Pět set čerstvě rozmrazených a po dlouhém pobytu u ledu zároveň dementních a bytelně nadržených zločinců nejtěžšího kalibru loví dobře vyvinutou dceru amerického prezidenta na kosmické vězeňské stanici MS-1. Nedá se odtud zdrhnout, nedá se tu nadlouho schovat - je tu možné jen drsně umřít a před tím si to chce pár nabuzených úchylů ještě pořádně užít. Jediný, kdo jim do toho může hodit vidle a zabránit brutálnímu skupinovému sexu na americké vlajce, je agent CIA parchant Snow, momentálně důvodně podezřelý ze spiknutí proti Spojeným státům, který má na „emes jedničce“ navíc otevřený soukromý účet. Tak se zrodila sebevražedná mise pro jednoho muže, který to s největší pravděpodobností nepřežije, a jestliže ano, bude možná jediný, kdo si to s Emilií užije. Tedy za předpokladu, že mu to půjde v posteli tak dobře jako v likvidačním, ultimátním kontaktu.
Když syn profesionálních potápěčských instruktorů Luc Besson natočil (jakoby v duchu rodinné tradice) v roce 1988 dnes již kultovní Magickou hlubinu, zdálo se, že přišel režisér, který nabízí osobitý styl a navíc má i co říci. A když pak o dva roky později přivedl na filmové plátno Brutální Nikitu, měl tenhle akční thriller tak americké parametry, že se vzápětí dočkal i amerického remakeu. Následná figura osamělého vraha Leona, který má rád mléko, svoji květinu a malou Natalii Portmanovou (jež z čističe Viktora učinila hvězdu první kategorie) zvedla v neobvykle spontánním souznění ze sedadel kritiky i diváky. Potom za nějakých osmdesát milionů dolarů dokázal v Pátém elementu, že se neztratí ani v žánru sci-fi, jenomže pak přišla Johanka z Arku, velkoryse rozpřáhlé gesto, které bylo tak nějak promáchnuto, a bylo vymalováno!
Jako by v tu chvíli pověsil svoji svébytnou, ambiciózní režii na hřebík a zacílil nadále především na výkonnou produkční parketu. Zdá se, že se Luc Besson dnes cítí dobře tam, kde je, totiž v produkování přímočarých, béčkových opusů, které se drží rozpočtově při zemi, sázejí na vyzkoušená schémata a spolehlivě zabírající stereotypy a nepředstírají, že jsou něčím jiným, než jsou (což je možná jejich největší předností). Totiž za americké peníze točenými francouzskými béčkovými akčňáky, střiženými v hollywoodském stylu. Útěk z MS-1 je toho přesvědčivým, ale také svým způsobem docela kvalitním, důkazem.
Vzpoura dementů na MS-1
Je to tak! Jen naprostý debil bude dobývat vesmírnou vězeňskou stanici, když má přitom jen dvě vcelku podobné, a obdobně nevalné možnosti. Buď prohraje, strčí ho zase do mrazáku a udělají z něj znovu „nanuka“, nebo vyhraje a bude svobodně dřepět před svojí celou až do chvíle (na kterou nebude dlouho čekat), kdy ho z oběžné dráhy jako nepohodlné smetí nenávratně odstřelí do kosmu. Blbé vyhlídky, na základě blbého rozhodnutí, které už nelze vzít zpátky. Blbé rozhodnutí, které potvrzuje, že zmrazování lidí zejména jejich mentálnímu zdraví rozhodně neprospívá, otupuje schopnost správného úsudku a činí z nich vypatlaná paka, která jsou schopná čehokoli, co nějak zapáchá prazákladními instinkty, jejichž podstatou je zabíjení, souložení a krev.
Kvůli tomu, aby tohle zjistila, nemusela prezidentova dcera Emilie vyhlašovat humanitární misi a letět si to osobně zkontrolovat na MS-1. Ale to by se z téhle řídké story už úplně vypařila dramatická zápletka, založená na tisíckrát odehraném mustru, kdy se (téměř) bezbranná oběť ocitne v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. A je jen otázkou času, kdy bude ulovena a neobyčejně masivně zprzněna anebo v lepším případě držena jako VIP rukojmí, kterým budou zpitomělý muklové posledními záblesky zdravého rozumu tlačit na to, aby její prezidentský tatík (při představě, co všechno s ní budou provádět) vyměknul, zapomněl na národní bezpečnost a nedal povel k totálnímu, likvidačnímu útoku, který MS-1 sfoukne z oběžné dráhy.
