Londýn – Černobílý a němý film Michela Hazanaviciuse se díky skvělým ohlasům z festivalů v Cannes a v Londýně dostal mezi favority o filmové ceny Oscar. Za sebou už má i londýnskou premiéru. Klasický hollywoodský příběh o lásce filmového idolu George Valentina a začínající hvězdy Peppy Millerové, se odehrává na pozadí velkého sporu dějin filmu: je budoucnost ve zvukovém filmu, nebo je skutečným filmovým uměním pouze němý pás doplněný sugestivní hudbou? Nad těmito otázkami i nad uměleckou kvalitou Hazanaviciusova snímku se v reportáži pro pořad Kulturama ČT24 zamýšlí Petr Fischer.
V době, kdy celá filmová branže vsadila na digitální technologie a efekty může polemika nad tím, jestli není opravdovým filmovým uměním především práce s obrazem a hudbou, může znít provokativně. Herci se ovšem těmito otázkami příliš nezaobírají. „Krásný je příběh, lidé se s ním mohou ztotožnit, a když je dobrý příběh, je úplně jedno, jestli je ten film ve 3 nebo v čem – chci říct, nestarejte se o to, je tam prostor na cokoliv. Já miluji 3D a animované filmy, ale lidi nejsou hloupí, když mají dobrý příběh, prostě se půjdou na film podívat. Film není otázka efektů,“ prohlásila herečka Berenice Bejo, představitelka Peppy Miller.
Příběh filmu Umělec je klasické melodrama, romance, které právě němé provedení s velmi emotivní hudbou dává ještě větší sílu. Je to vlastně hollywoodské klišé – nešťastná láska, pokažená zlým světem kolem – ale díky černobílé expresivnosti němého filmu je to klišé mimořádně krásné.
„V hraní vlastně nebyl takový rozdíl, protože během natáčení jsme mluvili, jen to, co říkám, nemůžete slyšet, ale musíte si to přečíst. Jako herečka jsem tedy pracovala úplně stejně. Co bylo opravdu jiné, bylo to, že jsem se musela chovat jako Američanka ve třicátých letech minulého století. A protože jsem Francouzka, vlastně Argentinka, musela jsem najít úplně jiný způsob pohybu, mluvení. Protože, víte, Američané jsou takoví expresivní a na tom jsem musela hodně zapracovat,“ popsala práci na filmu Bejo.
Hazanavaciusův Umělec není zdaleka první hrou se starým němým filmem. Podobnou metodu použil například i finský experimentátor Aki Kaurismäki ve filmu Juha. Jeho film ale není poctou starému umění Hollywoodu, nýbrž ironickou hrou s žánrem melodramatu a moderní dobou, která hrdinům se srdcem nepřeje.
