Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC, Deutsche Welle, Rádio Vatikán, Rádio Luxembourg. Stanice, jejichž heslem bylo: "Nejlepší propaganda je pravda." V československém případě to byla hlavně vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, která znamenala trochu světla pod příkrovem komunistické propagandy. Spousty posluchačů u nás se tak dozvídaly necenzurované a objektivní zpravodajství, tedy jednu z nejzákladnějších esencí svobodné společnosti, i informace o perzekuci domácí opozice. Komunistické totalitě bylo pochopitelně demokratické vysílání trnem v oku. Stanice byly proto rušeny, znevažovány či zesměšňovány, kromě toho byly také neustálým terčem akcí výzvědných služeb. Nic z toho však vysílání a jeho poslech nezastavilo. I proto dnes lze celkem bez obav říci, že "štvavé vysílačky" výraznou měrou přispěly k pádu totality.
Jak nás štvaly vysílačky
O „štvavých vysílačkách“ hovořili v Historii.eu z 23. července Pavel Pecháček (PP), bývalý ředitel Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, publicista Petr Brod (PB) a historik Prokop Tomek (PT) z Vojenského historického ústavu. Ptal se novinář a moderátor pořadu Vladimír Kučera.
Jak nás štvaly vysílačky a které vysílačky to byly?
PP: Pracoval jsem a vlastně ještě pracuji v Hlasu Ameriky i ve Svobodné Evropě, tedy v amerických stanicích, 41 let, z toho 23 let jako ředitel nebo prezident.
Hlas Ameriky vznikl za války vzhledem k odporu vůči nacistům. Byli tam lidé jako Voskovec, Werich, Ježek, Hoffmeister. Po válce se Hlas Ameriky specializoval hodně na život v Americe a implementaci americké politiky ve světě. Byl i tak trochu globální.
Amerika ale neměla stanici, která by se dotýkala života té které země, tentokrát už pod nadvládou komunistického totalitního režimu. Vzniklo proto Rádio Svobodná Evropa, které na rozdíl od Hlasu Ameriky vysílalo především o záležitostech Československa - informovalo, komentovalo a věnovalo se této problematice.
Hlas Ameriky pak trochu suploval Svobodnou Evropu, protože ta byla v 80. letech hodně rušená, a vysílal převážně věci, které se týkaly posluchačů tady doma.
Jaká byla kontinuita například v BBC?
PB: V BBC byla kontinuita největší.Dá se říct, že BBC měla primát v tom,že její zahraniční služba začínala na konci roku 1939 jako přímá reakce na začátekdruhé světové války.(Česky BBC vysílala až do roku 2006.)
BBC svým způsobem fungovala jako Hlas Ameriky. Její prioritou bylo dávatglobální pohled na svět.Československo proto hrálo úlohujen do té míry, jak bylo srovnatelné s vývojem v jiných zemích.Tedy pokud se zde děly takové věci jako třeba proces s Rudolfem Slánským začátkem 50. let, byly zprávy z Československa jednou z priorit vysílání BBC.
V mezidobích však československá tematika ustupovala do pozadí. Až v 80. letech, kdy jsem pracoval poprvé v BBC v Londýně, se česká problematika také díky tomu, že tam nastoupila nová generace lidí (já a moji kolegové), přece jenom dostávala do popředí.
Zdůrazňovali jsme, že pro lidi v Československu je sice zajímavé se něco dozvědět o Zimbabwe a Madagaskaru, ale přesto musíme z Československa udělat jednu z priorit vysílání, což do té doby tak nebylo.
Hovoří Otto Pick, bývalý ředitel Svobodné Evropy a redaktor BBC (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když jsem dostudoval v Anglii Oxfordskou univerzitu, nastoupil jsem v roce 1950 do BBC do monitoringu. To bylo asi třicet čtyřicet mil od Londýna. Tam jsem poslouchal celý svět.
Právě v tu dobu byly v Československu politické procesy (Horáková, Slánský a další), které se celé poslouchaly a přepisovaly. A když to bylo zajímavé, dálnopisem se to rovnou poslalo do Londýna, kde se to zpracovávalo.
