Utahující se šrouby nastupující normalizace a všeobjímající deziluze a frustrace z politického vývoje dovedla mnoho Čechoslováků k útěku za hranice jejich vlasti. V roce 1972 se pro emigraci rozhodla i skupina deseti mladých lidí, jejichž cestu za svobodou jim měl zprostředkovat únos patnáctimístného letadla L 410A Turbolet Slov-Air. Stresová situace, nepředvídatelné chování spolupasažérů a pravděpodobně i nezvládnutí zbraně však mělo za následek zabití pilota Jána Mičici. Vytoužená svoboda se tak záhy proměnila v obvinění z vraždy a dlouholeté tresty vězení. Ačkoliv jde bezesporu o odsouzeníhodný čin, některé okolnosti však svědčí o tom, že vina únosců nebyla zdaleka tak jednoznačná, jak bylo obecně prezentováno.
Únosy z Husákova
Oficiální verzi případu se snažila vyvrátit výstava ÚLET 72 v Centru současného umění DOX, místě natáčení Historie.cs z 26. června. O známých i méně známých aspektech tohoto případu hovořil moderátor pořadu Vladimír Kučera s publicistou Petrem Vránou, autorem výstavy ÚLET 72, historikem Oldřichem Tůmou z Ústavu pro soudobé dějiny a leteckým odborníkem a publicistou Ladislavem Kellerem.
Leteckých únosů známe habaděj. Čím byl výjimečný ten z června 1972?
Tůma: Kvůli prostředí, z kterého únosci pocházeli, se velice dobře hodil režimu pro propagandu. A zvláštní byl možná také tím, že únosců bylo tolik. Většina pasažérů v letadle totiž nechtěla letět do Prahy, ale do Německa.
Vrána: Byl jsem překvapen personální konstelací na palubě letadla. Bylo tam těch deset mladých lidí, únosců, ve věku 18 až 21 let. Vzadu seděl padesátiletý hlavní konstruktér letadla Smrček. Vepředu, hned za prvním pilotem, cestoval obchodní ředitel firmy Slov-Air Klementis, který byl na inspekční cestě a měl zajistit, aby se na palubu nedostaly zbraně. První pilot Ján Mičica byl zároveň velitelem letky Slov-Airu a shodou okolností měsíc předtím vyslýchal pilota, který se nechal unést. A druhý pilot, Dominik Chrobák, byl na svém úplně prvním obchodním letu tímto letadlem. Atmosféra tedy byla naprosto třaskavá už od začátku.
Kapitán Mičica pak během únosu najednou převzal funkci pohraničníka a další funkce, které mu ale nebyly přisouzeny. A existují doklady, že porušil předpisy.
Jaká byla vůbec oficiální verze únosu?
Tůma: Oficiální verze byla vcelku jednoduchá. Skupina lidí, kteří se sociálním a psychologickým založením vymykali průměru společnosti (tedy underground), se pod vlivem západní propagandy rozhodla opustit Československo. A jeden z nich (Lubomír Adamica) během únosu chladnokrevně zabil pilota. Do jisté míry to bylo využito ve známém případu majora Zemana (Mimikry), kde bylo spleteno všechno dohromady, ale i nějaká fakta z tohoto případu.
Vrána: Oficiální verze v Německu i v Čechách vychází z toho, že střela vnikla do těla nešťastného kapitána Mičici zleva seshora u krční tepny a vyletěla nad pravou prsní bradavkou. Takto to vypadalo jako jakási poprava.
Po čtyřiceti letech se mně s bývalými plukovníky kriminální policie podařilo ve svazcích (bylo to asi 1.800 stránek) najít utajenou pitvu, kterou v Československu prováděl plukovník Šňupárek několik dní poté, co dostal výsledky německé pitvy. Nedostal ovšem Mičicovo šatstvo a také byla odstraněna tkáň na místech, která byla poškozena střelou. Svědomitý doktor Šňupárek ovšem jako první prozkoumal to letadlo a s kolegy zjistil, že zleva seshora se tam mohla ruka střelce vejít jen velmi obtížně. Navíc pak pitvou dokázal, že střela postupovala tělem směrem ze zdola nahoru – střela tedy vnikla do těla deset centimetrů nad prsní bradavkou a vylétla u krční tepny. Jenže šatstvo, na kterém by byly jasné stopy střelného prachu, německá policie do Československa nikdy neodevzdala s tím, že je potřebuje k dalšímu vyšetřování.
