V srpnu tomu bylo osmdesát let, co v Ostravě zemřel Leoš Janáček. Málokterého člověka potkalo tolik tragédií a na druhé straně šťastných náhod a bizarních setkání jako tohoto hudebního génia. Snad žádný skladatel nebyl napřed tak příkře odmítán a pak uznáván jako Leoš Janáček. Jeho dílo dalo hudbě nový rozměr a jeho osud dokumentuje, jak záhadná je lidská kreativita. V Historickém magazínu z 27. září se pokusil František Novotný poodhalit některá Janáčkova tajemství společně s operním kritikem a historikem Josefem Hermanem (JH) a vedoucím oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně a hudebním historikem Jiřím Zahrádkou (JZ).
Leoš Janáček – moravský podivín světové proslulosti
Čím vás Janáček oslovuje?
JH:Tím, že jeho hudba je o duši i o těle. To je to nejpodstatnější. Vzpomínám si na první setkání s Jeho pastorkyní - bylo to, jako když mě přejel rychlík. Dva dny jsem nemyslel na nic jiného a přehrával jsem si v hlavě jednotlivé scény a motivy. Vyjadřovaly totiž něco ohromného, co jsem nebyl schopen pochopit, ale co mne celého pohltilo. Postupně jsem pak přistupoval k dalším Janáčkovým dílům, kdy už jsem ho pochopitelně vnímal jinak. V Janáčkovi je pro mne racio, cit a je to ryze esteticky nádherná hudba.
JZ: To je těžká otázka. Některé věci jde verbálně sdělit jen obtížně. Jak říká Hugo de Martini, v umění je jakési šamanství. U Janáčka se to naplno potvrzuje.
U Janáčka mě fascinuje skutečnost, že někdo, kdo se narodil u nás v malé vesničce hluboko v 19. století (1854), tak výrazně zasáhne do hudby 20. století, kdy patří k nejprogresivnějším autorům moderny.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
Pro mnohé milovníky vážné hudby je Janáček nestravitelný. Proč?
JH: Pro celý svět s výjimkou Čech, Moravy a Slezska je Janáček velmi přístupný. Je to dokonce autor takřka lidový soudě podle toho, jaký ohlas jeho opery mají. Jeho opery se především na západ od našich hranic běžně hrají. Uváděny jsou v kontextu s Puccinim, ke kterému bývá Janáček také přirovnáván. K takovému přirovnání jsou samozřejmě důvody a naopak.
Ovšem tomu, proč se u nás Janáček netěší takovému zájmu, nerozumím, protože to nevím. A neví to i celá řada dalších lidí, protože kdyby to věděla, chovala by se k Janáčkovi jinak a využila by toho, že ví jak na to, aby zdejší posluchače Janáček oslovil.
Mám tezi, která se týká především oper: Všimněme si, že Janáček je na tom se zájmem obecenstva u nás daleko lépe na koncertním podiu než na operním jevišti. Domnívám se, že je to proto, že operní inscenátoři jsou stále příliš svázáni takzvanou tradicí a zatěžují jeho opery historismem. Operám to škodí a nedovolí to rozvinout se Janáčkově geniu pro dnešní dobu.
Kdy a jak se vlastně poprvé projevil Janáčkův talent?
JZ: Už v dětství. Jako dítě zpíval Leoš Janáček na kůru v kostele v Hukvaldech. Když přišel v jedenácti letech do Brna, studoval varhany u Křížkovského. Janáček začal komponovat, začal hrát na klavír, protože měl původně představu, že se stane klavírním virtuosem. To se naštěstí nestalo. To však byl stále „běžný“ talent.
Okamžik, kdy se stává Janáček ve svých kompozicích naprosto výjimečný, přichází okolo roku 1895, respektive 1897. Je to spojené s jeho objevem nápěvků mluvy, tedy studiem psychologie lidské řeči, a s operou Její pastorkyňa.
Opera Její pastorkyňa měla premiéru v roce 1904 v Brně a byl to velký úspěch. Pražské Národní divadlo ji ale odmítlo. V Praze byl vůbec Janáček považován trochu za podivína, folkloristu. Jak se dnes na toto odmítnutí dívá hudební věda?
JH: Nelze říct obecně hudební věda, spíše jednotlivci. Dnes jsou shledány důvody pro odmítnutí i přijetí. Neustále se zdůrazňuje, že se Janáček někdy v polovině 90.let velmi nectně vyjádřil o Kovařovicově opeře, tuším, že to byli Ženichové. Takže i jakási rivalita hrála určitě svou roli.