Šéfredaktor odposlouchávací služby byl také jeden z mála lidí, který měl právo vzbudit v noci ministerského předsedu, kdyby se něco stalo.
Kolik bylo takových stanic? Existují nějaké průzkumy, kolik lidí to tady poslouchalo?
PT: Spolehlivé průzkumy poslechovosti nejsou. Jinak stanic byla spousta. Vznikaly zejména po druhé světové válce a dají se v podstatě rozdělit na dvě skupiny. Jedny jsou nevládní. Svobodná Evropa je v té skupině vlastně jediná, nepočítáme-li některé malé stanice, jako bylo Rádio Bílé legie, které krátce po druhé světové válce vysílalo na Slovensko. A druhé jsou stanice vládní, které hlásaly především politiku zemí, odkud vysílaly.
PP: Když Československo protestovalo proti něčemu, co vysílal Hlas Ameriky, chodily i nóty. Sám jsem nějakou takovou dostal. V případě Svobodné Evropy ovšem americký velvyslanec, který byl osloven československými představiteli, mohl říci, že to není vládní stanice, že ji neřídí, není nad ní.
Jak vlastně vznikla Svobodná Evropa, která byla určena pro Československo? Jak vznikla, jak byla organizována? V počátcích po roce 1948 stál v jejím čele jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka. Jakou tam sehrál roli?
PP: Generál Smith, který otevíral Svobodnou Evropu,ji slovně i symbolickypředal Peroutkovi.Už od počátku bylo zjevné, že to nebude jako Hlas Ameriky, jeho styl, obsah, ale že to bude něco, co bude mít co dělat s komunistickou totalitou a bude především informovat. Nebude v žádném případě stanicí štvavou.
Hovoří publicista a historik Pavel Kosatík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Peroutka měl na vzniku Svobodné Evropy zásadní podíl. Po trochu rozpačitém období po příchodu do exilu v roce 1948 se v práci pro Rádio Svobodná Evropa našel.
Peroutka byl celý život spjatý s novinářskou prací, byl zvyklý mít svůj časopis a v něm silným způsobem sdělovat, co si myslí. Najednou dostal podstatný úkol a velmi se z něj radoval, říkal: „Budeme dělat časopis vzduchem.“ Radost měl i z toho, že bude mít nějaký způsob, jak mluvit směrem do vlasti, ke svému publiku. A že bude touto prací nějak čelit dost zmatečným aktivitám tehdejšího exilového politického vedení, Rady svobodného Československa. Bylo to jedno z mála období, kdy byl opravdu šťastný. Také americkou redakci budoval s velkým entuziasmem.
Tehdy se počítalo s tím, že se to bude celé organizovat na dálku z New Yorku, kde Peroutka žil. Peroutka tam vytvořil jakýsi československý desk, který měl asi 15 redaktorů. V prvním záběhovém období se pořady měly vytvářet v Americe a nahrávat na gramofonové desky. S těmi by pak letadlo odletělo do západního Německa, kde budou kolem československé hranice jezdit náklaďáky a vysílat na krátkých vlnách přes hranici. To se skutečně v přípravných měsících dělo.
Měli jste problémy například v BBC, že by naše diplomacie protestovala?
PB: To bylo poměrně běžné. Bylo to dáno tím, že u zahraniční služby BBC byl vztah k vládě užší než v případě Svobodné Evropy. Narozdíl od domácího vysílání BBC je totiž zahraniční vysílání BBC dotováno z rozpočtu britského ministerstva zahraničí. Britská vláda si proto vyhrazuje právo nařídit v krizových situacích, co má BBC vysílat do zahraničí. Jde třeba o takové věci, jako je revoluce v nějaké exotické zemi, kde je potřeba zachránit britské státní občany. V takovém případě musí BBC vysílat instrukce, kam se mají tito občané dostavit, aby byli zachráněni.