Jste odborník, napsal jste knihu o únosech dopravních letadel. Jak se díváte na rozpor mezi oficiální verzí a tím, co přivezl pan Vrána?
Keller: Mně není jasná jedna věc, jestliže Adamica střílel zespoda a vyšlo to horem, jak se tam ta ruka dostala?
Vrána: Kapitán chňapl po zbrani a snažil se ji vykroutit, protože měl armádní výcvik. Samozřejmě ale nevěděl, že jich tam je deset a že se mu nikdy nemůže podařit je přemoci.
Adamica předtím z pistole nikdy nevystřelil. Předtím bydlel v hotelu, kam přivezli tu pistoli, ukradenou kapitánovi Bezpečnosti, z Prahy, takže si ji nemohl vyzkoušet. Navíc pistoli po první fázi útoku výstražně natáhl, takže to celé bylo na spadnutí.
Keller: Prostor, kde seděl kapitán Mičica, je velice úzký. Tam je opravdu velmi málo místa a já jsem na L 410 létal 17 let. A jestliže pilot seděl, musel by únosce prostrčit ruku velice úzkým prostorem mezi takovou přepážkou a krkem pilota. Ruka by se pak musela dostat s pistolí až dolů před pilota a vystřelit směrem nahoru. Přece by si pilot nestočil pistoli směrem na sebe, ostatně to ani nejde. Navíc pilot seděl o třicet centimetrů výš, je tam stupínek, takže bylo by to velmi obtížné.
Vrána: Rozhodující osobou na palubě letadla byl JUDr. Klementis, který seděl za pilotem. Byl na inspekční cestě a měl prokázat, že se na palubu nedostanou zbraně. Proto byl zděšen, že Adamica najednou ukazuje zbraň. Jakmile Adamica ohlásil únos, Klementis se na něj okamžitě vrhl. Zároveň s tím vstal Josef Jahn (24 let, má zápis u StB, krycí jméno Vojáček), ale napadli ho Milan Trčka a Jaromír Kerbl a šel úplně k zemi neschopen pohybu. Nešťastného hlavního konstruktéra Smrčka, přestože u sebe žádnou zbraň neměl, vzal Jiří Beran po hlavě lahví od coca-coly a opravdu ho zranil. A seděl tam také student hotelové školy Hrubý, který byl z toho naprosto vyděšen. Vpředu byl kapitán Ján Mičica a kopilot Dominik Chrobák, ten ale únosce vidět nemohl. Přesto píše opakovaně ve všech svědectvích a přísahá u soudu, že viděl, jak Adamica nabil a zastřelil kapitána.
Hovoří jeden z únosců, Jiří Vochomůrka:
Ředitel Slov-Airu se vytrhl Dvořákovi a napadl Luboše Adamicu. Ten ho jednou ranou vyrazil z kokpitu, a aby tomu věřili, natáhl pistoli a říká, pánové, konec kočkování.
Vrána: Následovala druhá fáze únosu. Adamica měl už nataženou zbraň a Klementise držel v sedačce Jaromír Dvořák, 19letý maturant, v chvatu zvaném kravata. Dvořák svědčil, že se Klementis nechtěl vzdát, a když Adamica nařizoval pilotovi, ať to otočí na západ, měl prý Adamicu kopnout. Dvořák tvrdí, že v té chvíli kapitán udělal jakýsi pohyb a vyšla dutá rána – výstřel jako takový prý Dvořák neslyšel.
Hovoří jeden z únosců, Jiří Vochomůrka:
Ta jejich arogance k naší generaci, že nás nebrali vážně – dostaneš facku, vlasáči, a bude konec –, jak se k nám chovali, bez žádného respektu. Bohužel tím zavinili smrt toho pilota, ale i smrt mého kamaráda. Kdyby to nechali být, výstřel by nevyšel, Luboš by se nevěšel, já bych neseděl tak dlouho v kriminále a tak dále a tak dále.
