy jsme otevírali ženské oddělení. Docent Skála razil zásadu, že je dobré, když terapeut, který se zabývá léčbou závislostí, alespoň po nějakou dobu zkusí, jaké to je, když nepije nikdy, vůbec, za žádných okolností. Tím pak získá zkušenost, že se lze na svatbách, recepcích bez alkoholu obejít.
Řekl jsem si, dobře. Byl to předěl, značná odpovědnost, protože nové oddělení bylo progresivní, netypické, netradiční, takže jsem přestal pít alkohol. Potom jsem zjistil, že nemám důvod tento experiment přerušit, protože alkohol mi skutečně nijak neschází. Naopak po mnoha a mnoha letech, co pracuji s lidmi často těžce alkoholem poškozenými, mne alkohol spíše odpuzuje než co jiného.

Prý nemáte mobilní telefon, abyste se na něm nestal závislý?
Mobil skutečně nemám, ale důvody jsou jiné. Většinou jsem na pevné lince. Když nejsem, nebyl bych ani na mobilu, protože při práci s pacienty nebo na vizitě bych s sebou mobil stejně asi neměl. Takže v tomto okamžiku je pro mě mobil zbytečný. Nedá se však srovnávat nebezpečnost mobilu a nějakých jiných návykových rizik. Navíc jsem mobil také používal. Když jsem sloužil, měl jsem ho v kapse, používal jsem ho a neměl jsem v tomto směru žádné zábrany. Jde spíše o nastavení priorit, než že bych se obával nějakého skřítka, který by z mobilu vyběhl.
Mobil však jedno nebezpečí má, a to při řízení. Při řízení je to skutečně velice nebezpečná věc. Všechna ostatní rizika jsou spíše hypotetická, ale u řízení je skutečně lepší soustředit se jen na volant a to, co je před řidičem na silnici.

Napsal jste nebo spolupracoval asi na třiceti publikacích. Jedna mezi nimi vyniká, je to Léčivá moc smíchu. Dočkala se už třetího vydání. Léčivá moc smíchu je vlastně i jedna z metod, které používáte nebo nabízíte pacientům při léčbě depresí, úzkostí a dalších neblahých psychických stavů. Čím je smích tak léčivý?
Nepoužíváme to jako svébytnou léčebnou metodu, že bychom pacienta přivítali radostným smíchem, tři týdny by se s námi smál a pak bychom ho pustili domů. Takto to nefunguje. Smích je však naprosto skvělá věc. V psychoterapii se často pracuje s těžkými tématy a závažnými životními situacemi. Proto je potřeba udržovat nějakou rovnováhu – držet pohled na životní záležitosti v nějaké rozumné rovnováze. Smích pak člověka překlopí trochu někam jinam, takže sice bere své problémy vážně, ale s nadhledem, a životem proplouvá snadněji.

Jak to funguje chemicky? Když se člověk směje, skutečně si prodlužuje život? Vylučují se nějaké endorfiny?
Můžeme o tom uvažovat ze dvou hledisek. Buď z hlediska vývojového nebo z hlediska okamžitého, co se děje právě teď.
Z hlediska vývojového slouží smích už u zvířat, ale i u lidí ke třem čtyřem účelům. Zaprvé znamená odvolání poplachu. Zvíře, dítě, dospělý člověk se směje v chvíli, kdy měl z něčeho strach, ale ukázalo se, že to nebylo tak hrozné. Ukazuji to na příkladu šimpanze, který našel v pralese něco, co vypadalo jako dva hadi. Měl z toho strach, chodil kolem toho, pak do toho šťouchnul a ukázalo se, že se to nehýbe a že to tedy hadi nejsou. Takže se tomu začal řehtat. Bodejť by ne, když to byly šle, které tam ztratil nějaký cestovatel. To je příklad odvolání poplachu: had je smrtelný, šle nikoliv.
Další situace je hra: Když se mládě nebo i člověk smějí a pošťuchují toho druhého, vědí, že je to jen jako. Ovšem v okamžiku, kdy ztuhnou rysy, situaci to značně mění. Takže smích dává najevo okolí, že si hrajeme, že nechceme nikomu ubližovat. Ostatně při smíchu je uvolněná čelist, což znamená: já tě nekousnu. Třetí účel smíchu je výraz spokojenosti. Mohli bychom o tom mluvit samozřejmě dál.
Druhé hledisko nazíraní na smích je okamžitá situace: co se děje v mozku, když se člověk usměje. V každém případě se v mozku aktivují centra dobré nálady. Části mozku, které vyvolávají dobrou náladu, dnes můžeme pomocí moderních zobrazovacích metod měřit. Lidé se nechají smát určitým způsobem a výzkumníci vědí, co se děje v té které části mozku.
Jeden z těchto výzkumů prokázal, že pro zlepšování nálady je nejdůležitější to, co jsme nazvali „lišácký úsměv“. Ten se neodehrává kolem úst, ale kolem očí, které člověk zúží, až vzniknou vějíře vrásek.