V redakčních otázkách je zahraniční služba BBC ovšem na vládě zcela nezávislá a vždy se bránila jakýmkoli pokusům vlády zasahovat do redakčního obsahu. Jeden z nejznámějších incidentů se odehrál v roce 1982, kdy Británie vedla s Argentinou válku o Falklandy. Tehdejší ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová poslouchala zpravodajský bulletin zahraničního vysílání BBC, kde byla řeč o tom, co dělá britská vláda a britské jednotky. Hrozně se rozčilovala, že se neříkalo naše vláda a naše jednotky, a povolala si někoho z vedení zahraniční služby. Ten však tuto intervenci rázně odmítl a řekl, že kdyby zahraniční služba BBC přešla k takové frazeologii, ztratila by zvláště v Latinské Americe důvěryhodnost, protože posluchači by si mysleli, že není nestranná, a v budoucích konfliktech by jí už vůbec nevěřili.
Jak reagovala česká, hlavně Státní bezpečnost na tyto vysílačky, včetně rušení?
PT: Rušena byla kontinuálně jen Svobodná Evropa. Její rušení bylo zahájeno v roce 1952 a poslední rušení bylo v prosinci 1988. Svobodná Evropa byla rušena téměř nepřetržitě kromě několika dní v srpnu 1968.
V 50. letech bylo rušeno prakticky všechno ze zahraničí. Od počátku 60. let už jenom selektivně a k roku 1968 to byla de facto jen Svobodná Evropa. Dokonce ministr vnitra Pavel na jaře 1968 prohlásil, že se připravuje ukončení rušení i Svobodné Evropy, ale k tomu nakonec díky vstupu vojsk nedošlo.
Řízení rušení bylo poněkud chaotické. Mělo to na starosti ideologické oddělení ÚV KSČ, které sledovalo obsah vysílání. Když byl příliš kritický, rušily se i ostatní stanice.
Další boj byl i aktivní. Spočíval ve vysílání různých agentů zejména do Svobodné Evropy, ale i do některých jiných stanic. Byla to snaha omezit vysílání, vytlačit ho z území SRN, ale nic z toho se nakonec nepovedlo.
Hovoří Otto Pick, bývalý ředitel Svobodné Evropy a redaktor BBC (přepis doplňujícího rozhovoru):
Každé ráno byla redakční konference, kde se rozhodovalo, co se bude vysílat, co se vynechá. Zajímavé ovšem bylo, že den nato exilové organizace v New Yorku věděly, o čem se mluvilo, a také v Praze se to vědělo.
Když jsem tam nastupoval, dostal jsem zprávu - už ani nevím jak - od tehdejšího tajemníka ÚV KSČ Fojtíka: „Pane Picku, těším se na ideologický souboj.“ K ideologickému souboji de facto nedošlo, ale fakt je, že to bylo prošpikované. Každý věděl, co se tam děje.
Případ Minařík je dostatečně známý, ale to nebyl jediný pokus o útok. Na Svobodnou Evropu byl dokonce dokončený atentát?
PP: Stalo se to v únoru 1981. Byl to pumový útok, který provedl Johannes Weinrich, dodnes je za to v Německu zavřený. Hlavním organizátorem útoku byl známý terorista Carlos Šakal Ramírez Sánchez.
Na to, proč to organizoval a proč to vybuchlo právě na československé straně Svobodné Evropy, se názory liší. V každém případě tento útok byl opravdu ošklivý, tři lidé byli těžce zraněni. Přesto se vysílalo dál. Dokonce i Němci, kteří měli vymlácená okna kolem rádia i Němci žijící v Bavorsku, byli většinou pro to, aby Svobodná Evropa pokračovala ve vysílání z Mnichova. Nevzdávat to, i když přišli s terorismem.
A byly tam ještě jiné věci. Nejen můj kluk, kterého chtěli unést, když mu bylo pět let. Byl tam případ, ještě než jsem tam přišel, že měl někdo za úkol nasypat atropin do soli a otrávit lidi ve Svobodné Evropě. A případů bylo víc…
Ovšem na to, jak byla Svobodná Evropa nenáviděna československým komunistickým režimem, bylo těch špionů a donašečů za ta léta málo. Myslel bych si, že se StB podaří infikovat stanici víc.
