Dějištěm mé čerstvé herecké zkušenosti je kavárna Divadla Na zábradlí, vedle Cafe Nona na Nové scéně, Kafe Komedie a Café Imperial jedno z míst, kde se celý týden odehrávají miniaturní hry u kavárenského stolku, jejichž aktéry i tvůrci jsou nenápadní herci z ulice. Během připravených půlhodin se rozehrávají dramatické situace. Divadelní forma „autoteatro“, rozvíjená britským uskupením Rotozaza, nabízí mimořádnou zkušenost, navíc je výhodou, že její součástí není improvizace. Ve zvláštní performanci naleznete fragmenty ze známých divadelních her, inspiraci Godardovým filmem Žít svůj život a též kousek sebe.
„Byl to pro mě jedinečný zážitek. Velmi nenásilně a bez pocitu trapnosti jsem se vpravila do divadelních situací, které působily až překvapivě věrohodně,“ sděluje moje protihráčka Evelyne Koubková, studentka religionistiky na FF UK v Praze. Měla jsem štěstí na empatickou kolegyni. Její výrazy, pohyby i hlas přesvědčivě ilustrovaly režijní pokyny, jež jsme v pravidelných intervalech dostávaly do sluchátek. „Pokyny člověka nesvazují, ale příjemně ho celou půlhodinou provedou. Jde o hru, která nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti nebo zkušenosti s divadelním vystupováním a myslím, že si ji každý může užít. Ať už přijdete hrát s někým, koho znáte, nebo se u herního stolku potkáte s naprosto cizím člověkem, spontánně se vpravíte do situací, co na vás silně zapůsobí,“ říká Evelyne, která v našem partu ztvárnila roli ženy.
Déšť a krev z kapátka
Jevištěm je černá plocha na stole, pomyslné hlediště sídlí de facto všude okolo, ale tam probíhá běžný kavárenský cvrkot. Potlesky slyšíme ze sluchátek mezi jednotlivými akty. Metr vedle mě obědvá paní Zdena Hadrbolcová, lidé u ostatních stolků konverzují, občas nás někdo fotí (kvůli dokumentaci akce), my ale trpělivě hrajeme příběhy plné pocitů a nedorozumění. Naše herecké učení provází řada silných momentů. Muž i žena kladou naléhavá slova přímo do slov druhého, dochází k jejich prolínání, ke kánonům partnerské řeči, posunutí významů replik, k obtížnosti vyvážit sdělené slyšeným a pokračovat v dialogu.
Figurce ženy i figurce muže nasazujeme velké plastelínové hlavy, tíží. Díky jejich hmotnosti nám postavy občas klesnou na podlahu, ale i to vnímáme v symbolické rovině. Naše personifikace je poměrně maximální, jako muž se cítím docela dobře. Chvíli jsem starším filozofem s neznámou kráskou v kavárně, chvíli manželem v pokoji domu, bouřícím v prudké hádce. Zapůsobil na mě výjev z opuštěné chaty na vysokém kopci v dešti, kam se ona vydala pěšky a cestou zmokla. Když ženě kapu vodu z kapátka na její jemnou dlaň, slyším kapky deště, vnímám důvěrnost setkání v opuštěné krajině.
Prožitky vytrhují pokyny režiséra. Stojíme na scéně, za chvíli se začíná. Nevíme nic o textu, najednou nám slova samozřejmě vycházejí z úst, pokorně je opakujeme hned poté, co nám jsou napovězena. Niterné komorní drama s hrací plochou na desce stolu probíhá, čas plyne jinak. V kapátku opatrně držím kapky krve, souvisejí s dějem, který se stočil k nečekané smrti. Podle návodu rozpouštím několik rudých vzorků do čiré vody, žena proti mně se z téže sklenice napije, mrazivý rituál. Jediné, co shledávám technicky mírně obtížným, je slyšet dobře jak potřebný komentář v uších, tak druhou představitelku.
Pár obyčejných rekvizit (sešitek, baterka, křída…) najednou dokáže hodně. Občas přemýšlím, zda se mám či nemám zapojit fyzicky víc než přes přidělenou figurku muže. Protihráčka se na chvíli osvobodí a stojí zády ke stolku. Kdybychom představení opakovaly, určitě by podobných svobodnějších momentů vzniklo víc. Sugesce a přitom komfortní situace, kde se cítíme bezpečně. „Surreálný zážitek. Sdílení cizího nevědomí. Inscenace vlastní představivosti. Doporučuji každému s otevřenou myslí,“ komentuje zasvěceně jeden z účastníků.
Autory předlohy jsou Ant Hampton a Silvia Mercuriali, přeložila ji Martina Neradová. Režii české verze měl Ondřej David, mužský hlas namluvil Jiří Zeman, ženský hlas poskytla Daniela Voráčková, Noru nahrála Gabriela Míčová a Torvalda Jiří Štrébl. Etiquette je uměleckým programem mezinárodního symposia Dramaturgie autorského divadla: Sdílený prostor, pořádaného Pražským Quadriennale a ještě během neděle 22. dubna je možné ho zažít.