Takže to není tak, že aby se člověk smál, musí mít dobrou náladu, ale určitým pousmáním si dobrou náladu vytváří?
Představte si trojúhelník. Na jedné straně je smích. Na druhé humor – nějaký podařený vtip. Na třetí je dobrá nálada. Tento trojúhelník můžete nastartovat z jakéhokoliv konce. Začnete humorem, proč ne, nebo dobrou náladou, to je ale nejtěžší, anebo smíchem, což je asi nejsnazší.

Takže máte špatnou náladu, ale ve chvíli, kdy vás někdo dobře pobaví, se začnete smát a máte naráz dobrou náladu?
Nechci říkat hororové historky před spaním, ale přesto mi to nedá. Za doby kubánské krize, kdy Američané přemýšleli co dělat a svět se chvěl strachy, kdosi z Kennedyho poradců navrhl udělat válečnou blokádu. Byla ale obava, že to Sovětské lodě nezastaví. Na to Kennedy pravil: „To je jednoduché. Přemůžeme posádku, odtáhneme je do přístavu, kde zjistíme, že vezli dětské přesnídávky.“ Načež se všichni začali smát a uvolnilo to atmosféru, takže nakonec došli k řešení, které bylo schůdné a bezpečné.

Na internetu máte blog, kde jsou různé typy relaxací. Jedna z nich se jmenuje smích veverky. Smích jste také předváděl v pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím. Trochu to působilo jako tři, dva, jedna, smích? Skutečně se dokážete takto naráz smát? Předvedl jste lišácký úsměv, ale to nebyl hurónský smích.
U hurónského smíchu je jeden problém. Zapojuje se totiž při něm břicho, čímž se zvyšuje vnitrobřišní tlak. To se nehodí pro lidi, kteří mají hodně nemocné srdce nebo problémy s udržením moči nebo jsou třeba po operaci břicha. Takže u druhů smíchu, kdy člověk leží na zádech a šlape nohama je třeba určitá opatrnost.
Nabídnu vám ještě jeden druh smíchu, který je velmi noblesní a hodí se i do nejlepší společnosti, praktikovat ho přitom může každý. Člověk při něm musí rozzářit své oči. Pro ženy je v něm ale skryto nebezpečí, protože jsou pak okouzlující a mohli by je neustále obtěžovat nějací mužští. Při tomto okouzlujícím smíchu musíte nechat rozzářit zlaté světlo na zadní straně svých očí.
Jinak smích mírní bolest. Takže je dobrý pro lidi, kteří jsou nemocní nebo mají zdravotní problémy. O smíchu v této souvislosti někdo řekl, že smích je jak dětská plena: problém úplně nevyřeší, ale situace je snesitelnější.

Jste zastáncem toho, že také chůze je značně významným pomocníkem při léčbě depresí?
Chůze je naprostý poklad, navíc je to jedna z přirozených věcí. V Americe proběhl seriozní výzkum na velkém množství zdravotních sester důchodkyň. Ukázalo se, že zdravotní sestry (80 až 90 let staré), které ušly denně alespoň čtyři kilometry, byly nejen v lepší fyzické kondici, ale také jim to lépe myslelo. Tyto sestry byly v lepší duševní kondici, byly schopny se o sebe samy postarat a měly lepší paměť.

Když Jaroslav Hašek diktoval Osudy dobrého vojáka Švejka, údajně pochodoval po místnosti. Znamená to, že si tím pohybem okysličoval mozek a lépe mu to šlo? Ostatně to samé se tvrdí i o dalších spisovatelích.
Nejen spisovatelé, ale i filozofové. Je to možné, protože velmi často dojde při tvůrčí činnosti k nějakému bloku. Ten má sice psychologický charakter, ale to se může projevit i určitým svalovým napětím. Když člověk trochu rozproudí krev a prorazí svalové napětí, dovedu si představit, že se to přenese i do duševní úrovně. Ovšem doklady o tom, že přiměřená sportovní aktivita zlepšuje duševní výkonnost, jsou mimo pochybnost.
Navíc chůze dokáže mírnit úzkosti a deprese, takže je to bezpečný způsob jak zlepšit svou náladu. Není přitom potřeba koupit si hned permanentky do posiloven. Bohatě stačí, když člověk ujde delší kus cesty do práce nebo z práce pěšky. Jeho zdraví a páteř to pocítí.
Kolem páteře jsou krátké a dlouhé svaly. Krátké svaly běží z jednoho obratle na druhý a velmi obtížně se procvičují nějakým nadzdviháváním a zakláněním. Tam se zapojují spíše dlouhé svaly. Kdežto krátké svaly se procvičují při rotačních pohybech, protože to jinak u krátkých svalů nejde, a ty jsou pro statiku a zdraví páteře velmi důležité. Takže hodně lidí, kteří začali více chodit, přišlo o problémy s páteří.