PT: Jiné to bylo v 50. letech, kdy lidé, kteří tam byli jako agenti, poškozovali třeba oblečení zaměstnanců, rozhazovali různé ampulky se zápachem, posílali falzifikáty, výhrůžné dopisy atd. Hranice Československa nebyla daleko a nikdo ze zaměstnanců nemohl vědět, jestli vražedný útok nepřijde zítra nebo pozítří, jestli nebude unesen. StB v 50. letech totiž užívala jiné metody než v 70. a 80. letech. Byla prostě daleko brutálnější.
A zmíněný útok atropinem nevyšel jen shodou okolností, protože agent pracoval pro obě strany a věc oznámil.
PP: Když už tohle zaměstnání děláte a je tam ten pumový útok, nebezpečí nevnímáte. Jinak byste nemohl pracovat. Takže ve stanici nepanoval strach ani trochu.
Nepředpokládám že, byste v BBC měli obavy, že by se někdo pokusil o atentát na vás. Nicméně obavy z toho, že tam je nasazen nějaký agent… Napadlo vás to někdy?
PB: To napadlo každého.S tím se muselo počítat. Ovšem to, že by nikdo nespáchal atentát, také nelze vyloučit, protože v případě bulharské sekcese to stalo. Je to ten známý případs deštníkem,v němž byla skryta miniaturní jedovatá ampulka. Doplatil na to jeden významnýbulharský disident,který psal pro BBCa vysílal na jejich vlnách. S tím, že jsme obklopeni agenty, kteří se snaží něco vyzvědět, se tedy muselo počítat.
Ovšem naše propaganda reagovala na vysílání těchto stanic také dovnitř našeho státu. Chtěla znejistit veřejnost, aby neposlouchala, aby to brala s odstupem a nedůvěrou. Jak se to dělalo?
PT: Propaganda měla dva úkoly. Jednak ovlivňovat místní obyvatelstvo, ale byla zaměřena i ven. Jedním z cílů bylo přimět politiky na Západě, aby brali Svobodnou Evropu jako pozůstatek studené války, jako něco, co brání helsinskému procesu, co by mělo být zrušeno.
V roce 1973, když byla podepisována smlouva Československa s Německem o navázání styků, byly například i pokusy podmiňovat podepsání smlouvy ukončením činnosti Svobodné Evropy. Německá strana to odmítla jako politický požadavek, kterým se vůbec nebude zabývat, a smlouva byla bez problémů podepsána.
Propaganda dovnitř státu potom byla vytvářena v úzké součinnosti s StB, s rozvědkou, která připravovala většinu propagandistických brožur, které pak vycházely třeba v nakladatelství Magnet. Rovněž připravovala věci pro televizi, pro rozhlas. A spousta věcí se překládala z ruštiny - brožury, novinové články atd. Takže propaganda nebyla vedena jenom novináři, ale byla inspirována a ovládána přímo bezpečnostním aparátem.
PP: Proč případ Minařík a podobné? Aby měli lidé před exulanty strach. Vedle toho, že jsem řediteloval, jsem hodně dělal sportovní reportáže (5 olympijských her, 4 sezony NHL coby Pavel Skála).
Když se hrály kanadské poháry, měl jsem kolem sebe osm deset československých novinářů, kteří byli jako sporťáci moji kamarádi. Ale ti kluci ze mě měli strach - když já to na toho Pavla neřeknu, že jsem se s ním setkal, co když to řekne ten druhý? Proto jsem jim od počátku říkal, řekněte jim o mně, co chcete, žádné tajnosti jste se ode mne nedozvěděli. Strašně se jim ulevilo.
Za Němců, za nacistické okupace, bylo na rádiích upozornění, že se trestá i smrtí poslouchání zahraničního rozhlasu. Hrozily nějaké tresty za komunistického režimu za poslouchání Svobodné Evropy nebo podobných vysílaček?
PT: Zasamotné poslouchání snad ani ne, ale jakmile posluchač hovořil o tom, co na Svobodné Evropě nebo třeba BBC slyšel, mohl to být trestný čin pobuřování.
