Praha - Nikoliv idea záchrany nebo lepšího živobytí. Důvody masových přesunů obyvatel budou v budoucnu prozaičtější, a o to vážnější – třeba nedostatek pitné vody. Odborníci už s předstihem mluví o fenoménu tzv. environmentální migrace, tedy termínu, kolem kterého politická a sociální geografie zatím opatrně našlapovala. Právě změny klimatu by mohly v úsilí o nový prostor rozpohybovat až miliardu lidí. Nejen na tento rozměr migrace se zaměřil březnový díl Fokusu VM.
Evropské, ale i mezinárodní právo zatím nezná statut „environmentálního uprchlíka“. Právě takovou nálepku by ale v budoucnu mohla dostat masa v rozmezí 200 milionů až miliardy lidí. Hlavní role v migračních vlnách tak připadne změnám klimatu. Ve světle moderní civilizace a ekonomických pohnutek se přitom zapomíná, že právě příroda stála u prvních masových přesunů.
„Pokud jde o migrace, jsou vždy důsledkem něčeho a v historii byly vesměs vždy vyvolány zásadními klimatickými změnami… Co se děje teď, je slabý odvar toho, co nás může v příštích padesáti letech potkat,“ zmiňuje egyptolog Miroslav Bárta. Podle něj je prý možné vysledovat podobné jevy i v případě revolučních sociálních změn na severu Afriky - tedy tzv. Arabského jara v roce 2011. Jen o rok dříve totiž postihlo velké sucho oblast Blízkého východu i pšeničných polí v Rusku. Právě pšenice tak chyběla na severu Afriky a nedostatek jídla v kombinaci s nedostatkem vody začal ve velkém vyhánět uprchlíky přes Středozemní moře.
Právě africká část Středozemí v čele s Marokem, Tuniskem nebo Alžírskem bude podle odborníků jedním z ohrožených regionů. Podobná situace čeká podle černých scénářů i země afrického rohu, tedy Etiopii, Somálsko nebo Eritreu. Sucho má ale postihnout i střední Asii - voda už citelně mizí třeba z Kazachstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu nebo Kyrgyzstánu. Přirozeným cílem migrace ze všech těchto oblastí je přitom právě Evropa.
Podle klimatologa Jana Pretela by proto náš kontinent měl ve vlastním zájmu ohroženým zemím pomoci. Jde například o vybudování infrastruktury na čerpání vody z velkých hloubek. Tzv. ekonomický nedostatek vody - tedy málo peněz na její získání z vlastních zdrojů - se přitom týká států od subsaharské Afriky až po JAR.
NOVODOBÉ STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ?
Pozitivnější náhled na přesuny lidí má ekonom Tomáš Sedláček. Podle něj vždy předchozí generace dosáhly myšlenkového vrcholu v době, kdy k sobě jiné kultury měly blízko a inspirovaly se. Bohužel – v dnešní době prý až příliš. „Svět je propojený a jednodušeji od sebe chytá všechny možné chřipky - ekonomické i ptačí. Problém dneška je, že bližní je nám příliš blízko. Otevřete si mobil a najednou máte celý svět tři centimetry od očí… Měli bychom k sobě mít blízko, ale nikoliv tak moc…,“ tvrdí ekonom.
Současné migraci ale zatím vládne jiné téma. Po několika staletích islám znovu rezonuje v hlavách Evropanů jako hrozba. Kombinace krutých činů ve jménu muslimské víry, malých či zkreslených znalostí, ale také mediálních zkratek a senzacechtivých symbolů: to vše vytváří koktejl nesnášenlivosti a nové pole pro rychlá a jednoduchá řešení. K tomu všemu statisíce lidí znovu cestují napříč kontinenty - původně s nadějí lepšího života, ve finále často do neprostupného světa vyloučených čtvrtí. I když příběhy migrace přináší i mnoho lepších verzí, české obyvatelstvo citlivěji než dříve vnímá ty odstrašující. A to navzdory – či možná právě kvůli – faktu, že jsme jedna z nejvíce homogenních populací v rámci Evropy.
Kvůli snazší dopravě a komunikačním technologiím jsme na pohyb lidí možná citlivější než dříve. Podle expertů ale současná migrace zřejmě nijak nevyčnívá z normálu předchozí doby. Pohyb lidí je v ostřejším záběru díky zájmu médií i moderním státním hranicím. Samotné státy tak mnohem více hlídají, kdo se na jejich území pohybuje.
Nijak zvlášť se v moderní době neměnila ani základní motivace, tedy přesun za lepší obživou. Na konkrétní éře pak záleží jen proměnná: úrodnější půda, práce nebo třeba větší respekt k právům člověka. V mnoha západních zemích už ale tamní kapacity pracovního trhu došly. „Postupně docházelo k velké koncentraci imigrantů. Nemuseli se až tak moc integrovat, protože měli oporu ve svém zázemí. To vede k tomu, že odmítají přejímat kulturu a vzorce chování, které očekává většinová společnost. Část nové generace se necítí doma, má pocit vykořeněnosti, k tomu se přidává mladická revolta a potřeba bouřit se,“ říká politický geograf Vladimír Baar.
CIZINCI NAŠIMA OČIMA
Podle dostupných údajů žije na českém území jen okolo 4 procent osob jiné národnosti. To ji podle statistik skutečně řadí ke státům s nejmenším zastoupením cizinců. Přesto jich zde podle názoru dvou třetin Čechů žije příliš mnoho. Míra skepse vůči menšinám je přitom úměrná zkušenosti s někým takovým. Jinými slovy: čím méně přichází našinec do styku s jinými národnostmi, tím méně důvěry k nim chová. Do vnímání cizinců se také promítá věk či vzdělání. Nejméně důvěry vůči cizincům mají starší lidé v kombinaci s nižším vzděláním. To vše vyplývá z exkluzivního průzkumu, který pro Fokus VM vypracovala agentura Median.