Tůma: Rok 1972 byla doba pokročilé normalizace. Všechny naděje a očekávání spjaté s rokem 1968 byly pryč, byly zapomenuty. Většina společnosti se nějak adaptovala na nové poměry a zanechala představ, že by se něco v dohledné době mohlo změnit. Pro mladé lidi to byla doba deziluzí, frustrací a celkového zmaru.
Rekrutovali se únosci z nějakých kriminálních skupin? Nebo to byli jenom bigbíťáci?
Vrána: Nikdo z nich nebyl trestán a nikdo z nich neměl možnost vycestovat do zahraničí. Dva z nich se vrátili ze San Franciska kvůli rodičům, kteří jim tam psali dopisy: bude amnestie, jestli se nevrátíš, tak se nevrátíš už nikdy. A vrátili se do pasti. Další dva, Jiří Vochomůrka a Jiří Beran, byli v Dánsku, v Německu, František Hanzlík byl nějakou dobu v Berlíně. Protože si s sebou přivezli spoustu desek, začali dělat diskotéky na Strahově, než se tamní kluby začaly zavírat. Pak se sestěhovali od rodičů (jedna z dívek byla dcera vojenského atašé, druhá příslušníka Bezpečnosti) do domku v Michli, ale i tam je sledovali, máme o tom zápisy StB. Podali si žádost o výjezd do Jugoslávie, všichni se pokusili legálními prostředky vycestovat.
Jak je možné, že se do letadla dostalo deset lidí, kteří už tehdy vypadali podezřele? Kdo měl tenkrát „máňu“, byl podezřelý. Navíc to byla vypjatá doba a ve světě celkem už únosy frčely? Mohlo se přece předpokládat, že něco takového tady někoho napadne.
Keller: V roce 1972 byla celá vlna únosů, v květnu jich bylo snad čtyři nebo pět. A toto byl jeden z nich. Jednalo se o totální selhání bezpečnostních složek na letišti v Mariánských Lázních, kdy se těm dvěma dívkám povedlo pronést pistole ve spodním prádle.
Vrána: Už v poledne obdržela pozemní letuška, výpravčí paní Bláhová, telefonát z Rekrey z centra, že tam jsou jacísi podivní mladí lidé. Neřekla, kolik jich je, myslela tím ale pouze těch sedm kluků. Paní Bláhová (jak uvedla v roce 1999) to oznámila veliteli letiště a ten zavolal na Bezpečnost, ale údajně žádné opatření neudělali. Jedna z únoskyň mi ale řekla, že když přijeli na letiště, byla tam dvě policejní auta. Chtěly proto pistole schovat a úplně to celé vzdát, ale paní Bláhová, která je měla zkontrolovat, v poslední chvíli někam odešla. Ti hoši však byli zkontrolováni dokonale.
Byla ochranka letiště nějak postižena?
Vrána: Od jedné únoskyně pouze vím, že si dodnes vyčítá, že tatínek byl tak hodný, ale ona mu sebrala zbraně, a kvůli tomu ho poté vyhodili z práce. A také si vyčítá, že z práce vyhodili i pozemní letušku, paní Bláhovou.
Historie.cs - Únosy z Husákova (zdroj: ČT24)
Jak si jako historik vysvětlujete, že už v té době tady proběhl opravdu naostro únos letadla?
Tůma: Dnes žijeme ve světě po 11. září, kdy se všechno nekonečně zpřísnilo. Člověka při kontrole zrentgenují, prohlédnou, prošacují, sundá si boty, opasek, všechno. Před 40 lety to takhle nebylo. Přesto je trošku zvláštní, že deset lidí, kteří vypadali jedním stylem, nevzbudilo větší pozornost.