Třeba v 50. letech nebyly výjimečné případy, kdy byla spojována nějaká konkrétní činnost proti režimu se Svobodnou Evropou. Vyšetřovatelé StB to konstruovali tak, že inspirace přišla ze Svobodné Evropy. Najdeme třeba letáky Svobodné Evropy ve vyšetřovacích spisech. Prostě těmto lidem to přitížilo.
V 70. a 80. letech to tak už nebylo. Tehdy se objevovala spíše obvinění z kontaktů se Svobodnou Evropou, když se posílaly dopisy nebo když lidé telefonovali do Svobodné Evropy. To mohl být trestný čin poškozování zájmů republiky v cizině nebo opět pobuřování.
Šlo tedy spíš o aktivní činy, ne o samotné poslouchání, ale to logicky navazovalo a při troše zlé vůle se dalo vytvořit všelicos.
PP: Ve Svobodné Evropě jsem měl v kanceláři přístroj, který nahrával, když lidé telefonovali z Československa z budek, fabrik a různě určité informace do rádia, chtěli se vypovídat, sdělit své zkušenosti.
Zpočátku jsme nevěděli, když informujeme o VONS, Chartě a uvádíme jména zavřených chartistů a jiných disidentů, jestli jim přitěžujeme nebo pomáháme. Později jsme se dozvěděli, že jsme jim tím velmi pomáhali. Údajně se ti bachaři pak k nim chovali lépe - ví se o mně ve světě, tak se na mě tolik neútočí.
Přišel za mnou disident, jmenoval se Švestka, kterého pustili z vězení, a vyprávěl mi historku: V panelácích se lidi navzájem moc neznají. Ale když se vracel z vězení a otevíral dveře do bytu, za jeho zády najednou stál soused, kterého vůbec neznal. A ten mu řekl: „Vítejte z lochu, pane Švestka. Já neposlouchat Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, houby bych věděl, co se děje v baráku.“
Hovoří Otto Pick, bývalý ředitel Svobodné Evropy a redaktor BBC (přepis doplňujícího rozhovoru):
Dostávali jsme přes Stockholm, přes profesora Janoucha, zprávy od Charty 77. Ty byly velmi kvalitní, dobře vypracované a dávaly určitý obraz toho, jak to tady vypadá.
Jenže detailně to nikdo nevěděl, protože sem jsme nemohli. A lidi, co jezdili ven (určitě mezi nimi byli agenti, ale to patří do hry), nebyli typičtí. Typický člověk se do západního Německa tak lehce nedostal. To ale víme až dnes.
U nás se hodně šířily pomluvy o těchto vysílačkách. Třeba o vztahu Peroutka - Tigrid. Byl to skutečně ideový rozpor mezi nimi? Jak ten rozpor vznikl? Jak fungoval?
PP: Tehdy jsem tam ještě nepracoval. Oba novináře chápu jako naprosté špičky v historii české žurnalistiky. Proto nemohlo jít o něco triviálního, o nějaké podrazy. Zjevně šlo o jiný pracovní přístup, což je naprosto normální a chvályhodné. Přece nebudou tato česká novinářská esa stejná.
Hovoří publicista a historik Pavel Kosatík (přepis doplňujícího rozhovoru):
První československou redakcí uvnitř Rádia Svobodná Evropa byla ta americká ve Spojených státech. Bylo však jasné, že takhle na dálku dlouho provozovat vysílání nejde. Velmi rychle proto vznikla, původně jako detašované pracoviště, redakce v Mnichově, která na sebe záhy převzala veškeré těžiště redakční práce a vysílání do Československa. V New Yorku pracovalo asi patnáct redaktorů. Pavel Tigrid, který stál v čele Mnichova, jich tam během pár měsíců nabral asi osmdesát.
Tigrid byl úplně jiný typ novináře než Peroutka. Peroutka byl ztělesněním klasického, k esejistice tíhnoucího žurnalismu. Byl to takový ten krásný literární styl. Je ale otázka, jestli to do toho surového a velmi tvrdého boje na začátku 50. let bylo to nejlepší. Spíše to byla jakási třešeň na dortu, který musel ve skutečnosti péct někdo jiný.
