Semjon Vilenskij prožil za Stalinovy vlády téměř 10 let v jednom z nejhorších sovětských lágrů, na Kolymě, kde žilo asi 200 tisíc vězňů. Podobnými i menšími tábory prošlo miliony lidí. Vilenskij v 60. letech založil sdružení Vozvraščenije (Návrat), které pomáhá obětem perzekucí někdejšího Sovětského svazu a vydává knihy a memoáry týkající se stalinských gulagů. V češtině výběr těchto svědectví vyšel pod názvem Jen jeden osud. Při příležitosti výstavy Paměť Gulagu v Národní knihovně ČR byl Semjon Vilenskij pozván i na stejnojmennou besedu Ústavu pro studium totalitních režimů. V předvečer besedy přijal pozvání do Událostí, komentářů z 22. září. Ptal se Jakub Železný.
Vaše sdružení se soustřeďuje mimo jiné na vydávání memoárové literatury, vzpomínek vězňů gulagu. Je mezi současnými Rusy o tento typ literatury zájem? Zajímají je osudy bývalých politických vězňů Stalinova režimu?
Mezi nynějšími spisovateli není příliš velký zájem o vězně. Ale sami bývalí vězňové, kteří prošli tábory, jsou významnými autory a jsou překládáni do mnoha jazyků.
Jak se staví ruská veřejnost k této temné stránce dějin?
Bylo období vzestupu – rok 1989 či 1992, kdy na ulice Moskvy vyšly stovky tisíc lidí a žádaly demokratickou reformu společnosti.
Bohužel dnes se pro širokou vrstvu obyvatelstva stalo slovo „demokracie“ téměř nadávkou, protože došlo k velkému rozvrstvení společnosti. (Myslím, že vaši diváci hodně vědí o tom, co se v Rusku děje.) Takže zájem dnes bohužel není velký.
Vydáváte různé texty, vydali jste čítanku textů bývalých vězňů pro středoškolské studenty, v češtině vyšla knížka Jen jeden osud. Zajímalo by mě, co se v současných ruských školách vůbec učí o gulazích a Stalinově éře?
V Rusku probíhá velký boj. Řeší se otázka, zda mají žáci znát skutečnou historii, anebo historii zfalzifikovanou. V tom boji určitou úlohu hraje i kniha Zde všude je světlo a svět, kterou vydalo naše sdružení. Náklad byl 27 tisíc, což je na Rusko velmi slušné, a využívají ji učitelé dějepisu i literatury.
Přesto, proč je podle vás jakási tendence zamlčovat informace o krutostech Stalinovy vlády, o teroru proti ruské společnosti? V čem to vězí?
Jde o pokrytectví. Mnoho lidí vyjadřovalo podstatu toho systému, jednali na úkor druhých, působili jim zlo. Ti se teď nechtějí rozloučit s vysokým hodnocením své minulosti.
A za druhé, lidem je vnukáván názor, že je ve světě špatný vztah k Rusku a že když se nebudeme sami hájit, nebude nás hájit nikdo. Je to falešný patriotismus, není v něm humanita.
Máte na mysli někoho konkrétního? Nabízí se otázka, jestli nemáte na mysli třeba někdejšího pracovníka komunistické KGB, nynějšího předsedu vlády Vladimira Putina?
Mnozí nejsme spokojeni s tím, že pracovníci KGB ušli lustraci a že je v současné době jejich moc vlastně nekontrolovaná. Za sovětské doby, ačkoliv je to divné, byly orgány NKVD pod kontrolou šičky strany, takže se těch soudruhů bály. Teď došlo k takovým změnám, že nad sebou nemají vůbec žádnou kontrolu.
Jak se k vám současný ruský stát staví? Získáváte pro své aktivity nějakou podporu ze strany státu, ať už jde o finance nebo třeba jenom o vyjádření morální podpory?
Penze bývalých vězňů gulagů jsou přece jenom o něco, ne o moc, vyšší než u jiných občanů. Je tam určitý příplatek. Pokud jde o morální podporu a podobně, ta není.
Co v současné době nejvíc trápí bývalé politické vězně? Co je pro vás největší problém?
Bývalí vězňové už téměř nejsou. Jak říkají lékaři, jeden nebo dva jsou v zorném poli. V našem sdružení zůstala jedna herečka, přítelkyně Jevgenije Ginzburgové, autorky Strmé cesty, a já. Všichni ostatní jsou z nové generace.
Byl jste odsouzen na 10 let. Trest jste odpracoval v jedné z nejtvrdších oblastí, na takzvané Kolymě. Co vám osobně pomohlo přežít? Co vám v gulagu dodávalo sílu?
Především soudržnost. Jestli se dnes vykládá, že se žilo podle zásady „Ty umři dnes, já až zítra“ je to lež. Lidská soudržnost byla větší než kde jinde, větší než na svobodě. A přežít mi také pomohly verše, které jsem tam psal.
(redakčně kráceno)