Na druhé straně je pravda, že do kontextu Národního divadla Janáčkovo dílo nezapadalo. Můžeme si myslet dnes o tehdejších kapitánech opery Národního divadla, že nepochopili velké dílo. No, to se stává i největším lidem.
Kromě toho úpravy, které nakonec Kovařovic navrhl, mají mnoho do sebe a jsou svým způsobem logické. Není proto náhoda, že Janáček ani později proti těmto úpravám zásadně neprotestoval, i když mu jistě nebyly po chuti.
Odmítnutí Janáčkovy Její pastorkyně byl důsledek nedobrého veřejného života, který se odehrával především právě v Praze, kde se neustále ideologicky bojovalo. A to i na úrovni hudební estetiky. Takže tady byly dvořákovské boje versus smetanovské boje. V této souvislosti byl Leoš Janáček řekněme dvořákovec, protože byl osobní přítel Antonína Dvořáka. To všechno jistě sehrálo roli.
Ovšem to, že byl Janáček považován za diletanta, někoho, kdo nerozumí skutečné skladbě, se datuje ještě dlouho po Janáčkově smrti a dokonce se domnívám, že se tací najdou ještě dnes. Faktem je, že Leoš Janáček v roce 1916 zcela zvítězil, když pražské provedení Její pastorkyně skutečně připravilo půdu pro to, aby prorazil do světa. Takže Praha se paradoxně stala Janáčkovým odrazovým můstkem k tomu, aby se Brno na počátku první republiky stalo díky Janáčkovým premiérám jednou ze světových velmocí opery.
Janáček byl na jednu stranu odmítán, na stranu druhou byl ve 20. letech velmi uznáván už za svého života. Ne každému skladateli se toto poštěstí.
Janáček je nedílně spojen s Brnem, kde v roce 1881 založil varhanickou školu a v roce 1919 konzervatoř Brno. V domku u někdejší školní budovy, kde skladatel do své smrti žil, je dnes zřízen jeho památník (přepis doplňujícího rozhovoru):
Hovoří Jiří Zahrádka: V památníku je měšťansky zařízená pracovna jednoho z nejprogresivnějších skladatelů 20. století, Leoše Janáčka. Do domku se přistěhoval v roce 1910 a zde také napsal svá nejznámější a nejvýznamnější díla - Výlety páně Broučkovy, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Sinfonietta, Z mrtvého domu, Glagolská mše atd.
Posledních dvacet let, kdy zde žil, je už vlastně třešnička na dortu. Před tím je spjat se starým Brnem. To bylo původně německé město, kdy se ještě v roce 1900 při sčítání lidu k německé národnosti hlásily dvě třetiny města. Janáček dělal všechno pro to, aby kulturní emancipace Čechů v Brně byla maximální: Vedl zde koncerty, sbory, založil hudební učiliště, které se v roce 1919 změnilo na konzervatoř, spoluzakládal české Národní divadlo v Brně.
Se jménem Leoše Janáčka je často spojován termín nápěvky mluvy. Janáček je skutečně autorem tohoto termínu i jeho obsahu: Janáček od roku 1897 velmi intenzivně zapisoval do not všechno, co se dělo kolem něj. Tuto vlastnost měl z lidové muziky, kdy zapisoval písničky, přičemž zjistil, že také lze do not přenést lidskou mluvu.
Janáček se domníval, že to má výrazný psychologický aspekt, když tvrdil, že jsou to jakási okénka do lidské duše. I proto si často zapisoval momenty velmi emotivní a psychologicky zajímavé. Nešlo jen o nápěvky. Janáček si k tomu připisoval situaci, popis osob apod. Do not však zapisoval také zvířata a neživé předměty - vrzání parket atd.
Zachovaly se nám zápisky nápěvků mluvy ze situace pro Janáčka velmi intimní a strašlivé, a to z doby, kdy umírala jeho (jak sám Janáček píše) ubohá dcera Olga. Janáček si zaznamenal nápěvky typu „já nechci umřít, chci žít“, „mám takový strach“, „co mě čeká, co bude“. A proč to dělal? Chtěl zastavit čas.
Na závěr brněnské exkurze jste se zmínil o pověstných Janáčkových nápěvcích. Uplatnil je pak ve své tvorbě, třeba operní?