A Tigrid došel k názoru, že to je jeho úkol. V té době to byl v nejlepším slova smyslu mladý dravec, který měl dobré pracovní zkušenosti z Londýna z druhé světové války z vysílání BBC. Takže se nelze divit tomu, že chtěl realizovat své dost přesné představy o rozhlasové práci.
New York se mnichovským broadcasterům jevil jako staromódní, směšná redakce. V létě 1952, tedy asi po roce, Tigrid došel k závěru, že je dost silný na to, aby převzal vedení a řekl si o to Američanům, kteří to řídili. To vedlo k tomu, že Američané ze Spojených států rychle povolali Peroutku do Evropy.
Pro Peroutku to byla asi dost lidsky obtížná situace, protože když Tigrid přišel do exilu a byl obviněn z dřívější spolupráce s komunisty, zaručil se za něho právě Peroutka. Takže to zřejmě v osobní rovině vnímal jako zradu.
Nakonec došlo k boji kdo s koho. Člověk by čekal, že se Američané přikloní k faktickému stavu, k člověku, který to skutečně řídí a má výsledky, tedy k Pavlu Tigridovi. Oni však dali přednost loajalitě. Řekli Peroutkovi, že on je pro ně „Mister Czechoslovakia“. A ačkoli byl o 22 let starší než Tigrid a jeho styl byl pomalejší, zdá se, že Američané stáli i o člověka, který bude fungovat v rovině jakéhosi symbolu.
Tigrid dostal padáka a pak absolvoval kolečko existencí ve Spojených státech, které známe z jeho životopisů (jednu dobu se musel živit jako číšník a tak dále). Trvalo mu několik let, než se znovu vypracoval, založil Svědectví a zase přišel na jiný způsob, jak exilu pomáhat.
Bylo běžné, že jste dostávali nějaké příkazy, zakazovali vám něco?
PB: Žádné přímé příkazynebo zákazy od vlád nebyly. Všichni jsme však věděli,že naše vysílání se má pohybovatv rámci základních zájmůzahraniční politiky těch zemí.Rovněž jasné bylo, že se naše vysílání má pohybovat v rámci propagace demokratického, pluralitního politického systému. Že k našim základním hodnotám patří existence tržního hospodářství. Tyto zájmy byl známy a byly také explicitně formulovány v chartách nebo v základních dokumentech těchto rozhlasových stanic.
A občas jsme také jako redaktoři zakazovali. Přes rok jsem pracoval jako asistent amerického ředitele celé Svobodné Evropy a Rádia Svoboda. Mým úkolem bylo dohlížet na to, aby se do vysílání nedostávaly věci, které by mohly přispět k intenzifikaci stávajících násilných konfliktů. Abychom nepoužívali neověřené zprávy nebo deklamace, které dehonestují druhou stranu atd.
Ve Svobodné Evropě jste dlouho pracoval ve vysoké funkci. Je známé selhání maďarské sekce Svobodné Evropy během maďarského povstání v roce 1956?
PP: Mně bylo tenkrát 16 let, takže jsem přímo v té záležitosti nijak zapojen nebyl. Vím o ní však dobře, protože tehdy došlo zjevně k určitému pochybení ze strany maďarského servisu Svobodné Evropy.
Když Svobodná Evropa povzbuzovala lidi, kteří chtěli svobodu a demokracii v Maďarsku, dělala vlastně chybu. V té době mělo být naopak politicky jasné, že Maďarsku nikdo pomoci nemůže. To by byla třetí světová válka.
A když docházelo v případě Československa k předlistopadovým událostem, pořád jsem říkal kolegům, informujte, informujte, ale nesnažte se cokoli vyhecovat. To musejí udělat lidé doma, ne my. Mohli bychom totiž udělat něco, co by celé věci ublížilo.
Hovoří publicista a historik Pavel Kosatík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na dálku z exilu bylo obtížné najít přesně tón nebo způsob, jak s posluchači doma komunikovat nebo k čemu je vyzývat. V dějinách byly jen velice krátké periody, kdy to ve Svobodné Evropě riskli a říkali, co mají lidé dělat, že je ta správná chvíle.