Samozřejmě jako historika mě zaráží i to (jsme přece jenom v českém prostředí), že se to prostě povedlo, že se to předem neprozradilo. Připravovali to relativně dlouho, mluvili o tom někde v hospodě U Fleků…
Vrána: Ještě k tomu selhání. Tehdejší platné směrnice překračoval jak doktor Klementis, tak nešťastný kapitán Mičica, pro které bylo najednou nepředstavitelné nechat se zavléct do ciziny. V knize (Vražda v oblacích – pozn. red.) Josefa Mladějovského, který před 40 lety doprovázel kriminalisty při vyšetřování, uvádí bývalý plukovník kriminální policie Krbec, že to všechno nastartoval stres a že Klementis pravděpodobně jednal v afektu, který se později stal osudným pro kapitána letadla.
Keller: Jestliže Adamica poté, co se prali v kabině, výstražně odjistil zbraň, s kterou neměl zkušenosti, byl to skutečně už jen krůček k tomu, aby nechtěně došlo k výstřelu. Nadto v tom stresu si nemusel uvědomovat, jestli má prst na spoušti, anebo venku na krycím obloučku.
Vrána: Opakovaně psal tatínkovi, všem: vzal jsem to za oblouček, za celou dobu jsem prst na kohoutku neměl.
Všechny únosy, a zejména letadel, jsou odsouzeníhodné, protože ohrožují nevinné lidi. Nicméně sotva lze dávat do jednoho pytle únos v 50. letech (v 50. letech bylo asi dvanáct leteckých únosů a nepovedly se jenom dva) a únosy teroristů, kteří si tak chtějí něco vynutit. Tito chtěli jenom svobodu?
Tůma: Člověk by měl vždy vážit právo na cestování nebo na svobodu a na druhé straně právo na bezpečnost a na život lidí, kteří jsou únosem ohroženi. V každém případě je právo na život cestujících (i pilotů) a lidí ohrožených na zemi, kdyby letadlo spadlo, vyšší než právo svobodně cestovat.
Pochopitelně to může vést k úvaze o tom, proč si režim takhle hloupě a kontraproduktivně vytvářel nepřátele. Co by se stalo, kdyby jako třeba v Maďarsku režim nechal jednou za dva roky lidi někam vycestovat a ty, kteří se rozhodli za hranicemi zůstat, tam nechal? Nicméně zásadní obhajobu pro únosce bych hledal těžko.
Keller: Je potřeba rozlišit dobu, kdy se to stalo. Únosy v 50. letech byly prováděny převážně posádkami ČSA. Tedy bývalými válečnými piloty, navigátory, radiotelegrafisty, kteří celou válku bojovali za osvobození a kterým za to v tom lepším případě hrozil kriminál, v horším případě odešli v rakvi. Tyto únosy byly naprosto perfektně propracované a zorganizované a cestující mnohdy ani nevěděli, že jsou unášeni. Nikdy nedošlo ke skutečnému násilí.
Je případ, kdy se jeden pilot chtěl vrátit, ale ostatní chtěli provést únos. Tak se spolu domluvili, otevřeli dveře, před cestujícími zinscenovali rvačku a pilota, který se chtěl vrátit, zmlátili, svázali a hodili na pytle s poštou. Pak přistáli v Německu. Když se dotyčný pilot vrátil, dvacet svědků mu dosvědčilo, že se s nimi pral, že tam nechtěl.
Ovšem co se týče únosů od roku 1960, nikdo nemá právo nadřazovat svoje osobní zájmy nad zájmy jiných lidí, kteří s tím nemají vůbec nic společného. A to se v případě našeho únosu stalo. Kapitán Mičica a pilot Chrobák měli přitom pouze provést let Praha - Mariánské Lázně a zpátky.
Vrána: Mohli za půl hodiny přistát ve Weidenu, únosci by vystoupili a oni by odletěli do Prahy. Jenže to by byli všem pro smích, že se nechali zavléct za hranice.
Keller: Tomu nevěřím. Nikdy jsem neslyšel, že by po roce 1960 byla posádka letadla diskriminována za to, že vyhověla únoscům. To se nikdy nestalo.
