Od neděle 19. února začíná Česká televize reprízovat seriál Zdivočelá země, aby mohl v září navázat na novou a zároveň závěrečnou čtvrtou sérii, končící rokem 1990. S pádem komunistického režimu se tak uzavře i příběh pilota Antonína Maděry a především jedinečný pokus o srozumitelné a nezkreslené popsání naší nelichotivé moderní historie. Pozvání Interview ČT24 z 16. února přijal Jiří Stránský. Moderovala Daniela Drtinová.
„Zdivočelou zemi jsem napsal ze vzteku,“ říká Jiří Stránský
Programový ředitel České televize Milan Fridrich prohlásil o Zdivočelé zemi, že je jedním z nejvýznamnějších děl České televize od jejího vzniku. To musíte mít radost?
No, mám radost. Ale daleko větší radost mám z toho, že to oslovilo mladé lidi. Mnohde na školách je to téměř jediná učební pomůcka o novodobých dějinách naší země.
Takže seriál sledují i děti na základních školách. Vědí o něm a ptají se vás na něj? Které otázky vás nejvíce zaujaly?
Musíme si uvědomit, že jsou to děti, které se narodily už do svobody, takže si nedovedou nesvobodu představit. Proto se nejdříve vždycky ptají, proč jsme se proti tomu nepostavili, když nás zavřeli. A to má samozřejmě svojí logiku.
Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Co jim na to říkáte?
Musím jim vždycky trošku popsat, že byla jiná doba, že tady vládli komunisti, že si s námi dělali, co chtěli, že jsme byli jejich třídní nepřátelé, že jsme s nimi byli ve válce a tak dále a tak dále.
Vám bylo čtrnáct let, když začal odsun Němců a divoké osidlování pohraničí. Byl to pro vás tak silný zážitek, že jste jej později vtělil právě do Zdivočelé země? Jak jste to prožíval?
Abych se přiznal, tak ten první román, Zdivočelou zemi (jsou to dva romány, Zdivočelá země a Aukce) jsem vlastně napsal ze vzteku. V pětačtyřicátém roce totiž poprosil Albert Pražák mého tatínka, aby se zajel podívat do Krušných hor, odkud dostávala Česká národní rada zprávy o tom divokém odsunu. Tenkrát jsem tatínka uprosil, aby mě vzal s sebou. To, co jsem tam viděl, ve mně zůstalo nadosmrti. Když jsem pak četl Řezáče a jeho Nástup a podobné věci, uhlazeně se tam popisovalo, co se v pohraničí dělo za nádherné věci. Jenže já viděl, jak se tam lidi vraždili a kradli si majetky a co všechno se tam dělo. Pak jsem se dostal do kriminálu a potkával lidi, kteří tam byli. Potkal jsem pilota, který to zažil… Tak jsem to prostě napsal, nedalo se odolat.
Někde jste řekl, že pro vás vlastně bylo štěstí dostat se do komunistického kriminálu, protože jste tam měl prostor na tvorbu. I vaše první kniha se jmenuje Štěstí. Spojení komunistického kriminálu se štěstím, to mě zaujalo. Skutečně to bylo takové štěstí? V čem se dalo to štěstí najít? Jak se dalo vytěžit?
Dalo se právě vytěžit. Nezapomeňte, že jsem patřil do rodiny, která byla třídním nepřítelem s velkými písmeny (tatínek aristokrat Karel Stránský, dědeček prvorepublikový premiér Jan Malypetr). Všechno nám vzali a vyhnali nás z Prahy. Já jsem nesměl studovat, ze školy mě vyhodili před maturitou, a najednou jsem se ocitl v lágru. Jenže v kriminálech tehdy seděla duchovní elita národa a pro mě, lačného se něco naučit, to byla moje univerzita. Trvala sice déle než normálně univerzita, ale vlastně to bylo moje veliké štěstí. Navíc jsem potkal letce, příběh Maděry je příběh letce, a slyšel stovky příběhů. A ty příběhy jsou ve Štěstí a i v mých dalších knížkách se vždycky nějakým způsobem objevují.
Od září poběží čtvrtá premiérová řada. O čem bude?
Čtvrtá řada začíná v roce 1976 a končí v roce 1990. Začíná jako knížka Aukce, jak piloti přijdou za prezidentem Havlem požádat ho, že by měl dát Maděrovi, kterému je tam sedmdesát pět let, nějaký metál.
Jak bylo možné dostat Martina Dejdara do podoby v tak vysokém věku?
Představte si, že jedna ta maska stála třicet pět tisíc korun a trvalo čtyři hodiny, než ho namaskovali. Ale až to uvidíte, nebudete tomu věřit. Když se točilo, postavili jsme se s tím starým Maděrou vedle sebe a Maděra vypadal starší než já.
Tak to jste měl radost.
Neměl jsem radost, hraju tam také jednoho z těch pilotů, co jdou za Václavem Havlem. Musím ale říct, že Václav Havel tam vlastně skvěle hraje. O to víc mě mrzí, že to neuvidí.
Když byla premiéra třetí řady, šel tam říct, že si myslí, že to teda je nejlepší seriál pro mladé lidi, aby se něco dozvěděli. A když to dořekl, v tom svém způsobu dodal, když jsem takhle krásně mluvil o té Zdivočelé zemi, nenašla by se tam pro mě nějaká malá amatérská rolička? A my už jsme věděli, takže jsem řekl, Václave, ano, máš ji tam. A byl skvělý. Uvidíte.
Vy jste byl do roku 1989 zakázaným autorem. Cítil jste velkou satisfakci, když se podle vaší předlohy začal natáčet seriál Zdivočelá země?
Já tyhle slova jako satisfakce vlastně moc nemusím. Já měl hlavně radost…
Radost, ta v tak těžkých situacích, v obdobích kriminálu a podobně, zřejmě také může zachovat zdravý rozum, že se člověk nezavře do hněvu?
Básník Jan Zahradníček mi řekl, že čím rychleji se zbavím své nenávisti a touhy se pomstít, tím lépe pro mě, protože jinak bych byl já tou první obětí.
Jiří Stráský (*1931)
Spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel. Vnuk prvorepublikového premiéra Jana Malypetra a syn šlechtice ze Stránky z Greifenfelsu. Z byl gymnázia vyloučen před maturitou. V roce 1953 obviněn z velezrady. Za to strávil v komunistickém vězení osm let, kdy fáral v jáchymovských dolech. Po amnestii v roce 1960 byl nucen k podřadným zaměstnáním, pracoval jako kopáč či pumpař. V roce 1974 byl odsouzen na další dva roky vězení. Autor knih Zdivočelá země, Aukce, Štěstí, Kousek nebe a další. Společně s Hynkem Bočanem se podílel na scénáři seriálu Zdivočelá země.
(redakčně kráceno)