Stalo se to například na podzim 1956, když došlo k maďarským událostem. Tehdy i ostatní národní redakce stanice ne snad přímo vyzývaly k povstání, ale směřovalo to k tomu. A protože povstání dopadlo, jak dopadlo, nikdy toho ve Svobodné Evropě nepřestali litovat. Ukázalo se to totiž jako kontraproduktivní.
Komunistická propaganda toho velmi tvrdě využila a navždy pak měla důkaz, že to není jen tak nějaké demokratické vysílání, ale že chtějí zase vrátit kapitalistům továrny a podobné komunistické ideologické bláboly.
Zejména Svobodná Evropa se neomezovala jen na vysílání. Měla různé doprovodné akce. Které to byly a jak se organizovaly?
PT: V době vzniku Výboru pro Svobodnou Evropu v roce 1949 mělo být rádio sice hlavním, ale jen jedním z projevů činnosti Výboru. Dalším měl být tisk Svobodné Evropy, který byl rozšiřován balony. Bylo vysláno několik desítek milionů letáků na druhou stranu (balony byly sestřelovány). Další činností měla být koordinace zahraničních exilových aktivit různých států porobené Evropy.
Byly také různé zajímavé projekty. Třeba rozeslání Chruščovova tajného projevu na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který byl rozeslán touto cestou. To byl určitě velký úspěch.
Jak vzpomínali redaktoři, vaši předchůdci z 50. let, na to, když odsud dostávali naprosto strašlivé informace o teroru, mrtvých. Jak se cítili, když šli vysílat? Vyprávěli o tom? Prožívali to nějakým způsobem?
PB: Jistěže to prožívalivelice dramaticky. U mnoha z nich možná bylyambivalentní pocity z toho,že v tom své přátele nechali, že měli vytrvat a snažit se dělat něco zevnitř. To je ale problém každé emigrace.
Bylo to pro ně velmi dramatické. Zažívali proces s Miladou Horákovou a další procesy. Pro mnohé redaktory to byli lidé, které dobře znali. Třeba novinář Karel Brušák znal Záviše Kalandru, který byl popraven v procesu s Miladou Horákovou. Navíc někteří z redaktorů byli před rokem 1948 aktivními účastníky politiky přímo nebo politické publicistiky, třeba Pavel Tigrid. A ty to také nenechávalo nijak chladnými.
Situace se emocionálně uvolnila v 60. letech. Například v BBC se řekněme od roku 1965 stávalo, že oficiální návštěvníci z Československa dali interview redaktoru československého vysílání BBC. Tedy pokud šlo o nějaký neutrální námět, jako že Československo vystavovalo na automobilovém veletrhu a šlo o pověst škodovky. Ale pak přišel druhý úder, invaze z roku 1968. To do vedlo k jakémusi opakování situace z 50. let.
PP: Svobodná Evropa pomáhala během invaze Československému rozhlasu tak, že používala své vysílače k šíření jeho programu.
Bylo to období, kdy docházelo i k docela přátelským vztahům mezi lidmi, kteří byli nalevo a kteří žili v Československu, a Svobodnou Evropou. Nepřítel byl společný, byl to okupant. Souvisí to i s tím, že po sovětské invazi následoval odchod několika komunistických novinářů na Západ. Tak se ve Svobodné Evropě setkali vítězové a poražení. Totiž ti, kteří „vyhráli“ rok 1948 a pak přešli mezi osmašedesátníky. Je naprosto logické, že tam bylo hlavně zpočátku určité napětí.
Jak můžete zhodnotit vliv těchto „štvavých“ stanic na to, že jsme se nakonec totalitního režimu zbavili?
PT: Pád komunistického režimu je výsledek řady faktorů zahraničních i vnitřních. Tato vysílání k tomu přispěla, určitě měla význam. Zejména vidíme význam v roce 1989, kdy vysílání Jakešova projevu z Červeného Hrádku nebo čtení lidí, kteří podepsali Několik vět, a předtím petici za osvobození Václava Havla, strašně prospělo. Bylo to už v době, kdy vysílání nebylo vůbec rušeno, takže to hodně přispívalo, aby se řady lidí, kteří se aktivně pustili do boje proti režimu, znásobily.
(redakčně kráceno)