Dalším velice častým mýtem je, že všechny únosy byly útěky za svobodou. To ale není pravda. Například Rudolf Bečvář se rozhodl pro únos letadla, protože utíkal před spravedlností, měl za sebou loupežné přepadení a celou řadu majetkových trestných činů. Kromě toho byl stíhán pro podezření z vraždy (ta nebyla prokázána) a byl celostátně hledán. Podobných případů najdeme mnohem víc. Třeba manželé Anna a Josef Katrinčákovi také utíkali před spravedlností, protože paní Katrinčáková ukradla na poště 330.000 korun (při tehdejší průměrné mzdě šlo o výdělek za deset let).
A také tam byla mládež, od 13 do 19 let, nejmladšímu únosci bylo 13 let, což je snad světový rekord. Ten se se svým bratrem a jedním kamarádem pokusil v roce 1960 o únos letadla. Důvodem bylo domácí násilí, kdy je otec velice tvrdě trestal za drobné přestupky a zejména za špatné známky ve škole. Útěků za svobodou v 70. a 80. letech tedy byla menšina, únos z června 1972 tam ale zrovna patří.
Bratranci Barešové (Václav byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 25 let, Robert k trestu smrti) byli asi opravdu kriminální typy. Ale střelba pohraniční stráže na autobus, který se rozhodli unést, vedla ke smrti nevinného řidiče…
Vrána: Bratranci Barešové vzali kulovnici a dostali se na hranici. Jenže přiletěl hlavní velitel pohraniční stráže a dal povel ke střelbě a autobus frontálně rozstříleli.
Hovoří bývalý velitel pohraniční stráže František Šádek:
To, co se stalo za druhou závorou, jsem naprosto nemohl ovlivnit, protože to nařizoval velitel brigády. Opatření, která provedl, přitom odpovídala ochraně státní hranice – pohraničníci neměli rozkaz začít střílet, odpovídali palbou na palbu narušitelů. To je všechno.
Tůma: V každém takovém případě najdeme aspekty toho, jak režim fungoval a jak protiprávně jednal. Případ bratranců Barešových jde ale v tomto ohledu opravdu proti všem zásadám – kdyby čeští pohraničníci nechali autobus projet, bezpochyby by vyli bratranci Barešovi v Německu zatčeni. Takto ale přišel o život nevinný řidič.
Únos, o kterém dnes mluvíme, je sice trošku jiný než případy asociálních živlů, ale chování západoněmeckých úřadů neukazuje, že by policisté, soudci či prokurátoři měli nějaké zvláštní sympatie pro motivy a způsoby jednání našich únosců. Byla to totiž doba množících se teroristických útoků, jejichž pachatelé byli sice úplně jiní, ale vypadali podobně – patřili k levicovému undergroundu, měli dlouhé vlasy a vousy.
Vrána: Soud by také dopadl jinak, kdyby byli souzeni jinde než ve Weidenu. Reportérům ze Spiegelu, kteří tam jezdili, vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, jak státní návladní Meier vedl řízení.
Jaké byly další osudy těch únosců?
Vrána: Nešťastné. Lubomír Adamica spáchal po doručení obžaloby sebevraždu, máme jeho dopis na rozloučenou. Nikdo mu nevěřil, že nechtěl střílet, po půl roce se zbláznil a vzal si život. První po propuštění z vězení zemřel František Hanzlík na mozkovou příhodu v roce 1986. Po té si vzal život Milan Trčka – místo toho, aby podstoupil chemoterapii a ztratil vlasy. Jiří Beran se utrápil a zemřel v roce 2010. Jaromír Kerbl se teď konečně uvolnil, ale mezitím byl 30 let na psychiatrii. Tato výstava z něj totiž sňala pocit, že je spoluviníkem vraždy, a říkal, že bude moct vysadit psychofarmaka. A další je Jiří Vochomůrka, ten je asi nejakčnější, Pražáci kolem šedesáti ho dodnes znají a pamatují si ho. Na výstavu ale přijet nemohl – chemoterapie, radioterapie. Olga Setnická, v té době jí bylo 18 let, o tom prý píše knihu, aby to ze sebe dostala, a se zbylými únosci nekomunikuje. Alena Heinzová o sobě po smrti svého manžela Františka Hanzlíka nedala žádnou zprávu. A Alena Černá žije v Kasselu vedle Jiřího Vochomůrky.