Že se názory Čechů často s reálným stavem rozcházejí, dokládá i odhadní průzkum toho, kolik cizinců mezi námi dlouhodobě žije. Češi například tipují, že přistěhovalců ze zemí bývalého Sovětského svazu je 50 na 1 000 obyvatel Česka. Ve skutečnosti je to ale jen 15. U cizinců ze států EU nebo USA lidé v průměru odhadovali 43 osob z 1 000, reálně je to jen 18. Výrazně se u nás nadhodnocuje i zastoupení muslimů. Většinový odhad deseti lidí z 1 000 by v přepočtu odpovídal zhruba 100 tisícům muslimů v celé ČR. Podle expertních odhadů jde přitom o zhruba 10 až 40 tisíc muslimů.
Alexej Kelin, historik:
„Češi mají jednoduše malou osobní zkušenost s jinými kulturami. Často je to strach z neznámého. Bohužel jednotlivci dávají záminku k tomu, aby se globalizovaly předsudky. Společnost si sama není jistá svým systémem hodnot. Dnes už většina mladých lidí plave po povrchu, uvažuje zkratkovitě a většinou dává na vizuální vjemy z médií, hlavně televize.“
ČEHO SE BOJÍME
Koho, kdy a v jakém množství? Otázka, jak moc otevřít svůj prostor těm, kteří o něj prosí, nyní Evropskou unii zaměstnává stále více. Česko by se podle profesora a politického geografa Vladimíra Baara mělo dál držet dosavadní, tedy spíše opatrné cesty. „Ano, v rámci humanitární pomoci přijmout a neselektovat, jestli jde o křesťana či muslima, s tím, že je přijímán dočasně,“ zmiňuje Baar. Spíše než vítat cizince s jejich problémy ale prosazuje řešení problémů už v domovině těchto lidí.
„V jejich prostředí by finance určitě pomohly víc - nejen jako investice do přístřeší a obživy, ale i do pracovních míst. Vždyť nezaměstnanost mladých v jižní Evropě je už teď alarmující,“ tvrdí Baar s tím, že blok lepšímu začlenění cizinců vždy staví stejné důvody: jazyk a vzdělání. To, co bylo řešitelné při imigračním boomu v 60. letech a poptávce po levné pracovní síle, už nyní naráží. Vyžaduje se určitá míra vzdělání a schopností, která je bez škol a zvládnutí jazyka pro přistěhovalce takřka nedostižitelná," dodává Baar.
- Podle šetření Eurobarometr Češi dokonce imigraci ze zemí vně EU odmítají nejvíc ze všech členských zemí. Na prvním místě jsou spolu s Lotyši a Kypřany. K nejtolerantnějším naopak patří Švédové.
Vladimír Baar, politický geograf: „Náš obraz Islámského státu jako hrozby souvisí i s tím, že po takových informacích bažíme. Ve zprávách se tím začíná i končí a určitě to přispívá k povědomí, že se máme islámu bát. Na druhou stranu si nemůžeme nalhávat, když říkáme, že islám je mírumilovný. Zčásti jde samozřejmě o velmi militantní směr.“
Šádí Šanaáh, politolog: „Mluví se o různých násilných a nenásilných proudech islámu, ale je třeba to držet v reálných proporcích. Kdyby pouhé jedno procento muslimů vyznávalo něco, co Islámský stát, tak čelíme šestnácti milionům teroristů. Ty ale já nikde nevidím.“
Samotné Česko minuly velké imigrační vlny. Cizinci sem v předchozích dekádách měli přístup díky pracovním dohodám v menších skupinách, často šlo navíc o rodiny z východní Asie, jejichž náboženství bylo více otevřené jiným kulturám – připomíná Baar. Průzkum agentury Median se mimo jiné také zabýval otázkou, jak Češi nyní hodnotí soužití s národnostními menšinami.
Jako problémové ho vnímá 45 procent lidí, 38 procent jako spíše bezproblémové a 12 procent jako zcela bezproblémové. Odpovědi se ale liší, ptáme-li se Čechů na soužití s cizinci v místě jejich bydliště. Při osobní zkušenosti s cizinci vnímá 80 procent lidí soužití s nimi jako bezproblémové.
Počet běženců ve světě je v současnosti nejvyšší od druhé světové války: V loňském roce prchalo před konflikty a násilím více než 56 milionů lidí. Nejvíce ze Sýrie, Afghánistánu a Somálska.
Migrační politika je novou výzvou evropských států. Ty klíčové, zejména Británie a Francie, totiž zatím marně hledají recept na zamezení vzniku neklidných chudinských čtvrtí na okrajích měst. Místech, kde po léta bují radikální myšlenky ponížených lidí bez perspektivy. Možné důsledky lze vidět na příkladu pařížských útoků či výhrůžek radikálních muslimských buněk.
Sama Evropská unie uvažuje o kvótách, které by stanovily, kolik běženců by měly evropské země přijmout. Například Německo zvažuje, že po bezpečnostních kontrolách by mohlo přijmout až 140 tisíc běženců ze Sýrie. V této souvislosti němečtí politici doufají, že část zátěže by měla přejít i na ostatní státy Unie.