Kdyby se Emilie Warnocková nevydala na MS-1, nemusel by ji tam letět zachraňovat drsňák Snow, který má momentálně svých starostí dost a na začátku filmu dostane brutálně (a více méně zbytečně) přes držku, aby bylo jasné, že je ten, kdo hodně vydrží a také dokáže hodně rozdat. Řekněme si to na rovinu: Kdyby se tahle blbka z nejvyšších kruhů držela doma, nemusel tenhle film vůbec vzniknout. To by sice nebyla velká škoda pro světovou kinematografii, ale zase je to možná lepší, než kdyby místo toho akcelerovalo do kina Taxi 5.
Když nemáte kam couvnout
Situace je přehledná, jak už to v béčkových akčňácích bývá. Divoká banda nejodpornějších kriminálníků, vydřených z toho, co vlastně provedli, se zmocnila vesmírné vězeňské stanice, zadělali na to, aby se zřítila k zemi, někde v jejích temných útrobách se skrývá vyplesknutá Emilie, po které tahle nadržená smečka pase a k níž se probíjí vládní zabiják Snow, aby ji dovlekl do záchranné kapsle pro jednoho. A v té by bezpečně doplachtila na zem, kdyby z ní nezdrhla, protože dcery amerických prezidentů takhle potupně z boje neprchají. Navíc v ní macho Snow, který prokládá suché hlášky vybíjením nejagresivnějších chovanců MS-1 a páchne chlapským potem a zaschlou krví svých nepřátel, evidentně vzbuzuje pocity, jaké mezi navoněnými panáky v Bílém domě nezažiješ.
Nic světoborného, nic, co by tady už v nějaké podobě nebylo, nic, co by nešlo natočit za nějakých třicet mega v amerických dolarech, které vždycky nějak schrastíte, protože pravděpodobnost, že se vrátí, je stejně vysoká jako fakt, že Snow a Emilie nakonec nějak uniknou a nebudou nabušenými vidláky dopadeni a střídavě znásilňováni, dokud salva útočné letky nepromění „emes jedničku“ na antičástice.
Celá tahle akční sci-fi ptákovina se zmrazováním muklů a dobýváním vesmírné vězeňské stanice, na které je exkluzivní rukojmí, se vylíhla v hlavě Luca Bessona, který stále neúnavně generuje béčkové náměty za pár šlupek. Tentokrát je tak podepsaný nejen pod tradiční produkcí, ale také pod námětem i scénářem, který zplichtil s režiséry, o kterých jste zřejmě ještě nikdy neslyšeli. Nicméně Stephen St. Leger a James Mather (pod jeho laskavým dohledem) odvedli slušnou režijní práci, která sice musí respektovat všechny kraviny, nelogičnosti a klišé ve scénáři, ale drží slušné tempo, má atmosféru, místy i odlehčený nadhled a dokáže vzbudit pocit, že za málo peněz se vám dostane základní příděl neodbyté a cool akční muziky (na pořádné triky už ale potom fakt moc nezbylo).
„Bessonovka“ jako chvála béčkového kýče
Před herecký tým, který většinu filmu haleká, vzájemně se likviduje a neorganizovaně pobíhá po vězeňských chodbách, tu nejsou postaveny žádné sofistikované a subtilní úkoly. To, co se počítá, jsou hladké průstřely, kudla v ledvinách nebo alespoň utažená rána pěstí do citlivých míst. Navzdory téhle lineární nakládačce tu ale docela dobře funguje otloukaný a osamělý superhrdina Guy Pearce (kdo by po Králově řeči tušil, že poletí kosit hajzly na oběžnou dráhu), výborně působí někteří psychopatičtí úchylové, v čele s krysáckým maniakem Josephem Gilgunem a tak nějak do počtu je tu mdlá blondýna, naivka z Bílého domu Maggie Graceová (která nepřekročila stín Twilightu) a jejíž další osud vám trhat žíly nebude.
Útěk z MS-1 je standardní současná „bessonovka“, která není přelomová ani originální, a vzbuzuje dojem, že je z filmového fundusu poslední třetiny minulého století. Rozhodně to není žádné sofistikované umění, ale žánrovka, která předpokládá, že ve vlastním zájmu včas vypnete a o ději-neději nebudete zbytečně přemítat. Ze všeho nejvíce je to ale promyšlený komerční artefakt, který vám od začátku dává najevo, že od něj nemáte očekávat víc, než vám může nabídnout. Čím dříve to pochopíte, tím lépe pro vás i pro něj.
LOCKOUT
Francie 2011, 95 min., české titulky, od 15 let , 4 kopie + 2D. Režie: James Mather, Stephen St. Leger. Scénář: Stephen St. Leger, James Mather, Luc Besson. Kamera: James Mather. Hudba: Alexandre Azaria.
Hrají: Guy Pearce (Snow), Maggie Graceová (Emilie Warnocková), Vincent Regan (Alex), Joseph Gilgun (Hydell), Lennie James (Shaw), Peter Stormare (Langral), Jacky Ido (Hock).