Nejste tedy úplně zastáncem toho, že Xanax, Prozac, Neurol vyřeší úplně všechno? Pacienta utlumíme a je to vyřešené.
Tento „košík“ léků bych rozdělil na dvě poloviny. Antidepresiva jsou u lidí s hlubší depresí neocenitelná. Jsou nenávyková a moderní antidepresiva člověka ani nijak netlumí – můžete řídit auto, jeřáb, bagr.
Ovšem Xanax, Neurol, Diazepam a Rohypnol to je věc, která je velmi nebezpečná. Jsou to léky, které mohou vyvolat závislost. Vyvolávají ji velmi rychle: stačí dva měsíce toto brát, a když to člověk zkusí vysadit, je zavalen úzkostí. Takže před těmito léky bych varoval samozřejmě diváky, ale hlavně lékaře, protože je s nimi třeba zacházet jako s výbušninou. Pochopitelně mohou být velmi užitečné, sami je používáme při léčení těžkých odvykacích stavů. Ovšem je to velmi nebezpečná záležitost a rozhodně to člověk nemůže dělat pořád. Zatímco antidepresiva je možné brát roky a většinou to nemá žádné negativní následky nebo minimální.
A chůze a další psychologické prostředky to jsou věci, které je nejen možné, ale i vhodné dělat celý život. Člověku totiž nejen zlepší náladu, ale i zdraví. Je to také významný prvek prevence kardiovaskulárních nemocí.

Dokáže pravidelná chůze a smích nahradit u pacienta postupně léky?
Máme-li člověka s těžkou hlubokou depresí, bude velmi obtížné přimět ho, aby se pohyboval nebo chodil. Jedná-li se o smutek všedního dne, lze to. Nabídnu příklad: Nějaké paní zemřela její milovaná kočička. Kočičku měla velmi ráda. Kdybychom této paní nasadili antidepresiva, tak než začnou za dva tři čtyři týdny fungovat, paní bude mít novou kočičku a nemělo by to smysl. Když se tato paní někomu svěří se svým problémem, stačí i laická psychoterapie, která proběhne se sousedkou, když se zasměje, projde se, je to daleko efektivnější.
Takže léky a tyto psychologické prostředky se mohou navzájem velmi dobře doplňovat. Někdy je zase vhodnější to, jindy ono, někdy obojí.

Jak často bychom měli chůzi provozovat? Jste pro ostřejší chůzi nebo poklidnou procházku lesem?
U amerických sester to byly čtyři kilometry denně, což není velká vzdálenost. Samozřejmě to závisí na zdravotním stavu. Říká se, že třicet čtyřicet minut chůze třikrát, lépe čtyřikrát týdně. Skoro bych doporučoval každý den nějakou formu tělesné aktivity. Rozhodně to velmi podstatně zlepší náladu, ale i zostří myšlení.
Když je nějaký problém (odborný, pracovní) a člověk se zasekne, je nejlepší zvednout se, protáhnout se, zacvičit si, může chodit i na místě. Potom když se vrátí, zjistí, že blok, uzávěra je pryč a cesta je volná. Tělesný pohyb tedy skutečně podněcuje tvořivost a zlepšuje duševní výkonnost.

Je chůze nejlepším druhem pohybu? Nebo třeba plavání, jízda na kole, posilovna? Záleží jen na tom, co komu vyhovuje?
Určitě záleží na individuálních preferencích. Chůze je však velmi demokratická. Manažeři v Londýně obují ráno tretry, urazí kus cesty do práce pěšky, sundají tretry, obují polobotky a úřadují, sundají polobotky, obují tretry a ve svých drahých oblecích pochodují zpátky domů. Chůzi ale může samozřejmě provozovat i člověk, který je bez prostředků a který přemýšlí, jak zaplatit činži. Takže na chůzi je skvělé, že je nenáročná a demokratická.
Sám uznávám a praktikuji i jiné formy cvičení. Mám rád jógu, v poslední době jsem si také oblíbil čínská cvičení. Krásných sportů je samozřejmě mnohem více. Důležité jen je, aby to byl sport, aby to člověk dělal pro radost a respektoval přitom své tělo a to, co mu prospívá.

Když člověk přijde domů po čtrnácti hodinách v kanceláři, je lepší vzít boty a jít na chvíli ven, než si lehnout před televizi?
Procházka by určitě udělala dobře. Kancelářská práce je hodně sedavá. Na to je dobrý jeden trik: Když člověk přijde a bolí ho záda, ale už je tak unavený, že se mu nechce cvičit, tak je dobré, pokud nemá glaukom nebo jiný problém, lehnout si na záda a dát nohy lýtky na židli. Člověk tak leží na zádech, stehna jsou šikmo a lýtka na židli. Nohy se odkrví a páteř se připlácne krásně na zem. V této poloze se velmi hezky cvičí jógová relaxace, kterou děláváme s pacienty. Když má někdo problém se zády, obvykle mu to pomůže. Samozřejmě je potřeba ležet na něčem teplém, aby byla záda v teploučku.

(redakčně kráceno)