Keller: Mě by zajímalo, jak se Adamicovi povedlo spáchat sebevraždu. Já jsem to nenašel.
Vrána: No, nějak mu to umožnili. Existuje zápis uvádějící, že zástupce ČSA Hus přiletěl večer, šest hodin po únosu, do Weidenu a setkal se se stáním návladním Meierem a kriminálním vyšetřovatelem, inspektorem Detterem. Ti už v tu chvíli měli jasno, že se jedná o vraždu, přestože ještě nebyla provedena pitva. Čtyři měsíce pak pracovali na obvinění z vraždy pro všechny a takto jim doručili i obžalovací spis. Jak dokázali, že se jim Adamica sprovodil ze světa, nevím, ale pro všechny to bylo ulehčení.
Keller: Podobný osud měl i zmiňovaný Rudolf Bečvář, který se taky ještě v cele oběsil.
Jaké tedy byly čachry mezi Státní bezpečností a německou vyšetřovací policií?
Vrána: Vznikly na základě toho večerního rozhovoru, kdy to Detter a Meier označili za vraždu a tak to dál komunikovali i s StB. Do Weidenu a Regensburgu pak jezdil pan doktor Donner, který měl zastupovat ČSA, Slov-Air a paní Mičicovou, vdovu po zastřeleném pilotovi. Fungovala tam krásná komunikace, kdy státní návladní Meier navrhl dodat do Prahy jména dalších možných spolupachatelů, kteří o únosu věděli a chtěli se do letadla dostat. A na druhou stranu se jasně vyslovil, že by si přál, aby z Československa nepřicházely další dopisy zpochybňující vraždu. StB to zařídila tak, že šla za Dominikem Chrobákem, který vypověděl, že na vlastní oči viděl, jak Adamica nabil pistoli a vystřelil na Mičicu. To je přitom jasná lež, protože ze svého místa to nemohl vidět. Nicméně Chrobák to 1. prosince 1972 napsal státnímu návladnímu, přes Vánoce vypracovali obžalobu za vraždu, dodali ji Adamicovi do cely a ten si pak vzal život.
Chrobák i doktor Klementis pak všechno synchronně zopakovali u soudu. Jejich výpovědi se ale neustále proměňují – oba pánové lžou. A Chrobák teď bude únosci obžalován za křivé svědectví. Nechci únosce jakkoliv obhajovat, v dnešní době už vůbec ne, pouze se snažím, aby byly napraveny právní úkony, které byly před 40 lety provedeny špatně. To je vše.
Tůma: Dovolím si shrnutí celé té nešťastné historie: komunistický režim bezpochyby fungoval tak, že si o reakce takovéhoto typu sám říkal. Jinak se tomu rozumět nedá. Na druhou stranu to neznamená, že by takové činy byly stoprocentně obhajitelné. K nějakému černobílému řešení se proto nikdy nedostaneme. V jiném režimu by se nejspíš takováto historie nestala, ale to není omluva.
Hovoří Ivan Martin Jirous (archivní rozhovor):
Díl Mimikry z majora Zemana byl anoncován, jako že to je o případu skupiny Plastic People. Byly tam v podstatě zmršeně spojené dva případy – únos letadla a ten náš. O nás ale byly tak divoké pověsti, že si mohli dovolit v podstatě cokoli, ačkoliv ve skutečnosti to s tím nemělo nic společného.
Jediné, co jsem viděl jako realistický detail, bylo, jak na nějaké tancovačce v hospodě přijde vedoucí kapely, což jsem měl být já, za hospodskou a říká jí, prosím vás, kdyby se náhodou vyptávali fízlové, nic jste neslyšela. A ona mu odpoví, já ty vaše kraviny stejně neposlouchám. To bylo opravdu ze života, poněvadž koncerty byly většinou takhle v hospodách a hospodské především zajímalo, jestli se vypije hodně piva.
(redakčně kráceno)