Mám se poněkud s předstihem vyjádřit k anketní otázce, na niž budou odpovídat posluchači Českého rozhlasu 6. Otázka zní, zda má ještě smysl slavit na 1. máje svátek práce. K tomu musíme nejdřív tu otázku rozdělit. První rovina, o níž se málo diskutuje, ale která je pro většinu lidí zcela podstatná, je ta, kolik placených volných dnů člověk opravdu potřebuje k regeneraci svého organismu a jak lze tuto potřebu uvést do rovnováhy s nutností udržet v řádném chodu stát a jeho ekonomiku. Potřeba odpočinku je vtělena i do biblického Desatera přikázáním "Pomni, abys den sváteční světil“, čímž je ovšem míněn pouze sedmý den v týdnu příznačně pojmenovaný "neděle“.
Víme dobře, že toto přikázání je porušováno nejen kvůli už zmíněné nezbytnosti společensky nutných aktivit, ale i ze svobodné vůle občanů, kteří často využívají volna ze zaměstnání k vykonávání jiné práce – mnohdy těžší, než je ta, které se věnují v běžných pracovních dnech – činnost na soukromých zahrádkách spojující práci i rekreaci je toho dobrým příkladem.. Je také známo, jak důležitým předpokladem výdělečného zaměstnání je vzdělávání, což ovšem je také práce, často vykonávaná ve dnech volna.
Vraťme se však k počtu dní v roce kromě nedělí, které jsou tak zvaným pracovním volnem. Sumárně je jich dnes mnohem více než jich bylo třeba za první republiky. Pravda, tehdy bylo víc červeně označených dnů v kalendáři, což byly zejména svátky církevní. Kromě Vánoc a Velikonoc byly i svátky svatodušní, Tří králů, Všech svatých a různé svátky mariánské – pokud se pamatuji, například 15. srpna nebo 8. prosince. Ale ten rozdíl oproti dnešku v počtu státních svátků byl později mnohokrát překročen zavedením volných sobot, bez nichž si dnes náš život nedovedeme představit. A když pak – jako letos na počátku května vyjdou hned dva státní svátky na úterý, dovedeme si představit, jak to bude na pracovištích vypadat o příslušných pondělcích, když je zde tak lákavá možnost získat dvakrát po čtyřech dnech volna. Takže pokud jde o tento málo ideový, ale silně převažující praktický postoj ke smyslu státních svátků, troufám si zastávat nepopulární názor, že je jich až dost, a z tohoto hlediska by nejen 1. máj, ale i některé další svátky být nemusely – zejména proto, že při onom kalendářním seskupení s víkendem a jedním pracovním dnem vedou i ke značné nedisciplinovanosti narušující chod státního aparátu a ekonomiky.
Teprve daleko za tímto praktickým uvažováním je zde ona ideová stránka a vnitřní obsah oněch červených kalendářních dnů placeného volna. Ty dřívější církevní už byly z valné části zrušeny a jeden z mála kromě Vánoc a Velikonoc, který zůstal – tedy 5. červenec Cyrila a Metoděje – naprosto nikomu nevadí, že je v dokonalém ideovém rozporu se dnem bezprostředně následujícím zasvěceným našemu přednímu církevnímu reformátorovi Janu Husovi, který byl rozhodnutím církevního koncilu vydán světské moci k upálení.
Nuže, ty různé církevní svátky – včetně svatodušních, které slaví téměř ve všech okolních státech – zrušili většinou komunisté, kteří ovšem v duchu své ideologie naopak velmi trvali a dosud trvají na prvním máji, při němž nejen oni, ale i sociální demokraté tu hlasitěji, tu umírněněji oprašují socialismus 19. století. Letos tak budou slavit v Praze na stejném místě holešovického výstaviště – jedni dopoledne, druzí odpoledne.
Ale kdopak ještě vůbec ví, jak a kde to všechno vzniklo. Koncem roku 1889 se teprve téměř po čtyřech letech rozpomněl kongres II. internacionály konaný v Paříži na události z 1. května 1886, kdy po celém území Spojených států amerických se uskutečnila stávka 350.000 dělníků z 11.000 velkých závodů za osmihodinovou pracovní dobu. Bylo sice při tom dosaženo jakýchsi dílčích úspěchů a dvanácti – i vícehodinové směny byly o dvě až tři hodiny zkráceny, ale zejména v Chicagu měly ty události krvavou dohru. Policie zabila už při demonstraci šest jejích účastníků a v dalších dnech pak při protestním mítinku puma neznámého provokatéra zabila vedle čtyř dalších dělníků i sedm policistů. Po tom všem šlo osm dělnických vůdců před soud, který sedm z nich dal popravit.
Takže toto byl zajisté dost pádný podnět pro zmíněný pařížský kongres II. internacionály, aby od 1. května 1890 zavedla onen Svátek práce, který paradoxně toho dne v Americe slaven není a připadá tam na první neděli v září – není tedy zvláštním dnem pracovního volna. U nás ovšem zavedení Svátku práce na 1. května velmi uvítali nejen dělníci, ale i tradičně sociálně naladěná kulturní obec. I Jan Neruda ve svém slavném prvomájovém fejetonu napsal, že 1. květen 1890 je snad nejpamátnějším dnem lidských dějin vůbec a zdůraznil příbuznost tehdy moderního proletářského hnutí s revolučním hnutím husitským. A tak to Čechům zkuste vzít, i když mnozí už se vzdali představ o nějaké modernosti obou těch tak zvaně revolučních snah. Spojte si to s tím hlavním – totiž že 1. máje v krásný jarní den lásky je volno – a vzdejte se nadějí, kdokoliv snad přicházíte s úmyslem tento svátek zrušit.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