JZ: Janáček vždy tvrdil, že ne. A skutečně je v jeho tvorbě nenajdete. Objevují se snad jen v monologu, když používá přímou řeč.
Spíše jde o způsob myšlení. Projevuje se tady Janáčkův vztah a nadšenost k psychologii - nápěvky mluvy mu umožnily studovat psychologii člověka. Krátká a úsečná melodika nápěvků vycházející s lidského slova Janáčkovi sloužila jako určitý základ. Jsou to krátké janáčkovské motivy, které jsou nejen ve zpěvu, ale i dál posunovány v celé partituře.
Takže takto používá nápěvky mluvy, ale že by je použil přímo je velmi zjednodušené. Takto to vykládal Zdeněk Nejedlý, kterému ostatně několikrát sám Janáček vysvětlil, že to tak není.
Už jste se zmínil o Kovařovicově úpravě Jenůfy (Její pastorkyně). Jak se díváte na upravování Janáčkových oper?
JH: Už jsem zmínil, že Kovařovicova úprava má svou logiku. Jeho úprava vyhovuje zpěvnější interpretaci, zatímco tvar původní odpovídá spíše dramatické a úsečné interpretaci. Navíc se někdy dělal (podle mě mylně) protiklad mezi takzvaným pražským a brněnským cítěním Janáčka.
Uvedl bych historku z dávného plzeňského provedení Káti Kabanové. Tehdy údajně Janáčka požádali o prodloužení scénické hudby asi o osm taktů, aby se stihla nějaká přestavba, a Janáček vyhověl. Každé umělecké dílo je otevřené a stejně tak i Janáčkovo. Vtip je v tom, že si v současnosti neumím představit niko jiného než zesnulého Janáčka, kdo by byl oprávněn do jeho hudby vstoupit.
JZ: Úpravy Janáčkova díla nedělal jen Kovařovic. Jen tak mimochodem: Janáček byl svolný s Kovařovicovými úpravami, ale když zjistil, že po Kovařovicově smrti bere vdova po Kovařovicovi tantiémy, velmi se ohradil a řekl, že úprav potřeba nebylo.
Ovšem upravovalo se dál: Upravena byla po Janáčkově smrti celá opera Z mrtvého domu, v roce 1937 byly kompletně přeinstrumentovány Výlety páně Broučkovy, Příhody lišky Bystroušky i další.
Takže pohled na Janáčka, který neumí instrumentovat, panoval dlouhá léta, až nyní se to díky kritickým studiím daří vrátit k Janáčkově původní představě.
Janáčka postihla obrovská osobní tragédie, když mu zemřely obě děti. Jak se to projevilo v jeho tvorbě? Které dílo je nejvíce poznamenáno touto drtivou ztrátou?
JZ: Jsou to všechna pozdější díla. To, jak je Janáček schopen vcítit se do tragických postav a situací, přichází právě po smrti Olgy v roce 1903.
Janáček bývá prezentován jako vášnivý člověk, který se dokázal v pokročilém věku zamilovat do ženy, která byla o třicet osm let mladší. Jak se to spojuje s ranami osudu, které utrpěl, a s tím, že třeba dokázal zkomponovat Glagolskou mši. Nebyl to spíše člověk spirituální?
JH: Je známo, že na ne jednu nectnou kritiku mladého recenzenta právě na Glagolskou mši, reagoval lístečkem, kde bylo napsáno „žádný stařec, žádný věřící“. Janáček nebyl věřící v tom smyslu, že by pánbíčkařil. Byl hluboce věřící v člověka a v duchovní hodnoty, čímž je celé jeho dílo jasně prodchnuto.
Jinak člověk tělesný a vášnivý to bezesporu byl. Zamilovával se celý život a vydrželo mu to až do smrti.
Jak je to s Janáčkem dnes?
JZ: Janáček se hraje po celém světě. Všechny inscenace se vrací k původním Janáčkovým verzím, což je dobře. Dokonce i v Brně, kde je tradice nejvíce zažraná, se postupně začínají objevovat nové inscenace s novým pohledem, jak bychom si to určitě všichni přáli.
Ačkoliv je Janáček pokládán za epigona hudební moderny, spíše je pravda, řečeno slovy Milana Kundery, že mohl být tím, kdo by ostatním otevíral cestu, ale bohužel pronikl do světa se zpožděním.